7 Tdo 623/2007
Datum rozhodnutí: 20.06.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 623/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. června 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2005, č. j. 4 To 586/2005-344, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 5 T 883/2001, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 6. 2005, č. j. 5 T 883/2001 334, byl obviněný L. R. uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a § 41 odst. 1 tr. zák. byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2002, č. j. 4 To 500/2002-247, v trestní věci Okresního soudu v Mostě sp. zn. 5 T 883/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.



Výše uvedeného trestného činu znásilnění se obviněný podle výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 21. 8. 2001 v době od 19.30 hod. do 03.00 hod. dne 22. 8. 2001 v M., ve svém bytě, opakovaně proti vůli E. T., vykonal na ní soulož, když před tím ji udeřil pěstí do obličeje, opakovaně kopl do oblasti zad a vtáhl do svého bytu a pohrozil jí nožem, přičemž byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 8. 1994, č. j. 1 T 426/94-112, odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, který vykonal dne 7. 10. 1998.

Proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 6. 2005, č. j. 5 T 883/2001 334, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 4 To 586/2005, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.



Obviněný podal proti tomuto usnesení prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítl, že svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., neboť ze strany poškozené šlo o zcela dobrovolné jednání, a to od počátku až do konce. Do jeho bytu vstoupila zcela dobrovolně a pohybovala se v něm podle svého uvážení. Protože se snažil chovat jako hostitel, šel si od sousedů vypůjčit sklenice a kávu. V tu chvíli si poškozená mohla přivolat pomoc, ale neudělala to, protože to nebylo třeba. Neměl v úmyslu přinutit ji přes její odpor k nedobrovolné souloži a jeho jednání tudíž postrádá podstatný znak výše uvedeného trestného činu. Ke zraněním poškozené namítl, že tyto jí mohl způsobit její druh. Dovolatel shrnul, že soudy postavili závěr o jeho vině pouze na tvrzení poškozené, přičemž nebyla provedena vzájemná konfrontace mezi nimi, a nebylo přihlédnuto k jeho výpovědi, kterou dle jeho názoru podporuje i výpověď sousedů, kteří v inkriminovanou dobu poslouchali za dveřmi jeho bytu a kteří neuvedli nic, co by potvrzovalo, že ve svém bytě držel poškozenou a vykonal na ní soulož proti její vůli. Na základě výše uvedeného pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o vině i trestu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Rozsah provedeného dokazování, způsob, jimiž soudy obou stupňů důkazy hodnotily, jakož i závěr o vině obviněného, označila za správné a navrhla odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., neboť s ohledem na ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování totiž spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení odkazující na jeden z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení jeho skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž směřují výhradně proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině jeho rozsudku, který byl odvolacím soudem aprobován. Obviněný svými výše popsanými námitkami pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a neuvádí žádné hmotně právní námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zjevně zaměnil za další odvolání, když jeho námitky jsou v zásadě totožné s námitkami uplatněnými již v řízení před odvolacím soudem, který se jimi zabýval ale neshledal je důvodnými.

Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl podle judikatury Ústavního soudu odůvodnit zásah do zjištěného skutkového děje v řízení o dovolání (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 553/05 aj.). Soud prvního stupně v opakovaném řízení provedl všechny dostupné důkazy, které i podle názoru dovolacího soudu ve svém celku představovaly dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Nelze než souhlasit se závěrem, že verze poškozené, pokud jde o popis skutkového děje, svým obsahem zapadá do kontextu s dalšími provedenými důkazy, na rozdíl od popisu rozhodné události obviněným. V bližším lze v tomto směru odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, konkrétně pasáž na str. 5. Stejně tak nelze nic vytknout způsobu, jakým se soud druhého stupně vypořádal s námitkami, jež uvedl obviněný v podaném řádném opravném prostředku a které, jak již bylo konstatováno, jsou prakticky totožné s těmi, které uvedl v dovolání. I zde dovolací soud pro stručnost odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění zamítavého usnesení odvolacího soudu na str. 3 5, s jejichž obsahem se plně ztotožňuje.

Lze tedy uzavřít, že obviněný sice ve svém dovolání formálně deklaroval existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadajícího právní posouzení skutku, ale svými konkrétními námitkami je nijak nezpochybnil. Domáhal se změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně pak mělo dojít ke zrušení napadeného rozhodnutí. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný dovolací důvod zjevně nenaplnil.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a jako takové je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, přezkoumával. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Juraj Malik