7 Tdo 622/2002
Datum rozhodnutí: 18.09.2002
Dotčené předpisy:




7 Tdo 622/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2002 v Brně o dovolání obviněného L. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2002, sp. zn. 13 To 111/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 4. února 2002, č. j. 8 T 130/2001-234, byl obviněný uznán vinným

1) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zákona, a to částečně samostatně a částečně ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body 1. a 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně;

2) trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, kterých se dopustil jednáním popsaným pod body 3. a 4. výroku rozsudku soudu prvního stupně;

3) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 5. výroku rozsudku soudu prvního stupně.

Podle ust. § 37 tr. zákona soud upustil od uložení souhrnného trestu za skutek uvedený pod bodem 3., a to vzhledem k trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 5. 2001, sp. zn. 8 T 33/2001. Podle ust. § 234 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona byl obviněný Lukáš Svoboda za své jednání popsané pod body 1. - 2., 4. a 5. výroku rozsudku soudu prvního stupně odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému škodu ve výši 8.500,- Kč. Současně okresní soud podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby obviněného ml. L. G.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně odvolání, která byla podle § 256 tr. řádu usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2002, č. j. 13 To 111/2002-264, jako nedůvodná zamítnuta. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci a stal se vykonatelným dne 26. března 2002.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonem stanovené lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. řádu) dne 10. 6. 2002 dovolání, jehož vady pak odstranil podáním ze dne 7. 8. 2002, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (po novele zák. č. 265/2001 Sb.). V jeho odůvodnění ohledně jednání popsaných pod body 1. - 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně namítá, že skutková zjištění nejsou dostatečně podložena výsledky dokazování a dosud provedené důkazy před soudem prvního stupně neposkytují žádný podklad pro úvahu, že se obviněný skutečně trestných činů dopustil. Ohledně jednání popsaného pod bodem 5. výroku rozsudku soudu prvního stupně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zákona, neboť se naopak domnívá, že systematicky nevytvářel objektivní podmínky pro spáchání trestného činu loupeže a ani intenzita jeho příprav nedosáhla takového stupně a společenské nebezpečnosti, že po formální i materiální stránce by mohl naplnit znaky uvedeného trestného činu . Obviněný má totiž za to, že dosud provedené důkazy neposkytují podklad pro úvahu, že se na trestný čin loupeže připravoval, o čemž podle něj svědčí i výpovědi svědka K. a spoluobžalovaného G. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby Nejvyšší soud rozhodl, že se obviněný zprošťuje viny pod body 1., 2. a 5. obžaloby. Současně navrhl, aby dovolací soud rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí.

K věci se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, a to v části směřující proti napadenému usnesení toliko ve vztahu k bodům 1. a 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. řádu, a v části směřující proti napadenému usnesení ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 5. výroku rozsudku soudu prvního stupně podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný, řádně zastoupený obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. řádu), je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání, neboť napadá nesprávnost výroků, které se ho bezprostředně dotýkají.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné námitky naplňují dovolací důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle tohoto ustanovení je tedy možné namítat, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoliv zjištěný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu a o trestný čin tedy nejde, anebo je možné namítat, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin. V žádném případě nelze napadat nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu. Nejvyšší soud musí vycházet z již soudem učiněného skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotí správnost hmotně právního posouzení.

Z obsahu dovolání je však zřejmé, že dovolatel své námitky vůči správnosti právního posouzení skutkového stavu věci ohledně jednání popsaných pod body 1. - 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně nesměřuje, nýbrž soudům obou stupňů pouze vytýká nesprávná skutková zjištění, včetně neúplného a nesprávného hodnocení provedených důkazů.

Nutno v této souvislosti připomenout, že z vymezení důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je zřejmé, že dovolání v žádném případě nemůže směřovat proti hodnocení důkazů ani proti skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě bylo rozhodnuto.

S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání v části směřující proti usnesení odvolacího soudu, jež se vztahuje pouze k bodům 1. a 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno z jiného důvodu než má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu. Dovolatel totiž musí v souladu s § 265f odst. 1 tr. řádu v dovolání nejenom odkázat na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, ale současně je nezbytné, aby obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídal důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. řádu.

Ke stejnému závěru pak dovolací soud dospěl i ohledně námitek týkajících se přípravy trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona. Ač obviněný námitkou, že po formální i materiální stránce nenaplnil znaky tohoto trestného činu, zdánlivě napadá správnost právního posouzení skutku, čímž by byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti i tato jeho námitka směřuje proti správnosti skutkových zjištění samotných. Jinými slovy, byla-li by skutková zjištění jiná, nenaplnil by formální ani materiální stránku daného trestného činu (bod 5. výroku rozsudku soudu prvního stupně). Jednoznačně to vyplývá z odůvodnění dovolání, když obviněný namítá, že stejně jako u předchozích skutků i u tohoto jednání dosud provedené důkazy neposkytují podklad pro úvahu, že trestný čin loupeže připravoval neexistuje jediný důkaz o tom . Potvrzuje to i námitka, že se soud měl řídit zásadou in dubio pro reo, která se uplatňuje ve stadiu zjišťování skutkového stavu a nikoli při právním posouzení skutku. Namítá-li pak obviněný, že se k trestnému činu loupeže nepřipravoval, zpochybňuje tak skutkové zjištění soudu prvního stupně (bod 5. rozsudku), že se připravoval na provedení loupežného přepadení , a to jednáním, které je pak ve skutkové větě konkrétně uvedené. Ani námitky obviněného ohledně trestného činu loupeže podle § 7 odst. 1, § 234 odst. 1 tr. zákona tak uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňují.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl, aniž na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle § 265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

O návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval, protože pro takový postup neshledal důvody.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. září 2002

Předseda senátu:

JUDr. Michal M i k l á š