7 Tdo 617/2007
Datum rozhodnutí: 18.07.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 617/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. července 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3 To 149/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 8/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2006, sp. zn. 46 T 8/2004, byl obviněný A. S. pod body I., II. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. (v bodech I./1 6), dílem jako pachatel podle § 9 odst. 1 tr. zák. (v bodech II./7 12). Za to mu byl uložen podle § 250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech nebo prokuristy obchodních společností a družstev a zaměstnání spojených s oprávněním zavazovat v obchodně právních vztazích zaměstnavatele na dobu deseti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině obviněného J. D.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání obviněný A. S. do výroku o vině i trestu. Odvolání podal i obviněný J. D. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3 To 149/2006, podle § 258 odst. 1 písm. b, d), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných A. S. a J. D. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině ohledně skutků uvedených pod body I., II., ve výrocích o trestech a ve výrocích o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného A. S. uznal vinným pod bodem ad I. pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. (v bodech I/1 6), dílem jako pachatel podle § 9 odst. 1 tr. zák. (v bodech I./7 8) a pod bodem ad II. pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. ho zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech nebo prokuristy obchodních společností a družstev a zaměstnání spojených s oprávněním zavazovat v obchodně právních vztazích zaměstnavatele na dobu deseti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný A. S. řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a to především v části týkající se zavinění, tedy naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu v případě výroku pod bodem I. napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Ačkoliv mu dal odvolací soud na jedné straně za pravdu, že nelze jeho jednání celkově považovat za pokračující trestný čin, na druhé straně podle obviněného zcela převzal závěry nalézacího soudu o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu a odmítl tak jeho obhajobu, že právě u jednání v roce 2000 ještě nelze hovořit o úmyslném protiprávním jednání, a tedy nemohlo jít ani o trestný čin. Obviněný je toho názoru, že nesprávné právní posouzení skutku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu, které dovoláním namítá, je těsně spjato s hodnocením učiněných skutkových zjištění a tyto od sebe nelze striktně rozdělit. Je přesvědčen, že pro daný závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu, neměly soudy dostatečný podklad a zřejmě i z tohoto důvodu nesprávně aplikovaly ustanovení § 4 tr. zák. a v návaznosti na to i ustanovení § 250 tr. zák. Obviněný se nedomáhá přezkoumávání správnosti učiněných skutkových zjištění, ale podle jeho názoru bylo na základě provedených zjištění učiněno vadné právní posouzení celého skutku. Poukázal, že závěry znaleckého posudku, kdy údajně sama znalkyně uvádí, že pro své zkoumání neměla dostatek potřebných informací, rozhodně podle obviněného neskýtají dostatečný podklad pro právní závěr o předluženosti jeho společnosti a především se vůbec nevyjadřují k období, ke kterému se stav předlužení dovozuje. Aby bylo možno na základě takového znaleckého posudku dovozovat naplnění hmotně právních podmínek trestného činu podvodu podle ustanovení § 4 tr. zák. a § 250 tr. zák., musí být závěry o předluženosti a vědění či srozumění obviněného s tímto stavem konkrétně a jednoznačně vztaženy již k datu jednotlivých odběrů v létě roku 2000 a nelze vystačit s obecným závěrem, že v roce 2000 byla společnost předlužena. Nepřiléhavý je podle obviněného i fakt, že soud provedené právní posouzení opírá o závěry o nadstandardních vztazích mezi ním a dalšími osobami, a to za situace, kdy žádná z těchto osob (M., Š., K.) nebyla soudem řádně vyslechnuta. Takto provedené právní posouzení, založené na kontradiktorně neprovedených důkazech, kdy jemu ani jeho obhájci nebylo umožněno vyslechnout tyto osoby a klást jim otázky, nemůže podle obviněného dostatečně odůvodnit závěr o naplnění subjektivní stránky šetřeného skutku a je i v rozporu s právem obviněného na obhajobu a spravedlivý proces.

Napadený výrok pod bodem I. trpí podle obviněného i podstatnými vnitřními rozpory. V úvodu výroku je konstatováno, že obviněný vstupoval do předmětných závazkových vztahů s vědomím, že nebude moci odebrané zboží uhradit, zatímco např. v bodě I./3 je konstatování, že A. S. již dne 21. 8. 2000 věděl a oznámil prodávajícímu, že jeho společnost nebude schopna dostát svému závazku a uhradit kupní cenu, přičemž jednotlivé odběry proběhly ve dnech 3. 8., 14. 8., 15. 8., tedy určitou dobu před tímto věděním . Podle obviněného spočívá vadné právní posouzení i v tom, že popis skutku pod bodem I. odpovídá naplnění znaků úmyslu nepřímého, zatímco odůvodnění hovoří o jednoznačném úmyslu přímém. Žádný ze soudů se podle obviněného nevypořádal se skutečností vyplývající ze seznamu faktur, tj. že společnost měla na konci roku 2000 pohledávky za cca 9 milionů Kč, zatímco závazky byly poloviční. Odvolací soud se pak dále nezabýval smlouvami o postoupení pohledávek, které byly nově předloženy spolu s podaným odvoláním, z nichž vyplývá že se snažil ještě na jaře roku 2001 vytěžit na úhradu dluhů alespoň nějaké částky z pohledávek společnosti.

Obviněný uzavřel, že provedená skutková zjištění jsou ve zřejmém nesouladu s učiněnými právními závěry. Při správné aplikaci norem hmotného práva bylo nutno v případě jednání pod bodem I. dojít k závěru o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí a požádal o odložení výkonu trestu odnětí svobody.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněného, kterými fakticky nepřípustně namítá porušení trestněprocesních zásad zakotvených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Za právně relevantní pak státní zástupce považuje pouze námitku obviněného o vnitřním rozporu výroku o vině (ad I./3) rozsudku soudu druhého stupně a dále námitku, že popis skutku ad I. tohoto rozsudku odpovídá naplnění znaků nepřímého úmyslu, zatímco v odůvodnění se hovoří jednoznačně o úmyslu přímém. Tyto námitky ale považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné. Soudy obou stupňů, že se dostatečně zabývaly otázkou zavinění a u obou obviněných dospěly k závěru o minimálně úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák., přičemž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v případě A. S. se jedná o úmysl přímý, když tento obviněný od počátku věděl, o jakou formu obchodování se jedná a takto od počátku jednat chtěl. Státní zástupce proto neshledal obviněným namítanou disproporci ohledně zavinění mezi skutkovou větou a odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně a vzhledem k tomuto jednání obviněného ani oznámení insolventnosti společnosti W. dne 21. 8. 2000 společnosti J. m., a. s., nemůže nic změnit, že již v okamžiku vzniku závazku dne 3. 8. 2000 věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu a s ohledem na ekonomickou situaci společnosti byl s tím přinejmenším srozuměn. O správnosti závěru o úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. ale svědčí fakt, že i po datu 21. 8. 2000 A. S. odebíral u jiných firem další zboží. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný dovoláním napadl nesprávné právní posouzení skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3 To 149/2006.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je z velké části postaveno na námitkách skutkové povahy. S ohledem na shora citované se dovolací soud nezabýval námitkami ohledně závěrů znaleckého posudku, který podle obviněného neskýtá dostatečný podklad pro právní závěr o předluženosti jeho společnosti a údajně se nevyjadřuje k období, ke kterému se stav předlužení dovozuje. Nezabýval se ani námitkou, že v tomto směru nelze vystačit s obecným závěrem, že v roce 2000 byla společnost předlužena. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř. neodpovídají námitky, že soud provedené právní posouzení opírá o závěry o nadstandardních vztazích mezi ním a dalšími osobami, když údajně žádná z těchto osob (M., Š., K.) nebyla soudem řádně vyslechnuta, a že neprovedením navrhovaných důkazů, kdy obviněnému ani jeho obhájci nebylo umožněno vyslechnout tyto osoby a klást jim otázky, bylo porušeno právo obviněného na obhajobu a spravedlivý proces. Obviněný uplatňuje tuto námitku navíc za situace, kde je mu zřejmé (str. 20, 34 a 35 rozsudku soudu prvního stupně), že svědek J. K. se cíleně vyhýbal trestnímu řízení, J. Š. je trestně stíhán jako uprchlý pro obdobnou trestnou činnost a svědek J. M. odmítl vypovídat. Dovolací soud se rovněž nezabýval námitkou, že se žádný ze soudů nevypořádal se skutečností vyplývající ze seznamu faktur, tj. že společnost měla na konci roku 2000 pohledávky za cca 9 milionů Kč, zatímco závazky byly poloviční, nebo že odvolací soud se nezabýval smlouvami o postoupení pohledávek, které byly nově předloženy spolu s podaným odvoláním, z nichž vyplývá že se obviněný snažil ještě na jaře roku 2001 vytěžit na úhradu dluhů alespoň nějaké částky z pohledávek společnosti.

Je zřejmé, že těmito námitkami, obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil (shodně viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. trest.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný, podle kterého u skutku ad I. nejednal s vědomím, že společnost W. nebude schopna řádně a včas splnit své závazky, protože nebyla předlužena. Zcela bez významu je pak námitka, že nebylo zjištěno koho konkrétně měl svým jednáním obohatit, když zde plně postačuje i obohacení blíže neurčené osoby či skupiny osob.

Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.

Přitom Nejvyšší soud v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině obviněného soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily.

Za právně relevantní bylo z dovolání obviněného možno považovat tu část, kde obviněný tvrdí, že soudy neměly pro závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu u skutku pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku, dostatečný podklad a nesprávně tak aplikovaly ustanovení § 4 tr. zák. a § 250 tr. zák. Podle obviněného dále spočívá vadné právní posouzení i v tom, že popis skutku pod bodem I. odpovídá podle jeho názoru naplnění znaků úmyslu nepřímého, zatímco odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů hovoří o jednoznačném úmyslu přímém. S těmito hmotně právními námitkami obviněného ohledně absence subjektivní stránky a údajných rozporů, o jakou formu úmyslu se jedná, Nejvyšší soud nesouhlasí a považuje je za zjevně neopodstatněné.

Podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Pokud se týká zavinění, je vyžadována forma úmyslu.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák./.

Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

Nejvyšší soud konstatuje, že se s námitkou obviněného ohledně absence úmyslu neztotožnil, neboť skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, naplňuje subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., přičemž také z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že se soudy podrobně zabývaly otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu. V tomto směru byla v průběhu trestního řízení provedena také řada důkazů. Z popsaného jednání vyplývá, že obviněný se svého jednání dopustil v přímém úmyslu, když s vědomím, že společnost W. nebude schopna řádně a včas plnit své závazky, když neměla dostatek finančních prostředků k řádné úhradě uzavíraných závazků, odebíral od poškozených společností zboží a kupní cenu zboží nezaplatil, čímž způsobil poškozeným společnostem škodu přesahující 2.500.000,- Kč (jednáním pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku). Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že obviněný A. S. jednal od počátku v úmyslu přímém a v odůvodněních svých rozhodnutí rozvedly, které skutečnosti pro naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu vzaly po provedeném dokazování za prokázané, přičemž rozvedly i formu úmyslu /§ 4 písm. a) tr. zák. u obviněného A. S./. Pro přímý úmysl obviněného pak svědčí nejen množství jednotlivých útoků, kterými poškozeným jednáním pod bodem I. výroku o vině rozhodnutí soudu druhého stupně způsobil škodu přesahující 2.500.000,- Kč, ale také mechanismus jednotlivých odběrů v případech, kdy dodavatel trval na hotovostní úhradě prvotních odběrů, kdy počátečním plněním závazků byla vytvořena iluze řádného odběratele a poté následovaly odběry na fakturu, které již hrazeny nebyly. Obviněný A. S. si navíc jako ekonomický ředitel byl vědom, že s ohledem na finanční situaci společnosti W., nebude moci své závazky splnit a přesto pokračoval v masivních odběrech zboží, a to i poté, co dne 21. 8. 2000 oznámil dodavateli u skutku ad I./3, že společnost W. nebude schopna uhradit odebrané zboží. Tato skutečnost rovněž potvrzuje existenci přímého úmyslu na straně A. S. Ze samotného znění obviněným namítaného skutku ad I./3, přitom nelze dovozovat, že A. S. se až dne 21. 8. 2000 dozvěděl o insolventnosti firmy W., ale pouze, že se tohoto dne zavázal uhradit kupní cenu dodáním jiného zboží. Jeho vědomost o neschopnosti společnosti splnit uzavřené závazky od počátku, tj. již před odběrem zboží, totiž jednoznačně upravuje úvodní odstavec skutku ad I., a to pro všechny případy odběrů zboží ad 1 8. Nutno však uvést, že soudy obou stupňů tuto zavádějící, nadbytečnou a nevhodnou formulaci ve skutku ad I./3, zcela nekriticky opsaly z obžaloby.

Námitky obviněného o absenci přímého úmyslu u skutku ad I. a o neexistenci tohoto úmyslu již od počátku jednání uvedeného v části skutku ad I./3, shledal proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně dospěl u jednání pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku ke správnému závěru o naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dovolání obviněného A. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněný přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, ale taktéž z toho, že jeho námitky do značné míry vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. července 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš