7 Tdo 612/2013
Datum rozhodnutí: 10.07.2013
Dotčené předpisy: § 224 odst. 1,2 tr. zák.



7 Tdo 612/2013-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 7. 2013 o dovolání, které podal obviněný MUDr. S. R. proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 6 To 575/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp.zn. 3 T 85/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. S. R. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 T 85/2012, byl obviněný MUDr. S. R. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok s tím, že výkon trestu byl podle § 58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 59 odst. l tr. zák. stanovena na dva roky.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu ve Zlíně v podstatě v tom, že obviněný dne 11. 9. 2008 v době od 02,00 hodin do 07,00 hodin jako lékař v rámci služby na interní klinice Krajské nemocnice T. Bati ve Zlíně při péči o hospitalizovaného pacienta, kterým byl poškozený K. S. a který byl po trombolýze jako intervenčním výkonu v pravé dolní končetině přeložen z jednotky intenzivní péče na standardní oddělení, pochybil tím, že při potížích poškozeného spočívajících v bolestech v podbřišku nevyužil všech dostupných vyšetřovacích metod, aby zjistil pravou příčinu těchto obtíží, podcenil stav poškozeného včetně negativního výsledku urologického vyšetření provedeného kolem 01,30 hodin, aplikoval poškozenému pouze spasmoanalgetikum, po příčině bolestí břicha u poškozeného již nepátral, a přestože byl údaj o bolesti břicha natolik signifikantní, že mohl dojít ke správné diagnóze, neordinoval u poškozeného žádná další vyšetření, neprovedl základní laboratorní odběry, neindikoval vyšetření CT, neměřil poškozenému krevní tlak ani puls, nenechal převézt poškozeného na jednotku intenzivní péče, nekonzultoval stav poškozeného se zkušenějším lékařem nebo lékařem provádějícím intervenční zákroky, ponechal poškozeného až do 06,45 hodin, kdy bylo zjištěno, že je slabý, má točení hlavy, je dušný, opocený a má silnou nevolnost, a v důsledku tohoto postupu obviněného nebyly včas získány základní informace o stavu oběhového systému poškozeného, kolem 07,00 hodin u něho došlo k šokovému stavu a v 07,45 hodin ke smrti, jejíž bezprostřední příčinou bylo oběhové selhání způsobené hypovolémií na podkladě krvácení. Podle dalších zjištění Okresního soudu ve Zlíně obviněný svým postupem porušil povinnosti stanovené v § 11 odst. l, § 55 odst. 1, 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, a v č1. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně vyhlášené pod č. 96/2001 Sb.m.s.

O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a trestu a Krajská nemocnice T. Bati ve Zlíně, a.s., jako poškozený z důvodu chybějícího výroku o náhradě škody, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 6 To 575/2012. Z podnětu odvolání Krajské nemocnice T. Bati ve Zlíně, a.s., byl rozsudek Okresního soudu ve Zlíně podle § 259 odst. 2 tr. ř. doplněn výrokem, jímž byla Krajská nemocnice T. Bati ve Zlíně, a.s., s nárokem na náhradu škody odkázána podle § 229 odst. l tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Uplatněnými námitkami zpochybnil příčinnou souvislost mezi svým jednáním a smrtí poškozeného, poukázal na spoluzavinění nemocnice z hlediska nedostatků v organizaci práce a vyjádřil názor, že soudy neposoudily otázku porušení jeho povinností s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti, které měl k dispozici. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně nové projednání a rozhodnutí věci nebo ho sám zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo jinému z nedbalosti způsobil smrt, spáchal-li uvedený čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Trestní odpovědnost je založena mimo jiné na principu, že jde o odpovědnost za jednání a za následek a že mezi nimi je příčinná souvislost, což znamená, že jednání musí být příčinou vzniklého následku. Jednání lékaře při poskytování zdravotní péče je jednáním, jehož cílem je podle povahy konkrétní věci zachování či obnovení zdraví pacienta a při ohrožení jeho života odvrácení smrti. Zdraví či samotný život pacienta jsou vystaveny nepříznivému působení biologických jevů v jeho organismu. Působení těchto jevů se řídí přírodními zákonitostmi, které jsou předmětem vědeckého poznání, jehož využívá lékařská praxe při poskytování zdravotní péče. Podstatou této péče pak je úsilí o to, aby kauzální průběh oněch biologických jevů v organismu pacienta byl zvrácen ve prospěch zachování či obnovení jeho zdraví a k udržení jeho života. Jednání lékaře tudíž je zásahem do kauzality biologických procesů v organismu pacienta. Příčinou újmy na zdraví pacienta či jeho smrti je jednání lékaře při poskytování zdravotní péče za předpokladu, že lékař v dané situaci nevyužije těch prostředků, jimiž reálně disponuje či může disponovat, k tomu, aby v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy zvrátil průběh chorobných změn v organismu pacienta a tím zachoval či obnovil jeho zdraví nebo odvrátil jeho hrozící smrt. V takovém případě totiž lékař ve skutečnosti ponechá volnou cestu kauzálnímu průběhu těch biologických jevů, které ohrožují zdraví nebo dokonce život pacienta, a poslání lékaře při poskytování zdravotní péče zůstane nenaplněno.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, v němž z medicínského hlediska bylo příčinou smrti poškozeného oběhové selhání způsobené hypovolémií (nadměrnou krevní ztrátou) na podkladě krvácení, je zřejmé, že obviněný jako lékař při poskytování zdravotní péče postupoval v rozporu s požadavkem na poskytování této péče podle dostupných poznatků lékařské vědy, neboť nezjistil vnitřní krvácení, které bylo důvodem závažných subjektivních obtíží poškozeného, natož aby tento důvod odstranil a zamezil tím tak velké krevní ztrátě, která již byla neslučitelná se životem poškozeného. Přitom vnitřní krvácení poškozeného bylo spolehlivě zjistitelné vyšetřením CT (počítačová tomografie), které bylo v nemocnici v kritickou dobu k dispozici. Poškozený byl na interní oddělení nemocnice umístěn po trombolýze, tedy po zákroku, jehož samotná povaha ukazovala na reálnou možnost, že jeho subjektivní obtíže jsou demonstrací vnitřního krvácení, které má spojitost právě s předcházejícím zákrokem. K tomuto poznatku mohla obviněného snadno přivést konzultace se zkušenějším lékařem, který v kritickou dobu konal službu, a v krajním případě i konzultace s lékařem, který provedl předcházející zákrok. Okolnost, že subjektivní obtíže poškozeného mají spojitost s krevním oběhem, byla primárně zjistitelná již pouhým měřením krevního tlaku a pulsu poškozeného. Žádnou z těchto možností obviněný nevyužil, spokojil se s tím, že urologické vyšetření poškozeného žádný důvod jeho subjektivních obtíží neodhalilo, nepodnikl žádné další kroky ke zjištění, proč má poškozený udávané obtíže, omezil se jen na podání prostředku utišujícího bolest a tím pádem nezjistil skutečný důvod subjektivních obtíží poškozeného a nedobral se k závěru, že u poškozeného je akutně indikován chirurgický zákrok, jímž mohlo být vnitřní krvácení včas zastaveno. Za tohoto stavu není nic nelogického na závěru soudů, že jednání obviněného, které evidentně bylo postupem non lege artis, bylo příčinou smrti poškozeného ve smyslu podmínek trestní odpovědnosti.

Obviněný se v dovolání, navazujícím v tomto směru na předcházející obhajobu, snažil využít toho, že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví interna angiologie, ve svém posudku konstatoval úmrtnost 6-7 procent z důvodu hypovolémie i při přesném zachování postupu lege artis. S odkazem na to obviněný namítal, že znaleckým posudkem nemohla být stoprocentně konstatována příčinná souvislost mezi jeho jednáním a smrtí poškozeného, protože poškozený mohl spadat mezi oněch 6-7 procent případů úmrtí i při zachování postupu lege artis, zvláště když byl jinak celkově postižen rozsáhlou aterosklerózou a dokonce prodělal infarkt, jak bylo zjištěno až při pitvě. Těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Konstatování znalce o úmrtnosti 6-7 procent i při dodržení postupu lege artis vychází ze statistických údajů. Protipólem tohoto konstatování je zjištění, že 93-94 procent případů postupu lege artis představuje úspěšné zvládnutí hypovolémie. Při takto vysoké míře jistoty úspěšného zákroku lege artis je rozumná úvaha, podle níž bylo reálné, aby včasným chirurgickým zákrokem směřujícím k zastavení vnitřního krvácení byl zachráněn život poškozeného, a proto je akceptovatelný i závěr soudů, že jednání obviněného, který se od postupu lege artis výrazně odchýlil, bylo příčinou smrti poškozeného. U poškozeného nebylo zjištěno nic, co by apriorně vylučovalo provedení chirurgického zákroku směřujícího k zastavení vnitřního krvácení. Nic než toto krvácení se jako důvod smrti poškozeného neuplatnilo, i když jeho zdravotní stav jinak byl ovlivněn celkovou aterosklerózou a prodělaným srdečním infarktem. Jednalo se ovšem o infarkt malého stupně, který rozhodně nevedl ke smrti poškozeného. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného by byla přerušena teprve tehdy, pokud by v průběhu chirurgického zákroku směřujícího k zastavení vnitřního krvácení případně vystaly komplikace, které by měly původ v celkově nepříznivém zdravotním stavu poškozeného a vzhledem ke kterým by chirurgický zákrok nakonec byl bezvýsledný. Jestliže tu byla reálná možnost, jak zjistit a poté i zastavit vnitřní krvácení a tím zachránit život poškozeného, a jestliže obviněný kvůli svému nesprávnému postupu k této možnosti vůbec nepřistoupil a vystavil tím poškozeného důsledkům volného a nekontrolovaného průběhu vnitřního krvácení, pak námitky týkající se případných komplikací při zákroku směřujícím k zastavení vnitřního krvácení jsou čirou spekulací odtrženou od posuzovaného případu a nemohou nic změnit na správnosti závěru soudů o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného.

Bez jakéhokoli opodstatnění jsou námitky týkající se spoluzavinění nemocnice. Pokud tím obviněný mínil míru svého pracovního zatížení vyplývající z počtu pacientů, které měl během služby na starosti, pak je třeba odkázat na to, že v dané konkrétní situaci nebyly podmínky péče o poškozeného nijak dotčeny případnou nutností poskytovat akutně nějakou zvláštní péči jiným pacientům. V posuzované věci nešlo o to, že by obviněný nemohl věnovat potřebnou péči poškozenému z důvodu naléhavé péče o jiné pacienty. Podstatou věci bylo to, že obviněný při péči o poškozeného postupoval evidentně nesprávným způsobem.

Žádné opodstatnění nemají ani námitky, podle nichž soudy neposoudily porušení povinností obviněného se zřetelem ke konkrétním podmínkám a objektivním možnostem, které obviněný měl. Skutek se stal za účinnosti zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 11 odst. l cit. zákona se zdravotní péče poskytovala v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Podle § 55 odst. l cit. zákona byli zdravotničtí pracovníci povinni vykonávat zdravotnické povolání svědomitě, poctivě, s hluboce lidským vztahem k občanům a s vědomím odpovědnosti ke společnosti. Podle § 55 odst. 2 písm. a) cit. zákona byl každý zdravotnický pracovník povinen vykonávat své povolání v rozsahu a způsobem, pro něž zásady určuje ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s profesními organizacemi (s odkazem např. na zákon č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře). Podle § 55 odst. 2 písm. c) cit. zákona byl každý zdravotnický pracovník povinen poskytovat neprodleně první pomoc každému, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo zdraví, a nebyla-li pomoc včas dosažitelná obvyklým způsobem, zajistit mu podle potřeby další odbornou péči. Zjištění, jak měl obviněný správně postupovat a jaký měl zvolit postup, aby dostál citovaným ustanovením, soudy doplnily zjištěním, že k takovému postupu obviněný měl v dané situaci reálnou možnost, a přijatelně vysvětlily, v čem tato možnost spočívala. Rozhodně nelze namítat, že soudy uvažovaly o povinnostech obviněného jen abstraktně bez vazby na konkrétní podmínky a okolnosti daného případu a na reálné možnosti obviněného.

Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně nijak nepochybil, pokud ponechal beze změny výrok o vině obviněného trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Napadený rozsudek Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. července 2013
Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec