7 Tdo 61/2007
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 61/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. února 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. M., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 6 To 13/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 2/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 6 To 13/2006, byl obviněný J. M. uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 148 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) a odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Účastenství na uvedeném trestném činu se J. M. dopustil tím, že (stručně uvedeno) v M., v průběhu června a července 1997, jako zaměstnanec společnosti W., spol. s r. o., zorganizoval a řídil trestnou činnost obviněných P. D. a K. N. při přepravě tří nákladů 96 % etylalkoholu z lihovaru, a to tak, že jako dispečer nákladní dopravy během přepravy telefonicky instruoval řidiče P. D. a K. N., aby při jednotlivých přepravách celním orgánům byly předkládány padělané doklady deklarující dovoz nerizikových komodit v úmyslu vyhnout se vyměření a následné platbě cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty, přičemž jím pověření a řízení P. D. dne 23. 6. a 12. 7. 1997 a K. N. dne 25. 7. 1997 (omylem uvedeno v rozsudku 25. 3. 1997), jako řidiči kamionové soupravy a celní deklaranti, po vstupu hraničním celním přechodem, při celním projednání zboží předložili celním orgánům padělané doklady od nákladu s uvedenou jinou přepravovanou komoditou, neexistujícím dodavatelem a neexistujícím příjemcem, ač znali skutečně přepravovaný náklad, který bude vyskladněn, zboží bylo celními orgány zaevidováno a v režimu tranzitu odesláno Celnímu úřadu, přičemž tak byla celním dluhem, zahrnujícím clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty, způsobena škoda /ad 1) 7.023.127,- Kč; ad 2) 7.062.655,- Kč; ad 3) 7.062.655,- Kč/.



Vrchní soud takto rozhodl poté, co k odvolání státního zástupce a obviněných podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 37 T 2/2005, v celém rozsahu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal J. M. řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že jeho jednání, i spoluobviněných jako deklarantů v celním řízení, není již jednáním protiprávním, neboť šlo o dovoz zboží vyrobeného ve státě EU na území ČR, která je rovněž členským státem EU a nepodléhá tak celní kontrole ani clu, a to podle celního zákoníku EU postaveného na principu celní unie, spočívající ve volném pohybu zboží mezi členskými zeměmi. Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, který tuto jeho námitku odmítl jako neopodstatněnou na podkladě ustanovení čl. II./2 zák. č. 187/2004 Sb., kterým byl změněn celní zák. č. 13/1993 Sb., a z jehož porušení vycházelo obvinění, obžaloba i odsuzující rozsudek soudu I. stupně. Vytýká odvolacímu soudu, že výjimku týkající se řízení o celních deliktech, která se dokončí podle dosavadních právních předpisů, vztahuje i na posouzení trestnosti protiprávního jednání spáchaného za účinnosti starého celního zákona. Takovýto výklad považuje za nesprávný a je toho názoru, že byl odsouzen za porušení celního zák. č. 13/1993 Sb., který v době rozhodování soudu již neplatil, byl zrušen a nahrazen celním zák. č. 187/2004 Sb., který zakotvuje přednost celního zákona EU i bezcelní pohyb zboží mezi členskými zeměmi EU. Jednání, které bylo protiprávní a porušovalo zákon v době jeho spáchání, je tak podle jeho názoru jednáním dovoleným v době rozhodování nalézacího i odvolacího soudu. Tyto soudy tak podle obviněného porušily ustanovení § 16 tr. zák., když pozdější, nyní platný celní zák. č. 187/2004 Sb., je zákonem příznivějším, jeho použití znamená beztrestnost a proto měl být obžaloby zproštěn vzhledem k zániku trestnosti činu v důsledku změny společenské situace a celního zákona.

Obviněný nesprávné právní posouzení spatřuje také v tom, že podle jeho názoru, narozdíl od spoluobviněných, u něj odvolací soud nepoužil zmírňovací ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. a v důsledku toho mu byl uložen přísný nepodmíněný trest odnětí svobody. Odvolacímu soudu vytýká, že v jeho prospěch nezohlednil jeho bezúhonnost, soudní beztrestnost a zachovalý občanský život. Nevidí důvod, proč i v jeho případě nebylo jako u spoluobviněných přihlédnuto k tomu, že byli posledními články řetězu sloužícího k ilegálním přepravám lihu, když navíc vlastního podvodného jednání se nedopustil on, ale spoluobvinění, kteří předkládali falešné doklady, o vezeném zboží předstírali, že je převáženo přes území ČR v rámci tranzitu a nic jím nebránilo, aby celním orgánům uvedli pravdu. V rámci úvahy o druhu a výměře trestu, že rovněž nebylo zohledněno, že spoluobviněné tzv. dirigoval v postavení pouhého zaměstnance firmy W. a P. D. jako řidiči jiné společnosti E., dal příkaz k jízdě jednatel této společnosti. Uložený trest v trvání 6 let tak považuje za nepřiměřený účelu trestu a domáhá se snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu, jak se to stalo v případě spoluobviněných P. D. a K. N. V závěru dovolání proto J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a tomuto přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitku o nesprávné aplikaci celního zákona a v důsledku toho porušení § 16 tr. zák., obviněný uplatnil již v řízení před oběma soudy. Poukázala na závěr vrchního soudu, že ve věci obviněných bylo řízení o celním deliktu zahájeno již v roce 1997, tedy dávno předtím, než nabyl účinnosti zák. č. 187/2004 Sb., než ČR vstoupila do EU a než zboží vyrobené na území Evropského společenství přestalo podléhat clu. Protože intertemporální klauzule nového celního zákona jasně vymezila hranice a rozsah své účinnosti, považuje státní zástupkyně názor vrchního soudu za správný.

K námitkám J. M. ohledně uloženého trestu a aplikace § 40 odst. 1 tr. zák. státní zástupkyně uvedla, že namítané nepoužití tohoto ustanovení není otázkou právního posouzení skutku, nejde ani o jiné hmotně právní posouzení a ohledně trestu jsou stanoveny zvláštní dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., které ale námitky obviněného nenaplňují. Navrhla proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Protože s otázkou právního posouzení skutku souvisí i posouzení trestnosti činu podle § 16 odst. 1 tr. zák., jehož nesprávnou aplikaci obviněný v dovolání namítá, je tato námitka způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Totéž platí i o námitce, že trestnost činu zanikla v důsledku změny společenské situace, čímž obviněný, ač to přímo neuvádí, namítá zánik trestnosti činu v důsledku pominutí nebezpečnosti trestného činu pro společnost, vzhledem k změně situace podle § 65 odst. 1 tr. zák. Těmito námitkami se proto Nejvyšší soud zabýval. Na druhé straně nepřihlížel k námitce obviněného ohledně aplikace § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, ani k dalším námitkám týkajícím se druhu, výměry a účelu trestu, protože tyto nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovéto námitky konečně nelze v řízení o dovolání vůbec uplatňovat a jsou proto zcela bez významu.

Pokud jde o námitky obviněného ohledně aplikace ustanovení § 16 odst. 1 a § 65 odst. 1 tr. zák., jedná se o otázku, která již byla Nejvyšším soudem opakovaně řešena v řadě obdobných případů jiných pachatelů trestné činnosti této povahy. Nejvyšší soud již delší dobu v tomto směru zastává ve své judikatuře jednotný právní názor, na kterém neshledává ani v této trestní věci důvod cokoliv měnit.

Tak např. v usnesení ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1063/2006-I, Nejvyšší soud v obdobné věci v souvislosti s dovozem zlata k námitkám obviněných mj. uvedl, že novelou zákona o DPH, je zák. č. 235/2004 Sb. o dani z přidaného hodnoty (nabyl účinnosti dne 1. 5. 2004), kterým byl zrušen předešlý zákon o DPH č. 588/1992 Sb. Je skutečností, že podle § 92 odst. 3 tohoto nového zákona o DPH, je od daně osvobozeno dodání investičního zlata v tuzemsku, pořízení z jiného členského státu a jeho dovoz. Podle § 111 odst. 1 téhož zákona (přechodná ustanovení) ale pro uplatnění DPH za období přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro uplatnění práv s tím souvisejících, platí dosavadní právní předpisy. Obdobně podle zák. č. 187/2004 Sb. (kterým se mění celní zákon č. 13/1993 Sb., a který nabyl účinnosti rovněž dne 1. 5. 2004) a jeho čl. II (přechodná a závěrečná ustanovení) odst. 2, se řízení o celních deliktech, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle dosavadních právních předpisů.

Z uvedeného vyplývá, že dopustili-li se obvinění předmětného jednání před vstupem ČR do EU dne 1. 5. 2004, nezanikla tímto dnem trestnost celních deliktů spáchaných před účinností novely celního zákona, které lze nadále postihovat, a to i trestněprávně, včetně zkrácení DPH v tomto předchozím období. Vstup ČR do EU neznamenal změnu v trestním zákoně ohledně trestné činnosti, za kterou byli obvinění odsouzeni. Ustanovení § 148 tr. zák. není ani normou s tzv. blanketní (odkazovací) dispozicí, v důsledku čehož by každá změna právních předpisů upravujících daňovou, celní a obdobnou problematiku měla vliv na ustanovení trestního zákona (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 17/2006, a ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 6 Tdo 535/2006), a porušení povinností ve smyslu § 148 tr. zák. je nadále trestné .

K otázce aplikace ustanovení § 65 odst. 1 tr. zák., tj. k zániku trestnosti jednání v důsledku pominutí nebezpečnosti trestného činu pro společnost, s ohledem na změnu situace v důsledku vstupu ČR do EU dnem 1. 5. 2004, pak Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 17/2006, uvedl, že důvodem zániku trestnosti jsou okolnosti, které nastávají po spáchání trestného činu, pro něž stíhání dříve spáchaného trestného činu ztrácí své opodstatnění, neboť v důsledku uvedených okolností čin, který v době spáchání vykazoval stupeň společenské nebezpečnosti vyšší než nepatrný (srov. znění § 3 odst. 2 tr. zák.) a u mladistvých pachatelů a pachatelů trestných činů podle § 294 tr. zák. vyšší než malý, již tento zákonem vyžadovaný stupeň postrádá. Změnou situace se rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy. Ustanovení § 65 odst. 1 tr. zák. lze přitom použít pouze ve vztahu k tzv. konkrétní společenské nebezpečnosti činu pro společnost, jejíž stupeň se určuje podle hledisek stanovených v § 3 odst. 4 tr. zák., nikoliv ve vztahu k tzv. typové nebezpečnosti, která je vyjádřena ve formálních znacích trestného činu. Došlo-li však ke změně právních předpisů, v důsledku kterých čin nadále nevykazuje formální znaky trestného činu, nelze aplikovat ustanovení § 65 odst. 1 tr. zák. o zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost, ale ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti trestního zákona (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 41/1998).

Vstupem do EU se ČR stala součástí celní unie Evropských společenství a v oblasti cla jsou na jejím území přímo aplikovatelné právní předpisy Evropských společenství. Právní úprava obsažená ve vnitrostátním právním řádu ČR byla s účinností od 1. 5. 2004 výrazně redukována, přičemž celní zákon (zák. č. 13/1993 Sb.) sice zůstal v platnosti, ale upravuje pouze některé právní vztahy v oblasti celnictví, pokud nejsou upraveny bezprostředně závaznými předpisy Evropských společenství, a byl v uvedeném období rovněž novelizován (zásadnější význam měla především novela provedená zák. č. 187/2004 Sb.). V obecné rovině lze poznamenat, že pokud jde o obchod uvnitř území Společenství mezi členskými státy, tento nepodléhá celnímu dohledu, nefigurují v něm funkčně celní orgány, mezi členskými státy nejsou celní hranice. Celní kodex Společenství, který je bezprostředně aplikovatelný na území ČR, obsahuje veškerá základní ustanovení upravující celní problematiku a celní řízení v EU; jeho ustanovení se však nevztahují ani na daně, ani na správní řízení; z tohoto důvodu neřeší porušení celních předpisů, neboť tato spadají pod národní kompetenci jednotlivých členských států EU .

Z citovaného rozhodnutí vycházel Nejvyšší soud i v již zmíněné obdobné věci (usnesení ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1063/2006-I), kde k aplikaci § 65 odst. 1 tr. zák. uvedl, že vstupem ČR do EU došlo k změnám jak v oblasti cel, tak v celé řadě dalších oblastí života společnosti. Tyto změny ale včetně legislativních změn v oblasti cel (resp. DPH), nemůžou natolik ovlivnit stupeň společenské nebezpečnosti trestného jednání spáchaného před vstupem ČR do EU, při jeho celkovém hodnocení podle § 3 odst. 4 tr. zák., aby zanikla jeho trestnost podle § 65 odst. 1 tr. zák. Ani po 1. 5. 2004 se v žádném případě nesnížil zájem státu na řádném placení daní (cla a dalších povinných plateb), porušení této zákonné povinnosti je nadále trestné a proto i stíhání pachatelů této trestné činnosti, které se dopustili před vstupem ČR do EU, nebo po něm, má nadále své opodstatnění.

Uvedené závěry Nejvyššího soudu na aplikaci § 16 odst. 1 a § 65 odst. 1 tr. zák. se plně vztahují i na trestnou činnost J. M. a proto jeho dovolací námitky v tomto směru považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné. Dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci tak nespočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Proto bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když bylo přihlédnuto i k tomu, že námitkou obviněného ohledně aplikace § 16 odst. 1 tr. zák. se řádně a vyčerpávajícím způsobem zbýval již soud odvolací.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš