7 Tdo 603/2013
Datum rozhodnutí: 21.08.2013
Dotčené předpisy: § 147 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 603/2013-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. srpna 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného F. L. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 13 To 13/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 52/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 2 T 52/2012, byl obviněný F. L. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 měsíců.

Obviněný se přečinu dopustil tím, že (zkráceně) jako jednatel společnosti Kulturní klub Žebrák, s. r. o., nezajistil odborné prohlídky (revize) ani běžný servis (údržbu) a tím ani opravu kuchyňského nákladového výtahu nacházejícího se v prostorách restaurace Kulturního domu Ž. , které spolu s dalšími nebytovými prostory tohoto kulturního domu byly pronajaty této společnosti městem Ž. na základě nájemní smlouvy ze dne 30. 3. 1994 a umožnil provozování tohoto výtahu podnájemcům restauračních prostor V. L. a J. H. a jejich zaměstnancům, ačkoliv věděl, že podle § 7 7.3. této nájemní smlouvy a v návaznosti na to podle norem ČSN 274002 a ČSN 274007 bylo povinností této společnosti revize a údržbu kuchyňského nákladového výtahu zajišťovat, v důsledku čehož dne 17. 12. 2010 kolem 01:00 hodin došlo u tohoto výtahu k uvolnění výtahové klece odkud v té době poškozená A. Š. , která byla do ní nakloněna, vyndavala zde umístěné nádobí, přičemž padající klec jí stropem zachytila a přimáčkla mezi parapet a strop klece, čímž došlo k jejímu těžkému zranění podrobně popsanému ve skutkové větě, kdy tento stav představující těžkou újmu na zdraví vedl k přímému ohrožení jejího života a dále u ní došlo k přechodnému ochrnutí levé hlasivky při smáčknutí krku, přičemž toto jednání obviněného bylo jednou z příčin tohoto následku .

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 13 To 13/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejprve zrekapituloval průběh trestního řízení, obsah svého odvolání, podrobně se zabýval obsahem odůvodnění soudu II. stupně a citoval z něj. Podle obviněného odvolací soud nebral v potaz jeho námitky, že důvodem úrazu byla skutečnost, že někdo do výtahu nerovnoměrně rozložil nádobí, které se v něm vzpříčilo a poškozená se ho neodbornou manipulací snažila odstranit, když v tom někdo znovu výtah přivolal. Tyto skutečnosti nemohly podle obviněného změnit ani stovky revizí a kontrol stavu výtahu. Odvolací soud údajně nevzal v úvahu příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním svědků V. L. a J. H. , kteří porušili ustanovení zákoníku práce, na straně jedné a škodlivým následkem na straně druhé. To, že důvodem nehody bylo nerovnoměrné rozložení talířů ve výtahu, potvrdil podle obviněného i znalec V. Vaněk. Odvolací soud pak podle názoru obviněného zcela rezignoval na zásadu iura novit curia, když za důkaz o vině vzal domněnku bývalého starosty S. , že odpovědnost za stav výtahu přešla z města Ž. na něj jako na jednatele společnosti Kulturní klub Žebrák, s. r. o. Pochybení dále spatřuje v závěru soudu, že odpovědnost za stav výtahu je na něm, když ČSN klade povinnost údržby výtahu na provozovatele výtahu, jímž byli právě svědci V. L. a J. H. Obviněný znovu poukázal na podíl provozovatelů restaurace na vzniku nehody, zejména s přihlédnutím k porušení pracovně právních norem a na to, že on nenese žádný podíl viny na nehodě, neboť podle něj by nehodě nezabránila ani řádná revize a údržba výtahu. Obviněný dále pojednával o principech zákonnosti trestního řízení a náležitostech spravedlivého procesu. Je přesvědčen, že odůvodnění soudů obou stupňů těmto zásadám nedostála, navíc vytýká soudu I. stupně, že nebyl pořizován zvukový záznam z jednání. Na závěr zopakoval, že k nehodě by došlo, i pokud by probíhala pravidelná revize výtahu, neboť pravým důvodem úrazu poškozené bylo porušení předpisů ze strany zaměstnavatele poškozené.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, se závaznými pokyny k dalšímu řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že lze přisvědčit obviněnému v tom, že na vzniku nehody se podílela řada příčin, mimo jiné též jednání provozovatelů restaurace. Tato skutečnost ovšem současně nezakládá závěr o nevině obviněného, když naopak bylo zjištěno, že jednou z příčin vzniku nehody byl havarijní stav výtahu. Podle státního zástupce obviněný jako jednatel spravující areál kulturního domu byl povinen zajistit i pravidelné revize a opravy výtahu, který měl řadu závad. Provoz výtahu bez řádné opravy byl podle názoru státního zástupce nebezpečný. Obviněný rezignoval na svou povinnost a jeho nečinnost byla podle státního zástupce jednou z příčin, proč došlo k poruše v činnosti výtahu. V bezprostřední souvislosti s jednáním obviněného je podle státního zástupce také vznik škodlivého následku, neboť pokud by obviněný konal svou povinnost, k nehodě by nedošlo nebo by k ní došlo jiným způsobem. Příčinná souvislost je tedy podle názoru státního zástupce zachována. Pokud jde o další námitky obviněného má státní zástupce za to, že nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod, neboť jde o námitky proti úplnosti skutkových zjištění a proti procesním náležitostem trestního řízení. Polemika obviněného s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu je pak nepřípustná. Podle státního zástupce tedy nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný uplatnil v podstatě totožné námitky, jaké byly obsahem jeho odvolání (č. l. 301 a násl. tr. spisu), soud II. stupně se jimi zabýval a vypořádal se s nimi. Obviněný své námitky z velké části postavil na námitkách skutkové povahy, které jak je uvedeno výše, uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Postavil své dovolání na námitce, že to nebyl on, kdo měl podíl na vzniku nehody, ale zásadní podíl na vzniku nehody a jejích následků měli provozovatelé restaurace svědci V. L. a J. H. , kteří svým jednáním porušili ustanovení zákoníku práce a zavinili vznik škodné události resp. vznik těžkého ublížení na zdraví poškozené. Obviněný tak v podstatě zpochybňuje závěry soudů o jeho trestní odpovědnosti neexistencí příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem.

Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.

Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví. Způsobení těžké újmy na zdraví je jakékoli jednání, jehož následkem je těžká újma na zdraví. Těžkou újmu na zdraví lze způsobit jak konáním, tak opomenutím takového jednání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Z výkladového ustanovení § 112 tr. zákoníku vyplývá, že nelze do jednání v trestněprávním smyslu zahrnovat jakékoli opomenutí, ale musí se jednat o opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němu byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu, resp. své povinnosti bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku.

Při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti je předpokladem výroku o vině tímto trestným činem zjištění, že mezi jednáním obviněného a následkem, spočívajícím v těžké újmě na zdraví jiné osoby, je příčinná souvislost. Pokud z hlediska vzniku uvedeného následku má příčinný význam i jednání jiné osoby než obviněného, není to důvodem k tomu, aby obviněný nebyl uznán vinným, a to ani za situace, kdy ona jiná osoba není odsouzena zároveň ve společném řízení, resp. v samostatně vedeném řízení, a kdy dokonce proti ní ani není žádné řízení zahájeno.

V této trestní věci bylo zjištěno, že se na vzniku předmětné nehody podílelo více příčin, přičemž jednou z nich (která je nyní předmětem trestního řízení), byl havarijní stav kuchyňského výtahu. Z provedených důkazů je nepochybné, že obviněný byl jako jednatel společnosti Kulturní klub Žebrák, s. r. o., nájemcem areálu kulturního domu ve městě Ž. , a to na základě nájemní smlouvy s městem Ž. Vlastník objektu, město Ž. , převedl nájemní smlouvou na nájemce mimo jiné také povinnost údržby, oprav a revizí zařízení, které se v něm nacházejí (bod 7.3 smlouvy č. l. 66 tr. spisu), a to výslovně tak, aby tato řízení byla v souladu s bezpečnostními a provozními předpisy a jejich chod odpovídal stanoveným normám. Proto nemá žádné opodstatnění námitka obviněného, že odvolací soud ohledně přenesení této povinnosti z města Ž. , na Kulturní klub Žebrák s.r.o., vycházel pouze z domněnky bývalého starosty města. Obviněný o existenci kuchyňského výtahu a o své povinnosti zajišťovat jeho bezpečný chod nepochybně věděl. Pokud jde o skutečnost, že obviněný prostor restaurace s kuchyňským výtahem dále pronajímal, je zřejmé, že povinnost údržby předmětného výtahu na nové provozovatele restaurace nájemní, resp. podnájemní smlouvou nepřešla. Zůstalo tedy i nadále povinností obviněného, jako provozovatele výtahu, tedy jako osoby odpovědné za bezpečný provoz a za technický stav výtahu, kterou na sebe převzal uvedenou nájemní smlouvou, zabezpečovat bezpečný chod výtahu, jeho pravidelnou údržbou a předepsanými revizemi. Tím, že obviněný na tuto svoji povinnost rezignoval, nereagoval ani na upozornění provozovatelů restaurace na závady výtahu, stal se výtah bez náležité opravy, nebezpečným. Ze znaleckého posudku z oboru strojírenství, odvětví strojírenství těžké, výtahy, pohyblivé schody, pohyblivé chodníky (č. l. 89 a násl. tr. spisu) je zřejmé, že předmětný kuchyňský výtah byl zatížen řadou závad, přičemž podle závěrů znalce byl hlavní příčinou vzniku předmětné nehody nefunkční závěsný spínač, nikoli tedy nerovnoměrně rozložené nádobí ve výtahu, jak namítá obviněný. Ze závěrů znalce vyplývá, že pokud by byl uvedený závěsný spínač v pořádku seřízen do funkční polohy, zabránil by pádu výtahové klece a neumožnil by vznik zranění osoby, která by se nacházela v prostoru výtahu. Proto nelze přisvědčit námitce obviněného, že ani stovky revizí a kontrol by nic nezměnilo. Nečinnost obviněného, pokud jde o řádnou údržbu a revize předmětného výtahu, byla jednou z příčin, proč došlo k poruše v činnosti výtahu, přičemž bez této příčiny by k následku nedošlo. A to ani v situaci, kdy poškozená byla zaměstnána v rozporu se zákoníkem práce, a došlo k nesprávnému uložení nádobí do výtahu, z kterého se jej poškozená snažila vyndat, přičemž došlo k jejímu zranění. Řádně seřízený a tedy funkční závěsný spínač by totiž podle zjištění znalce zabránil pádu výtahové klece, která zranění poškozené způsobila. Nefunkčnost závěsného spínače byla přitom důsledkem nečinnosti obviněného ve vztahu k jeho povinnosti zajišťovat údržbu a revize výtahu. Tato nečinnost obviněného byla proto v bezprostřední souvislosti se vznikem těžkého ublížení na zdraví poškozené. Obviněný tak svým jednání popsaným ve skutkové větě (citované výše) naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.

Zpochybňuje-li obviněný závěr soudů, že na něj byla smluvně přenesena povinnost údržby výtahu, kterou příslušná ČSN svěřuje provozovateli výtahu, přičemž postrádá závěr soudů o doporučujícím či závazném charakteru ČSN, který soudy ponechaly pouze na znalci, Nejvyšší soud uvádí následující.

V ustanovení § 4 odst. 1 (in fine) zák. č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, se výslovně uvádí, že česká technická norma není obecně závazná.

V ustanovení § 4 odst. 3 téhož zákona je uvedeno, že česká technická norma (ČSN) poskytuje pro obecné a opakované používání pravidla, směrnice nebo charakteristiky činností nebo jejich výsledků, zaměřené na dosažení optimálního stupně uspořádání ve vymezených souvislostech.

Otázkou povahy technických norem se zabýval také Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08, uvedl na základě výše zmíněných ustanovení zák. č. 22/1997 Sb., že ČSN jsou považovány za kvalifikované doporučení (nikoliv příkazy) a jejich používání je nezávazné, ale jen dobrovolné. V určitých případech ale může vzniknout povinnost postupovat v souladu s ČSN, především na základě ustanovení právního předpisu, který stanoví, že ve vztazích upravených tímto právním předpisem je nutno dodržovat české technické normy. V takových případech lze o určité závaznosti těchto norem hovořit.

Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž uvést, že pokud jde konkrétně o výtahy, na základě zmocnění vyplývajících z ustanovení § 12 a § 22 zák. č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, bylo dne 9. 12. 2002 vydáno nařízení vlády č. 27/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výtahy. Toto vládní nařízení neupravuje výslovně povinnosti vlastníka resp. provozovatele výtahu, týká se výrobců či dodavatelů výtahů, když upravuje podmínky uvedení výtahů a bezpečnostních komponent na trh a do provozu. Podle § 2 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení vlády, na trh a do provozu mohou být uvedeny výtahy za podmínky, že nezpůsobí ohrožení zdraví a bezpečnosti osob nebo majetku, za předpokladu, že jsou správně namontovány, udržovány a užívány v souladu s předpokládaným účelem. Podle § 8 tohoto nařízení vlády se základní požadavky považují za splněné, pokud je výtah ve shodě s harmonizovanými ČSN nebo určenými českými nebo zahraničními technickými normami.

Je tedy zjevné, že se uvedené vládní nařízení nevztahuje na vlastníka (majitele) či provozovatele výtahů, ale na jejich výrobce a dodavatele, přičemž z hlediska bezpečnosti provozu výtahů pouze předpokládá jejich udržování a užívání v souladu s předpokládaným účelem. Majiteli nebo provozovateli výtahu tak uvedené vládní nařízení žádnou povinnost v tomto směru neukládá a nelze proto dovozovat, že by jejich povinnost postupovat v souladu s příslušnou ČSN vznikla na základě ustanovení právního předpisu. Daná ČSN, jako obecně nezávazná, byť specifikuje řadu požadavků k zajištění bezpečnosti provozu výtahu ve vztahu k jeho majiteli, proto nebrání převodu této povinnosti mezi různými subjekty. Povinnost plnit uvedené požadavky ČSN obviněný smluvně převzal od vlastníka (majitele) daného výtahu nájemní smlouvou, a tato jeho povinnost trvala i poté, co dané prostoru dále pronajal svědkům V. L. a J. H. , aniž by na ně převedl i povinnosti vyplývající z provozu výtahu.

Nejvyšší soud si je vědom toho, že pokud při vzniku následku spolupůsobilo jednání více osob, je stíhání a odsouzení jen jedné z nich vnímáno jako nespravedlnost. Na druhé straně musí konstatovat, odhlédne-li se od významu jednání obviněného pro způsobení následku, že jednou ze základních zásad trestního řízení je obžalovací zásada, která znamená, že trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce (§ 2 odst. 8 tr. ř.). Důsledkem obžalovací zásady je to, že nikdo nemůže být soudem uznán vinným trestným činem a odsouzen, jestliže na něj pro tento trestný čin, resp. pro skutek, v němž je trestný čin spatřován, nebyla státním zástupcem podána obžaloba. Je třeba poznamenat, že mezi základní zásady trestního řízení patří i zásada oficiality, která znamená, že státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak (§ 2 odst. 3 tr. ř.), avšak případné nedodržení této zásady není trestním řádem nijak sankcionováno, zejména ne tak, že by bylo vyloučeno stíhání a odsouzení jednoho z pachatelů, jestliže nebyl stíhán a odsouzen také druhý pachatel. To znamená, že na podkladě obžaloby, kterou státní zástupce podal na obviněného F. L. jako odpovědného za stav výtahu, nebylo možné uznat vinnými a odsoudit provozovatele restaurace, kteří se na vzniku škodné události podle závěrů soudů spolupodíleli, a že stíhání a odsouzení obviněného F. L. nebylo vyloučeno v důsledku nestíhání a neodsouzení druhých účastníků na předmětné nehodě, kteří se na jejím vzniku spolupodíleli. Trestnost činu obviněného nebyla nijak dotčena tím, že na vzniku následku se spolupodílelo jednání druhých osob.

Pokud soudy konstatovaly, že na vzniku nehody a jejích následků se spolupodíleli svým jednáním také provozovatelé restaurace, kteří porušili své povinnosti, daly tomuto zjištění přiměřený průchod v právním posouzení zjištěného skutkového stavu tím, že jednání obviněného F. L. nekvalifikovaly jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, ale uznaly ho vinným tímto trestným činem v základní skutkové podstatě.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že obviněný v dovolání uplatnil i další námitky, které byly mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jsou to námitky, které zpochybňují správnost skutkových zjištění soudů a polemizují se způsobem hodnocení provedených důkazů. Konkrétní námitky, že soud vycházel z domněnek bývalého starosty S. a nedodržel zásadu iura novit curia, procesní námitka, že nebyl pořízen zvukový záznam o průběhu hlavního líčení. Námitky proti skutkovým zjištěním, proti hodnocení důkazů, proti postupu při dokazování apod. však v řízení o dovolání přípustné nejsou, neboť nespadají pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, zejména ne pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky, kterými obviněný polemizuje se způsobem odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jsou pak s ohledem na § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. K námitkám, které obsahově nenaplňovaly žádný zákonný dovolací důvod, proto Nejvyšší soud nijak nepřihlížel.

Z toho, co bylo uvedeno v předchozích částech tohoto usnesení Nejvyššího soudu, je tedy zcela evidentní, že námitkami uplatněnými v dovolání obviněný nemohl zvrátit výrok o vině uvedeným přečinem. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl zčásti námitkami obviněného naplněn a právně relevantní námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněný obviněným v jeho druhé alternativě nebyl naplněn, neboť v řízení nebyl shledán žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) k) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. srpna 2013


Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš