7 Tdo 603/2005
Datum rozhodnutí: 02.06.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 603/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. června 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné I. K., které podala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 9 To 447/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 142/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 43 T 142/2004, byla obviněná uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že dne 26. 2. 2004 kolem 9:15 hod. v P.-L., ul. V., na chodbě v přízemí domu, po předchozím slovním útoku, fyzicky napadla svého souseda J. S., tak, že jej chytila rukou pod krkem, zakousla se mu do ukazováku pravé ruky, cloumala s ním a pak jej odstrčila na zeď, v důsledku čehož se poškozený uhodil do hlavy a utrpěl pohmoždění hlavy a krční páteře, otřes mozku a zlomeninu posledního článku ukazováku pravé ruky a tato poranění si vyžádala lékařské ošetření na Ortopedické klinice FNB a následnou hospitalizací z důvodů observace na Chirurgické klinice FNB v době od 26. 2. do 29. 2. 2004 a dále na Neurologické oddělení FNB od 4. 3. do 10. 3. 2004. Za to byla odsouzena podle § 221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

K odvolání obviněné Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 9 To 447/2004, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně toliko ve výroku o odkladu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a sám rozhodl v rozsahu zrušení tak, že podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil výkon tohoto trestu na kratší zkušební dobu v trvání 2 let.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že daný skutek jak je v rozsudcích popsán, nesplňuje formální ani materiální stránku daného trestného činu.

Předně poukazuje na rozpor mezi rozsudky soudů obou stupňů, když s odvoláním na závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, ohledně délky léčení otřesu mozku soud I. stupně uvádí dobu kratší a soud odvolací dobu delší než sedm dní, přičemž znalecký posudek neuvádí ani jedno z těchto tvrzení.

Dále je obviněná toho názoru, že jediné relevantní zranění ve formě zlomeniny posledního článku ukazováku pravé ruky, které podle znalce vyžaduje léčení delší než sedm dní, nedosahuje intenzity trestného činu ublížení na zdraví, když na vzniku úrazových změn i na trvání léčby se podle znalce mohl podílet zvláštní osobní stav poškozeného. Soudy se rovněž ani v náznaku nezabývaly otázkou míry omezení poškozeného v obvyklém způsobu života a vycházely pouze z odhadu délky léčení, která navíc i podle znalce byla ovlivněna objektivním stavem poškozeného.

Obviněná konečně namítá i nenaplnění materiální stránky trestného činu, která podle jejího názoru nebyla vyšší než nepatrná. Poukazuje na to, že šlo v podstatě o potyčku se sousedem, opakovaně projednávaná za přestupky v oblasti soužití se spoluobčany byla vždy na základě oznámení poškozeného, který má k ní a jejímu rómskému příteli nenávistný přístup, je sám konfliktní povahy a také byl pro obdobné přestupky řešen. Navrhla proto, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny v celém rozsahu a věc byla přikázána soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle znaleckého posudku jsou otřes mozku a zlomenina prstu zraněním, která vyžadují obecně léčbu delší než jeden týden. Při právním posouzení jednání pachatele nelze vycházet pouze z toho jaká újma na zdraví byla útokem způsobena, ale je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jaké nebezpečí z útoku hrozilo a jaké konkrétní následky spojené s omezením obvyklého způsobu života u poškozeného nastaly a jak dlouho trvaly. V popisu skutku není specifikováno nakolik byl poškozený po utrpěném zranění omezen v obvyklém způsobu života a odvolací soud ač tuto skutečnost zjistil tak ji nenapravil a poukázal pouze na závěry znalce. V dané věci je třeba zdůraznit, že obviněná věděla, že poškozený je vážně nemocný invalidní důchodce a při srozumění o jeho zdravotním stavu mohla být trestně odpovědná i pro přísnější trestný čin ublížení na zdraví, pokud by jí byl k tíží přičten i zhoršený zdravotní stav poškozeného v důsledku utrpěného zranění v návaznosti na již existující chorobné stavy. I přes pochybení soudu spočívajícím v neuvedení bližší konkretizace způsobeného následku ve smyslu omezení obvyklého způsobu života poškozeného, je třeba dojít k závěru, že beze sporu byla naplněna skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Na dobu po kterou byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života nelze usuzovat na základě obecného tvrzení o trvání léčby po dobu delší než sedm dní. Je třeba vycházet z konkrétní situace, kdy obviněná poměrně razantním způsobem zaútočila proti staršímu, velmi nemocnému muži a musela si být vědoma, že s ohledem na jeho zdravotní stav může být doba léčení i delší než u zdravotně nehendikepovaného člověka.

Ohledně materiální podmínky trestnosti činu uvedla, že zákonodárce již tím, že určitý čin prohlásil za trestný čin, vyjádřil, že jeho běžně se vyskytující projevy považuje za tak společensky nebezpečné, aby byly trestné i z hlediska materiální podmínky. Daný případ nevykazuje nic, co by mohlo přesvědčivě odůvodnit úvahu o nepatrném stupni nebezpečnosti pro společnost a na základě čeho by se vymykal z rámce běžně se vyskytujících trestných činů ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

I přes zmíněné pochybení soudů považuje státní zástupkyně odsouzení obviněné za správné a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněnou uplatněné dovolací námitky týkající se nenaplnění znaku ublížení na zdraví a nedostatku odpovídajícího stupně společenské nebezpečnosti jsou námitkami směřujícími proti hmotně právnímu posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale tyto jsou zjevně neopodstatněné.

Pokud je o posouzení zranění, která poškozený v důsledku jednání obviněné utrpěl, je významná zejména zlomenina posledního článku ukazováku pravé ruky. Z tohoto důvodu jsou bez významu námitky obviněné o rozporu rozhodnutí soudů v délce léčení otřesu mozku. Navíc tyto směřují proti odůvodnění rozhodnutí, jako takové jsou podle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné a nezakládají se ani na pravdě. Znalec totiž u hlavního líčení dne 4. 10. 2004 při výslechu uvedl, že u otřesu mozku je léčení delší než jeden týden, ale pokud by se jednalo pouze o samotný otřes mozku, tak by mohl být do týdne vyléčen. Tato výpověď znalce je přitom nedílnou součástí zpracovaného posudku.

I přes významnost zranění ve formě zlomeniny prstu, nelze ale při posuzování jednání obviněné vycházet pouze z tohoto zranění, jak to činí obviněná v dovolání. Poškozený totiž v důsledku jednání obviněné utrpěl také pohmoždění hlavy a krční páteře a také otřes mozku. Tato poranění si přitom vyžádala lékařské ošetření, opakovanou hospitalizaci z důvodu pozorování zdravotního stavu poškozeného, nasazení tzv. měkkého Schanzova límce na 2 týdny a prefabrikované dlahy na celkem tři týdny. Tyto skutečnosti jednoznačně potvrzují, že znesnadnění nebo omezení v obvyklém způsobu života poškozeného trvalo výrazně déle než sedm dní a rozhodující podíl na tom měla zlomenina prstu jako následek jednání obviněné. Zvláštní osobní stav poškozeného se tak sice podílel na trvání délky léčby, ale v žádném případě by tato délka léčby a výrazného omezení v obvyklém způsobu života nebyla kratší sedm dnů, i pokud by poškozený byl jinak zcela zdráv. Soud proto správně posoudil zranění způsobené obviněnou poškozenému jako ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., byť lze souhlasit s obviněnou v tom, že se soudy nezabývaly otázkou míry omezení poškozeného v obvyklém způsobu života. Tato vada ale nemá vliv na správnost jejich rozhodnutí.

Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou obviněné ohledně nedostatku společenské nebezpečnosti jejího jednání. Jak také uvedla státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání, zákonodárce již tím, že určitý čin (v daném případě úmyslné ublížení na zdraví) prohlásil za trestný, dal najevo, že jeho běžně se vyskytující projevy považuje za natolik společensky nebezpečné, že se jedná o trestný čin. Již stanovením formálních znaků trestného činu tedy zákon předpokládá, že v běžných případech bude stupeň společenské nebezpečnosti činu zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se tedy uplatní jen tehdy, když v konkrétním případě přes naplnění formálních znaků dané skutkové podstaty nebude stupeň společenské nebezpečnosti odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Musí zde být tedy takové skutečnosti, které stupeň společenské nebezpečnosti snižují na nepatrný. V daném případě tomu tak ale není. Soud I. stupně v tomto směru správně vedle opakovaného řešení obviněné za přestupky v oblasti soužití se spoluobčany zdůraznil, že poškozeným byla starší nemocná osoba se značně slabší tělesnou konstrukcí než obviněná.

Na základě uvedených důvodů bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš