7 Tdo 595/2013
Datum rozhodnutí: 25.06.2013
Dotčené předpisy: § 140 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 595/2013-27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 6. 2013 o dovolání, které podal obviněný P. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 1 To 12/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 7/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 45 T 7/2012, byl obviněný P. T. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. l tr. zákoníku, § 140 odst. l tr. zákoníku a odsouzen podle § 140 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na třináct roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. a podle § 229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Ostravě v podstatě v tom, že obviněný dne 20. 3. 2012 kolem 20,00 hodin v H.-Ž., ul. U K., okr. Karviná, v provizorním příbytku poblíž domu č. během společné konzumace alkoholických nápojů ve stavu prosté opilosti těžkého stupně bez zjevné příčiny a se záměrem usmrtit P. V. sebral z konferenčního stolku kuchyňský nůž o celkové délce 22 cm, délce čepele 11,5 cm a maximální šířce čepele 1,98 cm a za současného pronášení vulgárních urážek a slov já tě zabiju zaútočil na sedícího P. V. tak, že ho uvedeným nožem nejméně střední intenzitou síly bodl nejprve dvakrát do pravé části zad, bezprostředně nato dvakrát do levé části hrudníku a jednou do tváře, a když P. V. vstal ze židle a snažil se z příbytku utéci, obviněný ho bodl ještě do levé hýždě, avšak P. V. se nakonec podařilo utéci s tím, že v blízkosti místní komunikace nedaleko místa činu upadl do bezvědomí a posléze byl nalezen strážníky městské policie, kteří mu poskytli první pomoc a přivolali rychlou záchrannou službu. Podle zjištění Krajského soudu v Ostravě obviněný tak způsobil poškozenému šest bodných ran specifikovaných ve výroku o vině s tím, že obě bodné rány na zádech a obě bodné rány na hrudníku byly asi 2 cm dlouhé a na ně navazovaly bodné kanály o délce asi 10 cm procházející kůží do podkoží, a jen shodou okolností nedošlo u poškozeného k poranění hrudní stěny doprovázenému protětím mezižeberních cév, k bodnému poranění plic, srdce či velkých nitrohrudních cév s následným vykrvácením do dutiny hrudní a rozvojem krvácivého šoku či vniknutím vzduchu do dutiny hrudní, což by poškozeného bezprostředně ohrožovalo na životě.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 1 To 12/2013, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. g), l) tr. ř. V mezích dovolacích důvodů bez bližšího zdůvodnění uvedl, že vznáší námitky proti závěru, že jeho jednání vykazuje znaky trestného činu. Jinak mimo meze dovolacích důvodů uplatnil námitky, jimiž se snažil zpochybnit skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, a to zjištění, podle nichž je osobou totožnou s pachatelem činu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby ho zprostil obžaloby.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

Dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Je to mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Konkrétní uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Takové posouzení záleží v aplikaci hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba připomenout povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Těmto zásadám odpovídá podané dovolání pouze v části, v níž obviněný uvedl: Vznáším ... námitky proti závěru, že mé jednání vykazuje znaky trestného činu . O dovolací důvod jde ovšem za předpokladu, že tím obviněný mínil jednání uvedené ve skutkové části výroku o vině. Tato pasáž dovolání je formulována jen paušálně a bez bližšího zdůvodnění, z něhož by vyplývalo, o kterém nebo o kterých ze zákonných znaků pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. l tr. zákoníku, § 140 odst. l tr. zákoníku se obviněný domnívá, že nebyly jeho jednáním uvedeným ve výroku o vině naplněny. Za tohoto stavu se Nejvyšší soud nemohl s dovoláním vypořádat jinak než rovněž jen obecným konstatováním, že jednání obviněného uvedené ve skutkové části výroku o vině evidentně naplňuje zákonné znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. l tr. zákoníku, § 140 odst. l tr. zákoníku, a to s odkazem na výstižné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě a napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

Ostatní námitky, které jsou obsahem podaného dovolání, mají vyloženě skutkovou povahu, svým obsahem neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. a nejsou pod něj podřaditelné.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Zásah Nejvyššího soudu pak má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce totožnosti obviněného s osobou pachatele činu. Uvedená skutková zjištění mají jasné obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozeného P. V., který podrobně, bez podstatnějších rozporů a přesvědčivě popsal průběh incidentu. Svědecká výpověď poškozeného nalezla plnou podporu ve výpovědích svědkyň M. J. a R. B., které byly v kritickou dobu na místě činu přítomny. Z těchto stěžejních důkazů vyplynul jediný logický závěr, že pachatelem útoku na poškozeného a původcem jeho zranění byl právě obviněný. Tento závěr nemůže být zpochybněn tím, že jako svědek nebyl vyslechnut L. K. Ten byl sice další osobou přítomnou na místě činu v rozhodnou dobu, avšak ukázalo se, že z hlediska soudu jde o obtížně dosažitelného bezdomovce. Okolnosti, ke kterým by se mohl L. K. jako svědek vyjádřit, byly dostatečně objasněny výslechem svědků P. V., M. J. a R. B. Pokud obviněný ve svých námitkách poukázal na některé biologické stopy, které byly zajištěny na místě činu, aniž by obviněného usvědčovaly, je třeba konstatovat, že tyto stopy se ve vztahu k otázce totožnosti obviněného s osobou pachatele ukázaly jako indiferentní. V žádném případě z toho nelze vyvozovat úsudek, že by tím byl nějak zpochybněn či dokonce vyvrácen závěr, že pachatelem útoku na poškozeného byl obviněný. Bez reálného významu jsou z tohoto hlediska také námitky, které se týkají otázky, jak a kým byla poškozenému přivolána lékařská pomoc.

Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily a v tomto rámci přijatelně zdůvodnily také nadbytečnost dalšího dokazování, jehož se obviněný dožadoval svými návrhy. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V této variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. vázán na některý z dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až k) tr. ř., v posuzovaném případě na dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Z uvedené vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. Ze zmíněné vázanosti ovšem vyplývá i to, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2013


Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec