7 Tdo 595/2009
Datum rozhodnutí: 01.07.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 595/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. července 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. 8 To 478/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 161/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 89 T 161/2008, byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem ad 1) zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a ad 2) zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 40 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. 8 To 478/2008, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž má za to, že v řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci. Uvedl, že soudem vyslovené závěry nemají oporu v provedeném dokazování, odvolací soud nepostupoval při přezkumu v souladu s trestním řádem a ohledně jednání vůči společnosti E. spol. s r. o. rozhodnutí trpí údajným rozporem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Obviněný poznamenal, že již před soudem prvního stupně poukazoval na výpověď svědkyně D. H., která ve své výpovědi údajně připustila, že dodávka zboží společnosti E. spol. s r. o. se uskutečnila a zboží bylo skutečně odebráno. Tato část výpovědi se však podle obviněného nenachází v písemném protokolu z hlavního líčení, nalézací soud ji při svém rozhodování nezohlednil a nijak se s ní podle obviněného nevypořádal. Na tento rozpor poukazoval již ve svém odvolání, kde namítal absenci podstatné informace z výpovědi svědkyně a žádal přehrání záznamu ve veřejném zasedání. Obviněný v této souvislosti poukázal na ustanovení trestního řádu, a to § 55b odst. 1 tr. ř. (pořizování zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení), § 57 tr. ř. a na související judikaturu (rozhodnutí č. 1/2002 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 4 Tz 7/2005, ze dne 20. 4. 2005) upravující postup soudu při opravě protokolu, které měl soud druhého stupně porušit tím, že je nerespektoval. Z uvedených ustanovení podle obviněného vyplývá, že v písemném protokolu o hlavním líčení zpravidla není zaznamenáno vše, co bylo v jeho průběhu řečeno (a tedy zachyceno na zvukový záznam), a že rozhodujícím podkladem pro závěr o tom, co bylo v hlavním líčení řečeno, je pouze a jen zvukový záznam a nikoli následně vyhotovený protokol. Z písemně vyhotoveného protokolu o hlavním líčení soud při svém rozhodování vychází pouze za předpokladu, že se nevyskytne pochybnost o jeho správnosti ve smyslu obsahového souladu se zvukovým záznamem. Pokud obviněný ve svém odvolání namítal nesprávnost protokolace provedenou soudem prvního stupně, nebyl soud odvolací oprávněn sám posoudit tuto otázku, ale byl povinen předložit věc soudu prvního stupně k rozhodnutí o této námitce, popřípadě se odvolací soud mohl sám pokusit vytýkané nedostatky odstranit tím, že měl přehrát zvukový záznam hlavního líčení přímo u odvolacího soudu. Tyto skutečnosti však podle obviněného odvolací soud nerespektoval, správnost protokolace posoudil sám, když nadto tak učinil bez toho, že by záznam z hlavního líčení přehrál ve veřejném zasedání. Tím porušil ustanovení trestního řádu, významně zasáhl do práv odsouzeného a ve výsledku pak způsobil zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Soud totiž při svém rozhodování v důsledku nedostatků při protokolaci nevycházel ze skutečného nepochybně zjištěného skutkového stavu, nýbrž ze zkreslené podoby důkazu. Nesprávně provedené důkazy mají podle obviněného dopad na právní kvalifikaci jednání a uplatněný dovolací důvod je v tomto případě naplněn.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že zcela zjevně vytýká soudu procesní pochybení při provádění a hodnocení důkazů. Takto pojaté námitky však nejsou podřaditelné nejen pod použitý dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů v zákoně taxativně uvedených. Podle státního zástupce je dovolání v celém rozsahu podáno z jiných důvodů, než které zákon s možností dovolání spojuje. Stejný závěr podle něj platí rovněž ohledně tvrzení obviněného, že zde existuje zásadní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu , který údajně nevylučuje přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu. Takové námitky by nebylo možno podřadit pod žádný dovolací důvod, ani kdyby tím obviněný mínil existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. Zmíněné tvrzení obviněného podle státního zástupce neodpovídá hmotně právní povaze uplatněného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu a nejde podle státního zástupce o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. ř., jímž by byl Nejvyšší soud České republiky vázán.

Státní zástupce uzavřel, že obviněný napadenému usnesení soudu druhého stupně, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jím uplatněné námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy, úplnosti dokazování a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Takové námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř., čehož si je nakonec vědom sám obviněný, jak výslovně v dovolání uvedl.

Obviněný svými námitkami uplatněnými v dovolání brojí proti obsahu výpovědi svědkyně D. H., s tím, že část její výpovědi měla údajně svědčit v jeho prospěch, a to v části týkající se odběratele společnosti E. spol. s r. o., kdy tato svědkyně měla připustit, že se dodávka zboží uskutečnila a zboží bylo skutečně touto společností odebráno. Tato část výpovědi je podle obviněného zaznamenána na zvukovém záznamu z hlavního líčení, avšak není již v protokolu o hlavním líčení. V této souvislosti je nutno poznamenat, že obviněný těmito námitkami soudům vytýká vadnou protokolaci hlavního líčení a v návaznosti na to neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a tím nesprávná skutková zjištění.

Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzené nesprávné realizace trestního řízení, z neúplnosti dokazování a z pochybení při hodnocení důkazů, resp. vadných skutkových zjištění soudů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Za dané situace přicházelo v úvahu odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jediným důvodem opodstatňujícím zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být pouze případ existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Trestné jednání obviněného pod bodem ad 1) spočívalo v podstatě v tom [k jednání pod bodem ad 2) obviněný ničeho nenamítá], že jako zaměstnanec obchodní společnosti D. B., spol. s r. o., v pozici vedoucího prodejny v období od ledna 2007 do února 2007 fiktivně vykazoval dodávání zboží a vystavoval fiktivní faktury (celkem v pěti případech), a to tak, že zboží bez vystavení faktur prodal dosud nezjištěné osobě a pak, aby takto prodané zboží nechybělo, vystavil fiktivní faktury celkem pěti odběratelům (mezi nimi i společnosti E. spol. s r. o.), kteří však fakturované zboží neobjednali, neodebrali a faktury neobdrželi a obviněný finanční prostředky z prodaného zboží užil pro vlastní potřebu, čímž způsobil společnosti D. B., spol. s r. o., škodu nikoli malou.

Pokud obviněný v tomto případě namítal, že výpověď svědkyně H. ohledně dodávky společnosti E., spol. s r. o., měla svědčit v jeho prospěch, a tím potvrdit jeho verzi skutkového děje, že zboží této společnosti bylo skutečně dodáno, Nejvyšší soud poukazuje, že tato obhajoba obviněného byla vyvrácena výpovědí svědka P. P., jednatele společnosti E. (viz protokol o hlavním líčení č. l. 188 a násl tr. spisu a str. 3 rozhodnutí soudu prvního stupně). V důvodech svého rozhodnutí se zejména soud prvního stupně zabýval výpověďmi svědků a uvedl, proč nemá pochybnosti o jejich tvrzeních. Výpovědi svědků korespondují s listinnými důkazy a všechny tak tvoří ucelený řetězec. Rozhodnutí soudů netrpí vnitřními rozpory, argumenty jsou logicky provázané.

Námitka obviněného se přitom týká pouze jednoho z celkem pěti případů fiktivního vykazování dodávek zboží a vystavování fiktivních faktur, jež jsou uvedeny v bodě 1) výroku o vině. Tento obviněným namítaný případ přitom nemůže nic změnit na právním posouzení skutku, když vzhledem k celkové škodě způsobené jednáním v bodě 1) ve výši 104.498,- Kč, je škoda způsobená ve vztahu k namítané společnosti E. spol. s r. o., ve výši pouhých 1.520,- Kč, z hlediska způsobení škody nikoli malé (nejméně 25.000,- Kč), zcela bez významu.

K výpovědi svědkyně D. H. přitom samotný obviněný pouze neurčitě namítá, že tato připustila dodání i odebrání zboží společnosti E. spol. s r. o., ale podle výpovědi jednatele této obchodní společnosti P. P. fakturu neuhradili, když zboží nebylo objednáno a nebylo dodáno. To je ostatně zcela v souladu i se sděleními E. spol. s r. o. v souvislosti s nezaplacením a vrácením faktury ze dne 26. 1. 2007, z nichž vyplývá, že k faktuře nebyl přiložen dodací list a nebylo potvrzeno převzetí zboží (viz č. l. 59 tr. spisu), resp. že v daném období neodebírali žádné zboží (viz č. l. 61 tr. spisu). Ve světle těchto důkazů je pak zřejmé, že námitka obviněného ohledně protokolace výpovědi D. H. nemůže založit existenci zásadního rozporu namítaného v dovolání.

Nejvyšší soud tedy konstatuje, že obviněný své výhrady v dovolání ve skutečnosti zaměřil především proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů a proti správnosti jejich hodnocení důkazů a skutkových závěrů. Takovými námitkami však deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.

Proto bylo dovolání obviněného J. D. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Dovolání obviněného bylo na základě výše uvedeného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. července 2009

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš