7 Tdo 591/2007
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 591/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 5. 2007 o dovoláních obviněných K. H. a H. U. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 3 To 213/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 2 T 122/2005 t a k t o :

I. Dovolání obviněné K. H. se podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. o d m í t á .

II. Dovolání obviněné H. U. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněné K. H. a H. U. podaly prostřednictvím obhájců dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 3 To 213/2006, jímž byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta jejich odvolání proti rozsudku Okresního soudu Brno venkov ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 2 T 122/2005.

I. K dovolání obviněné K. H.

Obviněná K. H. napadla výrok o zamítnutí svého odvolání v celém rozsahu, a to s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Domáhala se toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil rozhodnutí obou soudů a aby jí zprostil obžaloby nebo aby jí alespoň podstatně zmírnil uložený trest.

Nejvyšší soud shledal, že obviněná K. H. podala dovolání opožděně.

Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.

Napadené usnesení bylo doručeno obhájci obviněné K. H. dne 1. 12. 2006. Pokud jde o obviněnou, pokusila se jí poštovní doručovatelka doručit napadené usnesení na adrese určené k doručování rovněž dne 1. 12. 2006 do vlastních rukou, avšak obviněná nebyla zastižena a doručovatelka proto téhož dne, tj. 1. 12. 2006, uložila zásilku na poště a zanechala obviněné výzvu k jejímu vyzvednutí. Tím začala běžet desetidenní lhůta uvedená v § 64 odst. 2 tr. ř. V této lhůtě si obviněná zásilku nevyzvedla, takže v souladu s citovaným ustanovením se poslední den lhůty, tj. 11. 12. 2006, považuje za den doručení. Pro stanovení počátku a tedy i konce dovolací lhůty je tak rozhodný den 11. 12. 2006, kdy nastala tzv. fikce doručení napadeného usnesení obviněné. Okolnost, že obviněná fakticky převzala zásilku, jejímž obsahem bylo napadené usnesení, dodatečně dne 18. 12. 2006, již nemá z hlediska určení počátku a konce dovolací hůty žádný význam, a to ani z hlediska ustanovení § 265e odst. 2 tr. ř. Doručení provedené nejpozději se uplatní jen v poměru mezi dnem doručení obviněnému a dnem doručení obhájci. Jestliže u některého z nich dojde případně k tomu, že je mu rozhodnutí doručeno opakovaně nebo poté, co již nastala tzv. fikce doručení, přihlíží se u něho vždy k prvnímu doručení, resp. k tzv. fikci doručení. Pro úplnost je třeba dodat, že vznik tzv. fikce doručení nebyl vyloučen žádnou z okolností stanovených v § 64 odst. 4 tr. ř.

Z toho je zřejmé, že lhůta k podání dovolání uplynula obviněné K. H. se zřetelem k ustanovení § 60 odst. 3 tr. ř. dnem 12. 2. 2007. Obviněná podala dovolání osobně u Okresního soudu Brno venkov dne 14. 2. 2007, tedy po uplynutí zákonné dovolací lhůty.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněné K. H. podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle § 265i odst. 3, 5 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání bez toho, že by k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněné a státního zástupce.

II. K dovolání obviněné H. U.

Obviněná H. U. byla odsouzena pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu Brno venkov, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Brně, spočíval v podstatě v tom, že obviněná H. U. společně s obviněnou K. H.

po předchozí dohodě za účelem jednak údajného společného podnikání v oblasti zajišťování úvěrů pro třetí osoby a následného vyplacení provize, jednak za účelem údajného zajištění úvěru pro obchodní společnost Č. I. dopravní společnost, s. r. o., si od Z. S. formou bankovního převodu půjčily dne 19. 12. 2001 částku 10 000 Kč, dne 13. 3. 2002 částku 55 000 Kč, dne 2. 5. 2002 částku 20 000 Kč a dne 6. 5. 2002 částku 12 000 Kč s tím, že tyto peníze vrátí vždy do týdne od doby půjčení, s vědomím, že ve sjednaném termínu ani později peníze nevrátí, a peníze použily pro svou potřebu, čímž způsobily Z. S. škodu ve výši 97 000 Kč, a dále si dne 15. 3. 2002 za účelem nákupu nafty pro autobusy obchodní společnosti Č. I. dopravní společnost, s. r. o., půjčily od Ing. J. B. částku 180 000 Kč s tím, že peníze vrátí do jednoho týdne, a s vědomím, že ve sjednaném termínu ani později peníze nevrátí, peníze použily pro svou potřebu a způsobily tím Ing. J. B. škodu ve výši 180 000 Kč (bod 3 rozsudku Okresního soudu Brno venkov),

pod záminkou úhrady akontace při nákupu nových autobusů pro obchodní společnost Č. I. dopravní společnost, s. r. o., si od J. J. půjčily hotovost 200 000 Kč s vědomím, že ve sjednaném termínu do 31. 8. 2002 ani později peníze nevrátí, peníze použily pro svou potřebu a způsobily J. J. škodu ve výši 200 000 Kč (bod 4 rozsudku Okresního soudu Brno venkov),

po předchozí dohodě v srpnu 2002 ve S. u B. učinily u firmy V. Z. P. rámcovou objednávku na dodávky motorové nafty pro obchodní společnost Č. I. dopravní společnost, s. r. o., s vědomím, že tato obchodní společnost nebude schopna s ohledem na špatnou finanční situaci řádně dostát svým závazkům, na základě této objednávky dosáhly dne 19. 8. 2002 dodávky 10 033 litrů motorové nafty do areálu obchodní společnosti Č. I. dopravní společnost, s. r. o., aniž byla fakturovaná částka 185 710,90 Kč ve lhůtě splatnosti do 28. 8. 2002 nebo později uhrazena (bod 5 rozsudku Okresního soudu Brno venkov).

Obviněná H. U. v dovolání, podaném v zákonné lhůtě, napadla výrok o zamítnutí svého odvolání v celém rozsahu. Odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu namítla nesprávnost právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. V tomto směru poukázala především na to, že neměla přístup k ekonomickým a finančním záležitostem obchodní společnosti Č. I. dopravní společnost, s. r. o., a že obviněná K. H. ji před poškozenými jen využívala s úmyslem vzbudit dojem své vlastní důvěryhodnosti a s cílem uvést ji do budoucna do pozice osoby odpovědné za vzniklé dluhy. Dále zdůraznila, že sama neměla v obchodní společnosti Č. I. dopravní společnost, s. r. o., žádné rozhodovací pravomoci, že dlouhodobě nejednala s poškozenými, nepřevzala od nich pro sebe žádné finanční částky ani o ně neobohatila jinou osobu a že zištný motiv a tím i trestní odpovědnost u ní vylučuje to, že v kritickou dobu na rozdíl od obviněné K. H. měla majetek, zatímco obviněná K. H. byla v konkursu. Obviněná H. U. se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo aby ji po zrušení rozhodnutí obou soudů sám zprostil obžaloby.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné H. U. je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, způsobí-li takovým činem značnou škodu. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§ 89 odst. 11 tr. zák.).

Skutkový stav, který zjistily soudy, evidentně naplňuje znaky uvedeného trestného činu. Námitky obviněné H. U., tak jak je uplatnila v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na tom nemohou nic změnit.

Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněné na poškozených v podstatě vylákaly peníze navenek ve formě půjček pod záminkou, že peníze v krátké době budou poškozeným vráceny, ačkoli obě věděly, že se tak nestane nejen ve slíbených termínech, ale ani později (body 3, 4 rozsudku), resp. vylákaly dodávku motorové nafty pod záminkou, že jde o její nákup a že nafta bude dodavateli zaplacena, ačkoli obě věděly, že k tomu nedojde nejen v termínu splatnosti kupní ceny, ale ani později (bod 5 rozsudku).

Obě obviněné působily v rámci obchodní společnosti Č. I. dopravní společnost, s. r. o., obviněná K. H. jako společnice a obviněná H. U. jako generální ředitelka. I když lze připustit, že obviněná H. U. nebyla v této funkci ve skutečnosti vybavena žádnými podstatnými výkonnými pravomocemi, pokud jde o nakládání s prostředky společnosti, byl mezi oběma obviněnými užší vztah, z něhož vyplýval jejich společný záměr, tj. získat peníze a motorovou naftu bez poskytnutí protihodnoty. Také jednání obviněných mělo povahu společného jednání, ze strany obviněné H. U. alespoň do té míry, že při jednáních obviněné K. H. s poškozenými vystupovala způsobem, který u nich vyvolával mylný dojem, že obviněné, resp. obchodní společnosti Č. I. dopravní společnost, s. r. o., splní závazky, jejichž přijetí obviněné ve skutečnosti jen předstíraly.

Se závěrem, že tu bylo společné jednání obviněných a jejich společný úmysl, jsou velmi dobře slučitelné i okolnosti, které obviněná H. U. namítala v dovolání. Obviněná k posuzovanému jednání nepotřebovala žádné rozhodovací ani výkonné pravomoci ve vztahu k nakládání s prostředky obchodní společnosti Č. I. dopravní společnost, s. r. o., a podmínkou jejího jednání nebylo ani to, aby jakkoli kontrolovala pohyb finančních prostředků v rámci této společnosti. Její odpovědnost za trestný čin podvodu není nijak vázána na to, že by sama osobně musela převzít peníze vylákané od poškozených, neboť postačí, že se tyto prostředky dostaly do dispozice obviněné K. H. jako spolupachatelky, resp. do dispozice obchodní společnosti Č. I. dopravní společnost, s. r. o., a že se tak stalo v příčinné souvislosti mimo jiné i s jednáním obviněné H. U., která u poškozených vyvolávala omyl v tom, že jim budou peníze vráceny, resp. nafta zaplacena. Nutné nebylo ani to, aby obviněná byla v nějakém dlouhodobém kontaktu s poškozenými, neboť zmíněný omyl u nich vyvolávala i během krátkých či ojedinělých kontaktů. To, že obviněná nebyla v době činu nemajetná, není důvodem pro závěr, že její jednání nesměřovalo k obohacení ať už vlastnímu nebo na straně obviněné K. H., resp. obchodní společnosti Č. I. dopravní společnost, s. r. o.

Nejvyšší soud neměl v dovolání obviněné H. U., pokud v něm byly uplatněny námitky korespondující s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., žádný podklad k tomu, aby do výroku o vině obviněné trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jakkoli zasahoval, a proto zjevně neopodstatněné dovolání této obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněné a státního zástupce.

Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání obviněné H. U., v níž namítala, že soudy nesprávně hodnotily důkazy a že z nich vyvodily nesprávná skutková zjištění. Tyto námitky totiž jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkového stavu, který zjistil soud, pod ustanovení hmotného práva, tj. trestního zákona. Jinak řečeno, jde o aplikaci hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav zjištěný soudem. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. V dovolání je možné vytýkat jen p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat s k u t k o v é vady. Mimo meze dovolacího důvodu jsou tedy námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, tj. tou, kterou prosazuje dovolatel, a teprve v návaznosti na jiný skutkový stav usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se tedy otázkou správnosti právního posouzení zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec