7 Tdo 586/2007
Datum rozhodnutí: 06.06.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 586/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. června 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2006, č. j. 4 To 92/2006-398, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 17 T 274/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. listopadu 2005, č. j. 17 T 274/2005-383, byl obviněný Z. L. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkové věty výroku rozsudku dopustil (zkráceně) tím, že od počátku ledna 2000 do počátku června 2004 jako jediný jednatel a společník s. r. o. D., neplnil řádně zákonnou povinnost zaměstnavatele odvádět za zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění, ač jim byly sraženy ze mzdy, a takto za zaměstnance řádně neodvedl Okresní správě sociálního zabezpečení H. pojistné na sociální zabezpečení v částce 31.483,- Kč, zdravotní pojišťovně, pojistné na zdravotní pojištění ve výši nejméně 106.550,- Kč, zdravotní pojišťovně, pojistné na zdravotní pojištění ve výši nejméně 2.251, Kč, zdravotní pojišťovně, pojistné na zdravotní pojištění ve výši nejméně 15.028,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu všech druhů obchodních společností a družstev na dobu 2 let.

Týmž rozsudkem byl oproti tomu obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další dílčí útok pokračujícího trestného činu spočívající v tom, že od března 2002 do června 2004 jako jediný jednatel a společník výše označené společnosti neplnil řádně zákonnou povinnost zaměstnavatele odvádět daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, ač jim byly sraženy ze mzdy, a takto za zaměstnance řádně neodvedl částku 67.770,- Kč České republice Finančnímu úřadu v K., když soud prvního stupně dospěl k závěru, že trestnost činu zanikla.

Proti zprošťujícímu výroku tohoto rozsudku podala v neprospěch obviněného státní zástupkyně odvolání, o kterém Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 4. dubna 2006, č. j. 4 To 92/2006-398, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Dovolání výslovně směřoval do všech výrokových částí rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně s tím, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a rozhodnutí odvolacího soudu je neúplné. Soud prvního stupně dle jeho názoru nedostatečně zjistil skutkový stav věci a na jeho základě dospěl k nesprávným právním závěrům. Dovolatel konstatoval, že nebylo dostatečně prokázáno, zda měl v rozhodném období k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. Dále namítl, že jestliže je zaměstnavatel insolventní, nemůže se jeho statutární zástupce dopustit trestného činu podle § 147 tr. zák., a poukázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 63/2000. Na podporu tvrzení, že společnost byla v inkriminované době insolventní, uvedl výčet exekucí, které vůči ní byly vedeny. Své dovolání pak uzavřel s tím, že se za zmíněných okolností trestného činu, jímž byl uznán vinným, dopustit nemohl a navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v této věci zrušil a uložil Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. je to, že bylo konáno řízení před soudem prvního stupně, avšak poté ve věci rozhodl také soud druhého stupně, který vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat pouze proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně /§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř./. Protože dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu odvolacího, znamená to, že dovolatel může svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Proto dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů nebo takovou vadu vzniklou postupem soudu prvního stupně v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač tak učinit měl a mohl.

Odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelnými výroky jsou takové výroky, které lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit. Podle praxe soudů jsou jimi např. výrok o trestu, výrok o náhradě škody (event. chybějící výrok o náhradě škody), jednotlivý výrok o vině tam, kde ve společném řízení je rozhodnuto o více skutcích apod.

V těchto souvislostech nelze nezaznamenat, že zásada vyjádřená v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. je prolomena v navazujících odst. 2 a 3, podle nichž mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání (§ 254 odst. 2 tr. ř.), nebo jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání (§ 254 odst. 3 tr. ř.). O takovou situaci však v posuzovaném případě evidentně nešlo.

Z trestního spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 17 T 274/2005 je zřejmé, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala v neprospěch obviněného řádný opravný prostředek pouze státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, přičemž veškeré své námitky směřovala do zprošťujícího výroku napadeného rozhodnutí, když konstatovala, že k zániku trestnosti u skutku, pro nějž byl obviněný obžaloby zproštěn, nedošlo a zproštění ve smyslu § 226 písm. e) tr. ř. za použití § 147a tr. zák. zde nepřicházelo v úvahu. Nikde v odvolání nebyla zpochybňována správnost napadeného rozsudku, pokud jde o jeho výrok, jímž byla vyslovena vina obviněného. Odvolací soud přezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost toliko toho oddělitelného výroku rozsudku, proti němuž bylo odvolání podáno, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, aniž byl přitom, s ohledem na povahu vad vytýkaných v odvolání, povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.

Pokud se obviněný domníval, že soud prvního stupně závěr o tom, že se předmětným jednáním dopustil trestného činu, který mu byl obžalobou kladen za vinu, založil na nedostatečných skutkových zjištěních ohledně jeho tehdejší insolvence, v důsledku čehož byl výrok o jeho vině vadný, měl tyto skutečnosti namítat nejpozději v odvolacím řízení, které je ovládáno zásadou dispoziční. Pochybil, když jím takto chápanou nesprávnost skutkových zjištění a z toho vyplývající nesprávnou právní kvalifikaci namítl až v řízení o dovolání. Dovolání obviněného proti výroku o vině, který odvolací soud z výše uvedených důvodů správně nepřezkoumával, není přípustné. Za situace, kdy odvolací soud podle § 256 tr. ř. podané odvolání jako nedůvodné zamítl, mohla proti jeho rozhodnutí podat přípustné dovolání toliko nejvyšší státní zástupkyně. Jiný závěr by byl v rozporu s podstatou a funkcí dovolání (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02).

Nejvyšší soud proto podané dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Juraj Malik