7 Tdo 581/2015
Datum rozhodnutí: 12.08.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 581/2015-21

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 12. srpna 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné M. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 8 To 519/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 147/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 2 T 147/2014, byla obviněná M. N. uznána vinnou přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Byla odsouzena podle § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Obviněná se přečinu dopustila tím, že dne 17. 4. 2013 v 1:48 hodin v P., na ulici M., v místě svého bydliště a v B. na ulici V., v úmyslu způsobit poškozenému J. B. újmu, se pomocí uživatelského jména a hesla poškozeného J. B., které zůstaly uložené v mobilním telefonu zn. HTC Desire HD, který měla v dispozici, bez vědomí a svolení poškozeného, přihlásila do jeho emailové schránky ........, odkud zaslala nepravdivou, urážlivou a vulgární zprávu L. P., personalistce v zaměstnání poškozeného ve společnosti MediaCall, s. r. o., na ulici V., B., ve znění Dobrý den, rád bych natočil nějaké to péčko a dočetl jsem se, že u vás je to to nejlepší. Těším se na Vaši odpověď. S pozdravem J. B. , a neoprávněně změnila jeho přístupové heslo k emailové schránce a nahradila je jiným, čímž znemožnila poškozenému jeho emailovou schránku užívat.

Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 8 To 519/2014, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uvedla, že v souladu se závěry Stanoviska Pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 38/14, namítá porušení jejího práva na spravedlivý proces. Soudy podle ní porušily svoji povinnost zkoumat důkazy svědčící v její prospěch i neprospěch. Důkazy svědčící v její prospěch (důkaz výslechem svědka P. F. k motivu svědkyně P., důkaz vyšetřovacím pokusem ohledně síly signálu Wi-Fi umístěného v jejím bytě, důkaz trestním spisem ve věci trestního oznámení J. B. na jeho předchozího partnera L. M., důkaz emailovým sdělením společnosti FormicaGroup o pracovním pohovoru J. B.) soudy vůbec nebyly zkoumány, nebyly provedeny, či se s nimi soudy nevypořádaly, pokud je provedly. Jde tak podle obviněné o tzv. opomenuté důkazy. V důsledku neprovedení jí navržených důkazů, nevyhodnocení všech důkazů a nesprávné aplikace procesních předpisů, byl podle obviněné špatně zjištěn skutkový stav a byla provedena i nesprávná aplikace norem hmotného práva. Uvedla, že chybí přímý důkaz o její vině, přičemž absentuje její doznání. V další části dovolání obsáhle a podrobně rozebírá, na čem soudy založily své závěry o její vině, a to zejména na sdělení společnosti UPC (kde soudy údajně opomněly, že identifikace IP adresy ještě neznamená identifikaci uživatele ani koncového zařízení), na podle obviněné nedostatečném zjišťování obsahu předmětného emailu (pouze fotografie z obrazovky pořízené L. P.), nebyly podle ní zodpovězeny otázky technické proveditelnosti skutku při neexistenci SIM karty poškozeného v předmětném telefonu. Dále se obsáhle zabývala výpovědí poškozeného J. B., v níž spatřuje nepřesnosti a nepravdivosti, shledává jí na rozdíl od obou soudů nevěrohodnou a nepravdivou. Zdůraznila, že i opomenutí důkazu, či nevypořádání se s důkazním návrhem, může založit protiústavnost napadeného rozhodnutí. Nebyly naplněny podle ní ani podmínky pro postup v rámci okruhu nepřímých důkazů. Ve věci je podle obviněné dán extrémní nesoulad, neboť skutkový stav neumožňoval, aby byla uznána vinou, závěr o její vině nemá podle ní oporu v provedených důkazech. Soudům také vytýká, že se nezabývaly otázkou jejího motivu, toliko zmiňují její přátelské vztahy s T. K., aniž by specifikovaly jejich intenzitu. S tím obviněná nesouhlasí a v této souvislosti poukazuje na své složité a těžké životní peripetie, na skutečnost, že i přesto studuje vysokou školu, poukazuje na svou odolnost s tím, že by takto nepřiměřeným způsobem jen z důvodu podvádění, či využívání svědka T. K. poškozeným J. B. nikdy nejednala. Obviněná dále pod uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojila proti výměře trestu obecně prospěšných prací v délce 150 hodin, která jí zabraňuje jak přípravě na budoucí povolání, tak v její výdělečné činnosti. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněná je především přesvědčena o nepřípustnosti postupu nalézacího soudu a státního zástupce proti její osobě, když má za to, že byla sankcionovaná za to, že podala odpor proti trestnímu příkazu a trvala tak na konání hlavního líčení. V další části dovolání, které obviněná nazvala Závěrem uvádí, že dovolání podává s ohledem na uvedená ustanovení trestního řádu, jakož i ve vztahu k Ústavě České republiky, jejíž mnohá ustanovení byla trestním řízením vedeným proti její osobě údajně porušena. Obviněná v této souvislosti podrobně a obsáhle vyjmenovává jednotlivé články Ústavy a Listiny základních práv a svobod a konstatuje jejich porušení, dovolává se porušení závazků vyplývajících pro Českou republiku z Všeobecné deklarace lidských práv a Evropské úmluvy o lidských právech. Domnívá se, že soudy neposkytly ochranu jejím základním právům a svobodám, řízení v její věci bylo údajně zcela formalistické a rozsah jí uloženého trestu nedůvodně popírá její práva. Odvolací soud se podle obviněné rovněž dostatečně nevypořádal s její obhajobou, neboť řadu důležitých údajů uváděných v obhajobě ani protokolace nezachycuje. Celé soudní řízení je podle obviněné vnitřně nelogické. Je od počátku přesvědčena o své nevině, věřila, že žije v demokratickém státě a nemohla tedy přiznat něco, co neudělala. Musela usilovat o očistění svého jména před nespravedlivým osočením. Obviněná také uvedla, že upozorňovala orgány činné v trestním řízení na svou ekonomickou a osobní situaci (že vyrůstala v dětském domově, přesto odmaturovala, studuje vysokou školu, snaží se podnikat), nesouhlasí proto s výměrou uloženého trestu obecně prospěšných prací, kterou považuje za sankci za to, že podala ve věci odpor, když v trestním příkazu jí byl uložen toliko peněžitý trest ve výši 5000 Kč. Obviněná opakuje, že se skutek nemohl stát tak jak poškozený tvrdí, že to nebylo ani technicky možné. Soudy, že ani nevysvětlily, proč ve všech tvrzeních věří poškozenému a nevěří odbornému vyjádření ani svědeckým výpovědím členů rodiny H. Zdůraznila, že neměla jakýkoli racionální důvod k danému jednání, poškozenému se prakticky nic nestalo a naopak komplikace vznikly jen lidem, s kterými byl v konfliktu. Formalistické jednání státních orgánů, které se nezabývaly technickými nemožnostmi skutku, a nevypořádaly se se všemi skutečnostmi v řízení, že neodpovídá spravedlivému procesu.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a aby věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že s ohledem na obsah dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, když byl v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí dán dovolací důvod podle § 265b odst. písm. g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněné se již zabýval soud II. stupně. Obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podala fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 208 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé její obhajoby a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněné dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně vědoma, když uvádí, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a namítá existenci extrémního nesouladu s tím, že konkrétně zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedených důkazech. Nejvyšší soud v tomto směru podotýká, že jeho praxe je již dlouhodobě v souladu se závěry uvedenými v rozhodnutí Ústavního soudu, na které v dovolání v této souvislosti poukazuje (viz. níže tzv. extrémní rozpor).

Podstatou dovolání obviněné je především námitka, že se trestného činu nedopustila a dále námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů soudy. Namítá, že soudy řádně neodůvodnily, proč nepřipustily provedení důkazů, které v průběhu trestního řízení navrhovala, dokazování tak zůstalo podle jejího názoru neúplné, soudy také nesprávně hodnotily důkazy, a to zejména důkaz výpovědí poškozeného J. B., kterou neopodstatněně shledaly věrohodnou. Ve věci provedené důkazy, že jsou pouze nepřímé, přičemž netvoří podle ní ucelený řetězec, na základě kterého by ji bylo možno uznat vinnou.

Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněná svými námitkami zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry, které na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. soudy učinily. Se způsobem hodnocení důkazů soudy polemizuje, dokazování považuje za neúplné a předestírá svou verzi průběhu skutkového děje. Obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněná. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, jak namítá obviněná. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného (č. l. 154 a násl. tr. spisu), kterou soudy po pečlivém hodnocení shledaly věrohodnou, neboť nestála osamoceně, ale byla podpořena rovněž dalšími provedenými důkazy. Zprávou společnosti Seznam.cz (č.l. 25 a násl. tr. spisu), z níž bylo zjištěno, že je v jejich systému zaregistrován účet ..... přičemž k účtu proběhlo přihlášení dne 9. 5. 2013 ve 20:19:09 hodin z IP adresy ...., dále zprávou společnosti Mediaservis, s. r. o. (č. l. 28 a násl. tr. spisu), že předmětný email (citovaný ve skutkové větě) byl zaslán dne 17. 4. 2013 v 1:48:05 hodin z IP adresy ... . Ze zprávy společnosti UPC Česká republika bylo zjištěno, že IP adresa .... byla přidělena jako uživateli obviněné (č. l. 36 tr. spisu), stejně jako IP adresa ... (č. l. 41 tr. spisu). Ze svědeckých výpovědí poškozeného, samotné obviněné a svědkyně M. H. nepochybně vyplývá obsah schůzky poškozeného, T. K., obviněné a jmenované svědkyně na F., při které došlo k vrácení mobilního telefonu značky HTC Desire HD poškozeným bývalému příteli T. K., resp. jeho předání přímo obviněné, která si telefon ponechala a používala (tuto skutečnost ostatně ani obviněná nepopírá), mobilní telefon jí byl předán vypnutý (ani o této skutečnosti není sporu). Podle výpovědi poškozeného byl telefon vybitý, on z něj pouze před odevzdáním vyndal svou SIM kartu a paměťovou kartu, ale telefon byl funkční. Z důvodu používání přístroje poškozeným na něm bylo nastaveno při jeho zapnutí automatické přihlašování k e-mailu a facebooku poškozeného, neboť v telefonu byla uložena hesla pro tyto vstupy. Ze zprávy společnosti HTC (č. l. 71 tr. spisu) vyplývá, že v případě aplikací Facebook a E-mail se přihlašovací jméno a heslo ukládají a po nastartování telefonu není třeba je znovu zadávat. O takový případ šlo také v případě telefonu poškozeného. Podle jeho výpovědi telefon jako takový nebyl zajištěn heslem, jak tvrdí obviněná (PIN kódem byla zajištěna pouze SIM karta, viz č. l. 155 tr. spisu). Podle závěru soudů předáním mobilního telefonu tak obviněná získala po jeho zapnutí přístup na facebook a e-mail poškozeného a této skutečnosti zneužila. Pro závěr, že se jednání popsaného ve skutkové větě dopustila právě obviněná, svědčí vedle výše uvedeného i skutečnost, že pachatel byl evidentně při neoprávněném vstupu na facebook a e-mail poškozeného připojen z IP adres ... a ...., které obě byly přiděleny společností UPC Česká republika, s. r. o., právě obviněné M. N., M., P. Pokud jde o wifi síť používanou obviněnou, z její výpovědí vyplývá, že je přístupná zejména z jejího bytu. Skutečnost, že signál její wifi sítě lze zachytit také na jiných místech (v blízkosti domu, v restauraci v domu) vzal soud I. stupně v potaz na str. 6 rozsudku, o této skutečnosti není ani sporu, a proto byl zcela důvodně zamítnut návrh obviněné na doplnění dokazování ohledně síly signálu její wifi sítě. Vzhledem k dalším skutečnostem ale soudy vyloučily zásah jiné osoby, resp. zneužití přístupu prostřednictvím této její sítě jinou osobou. Především sama obviněná poukazuje na to, že její wifi byla zabezpečena heslem, přičemž heslo znali někteří lidé z okruhu jejích známých. Vzhledem k době, kdy byl odeslán ve skutkové větě uvedený e-mail (v 1:48:05 hodin), a s ohledem na to, že odeslání mohlo být provedeno jedině za použití telefonu, který krátce předtím poškozený na neočekávanou žádost musel vrátit T. K. (ve věci odmítl vypovídat), který jej pak bezprostředně dal obviněné a ta jej v rozhodné době používala, přičemž v telefonu zůstala uložena hesla poškozeného k aplikacím Facebook a E-mail, a poškozený se v uvedené době vůbec nenacházel v P., soudy důvodně dospěly k jednoznačnému závěru, že se jednání popsaného ve skutkové větě dopustila právě obviněná. Pro tento závěr spolehlivě svědčí uvedené časové i věcné souvislosti vyplývající z provedených důkazů. Soudy také hodnotily motiv obviněné k takovému jednání, přičemž ze všech skutkových okolností vyplývá, že motivem byla určitá odplata poškozenému za to, že se nepěkně a zištně choval ke svému bývalému příteli T. K., který byl kamarádem obviněné.

Nejvyšší soud tedy nesouhlasí s námitkou obviněné, jíž poukazovala na údajně opomenuté důkazy, tedy důkazy, které soudy odmítly k jejímu návrhu provést. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného. Oba soudy ve svých rozhodnutích odůvodnily, proč odmítly návrhy obhajoby na doplnění dokazování, ať již ohledně zjišťování síly signálu wifi sítě obviněné (jak bylo uvedeno výše), tak provedením důkazu spisem v trestní věci L. M., který s projednávaným případem nesouvisí. Soudům lze vytknout, že se nezmiňují o návrhu obhajoby na výpověď P. F., který měl podle obviněné vypovídat ohledně motivu k výpovědi J. P. (matky poškozeného) a jejího údajného požadavku na odškodnění vůči domnělému pachateli. Z výpovědi této svědkyně však nevyplývá, že by požadovala jakékoli odškodnění, vyjadřuje pouze strach z toho, že někdo bez vědomí jejího syna manipuluje s obsahem jeho facebookové stránky, s tím, že se jako na první osobu obrátila na přítele svého syna T. K., o němž se domnívala, že to má na svědomí. K motivaci výpovědi této svědkyně, s ohledem na skutečnost, že se jedná o matku poškozeného, není třeba dokazování nikterak doplňovat. Stejně tak není nutné znát přesné důvody návštěvy poškozeného v P. (provedením důkazu sdělením společnosti FormicaGroup, kde měl poškozený dělat přijímací pohovory). I bez těchto důkazů mohly soudy na základě důkazů v trestním řízení provedených dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněné. Řízení jako celek tak nepozbylo charakteru spravedlivého procesu.

Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Pokud obviněná namítá, že všechny důkazy ve věci provedené byly pouze nepřímé, Nejvyšší soud uvádí, že trestně právní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé. (Srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba. V daném případě se podle přesvědčení Nejvyššího soudu o takovýto souhrn nepřímých důkazů jedná, jak bylo konkrétně uvedeno výše, a proto ve věci neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě soudem učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku kterého by nemohl obstát ani závěr o vině M. N.

Pokud jde o námitky obviněné týkající se nepřiměřené výměry trestu obecně prospěšných prací, Nejvyšší soud uvádí, že ani tyto výhrady dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Z obsahu dovolání je zřejmé, že těmito námitkami v podstatě vyjadřuje toliko svou nespokojenost s výší uloženého trestu a uloženou výměru obecně prospěšných prací nepovažuje jako spravedlivý trest za své jednání, ale jako odplatu soudu za to, že podala odpor proti trestnímu příkazu. Tuto konstrukci však Nejvyšší soud zásadně odmítá.

Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněná neuplatnila a nepřicházelo to ani v úvahu, protože obviněné byl uložen přípustný druh trestu v zákonné výměře stanovené trestním zákoníkem.

Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněné nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a není tak ve věci dán ani obsahově navazující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněné M. N. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2015


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu