7 Tdo 572/2003
Datum rozhodnutí: 25.06.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 572/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky v Brně rozhodl dne 25. června 2003 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. K., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2003, sp. zn. 4 To 573/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 2 T 395/98, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem, poté co v celém rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 2 T 395/98, uznal obviněného vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., protože v době od 21. 12. 1994 nejméně do 6. 9. 2000 v H. L., okr. M., zatajil před celními orgány udírnu zn. Thermax, která byla dovezena ze SRN a nebyla propuštěna z celního dohledu a vázlo na ní zajištění celního dluhu a DPH ve výši 456.478,- Kč, kterou předchozí majitel udírny J. P. nezaplatil. Obžalovaný tak jednal přesto, že obdržel dne 21. 12. 1994 rozhodnutí o předběžném opatření Celního úřadu M., jímž mu byla uložena povinnost zdržet se nakládání s udírnou, čímž znemožnil v této době uspokojení výše uvedených pohledávek. Podle § 171 odst. 2 tr. zák. byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody na 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je toho názoru, že jeho jednání není trestným činem, když sice před doručením předběžného opatření byla udírna přestěhována do jiné garáže, ale po jeho obdržení ji již nikam nepřevážel ani nezcizil, pouze celnímu úřadu sdělil, že ji ještě před převzetím předběžného opatření zcizil. To sice nebyla pravda, ale jako obviněný využil svého práva hájit se způsobem stanoveným trestním řádem. Namítá proto, že ač mu bylo sděleno obvinění pro jednání spočívající v tom, že udírnu prodal, byl odsouzen za zatajení udírny a tedy za nový skutek, pro který mu nebylo sděleno obvinění. Jeho odsouzení tak bylo učiněno na základě vadného postupu řízení, když byla porušena zásada, že může být souzen pouze za skutek, pro který mu bylo sděleno obvinění a podána obžaloba. Dále namítá, že pokud v trestním řízení tvrdil, že udírnu prodal, ačkoli ji měl v držení, jednal ne v úmyslu zmařit výkon předběžného opatření, ale jen využil svého procesního práva v rámci své obhajoby. Jeho jednání tedy nebylo úmyslným zatajením udírny úmyslně směřujícím k podstatnému ztížení výkonu rozhodnutí celního úřadu a nemohl se tak dopustit svým jednáním trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí spočívajícím v zatajení věci. Navrhl proto, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a odvolacímu soudu bylo přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že s námitkou obviněného ohledně totožnosti skutku se řádně zabýval již odvolací soud a dospěl k závěru s kterým se ztotožňuje bez výhrad. Dovolací námitky ale směřují proti skutkovým zjištěním soudu a nikoli proti právním závěrům učiněným na jejich základě a deklarovaný (ani žádný jiný) dovolací důvod nenaplňují. Navrhl proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze proto zejména namítat, že daný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ač jde o trestný čin jiný nebo jednání není vůbec trestné. Námitky se tak musí týkat porušení ustanovení trestního práva hmotného a nikoli procesního, resp. porušení jiných hmotně právních ustanovení. Namítá-li proto obviněný, že jeho odsouzení bylo učiněno na základě porušení zásady totožnosti skutku, jde o zásadu procesní. Jeho námitka se tak netýká právního posouzení skutku (nebo jiného hmotně právního posouzení), ale procesního ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. Tato námitka proto uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje.

Jiná situace je ohledně námitky obviněného týkající se neexistence úmyslné formy zavinění jako obligatorního znaku skutkové podstaty daného trestného činu. Odvolací soud v tomto směru uvedl, že obviněný věděl, že kupuje udírnu dovezenou ze SRN a nejméně od doručení předběžného opatření dne 21. 12. 1994 věděl, že nebyla propuštěna z celního dohledu a vázlo na ní zajištění celního dluhu a DPH ve výši 456.478,- Kč. Přestože mu tato skutečnost byla známá a předběžné opatření mu zakazovalo nakládání s udírnou, tuto před orgány zatajil a tvrdil, že ji prodal, v důsledku čehož bylo až do doby vydání této udírny dne 6. 9. 2000 znemožněno uspokojení uvedených pohledávek a tím podstatně ztížen výkon rozhodnutí státního orgánu. S ohledem na tato skutková zjištění soudu, která jsou rozhodná pro posouzení subjektivní stránky jednání obviněného, je jeho námitka, že nejednal v úmyslu zmařit výkon předběžného patření, ale toliko využil svých procesních práv obviněného (vypovídat nepravdivě že udírnu prodal), zjevně neopodstatněná. Obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Pachatel přitom nemusí vědět co přesně je objektem daného trestného činu ale postačí, jak tomu bylo i v tomto případe, jsou-li mu známy rozhodné skutkové okolnosti z nichž se objekt trestného činu dovozuje. Ač obviněný nechtěl svým jednáním přímo zmařit nebo podstatně ztížit výkon rozhodnutí státního orgánu /jednalo by se o úmysl přímý ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák./, byl nepochybně srozuměn s tím, že uplatněním své obhajoby způsobí současně i následek významný z hlediska trestního práva, tj. že svým nepravdivým tvrzením o odprodeji udírny tuto v podstatě zatají a tím podstatně ztíží výkon rozhodnutí celních orgánů. Jednal tak v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., když způsobení následku relevantního z hlediska trestního práva nebylo jeho přímým cílem, ale současně ani nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by vzniku tohoto následku mohla zabránit.

Protože závěr o existenci úmyslné formy zavinění jednoznačně vyplývá ze všech rozhodných skutkových okolností tak, jak byly zjištěny soudem odvolacím, bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2003

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš