7 Tdo 566/2017
Datum rozhodnutí: 17.05.2017
Dotčené předpisy: § 259 odst. 4 tr. ř., § 65 tr. zákoníku, § 82 tr. zákoníku, § 83 tr. zákoníku




7 Tdo 566/2017-27

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 17. května 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného
J. P.
, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 9. 12. 2016, č. j. 31 To 408/2016-327, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 49/2014 takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se
zrušuje
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 9. 12. 2016, č. j. 31 To 408/2016-327.


Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se

Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci
přikazuje
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 7. 2016, č. j. 6 T 49/2014-286, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin.


Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že v L., ani nikde jinde, v době od 3. 12. 2009 do 10. 12. 2013, ačkoliv mu to majetkové poměry alespoň částečně umožňovaly, mimo plateb ve výši 60 Kč v červnu 2011, 200 Kč v červenci 2011, 500 Kč v srpnu a září 2011 a 300 Kč v říjnu 2011, nehradil výživné na svého syna tulipána
*)
, přestože mu tato povinnost vyplývala z § 85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Výživné bylo obviněnému stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 5. 2005, č. j. 10 Nc 454/2004-38, v právní moci od 16. 7. 2005, ve výši 2 000 Kč a bylo splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky J. Ch. Uvedeným jednáním mu vznikl dluh na výživném celkem ve výši 96 000 Kč. Vzhledem k tíživé finanční situaci byly J. Ch. úřadem práce vypláceny sociální dávky příspěvek na živobytí od srpna do září 2013 ve výši 3 750 Kč a dále doplatek na bydlení ve výši 281 Kč měsíčně od srpna 2013.


Rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, na základě kterého Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 12. 2016, č. j. 31 To 408/2016-327, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody na 6 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců.


Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce včas dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), c), d) a g) tr. ř.


V dovolání obviněný nejdříve zrekapituloval dosavadní průběh trestního stíhání a rozvedl obecný výklad dovolacích důvodů. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutkový stav zjištěný dokazováním před soudem prvního stupně jej měl vést k závěru, že skutek není trestným činem. Právní závěry soudů obou stupňů považuje obviněný za extrémně rozporné. Soud neprovedl některé obhajobou navrhované a pro řízení podstatné důkazy, přičemž jejich odmítnutí nijak neodůvodnil. Jednalo se především o lékařská potvrzení, kontaktní list uchazeče o zaměstnání, výslechy vyšetřovatelky policie, zaměstnance úřadu práce a taktéž prověření trestní minulosti J. Ch. Obviněný dále uvedl, že dle jeho názoru se soudy obou stupňů nevypořádaly správně s jeho životní a ekonomickou situací, kdy sám neměl peníze ani na úhradu svých základních životních potřeb. Výslechy pracovnic úřadu práce dle jeho názoru potvrdily, že vyvíjel aktivní snahu získat zaměstnání, avšak soudy obou stupňů učinily z těchto výpovědí nesprávné závěry a tím se dopustily naprosté svévole při hodnocení provedených důkazů. Jako další příklad svévolného hodnocení důkazů obviněný poukázal na závěry odvolacího soudu, který výpověď obviněného pokládal za nepravdivou a vyvrácenou výpovědí jeho otce s tím, že výpověď obviněného v trestním řízení není pravdivá, jelikož nemusí vypovídat pravdu. Odvolací soud se taktéž nevypořádal s rozpornými tvrzeními svědkyně J. Ch., které považoval bez dalšího za pravdivé, ačkoliv svědkyně vypovídala nepravdivě a neuvedla důležité skutečnosti. Obviněný dále v podrobnostech týkajících se jeho námitek odkázal na předchozí tři odvolání, která opakovaně podával proti rozhodnutím soudu prvního stupně. Právní závěry soudů obou stupňů ohledně trestní odpovědnosti v případech neplacení výživného, označil za rozporné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, což doložil několika citovanými rozhodnutími, a dodal, že soudy obou stupňů ignorovaly jeho odkazy na tuto judikaturu.


Obviněný dále namítl porušení práva na spravedlivý proces, neboť soud prvního stupně provedl některé důkazy v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se z jednání řádně omluvil, a to i přes to, že soud druhého stupně z tohoto důvodu věc vrátil soudu prvního stupně. Dále bylo jeho právo porušeno tím, že rozhodoval Okresní soud v Liberci, ačkoli o dřívějším skutku, který byl obsahově shodný s tímto skutkem, a to jak v osobách obviněného i poškozeného, tak i v místě spáchání trestného činu, rozhodoval Okresní soud v Mostě. Tímto bylo podle obviněného porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť příslušný má být soud v místě, kde byl trestný čin spáchán. V tomto případě bylo platební místo určeno k rukám matky , čímž měla být dána místní příslušnost Okresního soudu v Mostě. Obviněný dále namítl, že soud prvního stupně porušil jeho právo mít v řízení obhájce, neboť žádost o ustanovení obhájce ex offo odmítl pouze neformálním sdělením, nikoli usnesením. Následně odvolací soud mu stejnou žádost rovněž zamítl a až Vrchní soud v Praze mu přiznal nárok na bezplatnou obhajobu a teprve poté mu byl ustanoven obhájce. Tohoto ale měl mít již od doby, kdy o něj požádal a kdy byly konány ve věci další úkony. Obviněný soudu druhého stupně vytkl porušení zásady zákazu reformationis in peius, které spatřuje v tom, že mu odvolací soud uložil trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, přestože mu soud prvního stupně uložil trest 150 hodin obecně prospěšných prací, ačkoli se proti rozhodnutí neodvolal státní zástupce. Tímto mu byl dle jeho názoru uložen v odvolacím řízení trest přísnější, a to aniž by zohlednil jeho osobu. Podmíněný trest mu bude do života zasahovat výraznějším způsobem, neboť zkušební doba bude trvat 18 měsíců, takže ještě další asi tři roky bude mít tento záznam v rejstříku trestů. Původně uložený trest obecně prospěšných prací by vykonal a měl by rejstřík trestů bez záznamu, což by mu snadněji umožnilo získat stabilní zaměstnání. V řízení podle názoru obviněného došlo navíc k porušení totožnosti skutku a následku uvedeného v obžalobě, neboť v průběhu hlavního líčení bylo změněno období souzeného skutku. Obviněný dále uvedl, že soudy obou stupňů nezkoumaly naplnění všech pojmových znaků trestného činu (především zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu a zda se jednání dopustil úmyslně nebo z nedbalosti) a tak došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege. Podle tvrzení obviněného nebyl s oprávněným již několik let v kontaktu, vracely se mu složenky a neměl ani telefonický kontakt na matku oprávněného. V této souvislosti poukázal na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se danou problematikou zabývají (5 Tz 298/2000 a 2 Tzn 6/95).


Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozsudky soudů prvního i druhého stupně a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout, nebude-li moci dovolací soud při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned ve věci rozhodnout dle § 265m tr. ř.


Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil tak, že nejprve zrekapituloval dovolací námitky obviněného s tím, že tyto nejsou zcela přehledné, neboť jednotlivé výhrady nepřiřadil ke konkrétním uplatněným dovolacím důvodům. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nevznesl obviněný žádnou námitku, pouze vyjádřil pochybnost o místní příslušnosti Okresního soudu v Liberci, což se ale s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí. Jelikož se oprávněná osoba zdržovala v obvodu působnosti Okresního soudu v Liberci a tam byla i podána obžaloba, byl tento soud i místně příslušným k projednání věci. Námitky obviněného k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, neboť od podání žádosti o bezplatnou obhajobu po ustanovení obhájce nebyly prováděny žádné úkony trestního řízení. K porušení práva na obhajobu tak nemohlo dojít. Stejně tak neopodstatněné jsou námitky obviněného k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť důkazy provedené u hlavního líčení konaného dne 2. 4. 2015 v nepřítomnosti obviněného byly provedeny znovu u dalších řádně konaných hlavních líčení již v přítomnosti obviněného.


Podle státního zástupce převážná část námitek obviněného byla vztažena k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod tento dovolací důvod nelze podřadit námitky obviněného, kde polemizuje s provedenými důkazy a jejich hodnocením, namítá neprovedení navrhovaných důkazů a zpochybňuje skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně. Výjimkou by byla situace, pokud by se skutková zjištění nacházela v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, ale takovou vadou rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou zatížena. Pokud obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 135/2007, 8 Tdo 624/2011 a 3 Tdo 1465/2014, aniž specifikoval námitky ve vztahu ke své osobě, zřejmě chtěl naznačit, že se v projednávané věci soudy nezabývaly okolnostmi v uvedených rozhodnutích. Také v tomto směru se ovšem obviněný mýlí, neboť soudy řádně posoudily schopnost a reálnou možnost obviněného najít si zaměstnání a zajistit si finanční prostředky na úhradu výživného. Obviněný pracovat mohl, ale vážný zájem o práci neměl a tuto získat nechtěl. Tyto námitky obviněného jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť obviněný opět jen zpochybňuje provedené dokazování a skutkové závěry soudů. Ani námitku údajného porušení totožnosti skutku nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, ale ani pod žádný další podle § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř. Rovněž tak ani z věcného hlediska nelze tuto námitku akceptovat, neboť došlo k pouhému upřesnění popisu skutku o uskutečněné částečné platby výživného v průběhu roku 2011, což nijak nezměnilo podstatu skutku, a jeho totožnost byla zachována. Obdobně nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ani námitku absence subjektivní stránky trestného činu zanedbání povinné výživy, byť by se mohlo na první pohled jevit, že tato námitka je pod tento dovolací důvod uplatnitelná. Obviněný ale tuto námitku staví na zpochybnění skutkových zjištění, když tvrdí, že se svědkyní J. Ch. nebyl v kontaktu a nebyl schopen zjistit, kam měl platit výživné. Bylo ale prokázané, že v počátku období neplacení výživného znal bydliště svědkyně v L., kam jí poslal i několik dílčích plateb v roce 2011, a pokud tato tam již v mezidobí nebydlela, zanechala novou adresu na Okresním soudě v Mostě a na policii kde bylo řešeno předchozí neplacení výživného obviněným. Pokud by tedy obviněný skutečně chtěl hradit výživné, pak mohl snadno zjistit i novou adresu matky nezletilého a závěr soudu o zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je opodstatněný.


Na druhé straně je podle názoru státního zástupce opodstatněná námitka obviněného, že byl porušen princip zákazu reformationis in peius tím, že soud druhého stupně zrušil výrok o trestu 150 hodin obecně prospěšných prací a místo toho uložil trest odnětí svobody na šest měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 18 měsíců. Není sice jednoznačný názor, pod který z dovolacích důvodů je namístě takovouto námitku podřadit, zda pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale podstatné je podle judikatury Ústavního soudu, že odmítnutí podřadit porušení tohoto principu pod některý z dovolacích důvodů, je vybočením z mezí spravedlivého procesu. Byť by se tato námitka měla podřadit spíše pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a obviněný tento dovolací důvod neuvedl, je namístě přezkoumávat dovolání podle obsahové stránky. V projednávaném případě změnil odvolací soud výrok o trestu pouze na základě odvolání obviněného, je tedy vázán principem zákazu reformationis in peius a nemůže zhoršit postavení obviněného. To je třeba hodnotit v celém rozsahu rozsudku, jeho následků i se zřetelem k celkovému dopadu, který by mohl být chápán objektivně, ale i s ohledem na to, jak jej vnímá obviněný. Ten pociťuje trest odnětí svobody s podmíněným odkladem přísněji, než by byly dopady trestu obecně prospěšných prací. Tento trest je schopen vykonat, neboť jeho zdravotní omezení nejsou natolik zásadní, a uvedený trest nese sebou tu výhodu, že již po jeho výkonu, na což má jeden rok od jeho nařízení, se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. V případě trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem musí uplynout zkušební doba (v daném případě 18 měsíců), poté má soud další rok na to, aby vyslovil, že se osvědčil. V tomto směru se tedy postavení obviněného rozhodnutím soudu druhého stupně zhoršilo. Kromě toho sice nelze předjímat, že by obviněný zavdal důvod k přeměně trestu, ale pak by byl povinen vykonat trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, kdežto v případě přeměny 150 hodin obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody by se jednalo o 150 dní, což je kratší trest.


Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.


Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.


Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.


Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), c), d), a g) tr. ř.


Důvod dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.


Námitku obviněného, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, neboť podle něj byla založena místní příslušnost Okresního soudu v Mostě, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod a rovněž tak ani pod jiný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. Nejvyšší soud se v intencích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. může zabývat toliko věcnou příslušností soudu. Z hlediska tohoto ustanovení bylo dovolání podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.


Důvod dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Právo na obhajobu obhájcem přitom patří mezi nejvýznamnější procesní práva obviněného a je garantováno nejen trestním řádem (viz zejména ustanovení § 36 a násl. tr. ř. o nutné obhajobě), ale též mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz zejm. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] i ústavními předpisy (viz čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).


Pokud obviněný namítl, že měl mít obhájce již od doby, kdy o něj požádal a kdy byly konány úkony trestního řízení orgány činnými v trestním řízení, pak k tomu je třeba uvést, že o ustanovení obhájce požádal (dne 30. 6. 2014, č. l. 112) až v souvislosti s deklarovanou potřebou pomoci prostřednictvím ustanoveného obhájce s odůvodněním odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Toto odvolání obviněný s ohledem na zamítavé stanovisko soudu prvního stupně kvalifikovaně odůvodnil sám (č. l. 113 122) a současně požádal opět, tentokrát odvolací soud, o ustanovení obhájce. Tuto žádost odvolací soud usnesením ze dne 9. 9. 2014, č. j. 31 To 311/2014-130, zamítl, když nepřiznal obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, ani nárok na obhajobu za sníženou odměnu. Z podnětu stížnosti obviněného proti uvedenému rozhodnutí Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 1 To 69/2014, zrušil napadené usnesení a přiznal obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu (č. l. 143). Dne 6. 11. 2014 byla soudem druhého stupně ustanovena obviněnému podle § 33 odst. 4 tr. ř. obhájkyně (č. l. 146). Teprve poté bylo dne 26. 11. 2014 projednáno odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, který byl zrušen s tím, že věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Další procesní úkony byly činěny již za účasti obhájce. Uvedeným postupem tedy nebylo zkráceno právo obviněného na obhájce, který jej jak u hlavního líčení, tak poté u dalšího odvolacího řízení zastupoval, a žádná část dokazování od doby podání žádosti o ustanovení obhájce neproběhla bez jeho účasti. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.


Podle
§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.


Námitka obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť k prokázání jeho viny byly použity důkazy provedené u hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, rovněž neobstojí. Pro konání hlavního líčení dne 2. 4. 2015 v nepřítomnosti obviněného nebyly splněny procesní podmínky. U tohoto hlavního líčení byly provedeny k důkazu výslechy svědků Ing. J. P., J. Ch. a K. B. Posledně jmenovaná svědkyně byla znovu vyslechnuta u hlavního líčení dne 28. 5. 2015, již za přítomnosti obviněného i jeho obhájce. Po opětovném zrušení, v pořadí druhého rozsudku soudu prvního stupně, mimo jiné i z tohoto procesního důvodu, vyslechl soud prvního stupně svědky Ing. J. P. a J. Ch. znovu u hlavního líčení dne 9. 6. 2016, a to rovněž za přítomnosti obviněného i jeho obhájce. Uvedená procesní vada tedy byla napravena již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a z tohoto důvodu ani tato dovolací námitka evidentně nemá opodstatnění. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.


Dovolací důvod podle
§
2
65b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.


Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.


V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.


Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.


Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.



Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je založené v podstatné části na totožných námitkách, které byly součástí jeho obhajoby před soudem prvního stupně a též odvolání. Těmito námitkami se zabývaly a spolehlivě i vypořádaly soudy obou stupňů. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V projednávaném případě obviněný v dovolání opakuje svou obhajobu a zpochybňuje věrohodnost svědkyně J. Ch. Soudu druhého stupně vytkl, že zamítl důkazní návrh na výslech svědka Ing. I. A., který by mohl potvrdit, že obviněný se snažil získat a také získal rekvalifikaci, aby zvýšil svou šanci při hledání zaměstnání. Domáhá se jiného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak je hodnotily soudy obou stupňů. Tyto námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit.


Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že východiskem právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Z těchto zjištění přitom spolehlivě vyplynulo, že obviněný v době od 3. 12. 2009 do 10. 12. 2013 nehradil výživné na svého syna tulipána
*)
, kromě plateb od června do října 2011 ve výši od 60 Kč do 500 Kč, přičemž mu vznikl za uvedené období dluh na výživném ve výši 96 000 Kč. Přitom obviněnému hrazení výživného alespoň částečně umožňovaly jeho majetkové poměry. Povinnost platit výživné mu vyplývá ze zákona o rodině a výše výživného mu byla stanovena na 2 000 Kč měsíčně rozsudkem Okresního soudu v Liberci, ze dne 16. 5. 2005, č. j. 10 Nc 454/2004-38, který nabyl právní moci dne 16. 7. 2005. Vzhledem k tíživé finanční situaci byly úřadem práce vypláceny matce nezletilého, J. Ch., sociální dávky, a to příspěvek na živobytí od srpna do září 2013 ve výši 3 750 Kč a doplatek na bydlení ve výši 281 Kč měsíčně od srpna 2013. Obviněný svou vyživovací povinnost neplnil ani před projednávaným obdobím a vznikl mu tím za dobu od března 2008 do dubna 2009 dluh na výživném ve výši 21 200 Kč, za což byl trestně stíhán, ale s ohledem na dodatečnou úhradu této částky dne 28. 8. 2013 byl zproštěn obžaloby. Podle sdělení J. Ch. ani po projednávaném období obviněný neplatí výživné na nezletilého syna. Vyživovací povinnosti se přitom obviněný vyhýbal úmyslně. Z projednávaného období byl v době od 3. 12. 2009 do 21. 6. 2011 bez zaměstnání a ani nebyl evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť podle jeho obhajoby chtěl v tomto období obnovit podnikání. Poté od 21. 6. 2011 již byl evidován jako uchazeč o zaměstnání, ale cíleně nenahlásil, že mu vzniká dluh na výživném, a tím mu nebyla částka na výživné strhávána z dávek, které dostával až do 1. 10. 2013, kdy úřad zjistil, že obviněný neplní svou vyživovací povinnost. V průběhu doby, kdy byl evidován na úřadu práce, uváděl, že plánuje obnovit podnikání, poté si to rozmyslel a měl v úmyslu absolvovat rekvalifikační kurz, následně si to opět rozmyslel s tím, že o rekvalifikaci nemá zájem a obnoví podnikání, a nakonec až počátkem roku 2013 absolvoval rekvalifikační kurz. Kromě toho v srpnu 2013 mu byla vyplacena náhrada od České republiky ve výši cca 300 000 Kč, ale ani z této částky nezaplatil dlužné výživné za projednávané období. Uvedenou částku, kromě úhrady dlužného výživného 21 200 Kč za předchozí období, čímž docílil aplikace § 197 tr. zákoníku, použil údajně na úhradu dluhu, který měl mít podle slov obviněného jednou u jeho otce, podruhé u družky jeho otce. Tento dluh mu měl údajně vzniknout z půjčky nebo půjček poskytovaných mu v projednávaném období na živobytí. Na straně druhé v únoru 2011 obviněný podepsal prohlášení, že má dostatek finančních prostředků k zajištění ubytování i životních potřeb další osoby, se kterou byl původně trestně stíhán a která žádala o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dále pak provozoval osobní motorové vozidlo, které mu sice měl darovat jeho otec, ale rozhodně jej obviněný aktivně užíval, což vyplývá i z několika záznamů evidenční karty řidiče a musel mít na to finanční prostředky. K projednávanému období se vztahuje bloková pokuta 200 Kč, která mu byla uložena dne 6. 5. 2013. Skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž podstatné části obsahuje skutková věta odsuzujícího rozsudku, naplňují všechny znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, včetně jeho subjektivní stránky s vyjádřením zavinění v úmyslné formě. Dovolací námitky stran absence subjektivní stránky a formy zavinění, přestože obviněný v tomto směru odkazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou založeny na zpochybnění skutkových zjištění, že obviněný údajně nevěděl a nemohl zjistit, kam posílat výživné, což bylo provedeným dokazováním vyvrácené. Takové námitky nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Soud prvního stupně správně reagoval, v souladu se zásadou in dubio pro reo, na částečné platby výživného v období od června 2011 do října 2011, a tuto skutečnost zahrnul do skutkové věty, čímž rozhodně nebyla porušena totožnost skutku, ale tento byl upřesněn v souladu s výsledky dokazování a navíc ve prospěch obviněného. Tuto námitku nelze rovněž podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť se jedná svým charakterem o procesní námitku.


V hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů nelze shledat žádné rozpory, natož extrémní, když zcela v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle § 2 odst. 6 tr. ř. soudy pečlivě hodnotily, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácená, a to především výpověďmi svědkyň J. Ch., K. B., P. H., jakož i listinnými důkazy vztahujícími se ke stanovení vyživovací povinnosti, spolupráce obviněného s úřadem práce, majetkovým poměrům obviněného, částečným platbám výživného v období od června do října 2011. Soudy vysvětlily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že skutkový děj je možné ustálit na základě těchto důkazů a není potřebné ještě doplňovat dokazování o další důkazy (navrhovaný výslech svědka Ing. I. A.), a též z jakého důvodu nelze akceptovat obhajobu obviněného. Pro stručnost lze odkázat na příslušné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 2 5) a rozsudku soudu druhého stupně (str. 4 7), neboť s tam uvedeným se ztotožnil i Nejvyšší soud. Rozsah dokazování a nevyhovění dalšímu důkaznímu návrhu obviněného nelze rovněž podřadit pod uplatněný dovolací důvod.


Pokud obviněný v dalším odkázal i v rámci dovolacího řízení na důvody uvedené v odvoláních proti všem třem rozsudkům soudu prvního stupně v této věci, pak k takovéto části dovolání nelze přihlížet. Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný (viz usnesení NS ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010).


Na straně druhé ale lze akceptovat, pokud obviněný podřadil námitku spočívající v tom, že byl porušen princip zákazu reformationis in peius tím, že mu soudem druhého stupně byl místo trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin uložen trest odnětí svobody na šest měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 18 měsíců, pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Taková námitka je obecně považována v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (5 Tdo 892/2005, 7 Tdo 319/2010, 8 Tdo 97/2012, 4 Tdo 570/2013, 8 Tdo 433/2014 a další) za naplňující zmíněný dovolací důvod. Vychází se přitom i z rozhodnutí Ústavního soudu (např. II. ÚS 304/04), podle kterého nemůže dovolací soud odmítnout zabývat se námitkou porušení principu zákazu reformationis in peius z důvodu, že tuto nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, neboť nemůže omezovat svůj přezkum odmítnutím zabývat se námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavněprávní roviny, neboť může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení čl. 8 odst. 2 Listiny.


V daném případě byl obviněnému uložen rozsudkem soudu prvního stupně trest obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Z podnětu odvolání obviněného (státní zástupce si odvolání nepodával) byl soudem druhého stupně zrušen napadený rozsudek ve výroku o trestu a nově byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na šest měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 18 měsíců. Při posuzování, který z uložených trestů je přísnější, je třeba zohledňovat i osobu obviněného, jak vnímá dopady uloženého trestu. Ze systematiky druhů trestů uvedených v § 52 odst. 1 tr. zákoníku nelze dovodit, že by obecně bylo možné podkládat trest obecně prospěšných prací za mírnější trest než podmíněně odložený trest odnětí svobody na přiměřenou zkušební dobu (viz např. 11 Tz 129/2001). Obviněný nastínil, v čem spočívá podle jeho vnímání zpřísnění trestu, a to především v délce doby po jakou bude pod drobnohledem orgánů činných v trestním řízení a doby, kdy záznam o podmíněném odsouzení, bude mít v rejstříku trestů, což mu ještě více znesnadní hledání zaměstnání. Při porovnání obou zmiňovaných trestů je skutečně namístě přisvědčit námitkám obviněného. Trest obecně prospěšných prací je odsouzený povinen podle § 65 odst. 1 tr. zákoníku vykonat do roka ode dne, kdy soud nařídí výkon tohoto trestu. Přes určitá zdravotní omezení, která obviněný má, je zjevné, že takovýto druh trestu může vykonat. Podle § 65 odst. 4 tr. zákoníku jakmile byl trest obecně prospěšných prací vykonán, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. To znamená, že ve výpise z evidence Rejstříku trestů nebude mít záznam o tomto odsouzení, a pokud by si hledal zaměstnání, nebude mu takovýto záznam v jeho získání bránit časově dříve, než by tomu bylo v případě trestu odnětí svobody podmíněně odloženého na zkušební dobu. Trest odnětí svobody na šest měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na 18 měsíců, který byl obviněnému uložen odvolacím soudem, je z tohoto pohledu přísnější, neboť zkušební doba běží po uvedenou dobu od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Až po uplynutí zkušební doby (v daném případě po uplynutí 18 měsíců) soud podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku rozhodne o osvědčení obviněného, pokud k tomu budou splněny zákonné podmínky. Neučiní-li tak do roku od uplynutí zkušební doby, pak fikce osvědčení podle § 83 odst. 3 tr. zákoníku nastane za další rok, tedy celkem po 30 měsících od pravomocného odsouzení. Teprve poté se bude na obviněného podle § 83 odst. 4 tr. zákoníku hledět, jako by nebyl odsouzen, což je výrazně delší doba, než by tomu bylo, pokud vykoná trest obecně prospěšných prací. Rovněž tak i v případě, že by obviněný nevykonal trest obecně prospěšných prací, by mu mohla hrozit přeměna tohoto trestu mimo jiné i na nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 150 dní a pokud by ve zkušební době porušil podmínky vedení řádného života, hrozilo by mu podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku, že soud rozhodne o vykonání šestiměsíčního trestu odnětí svobody, což je přísnější než 150 dní. Z toho vyplývá, že odvolací soud napadeným rozsudkem porušil ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., tedy princip zákazu reformationis in peius, neboť uložil obviněnému přísnější trest, než jaký mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně.


Dovolací námitku porušení principu zákazu reformationis in peius shledal Nejvyšší soud důvodnou, a proto zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal soudu druhého stupně, jehož rozsudek byl zrušen, aby věc, tedy odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, znovu projednal a rozhodl. Přitom je soud druhého stupně podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
P o u č e n í :
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. května 2017



JUDr. Petr Hrachovec

předseda senátu


Vypracoval:

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.


*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.