7 Tdo 565/2013
Datum rozhodnutí: 25.06.2013
Dotčené předpisy: § 242 odst. 1,2 tr. zák.



7 Tdo 565/2013-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 6. 2013 o dovolání obviněného V. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 9 To 194/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 108/2011 t a k t o :

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 5 T 108/2011, byl obviněný V. K. uznán vinným trojnásobným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle § 242 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. l tr. zák. na čtyři roky, a podle § 49 odst. l tr. zák. k trestu zákazu činnosti, a to veškerých činností souvisejících s prací s dětmi a mladistvými na deset let.

O odvolání obviněného, podaném proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 9 To 194/2012. Podle § 258 odst. l písm. d), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušen ve výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. uvedeným v bodě 2 a v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že za trestné činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným v bodech 1, 3 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, byl obviněný odsouzen podle § 242 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. l tr. zák. na dva roky, a podle § 49 odst. l tr. zák. k trestu zákazu činnosti, a to veškerých činností souvisejících s prací s dětmi a mladistvými na deset let. Pro úplnost je třeba poznamenat, že trestní stíhání obviněného pro trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl obviněný dopustit skutkem uvedeným v bodě 2 výroku o vině, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 9 To 194/2012, zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. l písm. b) tr. ř., tj. proto, že bylo promlčeno.

Městský soud v Praze takto rozhodl o odvolání obviněného poté, co jeho rozsudek ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 9 To 194/2012, byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1212/2012.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 9 To 194/2012. Podle výslovného textu dovolání obviněný napadl všechny výroky tohoto rozsudku, avšak z obsahu a smyslu jeho podání je patrno, že dovolání podal proto, že rozsudkem Městského soudu v Praze zůstal v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 nedotčen výrok o vině trestnými činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. uvedenými v bodech 1, 3. Obviněný odkázal na důvod dovolání stanovený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. a v jeho mezích namítl, že poškození nebyli svěřeni jeho dozoru, že z jeho strany nešlo o zneužití jejich závislosti, že jeho jednání nemělo takovou intenzitu, aby šlo o trestný čin, a že u něho ani nešlo o sexuální úmysl. Mimo meze dovolacího důvodu obviněný uplatnil námitky, jimiž se snažil zpochybnit skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Pokud jde o dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají dovolacímu důvodu jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Dovolacímu důvodu neodpovídají námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo osobu mladší než patnáct let jiným způsobem než souloží pohlavně zneužil, spáchal-1i uvedený čin na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti.

Podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 spáchal obviněný oba trestné činy ve funkci tzv. admirála v GEMINI, o.s., sdružení dětí, mládeže a dospělých. Uvedená funkce představovala v tomto sdružení nejvyšší autoritu. Podle těchto zjištění, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Městský soud v Praze, spáchal obviněný
- první trestný čin v podstatě tím, že přesně nezjištěného dne v době od 27. 10. 2002 do 2. 11. 2002 na zájezdu sdružení do Francie se v hotelu v Paříži ubytoval ve dvoulůžkovém pokoji s F. Ch. , který byl v době zájezdu svěřen jeho dozoru, ležel s ním na dvoulůžku, po dobu asi 5 minut ho se zjevným sexuálním úmyslem osahával na těle, rukou mu stimuloval penis jako při masturbaci, vyptával se ho, zda ví, co má mezi nohama, a když se od něho poškozený v rámci své obranné reakce odtáhl, což obviněný pochopil jako výraz nesouhlasu, přestal se ho dotýkat (bod 1 výroku o vině),
- druhý trestný čin v podstatě tím, že přesně nezjištěného dne v červenci 2004 na letním táboře sdružení na Výrovském potoce poblíž obce B. u T. v táborové sauně, zneužívaje své autority plynoucí z jeho věku a nejvyšší funkce ve sdružení, se zjevným sexuálním úmyslem osahával V. Ž. , kterého nejprve drbal na zádech a poté mu zajel rukou mezi hýždě a prsty do konečníku, přičemž poškozeného toto jednání natolik zaskočilo a šokovalo, že se ani nestačil bránit (bod 3 výroku o vině).

Z uvedených zjištění vyplývá, že zákonné znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. byly oběma skutky evidentně naplněny.

Jednání obviněného představovalo v obou případech citelný zásah do sexuální sféry každého z poškozených, přičemž z charakteru tohoto jednání a jeho intenzity je jasné, že takto bylo také motivováno. Obviněný narušil sexuální sféru obou poškozených v takové intenzitě, kterou předpokládalo ustanovení § 242 odst. l tr. zák. Poškozeného F. Ch. obviněný na dvoulůžku v hotelovém pokoji osahával, což provázel slovním projevem směřujícím k jeho pohlavnímu orgánu, a nakonec toto jednání obviněného přerostlo v manipulaci s penisem poškozeného jako při masturbaci. Poškozeného V. Ž. se obviněný v táborové sauně nejprve dotýkal na zádech pohyby odpovídajícími drbání s tím, že toto jeho jednání vyvrcholilo zasunutím prstů do konečníku poškozeného. Pokud obviněný odkazoval na č. 17/1982 Sb. rozh. tr., je třeba konstatovat, že zde byl vysloven právní názor, podle kterého jsou mimo dosah ustanovení § 242 odst. l tr. zák. jen méně závažné formy jednání, které typicky spočívají např. v jednorázových letmých dotycích přes oděv. Od toho nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat ani v posuzované věci. Uvedenou hranici však jednání obviněného ve vztahu k oběma poškozeným výrazně překročilo a nabylo tím povahy trestného činu.

Oba poškození byli svěřeni dozoru obviněného a obviněný zneužil jejich závislosti, jak to předvídalo ustanovení § 242 odst. 2 tr. zák. Pro posouzení otázky, zda v poměru mezi obviněným a poškozenými byl vztah dozoru ve smyslu citovaného ustanovení, byl rozhodující faktický stav. V tomto ohledu je podstatné, že poškození v dětském věku třinácti let a necelých čtrnácti let byli svými rodiči vysláni na akce pořádané sdružením mimo jejich domov, tj. na zahraniční zájezd a na letní tábor. Obviněný se těchto akcí osobně zúčastnil v postavení odpovídajícím nejvyšší funkci ve sdružení. Tato funkce byla v rámci sdružení všeobecně uznávána a přijímána jako vrcholná autorita a vzor kladných vlastností, k jejichž vštěpování směřovala činnost sdružení. Za této situace již samotná přítomnost obviněného na uvedených akcích fakticky byla dozorem a poškození byli osobami svěřenými tomuto dozoru. Nic na tom nemění okolnost, že vedoucími akcí formálně byly jiné osoby, které zastávaly v organizační hierarchii sdružení nižší funkce než obviněný. Tím totiž nebyla na zmíněných akcích autorita obviněného vyplývající z jeho funkce nijak dotčena. Zneužití závislosti poškozených spočívalo v tom, že byli na obviněného v dané konkrétní situaci odkázáni ve zvýšené míře vyplývající z toho, že byli vzdáleni od svých rodin, že se nacházeli uvnitř společenství, které bylo ovládáno dominantní autoritou obviněného, a že pro ně bylo mimořádně obtížné vyhnout se jednání obviněného, klást mu odpor či projevit s ním jen prostý nesouhlas.

Právní posouzení obou skutků jako trestných činů pohlavního zneužívání podle § 242 odst. l, 2 tr. zák. odpovídá zákonu. Je tedy jasné, že napadený rozsudek není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je nutné dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení ve svědeckých výpovědích poškozených, kteří podrobně, přesvědčivě a bez podstatnějších rozporů popsali, jakému jednání obviněného byli vystaveni a za jakých okolností k němu došlo. Z žádného důkazu nevyplynulo nic, co by odůvodňovalo pochybnost o pravdivosti svědeckých výpovědí poškozených. Pokud poškozený V. Ž. projevil určitou nejistotu v otázce, na kterém táboře se obviněný vůči němu dopustil jednání uvedeného v bodě 3 výroku o vině, a obtížněji zpětně odvozoval svou výpověď v tomto ohledu z podpůrných okolností, nijak to věrohodnost jeho výpovědi nesnižuje. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního i druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Nejistotu ve svědecké výpovědi poškozeného V. Ž. ohledně letního tábora, který byl místem spáchání skutku uvedeného v bodě 3 výroku o vině, soudy přijatelně překlenuly úvahami, které vedly k identifikaci tohoto tábora. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, ani se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec