7 Tdo 564/2013
Datum rozhodnutí: 25.06.2013
Dotčené předpisy: § 199 odst. 1,2 písm. d) tr. zákoník, § 198 odst. 1,2 písm. c,d) tr. zákoník



7 Tdo 564/2013-49
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 25. června 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Ing. F. J. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 3 To 424/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 46/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 91 T 46/2012, byl obviněný Ing. F. J. uznán vinným pod bodem ad 1) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem ad 2) zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněný se trestných činů dopustil tím, že ad 1) v době nejméně od června 2005 do 30. 10. 2011, v B. , J. , ve společně obývaném bytě, psychicky a fyzicky napadal svoji manželku J. J. , roz. K. , tak, že ji fyzicky napadal zpočátku s četností 1x za 2 až 3 měsíce, fyzické napadání se stupňovalo tak, že od roku 2009 ji napadal nejméně jedenkrát měsíčně a od roku 2010 pak i několikrát do měsíce, a to i v přítomnosti jejich nezletilých dětí K. J. , a F. J. , dával jí facky, záhlavce, strkal do ní, kroutil jí rukama, bil ji pěstí do paží a zad, opakovaně po ní vyžadoval sexuální praktiky s nimiž nesouhlasila, kterým se ale z obav z jeho dalšího jednání raději podvolila, pravidelně jí nadával, že je sebevědomá mrcha, rajda, nicka, nula, používal i vulgární výrazy jako kurva a děvka, ponižoval ji, že je neschopná, že nic nedokáže, omezoval ji ve styku s přáteli a později i s rodinou, kontroloval jí mobilní telefon a e-maily, kontroloval ji telefonicky kde je, s kým je a co dělá, omezoval ji v přístupu k penězům, o které jej musela prosit, a vyhrožoval jí, že když se s ním rozvede, že skončí na ulici. V přesně nezjištěné době v létě 2009 ji napadl za jízdy v autě cestou z Ž. , kdy ji nejméně 3x uhodil pěstí do levé paže, v létě v roce 2010 cestou z B. ji v autě bouchal do paže a poté v B. u hlavního nádraží ji i s dětmi z auta vyhodil a sám odjel, v roce 2011 jí nejméně 4x vyhrožoval, že ji uškrtí, zabije nebo zmrzačí, dne 5. 7. 2011 jí kroucením rukou způsobil otok na předloktí, kdy následně vyhledala lékařské ošetření, avšak z obavy z obžalovaného neuvedla lékaři důvod tohoto zranění, kdy opakovaným fyzickým napadáním jí způsoboval zejména modřiny na zápěstích a pažích. Jednání obžalovaného se vystupňovalo dne 30. 10. 2011 v době kolem 07:45 hodin v místě jejich bydliště v B. na ul. J. , kdy ji napadl tak, že do ní v chodbě bytu zezadu vrazil rukama, až se uhodila do zrcadla, bil ji pěstmi do zad, poté ji chytil za krk a odvlekl ji přes kuchyň do obývacího pokoje, kde ji odhodil na sedačku, kdy až po tomto napadení dne 30. 10. 2011 poškozená při lékařském ošetření ve Fakultní nemocnici U Svaté Anny v Brně, na ul. Pekařská 53, lékaři pravdivě uvedla, že byla napadena manželem, předtím z obavy z obžalovaného uváděla smyšlené důvody a zpravidla ošetření vůbec nevyhledala; cílem popsaného jednání obžalovaného, vyznačujícího se bezcitností a trvalostí, bylo uplatnit moc nad blízkou dospělou osobou, přičemž toto jednání působilo poškozené tíseň a újmu a vedlo u poškozené ke vzniku následné posttraumatické stresové poruchy a také vzniku syndromu týrané osoby; ad 2) ve společně obývaném bytě v B. na ul. J. , fyzicky a psychicky týral svoje nezletilé děti, a to K. J. , , a F. J. , kdy obě děti nepřiměřeně fyzicky trestal, přičemž příčinou nepřiměřených fyzických trestů u obou dětí byly drobnosti, jako například smích dětí při hře nebo, z jeho pohledu, nedostatečná uctivost a pokora vůči jeho osobě, konkrétně: syna F. J. , v přesně nezjištěné době, nejméně od poloviny roku 2009 do 30. 10. 2011, kdy došlo k poslednímu incidentu vůči jeho matce J. J. , nepravidelně s četností 1x až 4x do týdne bil po různých částech těla, včetně hlavy, a to rukama nebo vařečkou, až mu naskočily zarudlé pohmožděniny na zádech a na hýždích, dceru K. J. , v přesně nezjištěné době, nejméně však od poloviny roku 2007 do 30. 10. 2011, nepřiměřeně trestal, kdy ji již ve věku kolem 2 roků bil po hýždích a přes pusu a poté ji žduchl do zad, také ji trestal tak, že ji přehnul přes koleno a bil ji zpravidla otevřenou dlaní, občas i vařečkou, přičemž v přesně nezjištěné době v první polovině roku 2011 ji chytil, aby se mu nevysmekla a bil ji otevřenou dlaní do zad a zezadu do hlavy, čímž jí způsobil slabší srdeční záchvat, kdy obě děti současně psychicky trpěly také tím, že byly svědky fyzického a verbálního napadání jejich matky J. J. ze strany jejich otce, kdy viděly a slyšely, jak jejich matku uráží, jak ji bije, dává jí facky, strká do ní, kroutí jí rukama, bije ji pěstí do paží a zad, nakazuje jí různé činnosti, dále pak dcera K. byla přítomna častému nepřiměřenému fyzickému trestání svého bratra F. , kterého se snažila před útoky chránit, a syn F. byl přítomen nepřiměřenému fyzickému trestání své sestry K. ; popsané jednání obžalovaného vedlo u poškozené nezletilé K. J. až ke vzniku syndromu týraného dítěte, který byl diagnostikován znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 3 To 424/2012, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Soudy podle něj především nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání vůči poškozené J. J. popsané ve skutkové větě pod bodem ad 1), jakož i nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání vůči dětem popsané pod bodem ad 2) rozsudku soudu I. stupně. Právní závěry soudů nemají podle obviněného oporu v provedeném dokazování a jsou s ním v logickém rozporu. Uložený trest se obviněnému jeví jako drakonický a nepřiměřeně přísný. Obviněný namítá, že orgány činné v trestním řízení nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ve svých rozhodnutích nezohlednily rozpory ve výpovědích poškozené a trestní řízení bylo podle názoru obviněného vedeno naprosto jednostranně a pouze v jeho neprospěch. Důkazy, které svědčily v jeho prospěch byly údajně bagatelizovány nebo dokonce vykládány v jeho neprospěch. Obviněný je přesvědčen, že závěry soudu I. stupně o jeho vině nemají oporu v provedeném dokazování, neboť podle jeho názoru naopak provedené důkazy jeho vinu vyvracejí. Nalézací soud tak podle něj porušil zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), zásadu zákonnosti, zásadu legality a zásadu materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v důsledku čehož oba soudy dospěly k neúplným skutkovým zjištěním, kdy s ohledem na zásadu in dubio pro reo nebyly splněny podmínky pro vynesení odsuzujícího rozsudku. Obviněný má navíc za to, že soud byl od počátku přesvědčen o jeho vině, čímž byla též porušena jeho práva na spravedlivý proces. V této souvislosti citoval z nálezů Ústavního soudu zabývajících se touto problematikou. Obviněný je přesvědčen, že skutečnosti obsažené ve skutkové větě rozhodnutí soudu I. stupně nemají oporu v provedeném dokazování a nejsou takové intenzity, aby odůvodnily závěr soudu o jeho vině, natož v jeho kvalifikované podobě odstavce druhého. V další části obsáhlého dovolání obviněný poukázal na údajnou jednostrannost řízení. Zopakoval, že soudy vycházely jednostranně z výpovědi poškozené, nebyly vypracovány revizní znalecké posudky jak na poškozenou tak na jeho osobu a on byl tak odsouzen za útoky, kterých se nedopustil. V podrobnostech obviněný odkázal na obsah svého odvolání a přípisy soudu I. stupně. Poukázal na to, že konflikty popsané ve skutkové větě uvádí pouze poškozená a pokud ostatní osoby potvrzují její výpověď, pak mají informace převzaté právě od poškozené nebo potvrzují pouze nějaké modřiny. Obviněný dále zpochybnil lékařské vyšetření MUDr. J. Pokud jde o údajná zranění poškozené, uvedl obviněný, že navrhoval provedení důkazu kompletní zdravotnickou dokumentací poškozené a přibráním znalce z oboru zdravotnictví, neboť podle obviněného jedině znalec je schopen posoudit zda je v lékařské dokumentaci a v popisu děje vše v pořádku. Obviněný dále namítal, že pokud jde o úraz ze dne 5. 7. 2011, mohla si ho poškozená způsobit i jinde. Také poukázal na to, že velká část jeho důkazních návrhů byla zamítnuta. V další části dovolání obviněný rozebíral obsah vypracovaných znaleckých posudků, přičemž vyjadřoval pochybnosti o validitě závěrů znalkyň PhDr. B. Špíškové a MUDr. Z. Švehlákové. Obviněný uvedl, že sám požádal o vypracování revizních znaleckých posudků jednak u Znaleckého ústavu Psychiatrická léčebna, Brno-Černovice, který dosud není vyhotoven a jednak nechal vypracovat znalecký posudek soudního znalce MUDr. A. Sládka z oboru zdravotnictví, odvětví orthopedie, který, ačkoliv byl nedokončený, byl proveden jako listinný důkaz při veřejném zasedání odvolacího soudu. Odvolací soud nepostupoval podle obviněného správně, pokud neodročil jednání a nevyčkal dopracování výše uvedených revizních znaleckých posudků. Pokud jde o skutek pod bodem ad 2) rozhodnutí soudu I. stupně, obviněný poukázal na výpověď ředitelky mateřské školy, ze které podle něj vyplývá, že poškozená lže. Děti byly navíc vyslechnuty až 2 měsíce poté, co byl zadržen a byly tak zcela pod vlivem poškozené. Obviněný rozebíral výpovědi dětí a je přesvědčen, že nejde o jejich vlastní výpovědi, ale zkreslené tím, co slyšely od matky. Obviněný dále rozebíral vypracované znalecké posudky a hodnotil osobnost poškozené a svou. Je přesvědčen, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů. Poukázal na potřebu citlivého a opatrného přístupu k uvedeným trestným činům, poukázal na možnost zneužití těchto institutů. Ze znaleckého posudku MUDr. M. Holanové podle obviněného navíc vyplývá možnost kohokoli nastudovat příznaky posttraumatické stresové poruchy. Obviněný také poukázal na podle něj krátkou lhůtu, ve které byl vypracován znalecký posudek PhDr. B. Špíškové na osobu poškozené. Závěrem obviněný zopakoval, že soud I. stupně nesprávně právně kvalifikoval jednání popsaná pod bodem ad 1) a ad 2), že v jeho věci nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, že uložený trest považuje za nepřiměřený, že bylo rozhodováno jednostranně a pouze v jeho neprospěch. Závěry soudů nemají podle obviněného oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění považuje za neúplná. Nebylo podle něj prokázáno, že by se staly skutky, tak jak jsou popsány pod bodem ad 1), ad 2). Obviněný zdůraznil, že se dovoláním nedomáhá revize skutkových zjištění, ale domáhá se nápravy procesních pochybení soudy obou stupňů, které spatřuje v neprovedení navrhovaných důkazů.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že uplatněným dovolacím důvodům odpovídá pouze okrajová námitka obviněného, že skutečnosti popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nejsou takové intenzity, aby odůvodnily závěr soudu o jeho vině . S touto námitkou se však státní zástupce neztotožnil. Státní zástupce definoval pojem týrání, zdůraznil, že je třeba přihlížet komplexně ke všem skutkovým zjištěním, která jsou uvedena nejen ve skutkové větě, ale jsou dále rozvedena a upřesněna též v odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 1. rozsudku soudu I. stupně, ze skutkových zjištění soudů podle státního zástupce vyplývá jednoznačný závěr, že poškozená byla obviněnému osobou blízkou, žijící s ním ve společném obydlí. Jednání obviněného pak bylo zcela v rozporu s jeho povinnostmi manžela, jak vyplývají z § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný podle skutkových závěrů soudů významně dlouhou dobu jednak psychicky, jednak fyzicky poškozenou napadal, dopouštěl se vůči ní i nátlaku v oblasti pohlavního života, přičemž toto jednání obviněného mělo patrnou gradující tendenci. Vzhledem k charakteru jednání obviněného zasahujícího do více oblastí života poškozené a zejména vzhledem ke způsobenému následku spočívajícím v posttraumatické stresové poruše poškozené, lze podle státního zástupce odmítnout námitku obviněného, že jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, aby je bylo možno posoudit jako trestný čin. Rovněž ve vztahu k jednání obviněného uvedeného pod bodem 2. rozsudku lze podle státního zástupce uvést, že jeho jednání vykazovalo všechny znaky přisouzeného zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Obě děti obviněného byly ve vztahu k obviněnému svěřenými osobami. Státní zástupce považuje za správný závěr soudu o tom, že intenzita fyzického trestání poškozených dětí překračovala hranice obvyklého výchovného působení, v jehož rámci lze určité přiměřené fyzické usměrnění dítěte akceptovat. Vzhledem ke způsobenému následku v podobě vlivu na psychický vývoj obou dětí v jejich velmi choulostivém věku, lze podle státního zástupce dovodit, že jednání obviněného bylo do té míry intenzivní, že jednoznačně svědčí o naplnění všech znaků skutkové podstaty přisouzeného zločinu. Pokud jde o ostatní námitky obviněného, nenaplňují podle státního zástupce uplatněné dovolací důvody, neboť jde o námitky skutkové a obviněný svým subjektivním hodnocením provedených důkazů směřuje k jiným skutkovým zjištěním, než k jakým dospěly soudy. Státní zástupce se tak neztotožnil s námitkami stran věrohodnosti poškozené, údajných rozporů mezi závěry jednotlivých znalců ani s námitkami proti úplnosti provedeného dokazování. Státní zástupce ve věci neshledal ani existenci extrémního nesouladu. Podle jeho názoru soudy provedly dostatečné dokazování v rozsahu předvídaném ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy vyhodnotily řádně v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud jde o námitky nepřiměřeně přísného trestu, státní zástupce uvedl, že jde o námitku, jež rovněž s uplatněnými dovolacími důvody obsahově nekoresponduje, navíc byl obviněnému uložen přípustný druh trestu, a to v dolní polovině rozpětí zákonné trestní sazby, tj. evidentně v jejím rámci.

Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného z podstatné části nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Shodnými námitkami se navíc již zabýval soud II. stupně, v rámci totožných odvolacích námitek obviněného a shledal je nedůvodnými.

Z obsahu podaného dovolání tedy vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil v jeho rámci z velké části námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Brně, což ostatně obviněný v dovolání několikrát opakoval, když namítal, že soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky obviněného, že se uvedeného jednání nedopustil, že mu jeho jednání nebylo prokázáno, že soudy hodnotily provedené důkazy nesprávně, popř. jednostranně, a pouze v jeho neprospěch, že řadu jím navrhovaných důkazů neprovedly, jakož i námitky, jimiž v podstatě namítá věrohodnost poškozené, zpochybňuje lékařské vyšetření MUDr. J. , jakož i závěry znalkyň PhDr. B. Špíškové a MUDr. Z. Švehlákové, mají jasně povahu námitek skutkových. Obviněný v dovolání obsáhle rozebírá důkazy provedené nalézacím soudem, cituje části (vytržené z kontextu) z výpovědí svědků, cituje pasáže ze znaleckých posudků a ze svého pohledu je hodnotí. Uvádí, jaké závěry z hodnocených důkazů podle něj plynou. Obviněný takovými námitkami pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů. Ve skutečnosti tak brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Obviněný prostřednictvím těchto námitek nevytýká žádnou vadu v právním posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, ale domáhá se příznivějších skutkových zjištění v podstatě v tom smyslu, že se daného jednání nedopustil.

Pokud jde o námitky stran údajné neúplnosti dokazování, neboť soud podle obviněného neprovedl řadu jím navržených důkazů, Nejvyšší soud podotýká, že obviněný shodné námitky uplatnil již v řízení před soudem I. stupně a v řízení o odvolání a z rozhodnutí soudů je zřejmé, že se uvedenými návrhy obviněného na doplnění dokazování zabývaly. Návrhům obviněného však nevyhověly, neboť je shledaly nadbytečnými, nemajícími vliv na věcnou správnost rozhodnutí, tuto skutečnost také řádně odůvodnily ve svých rozhodnutích (str. 22 rozhodnutí soudu I. stupně, str. 10 rozhodnutí soudu II. stupně). V předmětné trestní věci byl mj. PhDr. B. Špíškovou vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie ohledně osob poškozených, MUDr. M. Holanovou byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ohledně osoby obviněného. Znalkyně byly také vyslechnuty v řízení před soudem. O závěrech těchto znaleckých posudků neměly soudy obou stupňů žádné pochybnosti.

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného.

Výše uvedené námitky obviněného tak Nejvyšší soud posoudil jako námitky skutkové, které však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Existenci takového nesouladu obviněný v dovolání také namítal.

Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k namítanému extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení především ve svědeckých výpovědích poškozených, zejména poškozené J. J. , jejíž věrohodnost soudy velice pečlivě hodnotily, která však nestojí osamocená a je podporována řadou dalších důkazů. Soudy si byly vědomy protichůdnosti svědecké výpovědi poškozené a výpovědi obviněného i toho, že celková důkazní situace je ovlivněna povahou věci spočívající v neurovnaných vzájemných osobních vztazích obviněného a poškozené. Již vzhledem k tomu soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně, zkoumaly ji z hlediska její obsahové konzistence, z hlediska jejího vztahu k ostatním důkazům a také z hlediska osobních vlastností poškozené zaručujících pravdivost jejích tvrzení. Pro náležité hodnocení svědecké výpovědi poškozené si soudy vytvořily odpovídající podklad zejména ve výpovědích svědků z okruhu jejích nejbližších osob (bratrů, rodičů, švagrové, tety), které měly poznatky o soužití poškozené s obviněným, a dále ve zmíněném znaleckém posudku PhDr. B. Špíškové, jímž byly objasněny osobní vlastnosti poškozené a důvody, pro které poškozená dlouhodobě snášela jednání obviněného. Porovnání obsahu svědecké výpovědi poškozené s ostatními důkazy vedlo soudy k závěru, že její výpověď je věrohodná. Lze jen dodat, že mezi těmito důkazy jsou i výpovědi svědků, kteří k poškozené neměli žádný osobní vztah (svědkyně H. K. ). Soudy zaznamenaly také to, že ve věci vystupoval určitý okruh svědků, kteří nepotvrzovali zlé nakládání obviněného s poškozenými a naopak líčili obviněného jako klidného člověka a pečlivého otce. Výpověďmi těchto svědků se soudy rovněž zabývaly a velmi podrobně své závěry popsaly v odůvodnění svých rozhodnutí (zejména lze odkázat na pečlivé odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně). Soudy svůj hodnotící postup logickým a přesvědčivě zdůvodněným způsobem vysvětlily, nedopustily se při tom žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

Pokud by obviněný uplatnil toliko výše uvedené námitky, Nejvyšší soud by jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Obviněný však v dovolání toliko obecně namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání vůči poškozené J. J. [skutek pod bodem ad 1)], jakož i jeho jednání vůči poškozeným K. J. a F. J. [skutek popsaný pod bodem ad 2)], když skutečnosti obsažené ve výroku o vině nejsou takové intenzity, aby odůvodnily závěr o jeho vině, natož pak v kvalifikované podobě odstavce druhého. Nejvyšší soud se touto obecnou hmotně právní námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

Podle právní věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně se obviněný pod bodem ad 1) zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí a páchal takový čin po delší dobu. Zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku pod bodem ad 2) se dopustil tím, že týral osoby, které jsou v jeho výchově, čin spáchal nejméně na dvou osobách a páchal takový čin po delší dobu.

Společným objektem uvedených trestných činů je zájem na důsledném uplatnění řádné výchovy, výživy, tělesném a duševním vývoji dítěte a na harmonických vztazích v rodině, fungujících podle základních společenských norem.

Týráním se rozumí zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje především vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, dále určitou trvalostí a konečně tím, že osoba, jež je takovému jednání vystavena, ho pociťuje jako těžké příkoří. Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné.

Nejvyšší soud opakuje, že při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení. Aplikují-li se tedy výše uvedené zásady na tento případ, je zřejmé, že skutkový stav, který zjistil Městský soud v Brně, a z kterého v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, evidentně naplňuje zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Obviněný tedy svým jednáním popsaným pod bodem ad 1) po dobu více než 6 let opakovaně psychicky týral poškozenou, opakovaně ji ponižoval a verbálně na ni útočil, neustále ji kontroloval a omezoval v různých činnostech, postupně ji začal i fyzicky napadat, čímž poškozené způsobil újmu a vyvolal v ní pocit tísně, v souvislosti s jednáním obviněného došlo u poškozené k propuknutí posttraumatické stresové poruchy. Tímto jednáním obviněný evidentně naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad 2) obviněný po delší dobu (u dcery více než 4 roky, u syna více než 2 roky) zle nakládal se svými dětmi, opakovaně nepřiměřeně je trestal, kromě bití děti trpěly psychicky tím, že byly svědkem agresivního a násilného jednání vůči jejich matce, přičemž jednání obviněného vedlo u nezletilé K. J. až ke vzniku syndromu týraného dítěte. Z hlediska subjektivní stránky obviněný u obou skutků jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Také tímto jednáním obviněný evidentně naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Je tedy nepochybné, že soudy v dané věci zjistily stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a tento poté i správně právně kvalifikovaly. Námitky obviněného jsou tedy zjevně neopodstatněné, když intenzita jeho jednání jednoznačně naplňuje znaky týrání, a také po delší dobu, kde postačuje již doba řádově v měsících.

Obviněný v dovolání uplatnil též námitky směřující proti výroku o trestu s tím, že uložený trest obviněný považuje za drakonický a nepřiměřený. Takové námitky však uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. rovněž nenaplňují. Uvedená námitka nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pod tu jeho část, v níž je důvod dovolání vymezen jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení, tj. jiné než právní posouzení skutku.

Samotný výrok o trestu lze napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a v daném případě to nepřicházelo ani v úvahu, neboť mu byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby.

Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný dále již nespecifikoval, v čem shledává jeho naplnění. Tento důvod dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). V daném případě tak bylo možné uplatnit tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě. Z výše uvedeného však vyplývá, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí nebyl dán žádný z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) k) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. F. J. jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš