7 Tdo 563/2005
Datum rozhodnutí: 07.06.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 563/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Roberta Fremra projednal ve veřejném zasedání dne 7. 6. 2005 dovolání obviněného A. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 7 To 167/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 3/2004 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 7 To 167/2004, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ? pobočka v Táboře ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 18 T 3/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný

A. S.,

j e v i n e n ,

že aniž byl držitelem zbrojního průkazu podle § 27 odst. 1 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraní a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění pozdějších předpisů, v době od srpna do 14. 12. 2002 v místě svého bydliště v B., P., okr. T., a jinde měl v držení samonabíjecí pistoli německé výroby zn. MAUSER, model HSc, ráže 7,65 mm Browning, nezjištěného výrobního čísla, kterou v srpnu 2002 nalezl v obci P., okr. Č. B., s nejméně 7 ks nábojů ráže 7,65 mm a 17 ks ostrých vojenských nábojů ráže 7,62 mm vzor 43 a dále měl v držení nejméně 44 ks nábojů ráže 7,65 mm Browning, které zakoupil dne 13. 12. 2002 v obci B., okr. K.,

t e d y

bez povolení opatřil sobě střelnou zbraň a přechovával ji,

č í m ž s p á c h a l

trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák.,

a o d s u z u j e s e

podle § 185 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců.

Podle § 58 odst. 1 tr. zák. se výkon trestu odnětí svobody podmíněně odkládá. Podle § 59 odst. 1 tr. zák. se stanoví zkušební doba na dva roky.

Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. se obviněnému A. S. ukládá trest propadnutí věci, a to 17 ks ostrých vojenských nábojů ráže 7,62 mm vzor 43 a 44 ks nábojů ráže 7,65 mm Browning.

Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. se vyslovuje zabrání věci, a to samonabíjecí pistole zn. MAUSER, model HSc, ráže 7,65 mm.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. per analogiam se poškozená V. H., odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 18 T 3/2004, byl obviněný A. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., dalším trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 222 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, podle § 47 odst. 2 tr. zák. k trestu ztráty vojenské hodnosti a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci, a to 17 ks ostrých vojenských nábojů ráže 7,62 mm vzor 43 a dále 44 ks nábojů ráže 7,65 mm Browning. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno zabrání věci, a to samonabíjecí pistole zn. MAUSER, model HSc, ráže 7,65 mm Browning. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. H. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních (aniž bylo rozhodnuto, že se jí část nároku přiznává podle § 228 odst. 1 tr. ř.).

O odvoláních, která podali státní zástupce v neprospěch obviněného a obviněný A. S. bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 7 To 167/2004. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný A. S. byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák., § 40 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, podle § 47 odst. 2 tr. zák. k trestu ztráty vojenské hodnosti a podle § 55 odst. 1 tr. zák. k trestu propadnutí věci, a to 17 ks ostrých vojenských nábojů ráže 7,62 mm vzor 43 a dále 44 ks nábojů ráže 7,65 mm Browning, přičemž podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno zabrání věci, a to samonabíjecí pistole zn. MAUSER, model HSc, ráže 7,65 mm Browning, a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. H. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného A. S. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Podkladem výroku o vině obviněného trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. bylo zjištění, že obviněný dne 14. 12. 2002 kolem 04:15 hodin v B., okr. T., v prostoru lázeňského parku po předchozí slovní a fyzické potyčce s účastníky diskotéky, která se stala podnětem pro to, aby přinesl ze svého nedaleko odstaveného osobního automobilu nelegálně drženou pistoli zn. MAUSER ráže 7,65 mm, uvedl ji do stavu pohotovosti tím, že ji natáhl, a v době, kdy se k němu přiblížila skupina účastníků předchozí potyčky ve složení M. H., V. P., M. P. a J. P., proti nim ze vzdálenosti zhruba 20 metrů nejméně pětkrát pro výstrahu vystřelil, přičemž když se k němu M. H. přiblížil na bezprostřední vzdálenost, vystřelil vůči němu, zasáhl jej další střelou do oblasti hrudníku tak, že střela pronikla do srdce a plic a poškozený M. H. v důsledku zakrvácení dutiny hrudní na místě zemřel; poté, co se obviněného snažil V. P. odzbrojit, obviněný ho střelil do oblasti břicha a způsobil mu průstřel břicha s poraněním dvanácterníku, žaludku, žlučníku a jater, které by bez včasné specializované chirurgické pomoci vedlo ke smrti.

Podkladem výroku o vině obviněného trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. bylo zjištění, že obviněný nejméně od měsíce srpna 2002 do 14. 12. 2002 v místě svého bydliště v B., P., okr. T., ale i jinde neoprávněně si opatřil a bez příslušného povolení přechovával samonabíjecí pistoli německé výroby zn. MAUSER, model HSc, ráže 7,65 mm Browning nezjištěného výrobního čísla s nejméně 7 ks nábojů ráže 7,65 mm a 17 ks ostrých vojenských nábojů ráže 7,62 mm vzor 43 a dále neoprávněně přechovával nejméně 44 ks nábojů ráže 7,65 mm Browning, které zakoupil dne 13. 12. 2002 v obci B., okr. K., přičemž pistoli nalezl v měsíci srpnu v obci P., okr. Č. B.

Obviněný A. S. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl výrok o vině a trestu. Dovolání podal s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkl nesprávné právní posouzení skutku. Namítl, že ta část skutkového stavu, kterou Vrchní soud v Praze posoudil jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., byla takto kvalifikována nesprávně, protože z jeho strany šlo o nutnou obranu podle § 13 tr. zák. Z toho dovozoval beztrestnost jednání proti poškozeným M. H. a J. P. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 7 Tdo 461/2004, jímž byla z podnětu jeho dovolání zrušena předchozí odsuzující rozhodnutí obou soudů a zároveň bylo přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci, přičemž Nejvyšší soud v citovaném usnesení vyslovil závazný právní názor, že šlo o nutnou obranu podle § 13 tr. zák. V písemně podaném dovolání se obviněný domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Ve veřejném zasedání konaném o dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby ho sám uznal vinným jen trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za tento trestný čin přiměřený trest.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání konstatoval, že soudy nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 7 Tdo 461/2004. Uvedl, že nedošlo k žádné podstatné změně skutkového stavu, která by odůvodňovala postup, jímž se soudy od tohoto právního názoru odchýlily. S odkazem na citované usnesení Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že šlo o nutnou obranu a že skutek byl nesprávně posouzen Vrchním soudem v Praze jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., resp. Krajským soudem v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. a podle § 222 odst. 1 tr. zák. Ve veřejném zasedání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby sám uznal obviněného vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a uložil mu přiměřený trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na kratší zkušební dobu doplněný trestem propadnutí věci a ochranným opatřením spočívajícím v zabrání věci.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.

Otázka, zda posuzované jednání obviněného bylo nutnou obranou, vyvstala v souvislosti se zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ohledně toho, co tomuto jednání předcházelo. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře podrobně popsal tato zjištění na str. 18 - 19 odůvodnění svého rozsudku. Podle těchto zjištění v době, kdy ve 4:00 hod. končila diskotéka, došlo před kulturním domem ke konfliktu, který vyvolala skupina osob, mezi nimiž byli oba poškození, a při tomto konfliktu byl obviněný se svými přáteli napaden. Podle těchto zjištění spočívalo napadení obviněného v tom, že ho někdo uchopil zezadu rukama, a protože se k obviněnému někdo další z osob, které vyvolaly konflikt, blížil zpředu, obviněný si uvolnil ruku, v níž měl láhev od piva, a udeřil ho do hlavy, načež vzápětí se všichni z uvedené skupiny vrhli na obviněného, srazili ho na zem, kopali do něj a postupně napadli i jeho přátele. Podle dalších zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře se obě znesvářené skupiny po tomto konfliktu od sebe oddělily, avšak skupina osob, v níž byli poškození, se rozhodla pomstít úder lahví a vydala se směrem za skupinou, v níž původně byl obviněný, který se ovšem mezitím od skupiny svých přátel vzdálil, odešel k svému autu a vzal si z něho pistoli, kterou chtěl útočníky zastrašit. Ze zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích ? pobočka v Táboře dále vyplývá, že skupina, v níž byli poškození, skutečně doběhla přátele obviněného a surově je zbila, obviněný se telefonicky spojil se svými přáteli, dověděl se, že byli opět napadeni, a domluvil se s nimi, že půjde za nimi a oni mu půjdou naproti. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře zjistil, že mezitím skupina osob, mezi kterými byli poškození, uviděla přibližně na vzdálenost 100 metrů obviněného, který přecházel směrem do parku, a rozhodla se jít k němu vyřešit úder lahví, který obviněný uštědřil před kulturním domem jednomu z jejích členů. Podle zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře obviněný na začátku parku zastavil, rovněž tuto skupinu spatřil, přičemž mu bylo jasné, že jde o osoby, které ho a jeho přátele napadly před kulturním domem, a byl rozhodnut zastrašit je pistolí, kterou si připravil k použití. Ze zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře plyne, že když se osoby z uvedené skupiny dostaly na vzdálenost přibližně 10 metrů (ve výroku rozsudku však je uvedeno 20 metrů), obviněný pro výstrahu vystřelil pět nábojů, avšak osoby, které běžely proti němu, na to nereagovaly, nadále se přibližovaly k obviněnému, přičemž první běžel poškozený M. H., proti němuž obviněný vystřelil smrtící ránu. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře se na str. 17 odůvodnění svého rozsudku zabýval otázkou, z jaké vzdálenosti obviněný proti poškozenému vystřelil, a zjistil, že střela proti poškozenému M. H. byla vedena zpředu ze vzdálenosti ústí zbraně 2 centimetry až úplné přiložení zbraně k povrchu bundy poškozeného.

Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku konstatoval, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře učinil správná skutková zjištění, a sám při jejich rekapitulaci zaznamenal, že při konfliktu před kulturním domem byl obviněný napaden, sražen, mlácen pěstmi a kopán poté, co ke gradaci konfliktu přispěl sám úderem lahví do hlavy jednoho z protivníků, a že za tento úder lahví se ho skupina osob, mezi nimiž byli poškození, rozhodla potrestat, přestože obviněný na ně křičel, že má pistoli.

V usnesení ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 7 Tdo 461/2004, Nejvyšší soud vyložil, že ze strany obviněného se jednalo o nutnou obranu podle § 13 tr. zák., a v tomto rámci konstatoval mimo jiné i význam zjištění, že při předchozím napadení před kulturním domem obviněný utrpěl zranění, kterému jinak odpovídala doba léčení kolem tří týdnů. V hlavním líčení, konaném po zrušení předcházejících odsuzujících rozhodnutí obou soudů, však Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře zjistil, že obviněný toto zranění utrpěl až ve stadiu poté, co vystřelil proti poškozenému M. H., tedy ve stadiu, kdy ho přátelé poškozeného napadli s úmyslem ho odzbrojit a kdy ho zbili. Tuto změnu ve skutkových zjištěních oproti stavu, který byl zjištěn v předcházejících rozhodnutích, Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a shodně s ním i Vrchní soud v Praze považovaly za důvod k tomu, aby se neřídily právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení ze dne 6. 5. 2004, sp. zn 7 Tdo 461/2004.

S tím se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Uvedená změna ve skutkových zjištěních je jen dílčí a má velmi omezený význam, neboť se nijak nedotýká okolností ani způsobu napadení obviněného před kulturním domem, zejména ne toho, že byl skupinou osob sražen na zem, mlácen pěstmi a kopán (str. 5 odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze). Bez ohledu na to, že obviněný v této fázi konfliktu neutrpěl vážnější zranění, zůstává skutečností, že byl napaden způsobem, který u něho zakládal důvodnou obavu z opětovného fyzického útoku v další fázi konfliktu. Z toho, že obviněný ve fázi konfliktu před kulturním domem neutrpěl vážnější zranění, soudy dovozovaly, že mu takové zranění nehrozilo ani v další fázi konfliktu v parku, a na tomto podkladě vyloučily nutnou obranu. Ani s takovou úvahou nemohl Nejvyšší soud souhlasit. Soudy pominuly, že fáze konfliktu, ke které došlo v parku, se odehrála za okolností podstatně změněných v neprospěch obviněného. Zatímco před kulturním domem se jednalo o konflikt dvou skupin více osob, v parku byl obviněný zcela osamocen proti přesile čtyř útočících osob, které se nedaly odradit výslovným upozorněním, že má pistoli, ani pěti varovnými výstřely a konec konců ani poměrně velkou vzdáleností zhruba 100 metrů, kterou musely urazit, aby se dostaly k obviněnému. To svědčí o vysoké rozhodnosti, s níž útok proti obviněnému tyto osoby vedly. K tomu přistupuje zjištění, že útok byl motivován jejich snahou potrestat obviněného za úder lahví před kulturním domem. To, že sražení obviněného na zem, mlácení pěstmi a kopání, ke kterému z jejich strany došlo při konfliktu před kulturním domem, útočící osoby nepovažovaly za dostatečnou odvetu a že pokládaly za nutné obviněného ztrestat ještě nad tuto míru, logicky vzbuzuje naopak úvahu, že útok v parku byl útočícími osobami zamýšlen a obviněným očekáván jako důraznější, intenzivnější a celkově závažnější včetně závažnějšího hrozícího následku. Z takového způsobu fyzického napadení, jakému byl obviněný v parku vystaven, vcelku běžně vyplývají pro napadenou osobu i následky, které dosahují úrovně těžké újmy na zdraví a někdy i ohrožují její život. Jestliže se napadená osoba brání tak, že útočníka usmrtí, nevybočuje to z mezí nutné obrany, protože je přípustné, aby obránce způsobil i výrazněji závažnější následek, než který z útoku hrozil.

Soudy vyloučily nutnou obranu na podkladě ještě dalších úvah, které Nejvyšší soud nemohl akceptovat.

Jde zejména o hodnocení situace, v níž skupina osob, mezi nimiž byli poškození, uviděla obviněného přecházet směrem k parku a v níž se obviněný na začátku parku zastavil a rovněž tuto skupinu spatřil. V této souvislosti Krajský soud v Českých Budějovicích ? pobočka v Táboře zdůraznil, že vzdálenost mezi obviněným a uvedenou skupinou byla taková, že obviněný bez jakéhokoli nebezpečí a obav mohl park opustit. K tomu je třeba uvést, že tzv. subsidiarita není znakem nutné obrany podle § 13 tr. zák., takže po obránci nelze požadovat, aby se útoku vyhnul, utekl, zavolal pomoc apod.

Oba soudy konstatovaly, že obviněný na skupinu osob, když uviděl, že se proti němu rozběhly přes park, křičel, ať jdou, že má pistoli. To soudy ve svých úvahách uvedly v takovém kontextu, jako by obviněný sám vyzval tyto osoby, aby se vydaly na cestu k němu, resp. jako by obviněný tím dal podnět k tomu, že se proti němu rozběhly. Taková interpretace je zkreslená, protože výrok obviněného zjevně měl naopak odstrašující smysl a jeho cílem bylo odradit osoby od toho, aby se k němu přibližovaly. Zmíněná interpretace slovního projevu obviněného je ostatně v rozporu se zjištěním samotných soudů, že skupina byla rozhodnuta potrestat obviněného za úder lahví při konfliktu před kulturním domem a že toto rozhodnutí bylo důvodem, pro který chtěla v konfliktu pokračovat, resp. dále ho řešit.

Soudy shledaly na straně obviněného významný podíl na vzniku té fáze konfliktu, v níž nakonec použil zbraň proti poškozeným. Vrchní soud v Praze při hodnocení této části skutkového stavu dokonce konstatoval "podíl obviněného na rozpoutání dalšího konfliktu" (str. 6 odůvodnění napadeného rozsudku), ačkoli to evidentně nemá žádnou oporu v konkrétních zjištěních soudů ohledně průběhu celé události. Tato zjištění totiž svědčí o tom, že ve stadiu poté, co si obviněný z auta vzal zbraň, bylo cílem jeho pohybu připojit se znovu ke skupině svých přátel a nikoli vyhledat kontakt se znesvářenou skupinou z konfliktu před kulturním domem. S tím plně koresponduje zjištění, že když se obviněný a znesvářená skupina při cestě obviněného přes park vzájemně spatřili, zůstal obviněný na místě a útočníci přiběhli k němu ze vzdálenosti asi 100 metrů, aby ho mohli napadnout. Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku kladl značný důraz na zjištění, že obviněný si po ukončeném konfliktu (tj. konfliktu před kulturním domem) šel na vzdálenost několika set metrů pro zbraň, a hodnotil toto zjištění jako projev snahy obviněného po pomstě za to, že při uvedeném konfliktu byl zbit, tedy určitým způsobem pokořen. Tato úvaha již je zcela odpoutána od skutkových zjištění, která učinily oba soudy, neboť podle těchto zjištění obviněný si vzal zbraň proto, aby při případném setkání s osobami, které ho a jeho přátele napadly před kulturním domem, tyto osoby zastrašil. Znovu je nutné v této spojitosti připomenout zjištění, že kontakt s obviněným záměrně vyhledaly tyto osoby s cílem potrestat ho za předchozí úder lahví, že sám obviněný kontakt s těmito osobami nevyhledával a že cílem jeho pohybu přes park bylo připojit se ke skupině svých přátel. Pokud za podíl obviněného na tom, jak proběhla fáze konfliktu v parku, má být považováno to, že obviněný se předem ozbrojil, nemůže být tato okolnost důvodem pro vyloučení nutné obrany podle § 13 tr. zák., protože její podmínkou není nepřipravenost obránce. Jestliže jednající osoba si je vědoma možnosti vzniku situace, v níž bude napadena, a připraví si pro takový případ prostředek k odstrašení útočníka, pak v případě, že k útoku skutečně dojde, nemůže být jednání takové osoby vyloučeno z podmínek nutné obrany jen proto, že k odvrácení útoku použila připravený prostředek.

Podle Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře "hrozba útoku ... mohla být odvrácena obranou nižší intenzity, byť by mohla vést i k poranění poškozených" (str. 25 odůvodnění rozsudku). Podle Vrchního soudu v Praze obviněný "měl a mohl směřovat střelbu např. na ruce nebo nohy přibližujících se útočníků, ... navíc poslední dvě rány vedl z bezprostřední blízkosti, takže měl možnost zamířit kupř. na nohy nebo na jiné životně nedůležité partie těla, ... mohl tyto osoby střelbou i zasáhnout, avšak způsobem neohrožujícím jejich život" (str. 7 odůvodnění napadeného rozsudku). Tyto úvahy nekorespondují se zjištěním, že obviněný proti tělu poškozeného M. H. vystřelil ze vzdálenosti, která mezi ústím zbraně a povrchem oblečení poškozeného činila 2 cm až úplné přiložení. Uvedená okolnost svědčí o tom, že obviněný proti tomuto útočníkovi vystřelil až v poslední chvíli, kdy již mezi nimi prakticky byl přímý fyzický kontakt bez jakéhokoli odstupu, který by obviněnému reálně umožňoval uvážlivě zamířit. Posuzovaná situace je charakteristická tím, že dokud se k němu útočníci pouze blížili, řešil ji jen varovnými výstřely a že ke střelbě proti tělu prvního útočníka se odhodlal, až pohyb útočníka proti němu dospěl do stadia, kdy již mezi nimi nebyla prakticky žádná vzdálenost, ale bezprostřední fyzický dotek. To lze naopak hodnotit jako projev váhání obviněného s použitím zbraně ke střelbě proti tělu útočníka. Aby obviněný mohl střelbu zamířit tak, jak uvedly oba soudy, tj. na ruce, nohy apod., musela by být mezi ním a útočícími osobami určitá vzdálenost, která by obviněnému umožnila takové zamíření. V této vzdálenosti však obviněný zjevně ještě spoléhal na účinek varovných výstřelů a neodhodlal se ke střelbě proti útočícím osobám. Akceptovat úvahy, na podkladě kterých soudy odmítly nutnou obranu, by tak ve skutečnosti znamenalo vytýkat obviněnému, že příliš dlouho setrvával jen u varovných výstřelů a že měl střelbu proti útočníkům zahájit dříve. To však nelze přijmout, neboť nutná obrana nemůže být vyloučena jen proto, že obránce se nejprve snažil odvrátit přímo hrozící útok varováním, kterého útočník nedbal a naopak dovedl hrozící útok do stadia jeho skutečného zahájení, takže obránce již neměl reálnou možnost volby mezi různě důraznými způsoby odvrácení útoku a použil tu možnost, která mu zbývala a přitom byla nejdůraznější.

Nutná obrana podle § 13 tr. zák. je okolností vylučující trestnost činu. Podle tohoto ustanovení čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem, avšak nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Jednání obviněného, pokud vystřelil na poškozeného M. H. a tím ho usmrtil, bylo nutnou obranou podle § 13 tr. zák., protože obrana obviněného nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, a to z důvodů, které byly vyloženy v předchozích částech odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyššího soudu a také v odůvodnění jeho usnesení ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 7 Tdo 461/2004.

To platí i ohledně té části jednání obviněného, při které obviněný vystřelil proti poškozenému J. P., jemuž tím způsobil těžkou újmu na zdraví. V tomto případě obviněný vystřelil za okolností, kdy se na něho tři útočící osoby vrhly, srazily ho na zem a bily ho. I když přitom byly motivovány snahou odzbrojit obviněného poté, co vystřelil proti poškozenému M. H., skutečností zůstává, že objektivně šlo o pokračování toho útoku, ke kterému jejich předchozí jednání evidentně směřovalo. Obviněný proto důvodně považoval jejich jednání za útok proti své tělesné integritě a bránil se mu tak, že to nebylo zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku.

V rozporu s ustanovením § 13 tr. zák. soudy nepovažovaly jednání obviněného za nutnou obranu a nesprávně ho posoudily tak, že Vrchní soud v Praze ho kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. l tr. zák. a Krajský soud v Českých Budějovicích ? pobočka v Táboře ho kvalifikoval jako trestné činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. a podle § 222 odst. 1 tr. zák. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je tedy rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to se vztahuje i na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako součást řízení předcházející napadenému rozsudku.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil rozsudky obou soudů a zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad.

Rozsudky obou soudů byly zrušeny v celém rozsahu, tedy i pokud jde o výrok o vině obviněného trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., a to vzhledem k jednočinnému souběhu tohoto trestného činu s trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem. Vztah obou trestných činů jako trestných činů spáchaných jedním skutkem vyplývá nejen z toho, že použití zbraně proti poškozeným bylo součástí jednání, jímž obviněný zbraň přechovával, ale i z toho, že v obžalobě a ve výroku o vině v rozsudcích obou soudů byla okolnost, že obviněný nelegálně držel zbraň, výslovně uvedena jako součást skutkového stavu spočívajícího v usmrcení poškozeného M. H. a ve zranění poškozeného V. P.

Pro zrušení rozsudků obou soudů Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že obviněného A. S. uznal vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. Skutkovým základem tohoto výroku se stala zjištění obou soudů, která Nejvyšší soud doplnil jen tím, že obviněný nebyl držitelem zbrojního průkazu podle § 27 odst. 1 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění pozdějších zákonů, tak aby byl náležitě vyjádřen zákonný znak "bez povolení" uvedený mezi znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák.

Za tento trestný čin Nejvyšší soud uložil obviněnému trest odnětí svobody na šest měsíců, tedy v polovině zákonné trestní sazby stanovené v § 185 odst. 1 tr. zák. Tato výměra trestu odnětí svobody přiměřeně vystihuje poměr okolností svědčících ve prospěch a v neprospěch obviněného. Závažné je to, že obviněný držel střelnou zbraň za okolností, kdy tu bylo rozhodnutí orgánu státní správy, jímž byla jeho žádost o vydání zbrojního průkazu výslovně zamítnuta. To svědčí o vyšší míře zavinění, s níž se obviněný činu dopustil. K tomu přistupuje povaha a stav střelné zbraně, kterou obviněný držel, a také to, že spolu se zbraní obviněný držel i poměrně výrazné množství střeliva. Kombinace držení zbraně a držení odpovídajícího střeliva dodávala posuzovanému činu poněkud větší stupeň nebezpečnosti. I když obviněný podle zjištění soudů zbraň nalezl, takže se v jeho držení ocitla bez nějaké jeho cílené iniciativy, nelze pominout pozdější iniciativu obviněného k získání většího množství střeliva, jak se projevila nákupem části nábojů. Ve prospěch obviněného bylo možné hodnotit jeho doznání a dosavadní v podstatě řádný život. K odsouzení obviněného v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře sp. zn. 1 T 158/98 Nejvyšší soud nijak nepřihlížel, protože ohledně tohoto odsouzení nastal účinek, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen. Možnosti nápravy obviněného lze hodnotit jako dobré. Osobní poměry obviněného nevykazují nic, co by mohlo úvahy o trestu nějak podstatněji ovlivnit.

Výkon trestu odnětí svobody Nejvyšší soud podmíněně odložil podle § 58 odst. 1 tr. zák. Tento postup byl umožněn jak zjištěními o osobě obviněného, zejména pokud jde o jeho dosavadní řádný život, tak okolnostmi případu, mezi kterými není nic natolik závažného, co by vyžadovalo okamžitý výkon trestu odnětí svobody. Zkušební dobu Nejvyšší soud podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanovil na dva roky, tedy ve výměře spadající do dolní poloviny zákonného rozpětí, což odpovídá povaze a závažnosti posuzovaného činu, příznivým předpokladům nápravy obviněného a také výraznějšímu odstupu, s nímž bylo o trestu rozhodnuto oproti době spáchání činu.

Jinak Nejvyšší soud obviněnému uložil ještě trest propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. a ochranné opatření zabrání věci podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve stejném rozsahu a ze stejných důvodů, jako to učinily oba soudy. K uložení trestu ztráty vojenské hodnosti však Nejvyšší soud neshledal důvodu.

Poškozenou V. H., která uplatnila nárok na náhradu škody jako pozůstalá po poškozeném M. H., Nejvyšší soud s analogickým použitím ustanovení § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Důvodem tohoto postupu je skutečnost, že obviněný nebyl uznán vinným trestným činem, jímž byla způsobena smrt poškozeného M. H. jako následek, z něhož poškozená vyvozovala uplatněný nárok. Situace je tu obdobná, jako by byl obviněný pro tento trestný čin zproštěn obžaloby.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněného nezprostil obžaloby pro trestný čin vraždy, ačkoli jinak by tu byl důvod pro takový postup podle § 226 písm. b) tr. ř. Pokud by Nejvyšší soud vynesl zprošťující výrok pro tento trestný čin, který byl podle obžaloby spáchán skutkem výslovně zahrnujícím i nelegální držení zbraně, bylo by to překážkou pro vynesení odsuzujícího výroku o vině obviněného trestným činem nedovoleného ozbrojování.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec