7 Tdo 562/2005
Datum rozhodnutí: 14.06.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 562/2005

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2005 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 3 To 70/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 3/2002 t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 3 To 70/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 11 T 3/2002, byl obviněný J. M. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zástupce v Brně, sp. zn. 3 KZv 128/2000, pro skutek, který měl spáchat tím, že dne 27. 8. 1967 kolem 14:20 hodin na č.-r. hranici v prostoru soutoku řek M. a D. pod hradem D., jako vojín základní vojenské služby P. s. útvar K. V., vykonávající hlídku stráž hranice, společně se svobodníkem J. H., občanem S. r. , zařazeným do kontrolní hlídky, zahájil střelbu z automatické zbraně samopalu nejprve jednotlivými ranami, posléze i dávkami proti čtyřem narušitelům státní hranice občanům tehdejší N. d. r. M. H. R. H., J. R. P., P. L. R. a R. S., kteří přijeli na místo osobním vozidlem zn. BMW, přes střechu vozidla překonali drátěný hraniční zátaras, skočili do řeky M. a plavali směrem k rakouskému břehu, přičemž při soustředěné palbě, která pokračovala i na rakouskou stranu řeky, evidentně již ve výlučném úmyslu tyto osoby zlikvidovat, usmrtil střelou do hlavy R. S., a to v momentě, kdy jmenovaný překonával kamennou hráz v řece M., nacházející se již na rakouské straně státní hranice, zatímco zbývajícím uprchlíkům se podařilo řeku přeplavat bez újmy na zdraví a vystoupit na rakouské území, přesto následně s bodákem v ústech přeplaval řeku až do prostoru kamenné hráze, kterou bezvýsledně prohledal a krátce na to byl odvolán zpět na československou stranu státní hranice velitelem čety P. s., ve kterém byl spatřován trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

K odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 3 To 70/2004, podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozsudek krajského soudu zrušil a podle § 223 odst. 1 tr. ř. za použití § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného J. M. zastavil s tím, že trestní stíhání bylo promlčeno.

II.

Proti tomuto rozhodnutí podala nejvyšší stání zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného J. M. Podle dovolatelky bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, čímž byl naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., a toto rozhodnutí soudu druhého stupně současně spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, čímž podle dovolatelky došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle nejvyšší státní zástupkyně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 3 To 70/2004, vadně rozhodl o promlčení skutku obviněného J. M., jenž byl obžalobou právně kvalifikován jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., neboť podle jejího názoru v souvislosti s § 16 odst. 1 tr. zák. nesprávně interpretoval ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 327/1999 Sb., jakož i ustanovení § 67a písm. d) tr. zák., ve znění zákona č. 327/1999 Sb., a tak naplnil výše uvedený dovolací důvod.

V odůvodnění dovolání vyslovila názor, že výklad učiněný Vrchním soudem v Olomouci prezentovaný ve zmíněném usnesení je v rozporu s nálezem Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 19/93, který řešil problematiku běhu promlčecí doby ve vztahu k ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Podle dovolatelky ze shora uvedeného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, se kterým je ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. plně konformní, znamená pouze tolik, že vymezení jednotlivých trestných činů a jejich trestnosti nemůže být ex post po spáchání činu následně měněno v neprospěch pachatele, totéž se týká i druhu a výše trestu. Otázka předpokladů trestní stíhatelnosti konkrétního skutku nepatří do okruhu těch základních práv a svobod, jež jsou součástí ústavního pořádku. Čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod stanoví, které činy lze principálně stíhat. Zdůraznila, že předpisy o promlčení a promlčecích dobách, tedy o tom, po jakou dobu může být stíhán čin, prohlášený za trestný, nejsou předmětem úpravy čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Připomněla, že z tohoto principu vychází ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, v souladu s tím je také nutné interpretovat i ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. Dovolatelka má za to, že pokud ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, není v rozporu s ústavním principem zákazu retroaktivity , nemůže být v rozporu s ním ani ustanovení § 67a písm. d) tr. zák., ve znění zákona č. 327/1999 Sb., stanovící u některých trestných činů jejich nepromlčitelnost.

Z toho dovozuje, že do promlčecí doby posuzovaného trestného činu, který měl být obviněným J. M. spáchán dne 27. 8. 1967, nelze započíst dobu od 28. 8. 1967 do 29. 12. 1989, kdy v této konkrétní trestní věci promlčecí doba neběžela v důsledku zákonné překážky podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zák., způsobující stavení promlčecí doby. Dvacetiletá promlčecí doba ve smyslu § 67 odst. 1 písm a) tr. zák. tak začala podle jejího názoru běžet dne 30. 12. 1989, přičemž její konec tak připadá až na 30. 12. 2009. Jelikož k zahájení trestního stíhání v posuzované věci došlo 19. 5. 2000, nemohlo tedy podle ní dojít k jeho promlčení.

Závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 3 To 70/2004, ve výroku, jímž bylo podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného J. M. vedené pro pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pak v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.

Pokud tedy nejvyšší státní zástupkyně namítá nesprávnou aplikaci § 67 a § 67a tr. zák. upravujících promlčení, naplnila tím dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitkou o zastavení trestního stíhání bez splnění zákonných podmínek pak naplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud na podkladě tohoto dovolání přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

V úvodu je nutno konstatovat, že otázka případného promlčení trestního stíhání zůstala chybně stranou pozornosti orgánů přípravného řízení i soudu prvního stupně, a až Vrchní soud v Olomouci se důkladně zaměřil na tuto otázku. Dospěl přitom k závěru, že trestní stíhání obviněného J. M. je promlčeno, takže jeho trestní stíhání je v důsledku toho ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřípustné. Se zřetelem k právní kvalifikaci jednání, pro které byl obviněný stíhán, dovodil v jeho případě dvacetiletou promlčecí dobu ve smyslu § 67 odst. 1 písm. a) tr. zák. Vzhledem k tomu, že ke skutku, pro který bylo trestní stíhání vedeno, došlo 28. 8. 1967, poslední den promlčecí lhůty připadl podle vrchního soudu na 27. 8. 1987 (§ 60 odst. 2 tr. ř.), avšak trestní stíhání obviněného J. M. bylo zahájeno až 19. 5. 2000. Podle závěru vrchního soudu nedošlo k žádné skutečnosti uvedené v § 67 odst. 2 tr. zák., která by běh promlčecí lhůty stavěla, nebo jej přerušovala (§ 67 odst. 3 tr. zák.).

Vrchní soud však současně upozornil, že si je vědom existence § 5 zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, podle něhož se do promlčecí lhůty trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů, neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu, nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. Vrchní soud rovněž konstatoval § 67a písm. d) tr. zák., podle něhož uplynutím promlčecí lhůty nezaniká trestnost jiných trestných činů spáchaných v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských.

Podle vrchního soudu by však aplikace shora uvedených ustanovení byla v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák. a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), podle něhož se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Vrchní soud dále zdůraznil, že důvody promlčení jsou především hmotně právní, protože uplynutím času postupně slábne až docela zaniká potřeba trestně právní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska generální prevence, tak z hlediska prevence individuální. K těmto důvodům pak přistupují i důvody procesní, zejména problémy s dokazováním pro značný odstup času. Podle názoru vrchního soudu, je-li trestný čin jednou podle zákona promlčen, jeho dodatečné prohlášení na čin nepromlčený nemůže znamenat opětovný vznik již zaniklé trestní odpovědnosti. Aplikace § 5 zákona č. 198/1993 Sb. by tak podle vrchního soudu byla v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 9 odst. 3 Ústavy.

Vrchní soud v závěru odůvodnění usnesení zmiňuje i nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 14/1994 Sb., kterým byl zamítnut návrh na zrušení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. Tento ústavní nález interpretuje vrchní soud tak, že uvedené ustanovení tím zůstává součástí našeho právního řádu a orgány činné v trestním řízení jsou povinny jeho existenci respektovat a v rámci svého rozhodování se s ním vypořádat. Podle vrchního soudu je však povinností těchto orgánů toto ustanovení vyložit v souvislosti s dalšími předpisy, včetně předpisů ústavních. Proto je podle názoru vrchního soudu možno interpretovat § 5 zákona č. 198/1993 Sb. nezávisle a nestranně (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny).

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že otázka interpretace § 5 zákona č. 198/1993 Sb. činila v rozhodovací praxi soudů problémy, neboť se ustálily v podstatě dva diametrálně odlišné přístupy k jeho výkladu.

Prvý byl podrobně reprodukován shora, neboť usnesení vrchního soudu z něj plně vycházelo. Podle druhého přístupu je nutno § 5 zákona č. 198/1993 Sb. respektovat, a to i s ohledem na nález Ústavního soudu vyhlášený ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 14/1994 Sb., jímž plénum Ústavního soudu rozhodlo dne 21. 12. 1993 o zamítnutí návrhu skupiny 41 poslanců Parlamentu České republiky na zrušení zákona č. 198/1993 Sb.

Tento výklad vychází i z odůvodnění nálezu, v němž Ústavní soud konstatoval, že smyslem § 5 cit. zák. není zřídit novou překážku promlčení, ale prohlásit, po kterou dobu promlčecí lhůty trestných činů, nestíhaných tehdejším režimem z politických důvodů, nemohly běžet, ačkoli běžet měly. Podle tohoto názoru při posouzení § 5 nejde ani obecně o institut promlčení jako takový, ani o zavedení nové zákonné překážky běhu promlčecích lhůt. Předmětem ustanovení § 5 je podle něj pouze zjištění, že v určitém časovém úseku pro určitý druh trestné činnosti promlčecí doba nemohla probíhat a z jakých příčin. Ústavní soud zde kladl důraz na to, že se zřetelem na princip rovnosti před zákonem nezakládá ustanovení § 5 žádný zvláštní nebo mimořádný trestně právní režim, především se nemění zásada presumpce neviny, ani zákaz retroaktivity zákona, což znamená, že trestní stíhání je možné pouze za činy, jež byly trestnými činy v době jejich spáchání a jen na základě zákona tehdy platného, není-li pozdější zákon pro pachatele příznivější. Toto ustanovení tedy podle Ústavního soudu mění pouze dobu, ve které může k trestnímu stíhání dojít, a vymezuje současně okruh trestných činů, u nichž se tak může stát. Zastánci tohoto výkladu poukazují rovněž na § 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby.

Nicméně i po publikaci zmíněného nálezu Ústavního soudu docházelo v rozhodovací praxi soudů k nejednotnému výkladu § 5 zákona č. 198/1993 Sb. a v závislosti na tom k nejednotnému výkladu institutu promlčení, a to i mezi jednotlivými senáty Nejvyššího soudu. Za změnu této situace lze považovat až rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005.

Tímto rozhodnutím velký senát Nejvyššího soudu odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného, který opřel své dovolání o námitku promlčení jeho trestního stíhání. Obviněný přitom v dovolání oponoval závěru soudů, že v důsledku aplikace § 5 zákona č. 198/1993 Sb, nedošlo v jeho případě k uplynutí promlčecí doby jeho trestního stíhání a to v podstatě z totožných důvodů, na nichž založil Vrchní soud v Olomouci své usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 3 To 70/2004.

Velký senát Nejvyššího soud přitom v rámci odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soudy v předmětné věci postupovaly správně, pokud na posuzovaný případ aplikovaly § 5 zákona č. 198/1993 Sb. a přihlédly současně i k nálezu Ústavního soudu publikovanému pod č. 14/1994 Sb. Velký senát dále uvedl, že podstatou námitek obviněného bylo tvrzení rozporu § 5 cit. zák. a nálezu Ústavního soudu s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky (v tom lze shledávat obdobu s argumentací Vrchního soudu v Olomouci, na jejímž podkladě vyloučil možnost aplikace § 5 cit. zák. na trestní věc obviněného J. M.).

Velký senát však v této souvislosti zdůraznil, že Nejvyšší soud, a to ani jeho velký senát, není oprávněn vyslovit neústavnost zákona č. 198/1993 Sb., resp. ustanovení § 5 cit. zák. za situace, kdy Ústavní soud, jako orgán v souladu s čl. 83 Ústavy speciálně určený k ochraně ústavnosti se předmětnou otázkou zabýval a výslovně rozhodl, že ustanovení § 5 cit. zák. neodporuje zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Poukázal dále na to, že z odůvodnění nálezu rovněž vyplývá, že citované ustanovení není v rozporu s Ústavou, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ani Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.



Tím spíše pak podle velkého senátu Nejvyššího soudu tento není oprávněn vyslovit neústavnost nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 14/1994 Sb. (což ovšem fakticky činí prostřednictvím svého usnesení sp. zn. 3 To 70/2004 i související argumentace Vrchní soud v Olomouci). Velký senát proto opakoval, že se zřetelem k tomuto ústavnímu nálezu při splnění podmínek uvedených v § 5 zákona č. 198/1993 Sb. není trestní stíhání přípustné, jen jestliže uplynula promlčecí doba, která se však počítá od 30. 12. 1989.

Senát 7 Tdo se tedy při rozhodování o dovolání nejvyšší státní zástupkyně ve věci sp. zn. 7 Tdo 562/2005 ocitl v situaci, kdy tu stály proti sobě dva protikladné výklady aplikace ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. a to prakticky zcela shodně jako ve věci sp. zn. 15 Tdo 163/2005. Vzhledem k úloze velkého senátu, která spočívá ve sjednocování odlišného rozhodování jednotlivých senátů Nejvyššího soudu (k tomu viz § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) se senát 7 Tdo považuje vázán rozhodnutím velkého senátu při řešení zcela identické otázky. Při respektování uvedeného právního názoru velkého senátu je tedy nutno dospět k závěru, že přezkoumávané usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 70/2004 je s ním v rozporu.

Ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., podle kterého se do promlčecí doby trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, zjevně dopadá na posuzovaný případ. Pokud se obviněný J. M. stíhaného skutku skutečně dopustil, vykazoval by tento skutek znaky trestného činu vraždy podle § 219 tehdy platného trestního zákona. Skutečnost, že se jej měl obviněný J. M. dopustit nezůstala tehdy orgánům činným v trestním řízení nijak utajena. Obviněný však nebyl přesto pro toto jednání stíhán, ale byl za něj naopak odměněn. To, že se tak stalo z politických důvodů, v souladu s tehdejší politickou doktrínou, je nasnadě. Tato doktrína podporovala nepřátelství mezi socialistickými státy na straně jedné a státy imperialistickými , přičemž současně znemožňovala občanům států socialistického tábora svobodu pohybu, a to i za cenu jejich usmrcení při pokusu překročit státní hranici. To, že obviněný J. M. nebyl trestně stíhán pro skutek, který je mu nyní kladen za vinu, je tedy ve zjevném rozporu se základními zásadami demokratického státu, mezi něž obligatorní stíhání pachatele trestného činu vraždy nepochybně patří.

Vzhledem k tomu, že stíhaný skutek měl být spáchán dne 27. 8. 1967 a dvacetiletá promlčecí doba začala při respektování § 5 zákona č. 198/1993 Sb. běžet 30. 12. 1989, nemohlo při zahájení trestního stíhání dne 19. 5. 2000 dosud v posuzované věci dojít k jeho promlčení.

Z těchto důvodů proto shledal Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodné.

IV.

Nejvyšší soud proto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu, a to včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Vrchnímu soudu v Olomouci pak podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Olomouci přitom bude v souladu s § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí. Bude tedy na něm, aby pokračoval v trestním stíhání obviněného J. M., když důvod nepřípustnosti jeho trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. není podle závěru Nejvyššího soudu dán.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr