7 Tdo 554/2011
Datum rozhodnutí: 26.05.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 554/2011-29
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. května 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 5 To 135/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 23/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 1. 2010, sp. zn. 2 T 23/2009, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zákona a podle tohoto ustanovení byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zákona a § 59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 5 To 135/2010, odvolání obviněného proti rozsudku soudu I. stupně podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítá, že výrok rozsudku nalézacího soudu nekoresponduje se skutkovou podstatou trestného činu, pro který byl odsouzen, výrok neobsahuje dostatečný popis skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v hlavním líčení a popis skutku je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a s obsahem důkazů. Extrémní nesoulad spatřuje v tvrzení soudu, že měl přiložit poškozenému k levé tváři blíže nezjištěnou pistoli a dále v tom, že měl uvést Já tě zastřelím . Obviněný ve svém obsáhlém dovolání zpochybňuje závěry prvoinstančního soudu a hodnocení výpovědí svědků tímto soudem. Uvádí, že jednání, kterého se měl dopustit, je dovozováno jen na základě spekulací a výmyslů poškozeného. Nesouhlasí se závěrem, že by v ruce držel zbraň, ale tvrdí, že se jednalo o pero, kterým možná zavadil o tvář poškozeného, resp. poškozený si na pero naběhl sám. Pokud podle úvahy soudu nemohl mít v ruce pero proto, že by neměl časový prostor pro jeho vyndání, pak nemohl mít prostor ani pro vytáhnutí pistole. Také má výhrady k závěru soudů, že jsou mezi výpověďmi svědků L. U. a M. H. závažné rozpory a že by byly nevěrohodné. Poukazuje na to, že svědkyně L. U. si skutečně nemusela všimnout zda a co drží dovolatel v ruce v okamžiku, kdy její pozornost byla upoutána na výraznější projev děje. Rovněž věrohodnost svědka M. H. nemůže být podle něj narušena ani rozporem mezi jeho tvrzením a výpovědí tohoto svědka. Dále uvádí, že z audio nahrávky, která byla provedena jako důkaz v hlavním líčení, zcela jednoznačně vyplývá, že výpovědi zaměstnankyň družstva, jakož i svědka S. A. a poškozeného, jsou nepravdivé. Podle této nahrávky nic takového jako já Tě zastřelím vůči poškozenému neuvedl, a proto výrok rozsudku je v extrémním nesouladu s provedeným důkazem, který byl soud povinen hodnotit a nikoliv uvést, že k němu nebude přihlížet. Obviněný pak na základě této audio nahrávky zpochybňuje další tvrzení, které uvedl poškozený ve výpovědi a uvádí, že poškozeného nijak nenapadl. Audio nahrávka je podle dovolatele objektivním a jasným důkazem o průběhu děje a pokud nedošlo k vyvrácení tohoto důkazu, nemůže dojít ani k jeho odmítnutí. Znalec zkoumal předmětnou nahrávku a nenalezl žádné známky toho, že by byla nějak zkracována nebo s ní nějak bylo manipulováno. Závěr znaleckého posudku uvádí, že se jedná s největší pravděpodobností o kopii originálu. Tyto skutečnosti jsou pak v naprostém nesouladu s tím, jak byl tento důkaz vyhodnocen soudem. S ohledem na tvrzení nalézacího soudu o nesdělení původu nahrávky, navrhovala obhajoba dovolatele předložení zdroje (nahrávacího zařízení) k prokázaní toho, že audio záznam předložený k důkazu je skutečně kopií originálu, jak to vyplynulo i ze znaleckého posudku. Odvolací soud však odmítl tento důkaz provést, ačkoliv tvrzení soudu prvního stupně, že nelze zjistit, zda se jedná o originální nahrávku, bylo důvodem k nepřihlížení k tomuto zásadnímu důkazu. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak zatíženo podstatnou vadou, která znamená zásah do základních práv dovolatele, a to přesto, že dovolatel nebyl povinen prokazovat svou nevinu. Z žádného důkazu podle obviněného nevyplývá, že by nahrávka byla účelově upravena tak, jak se snažil tvrdit odvolací soud. Další výhrady uvedl k tomu, že nebyl proveden navržený důkaz výslechem svědka M. H., který byl nutný k odstranění existujících pochybností o správnosti skutkových zjištění a k objasnění věci. Porušení kogentního ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečtením výpovědi tohoto svědka namísto jeho slyšení u hlavního líčení tedy bylo podstatnou vadou řízení, přičemž soudu I. stupně vytýká, že si neopatřil zprávy o současném zdravotním stavu tohoto svědka, a proto nebyly splněny podmínky pro čtení jeho výpovědi.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje, jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť dovolání podané z tohoto právního důvodu nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle § 2 odst. 6 trestního řádu hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. K namítanému extrémnímu rozporu státní zástupce uvádí, že v posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 8, která se stala podkladem napadených rozhodnutí na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, s jejichž závěry se státní zástupce bezvýhradně ztotožňuje, plyne, jaké skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly (v ohledech, které dovolání zmiňuje a na kterých je ve své podstatě založeno). Z odůvodnění rozhodnutí je v neposlední řadě rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného, a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

V rámci daného dovolacího důvodu obviněný ve svém rozsáhlém dovolání brojí proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a postupu nalézacího soudu při provádění důkazů, uvádí vlastní hodnocení důkazů, čímž uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Směřují totiž výhradně do procesu dokazování provedeného soudem I. stupně, proti hodnocení důkazů a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Obviněný opakovaně nabízí svojí verzi průběhu skutkového děje, že v ruce nedržel pistoli, ale pero a poškozeného nijak nenapadl, čímž se domáhá změny skutkových zjištění, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak podle něj mělo dojít ke změně právního posouzení skutku, že se nejedná o trestný čin. Rovněž námitky, kterými dovolatel podrobně rozebírá skutečnosti uvedené ve výpovědích svědků, byly opět zaměřeny pouze proti hodnocení důkazů. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou považuje obviněný za správnou. Nutno také poukázat na skutečnost, že obviněný v dovolání použil takměř totožné námitky jako v řádném opravném prostředku, čímž staví Nejvyšší soud do pozice soudu odvolacího a dovolání jako mimořádný opravný prostředek zaměňuje za další odvolání. Odvolací soud se s těmito námitkami podrobně a náležitě vypořádal. Z výše uvedeného vyplývá, že deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel zjevně nenaplnil.

Obviněný je rovněž přesvědčen, že rozhodnutí soudů nižších stupňů je zatíženo extremním rozporem mezi provedenými důkazy a jeho skutkovým zjištěním. V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daném případě Nejvyšší soud neshledal namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku.

Z dovolání vyplývá, že obviněný extrémní rozpor shledává v tom, že provedené důkazy nesvědčily o tom, že by došlo k násilí a vyhrůžkám se zbraní. V daném případě stály proti sobě svědectví obviněného a poškozeného M. Š. Soudy obou stupňů vyhodnotily výpověď obviněného jako účelovou a nevěrohodnou, přičemž tento závěr náležitě odůvodnily. Problematický jev v posuzovaném případě nastal v tom, že se předmětného incidentu zúčastnily 4 osoby, přičemž jejich výpovědi se v podstatě odlišovaly hlavně v otázce, zda obviněný v inkriminované době držel v ruce zbraň, což ve své výpovědi uvedl právě poškozený. Naproti tomu obviněný uváděl, že držel v ruce pero a zranění poškozeného bylo způsobeno právě nárazem na uzávěr tohoto pera. Ve prospěch obviněného pak částečně vypověděli svědci L. U. a M. H., kteří přišli do SBD spolu s obviněným. I když dovolatel poukazuje na výpovědi těchto svědků, je nutno říci, že ani jeden z nich jednoznačně ohledně incidentu nepotvrdil v nejdůležitějším bodě jeho výpověď. Svědkyně L. U. uvedla, že se schovala za roh, neviděla co se přesně děje a také neviděla, že by někdo měl zbraň. Svědek M. H. k tomu uvedl, že obviněný natlačil poškozeného na stěnu dveří, žádnou pistoli neměl, v ruce držel tmavý předmět, který měl tvar pistole, ale spíše to byl zapalovač. Je tedy zřejmé, že ve výpovědích nastal rozpor ohledně předmětu jaký držel obviněný v ruce. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, které tyto výpovědi shledaly jako mlhavé a nepřesvědčivé a za snahu pomoct obviněnému. Výpověď poškozeného M. Š. je vzhledem k dalším okolnostem mnohem pravděpodobnější a logičtější. Je přímo podporována výpovědí svědka S. A., který slyšel jak poškozený volá, že je ohrožen zbraní a viděl muže jak drží poškozeného u zdi s předmětem připomínajícím zbraň, což je v souladu s výpovědí svědka M. H., na kterou obviněný poukazuje. Oba tito svědci tak v podstatě potvrzují výpověď poškozeného a nelze proto přisvědčit námitce obviněného, že tvrzení svědka Š. zůstalo osamoceno . Z událostí, které předcházely danému incidentu vyplynulo, že obviněný jednal agresivně a užil vyhrůžky již těsně před incidentem, což bylo zjištěno z výpovědí svědkyň A. S., Dr. J. Z., S. K. a S. P. Za této důkazní situace nelze pochybovat o správnosti vyhodnocení důkazů nalézacím soudem a na nich učiněném skutkovém zjištění. Soud I. stupně své závěry ohledně důkazů podrobně, náležitě a přesvědčivě odůvodnil, jeho úvahy nepostrádají vnitřní logiku a vzájemnou provázanost. Při svém rozhodování pak plně respektoval zásady trestního řízení a nijak nevybočil z jejich mezí. Toto následně potvrdil odvolací soud, který poukázal na rozhodující důkazy, které prokazovaly spáchaní skutku uvedeného ve výroku o vině obviněným, náležitě se pak vypořádal se všemi jeho námitkami a rozsáhle odůvodnil úvahy, ke kterým dospěl. Nejvyšší soud proto plně odkazuje na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, z kterých jednoznačně vyplývá, že skutková zjištění plně korespondují s provedenými důkazy, a proto mezi nimi nemůže být shledán extrémní rozpor.

Obviněný uplatnil výhrady rovněž k nepřihlížení soudů k důkazu audio nahrávkou, který považuje za zásadní důkaz o průběhu děje. Nebylo podle něj prokázáno, že by tato nahrávka byla účelově upravena. Nelze souhlasit s názorem dovolatele, že odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl opak toho, co je závěrem znaleckého posudku. Ze závěru znaleckého posudku jak je uveden na str. 6. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyplynulo, že se pravděpodobně jedná o kopii originálu, přičemž znalkyně se nemohla s jistotou vyjádřit o možných manipulacích s nahrávkou. V daném posudku bylo také poukázáno na určité pasáže, kdy nebylo možné vyloučit provedený střih. Soud II. stupně učinil plně konformní závěr, když konstatoval, že tento posudek připouští verzi pro obviněného příznivou i nepříznivou. K předmětné audio nahrávce pak odvolací soud uvedl, že ze svědecké výpovědi M. Š. a do jisté míry i z přímého poslechu záznamu vyplynulo, že je skutečně dost možné či spíš pravděpodobné, že jsou na rozhodujícím místě v záznamu mezery. Lze proto souhlasit také se závěrem odvolacího soudu, že pokud se znalecký posudek vyjádřil k účelové úpravě této nahrávky tak, že není možné vyloučit několik úprav, ale také je nelze potvrdit, v rámci zásady in dubio pro reo nelze vždy zvolit variantu pro obviněného příznivější. Takový úsudek možno učinit při neexistenci jiných důkazů, z kterých v návaznosti a v souvislostech vyplývá právě verze pro obviněného nepříznivější. Nakolik v daném případě svědčily přímé i nepřímé důkazy o neautentičnosti předmětné nahrávky a soudy tento závěr patřičně ve svých rozhodnutích odůvodnily, nebyla Nejvyšším soudem shledána vada v tomto postupu.

Významnou okolností v takovýchto případech bude především to, zda důkaz v podobě tohoto zvukového záznamu stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo zda má soud k dispozici jiné důkazy, které významným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě. V dané věci je rozhodné, že zpochybňovaný zvukový záznam nebyl rozhodně stěžejním důkazem, neboť soud prvního stupně měl evidentně k dispozici hned několik dalších důkazů (svědeckých výpovědí), na nichž založil svůj výrok o vině obviněného. Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že soudy nižších stupňů při dokazování postupovaly v souladu s trestním řádem i soudní praxí.

Soud hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek obě rozhodnutí splňují.

Nad rámec Nejvyšší soud uvádí, že nelze rovněž souhlasit s názorem dovolatele, že soud I. stupně postupoval v rozporu s trestním řádem, když neprovedl výslech svědka M. H., ale pouze přečetl jeho výpověď. Tento svědek byl soudem opakovaně předvoláván, načež bylo zjištěno, že vážně onemocněl, je hospitalizován v nemocnici, což bylo doloženo lékařskou zprávou Ústavu hematologie a krevní transfuze ze dne 20. 4. 2009. Další zpráva daného ústavu ze dne 8. 12. 2009 uváděla, že se svědek nachází velice krátce po provedení transplantace kostní dřeně a jeho zdravotní stav neumožňuje, aby se účastnil hlavního líčení. Ve zprávě syna tohoto svědka ze dne 19. 1. 2010 (pouze 10 dnů před vyhlášením rozsudku soudu I. stupně) pak bylo uvedeno, že se jeho stav radikálně zhoršil. Jednalo se tedy o zcela aktuální zprávy, přičemž z nich bylo patrné, že nebylo možné stanovit reálný termín výslechu svědka. Pro postup podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se soud ohledně zdravotního stavu nemusí tázat přímo svědka, zvlášť v situaci, když se jedná o závažné nemoci a svědek nemusí být ani způsobilý vyjádřit se ke svému zdravotnímu stavu a k účasti u hlavního líčení. Běžně se existence překážky i její charakter zjišťuje na základě lékařské zprávy, která objektivně a odborně dokáže stanovit možnost účasti svědka na hlavním líčení. Pokud tedy soud I. stupně vycházel z aktuální zprávy Ústavu hematologie a krevní transfuze, která uvedla, že zdravotní stav svědka neumožňuje účast u hlavního líčení, postupoval zcela v souladu s trestním řádem a jeho ustanovením v § 211 odst. 2.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [podle obviněného byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele uplatněné pod dovolacím důvodem v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, který tedy ve věci není dán, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.

Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. května 2011

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš