7 Tdo 552/2013
Datum rozhodnutí: 25.06.2013
Dotčené předpisy: § 160 odst. 1,4 písm. a,b) tr. zák.




7 Tdo 552/2013-32


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 6. 2013 o dovolání obviněného
A. N.,
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 7. 2012, sp. zn. 4 To 170/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 177/2005 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. N.
odmítá
.


O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 6 T 177/2005, byl obviněný A. N. uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle § 160 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na pět roků, podle § 53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 5 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle § 54 odst. 3 tr. zák. na dva roky a podle § 49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu povolání, zaměstnání nebo funkcí založených pracovní smlouvou, jmenováním, volbou či jiným způsobem a spojených s činností v orgánech státní moci, státní a veřejné správy na pět roků. Kromě toho bylo rozhodnuto také ohledně obviněného P. S., který byl odsouzen pro trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1, 2 tr. zák.


Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Chomutově v podstatě v tom, že obviněný A. N. jako starosta města Ch. předložil dne 26. 5. 1999 městskému zastupitelstvu návrh na odprodej 15 850 ks akcií Severočeské plynárenské, a. s., a 50 990 ks akcií Severočeské energetiky, a. s., který byl usnesením zastupitelstva téhož dne schválen s tím, že obviněný A. N. byl tímto usnesením pověřen realizací prodeje akcií za nejvýhodnější cenu, minimálně 3 000 Kč za jednu akcii, uvedené akcie následně prodal společnosti VNG Verbundnetz Gas Aktiengesellschaft Leipzig za 317 490 000 Kč, tj. 4 750 Kč za jednu akcii, přičemž prodej s vědomím obviněného A. N. zprostředkovával obviněný P. S., jemuž kupující společnost odeslala v období od 25. 6. do 5. 7. 1999 zprostředkovatelskou provizi 40 104 000 Kč na jeho konto u Deutsche Bank Chemnitz, tyto prostředky po převedení na cizí měnu ve výši 2 270 050 DEM obviněný P. S. dne 27. 8. 1999 jako prodejní provizi na nákup akcií v České republice převedl na účet kyperské společnosti Intercontractor Ltd., Nicosia, vedený u The Cyprus Popular Bank Ltd., Nicosia, k němuž měl dispoziční a podpisové právo pouze rakouský občan J. A., na jehož příkaz byly tyto prostředky v období od 2. 9. 1999 do 18. 1. 2000 v postupných platbách, zejména platbou ze dne 20. 9. 1999 ve výši 2 065 299,43 DEM, převedeny na soukromý účet obviněného A. N. a jeho manželky E. N. vedený u Landes-Hypothekenbank Steiermark AG, filiálka Feldbach v Rakousku a založený dne 30. 8. 1999, přičemž obviněný A. N. s těmito penězi volně disponoval, v tomto rámci dne 2. 12. 2000 vybral částku 3 938 216 ATS a dne 1. 1. 2003 vrátil částku 11 986 524 ATS na účet společnosti Intercontractor Ltd., Nicosia.


O odvoláních, která podali obviněný A. N. proti výroku o vině a trestu a státní zástupce v neprospěch obviněného A. N. proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 7. 2012, sp. zn. 4 To 170/2011. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu v Chomutově podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněného A. N. ve výroku o trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný A. N. byl odsouzen podle § 160 odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Odvolání obviněného A. N. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.


Ve věci obviněného P. S. bylo z podnětu odvolání, které za obviněného podal obhájce, a z podnětu odvolání státního zástupce rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 7. 2012, sp. zn. 4 To 170/2011, tak, že ohledně tohoto obviněného byl rozsudek Okresního soudu v Chomutově zrušen a jeho trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný P. S. (dříve P. Ch.) byl totiž pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 40 Nc 851/2008, prohlášen za mrtvého s tím, že den úmrtí byl stanoven na 29. 4. 2007.


Obviněný A. N. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu, zejména proto, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný spojil námitky, podle nichž bylo jeho trestní stíhání dne 4. 7. 2010 promlčeno uplynutím doby pěti let od podání obžaloby. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul především námitku, že skutek, tak jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin . Dalšími námitkami obviněný projevil nesouhlas se zjištěním týkajícím se povahy prostředků, které byly zaslány na jeho společný účet s manželkou. Obviněný popřel, že by šlo o úplatek v souvislosti s prodejem akcií města Ch., a uvedl, že prostředky byly určeny k jeho soukromému podnikání. Kromě toho obviněný poukázal na velký časový odstup od doby, kdy se stal skutek, a na nepřiměřenou délku řízení. Z toho vyvozoval jednak porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak nedostatek proporcionality uloženého trestu z hlediska ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný A. N. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů, aby zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Chomutově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.


Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.


Dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí jen formálně deklarovat zákonný dovolací důvod. Konkrétně uplatněné námitky s ním musí korespondovat také svým obsahem. Těmto zásadám odpovídá dovolání obviněného pouze zčásti.


K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.


Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné.


Namítané promlčení trestního stíhání je sice důvodem nepřípustnosti trestního stíhání, avšak v posuzované věci k němu evidentně nedošlo.


Na trestný čin, pro který byl obviněný stíhán a posléze i odsouzen, se vztahovala promlčecí doba uvedená v § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák., tj. promlčecí doba pěti let.


Trestní stíhání obviněného bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 18. 11. 2003, které bylo obviněnému doručeno dne 19. 11. 2003. Z toho je jasné, že do zahájení trestního stíhání nemohlo být trestní stíhání promlčeno, nehledě na to, že obviněný byl senátorem a do dne 6. 11. 2003, kdy Senát Parlamentu České republiky dal souhlas k trestnímu stíhání, se do promlčecí doby nezapočítávala podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zák. doba, po kterou obviněného nebylo možno postavit před soud pro zákonnou překážku uvedenou v čl. 27 odst. 4 Ústavy.


Obžaloba byla podána dne 4. 7. 2005 a rozsudek Okresního soudu v Chomutově byl vyhlášen dne 14. 12. 2010. I když mezi podáním obžaloby a vyhlášením rozsudku uplynula doba delší než pět let, neznamená to, že trestní stíhání bylo promlčeno. Podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. bylo promlčení trestního stíhání přerušeno nejen sdělením obvinění, ale i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Po podání obžaloby byly takovými úkony zejména nařízení hlavního líčení, předvolání obviněného k hlavnímu líčení, konání hlavního líčení apod. Poprvé bylo hlavní líčení nařízeno dne 11. 12. 2006 s tím, že termín jeho konání byl stanoven na 26. 1. 2007, avšak bylo bez jednání odročeno, znovu pak bylo nařízeno dne 24. 1. 2007 s tím, že termín jeho konání byl stanoven na 29. 3. 2007, kdy bylo odročeno na neurčito, což se dále několikrát opakovalo, až nakonec bylo hlavní líčení skutečně konáno ve dnech 19. 7. 2010, 26. 10. 2010 a 14. 12. 2010. Již z těchto údajů je zřejmé, že promlčení bylo několikrát přerušeno, takže tím vždy podle § 67 odst. 4 tr. zák. počala nová promlčecí doba. Trestní stíhání tedy nebylo promlčeno v důsledku samotné okolnosti, že od podání obžaloby do vyhlášení rozsudku uplynula doba delší než pět let.


Pokud je mezi vyhlášením odsuzujícího rozsudku a podáním obžaloby časový odstup, který odpovídá zákonné promlčecí době, obviněný nebyl vzat do vazby, nebyl na něho vydán příkaz k zatčení, zatýkací rozkaz nebo evropský zatýkací rozkaz a obviněný nespáchal nový trestný čin, na který zákon stanoví stejný nebo přísnější trest, pak trestní odpovědnost zaniká promlčením podle § 34 odst. 1 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010, protože za takové situace nebyla promlčecí doba přerušena z hlediska ustanovení § 34 odst. 4 tr. zákoníku. Trestním zákoníkem ovšem zůstaly nedotčeny účinky těch úkonů, které byly provedeny před 1. 1. 2010 a které podle předcházejícího trestního zákona přerušovaly promlčení. Ustanovení trestního zákoníku o zániku trestní odpovědnosti je tím pádem v posuzované věci neaplikovatelné (k tomu viz č. 53/2011 Sb. rozh. tr.).


Dovolání obviněného podané s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je zjevně neopodstatněné.


K důvodu dovolání podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.


Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutku zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba připomenout povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.


Pokud obviněný namítl, že skutek, tak jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin , uplatnil tuto námitku jen povšechně, zcela nekonkrétně a bez jakéhokoli bližšího zdůvodnění v tom směru, který nebo které ze zákonných znaků trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. nebyly podle jeho názoru naplněny skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině. Za tohoto stavu neměl Nejvyšší soud jinou možnost, jak se s touto námitkou vypořádat, než také jen obecně konstatovat, že skutek uvedený ve výroku o vině evidentně naplňuje zákonné znaky uvedeného trestného činu, a odkázat na výstižné odůvodnění rozsudků obou soudů.


Dovolání obviněného podané s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zjevně neopodstatněné.


Námitky obviněného jinak byly zaměřeny proti skutkovým zjištěním soudů, že přijaté peníze souvisely s prodejem akcií města Ch. a že byly obviněnému poskytnuty jako odměna za jejich prodej společnosti VNG Verbundnetz Gas Aktiengesellschaft Leipzig. Proti těmto zjištěním obviněný v rámci uplatněných námitek stavěl jinou skutkovou verzi, a to verzi založenou na tvrzení, že peníze nesouvisely s prodejem akcií města, že byly určeny k jeho soukromému podnikání a že nepocházely z prostředků obviněného P. S. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu jsou mimo rámec dovolacího důvodu.


Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.


Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.


Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chomutově, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Krajský soud v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení zejména v důkazech, jimiž bylo v časové návaznosti na uskutečněný prodej akcií města Ch. objasněno, jaké peněžní prostředky poskytl nový nabyvatel akcií obviněnému P. S. na jeho účet jako zprostředkovatelskou provizi a jaký byl jejich další přesun přes účet kyperské společnosti Intercontractor Ltd. na soukromý účet obviněného a jeho manželky u rakouské banky zřízený bezprostředně před převedením peněz. Okolnost, že obviněný P. S. měl uzavřenu zprostředkovatelskou smlouvu se společností, která byla novým nabyvatelem akcií, a přesto celou částku odpovídající provizi předisponoval na účet, s nímž nebyl oprávněn nakládat a z něhož byly tyto prostředky převedeny na účet obviněného a jeho manželky, jasně ukazuje na to, že obviněný P. S. v celé transakci vystupoval jako zprostředkovatel jen formálně a že od počátku bylo skutečným účelem provize to, aby prostředky formálně představující zprostředkovatelskou provizi byly poskytnuty obviněnému. S tím ostatně koresponduje zjištění, že obviněný P. S. ve věci prodeje akcií města nejprve jednal s místostarostou L. T., kterému v této souvislosti přímo nabídl úplatek, avšak L. T. na to nepřistoupil, informoval obviněného A. N. a od věci se distancoval, takže prodej akcií nadále již organizoval, řídil a zajišťoval obviněný A. N. jako starosta. Akcie sice byly prodány za částku převyšující minimum stanovené zastupitelstvem, avšak to samo o sobě nesvědčí o výhodnosti prodeje, konfrontuje-li se to se zjištěním, že jiná města v regionu prodávala srovnatelné akcie za vyšší ceny. Obviněný s prostředky, které byly převedeny na jeho společný účet s manželkou, nakládal, vybral z nich vysokou částku, a pokud nakonec účet zrušil a zbývající prostředky vrátil na účet společnosti Intercontractor Ltd., zjevně tak učinil pod vlivem okolnosti, že banka podala hlášení o podezření z tzv. praní špinavých peněz. Za tohoto stavu není nic nelogického na závěru soudů, že obviněný v postavení starosty přijal peníze jako úplatek za prodej akcií města společnosti VNG Verbundnetz Gas Aktiengesellschaft Leipzig. Soudy se zabývaly obhajobou obviněného, že peníze byly půjčkou či úvěrem od společnosti Intercontractor Ltd. k účelům jeho soukromého podnikání, zkoumaly důkazy, které obviněný předložil na podporu tohoto tvrzení, a po jejich zhodnocení je označily za nevěrohodné s přijatelným zdůvodněním, že nejsou s to zvrátit usvědčující důkazy. K námitce obviněného, že některé z těchto důkazů předložených obviněným na podporu jeho obhajoby byly notářsky ověřeny, je třeba poznamenat, že tím není garantována pravdivost jejich obsahu. Jinak ovšem není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily a v tomto rámci náležitě také zdůvodnily nadbytečnost dalšího dokazování, jehož se obviněný domáhal prostřednictvím návrhů na jeho doplnění. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.


Dovolacím důvodem nejsou ani námitky proti výroku o trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, neboť trest mu byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby. V případě uložení přípustného druhu trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby jde jen o přiměřenost trestu, avšak námitky týkající se této otázky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z tohoto vzájemného poměru obou dovolacích důvodů vyplývá, že má-li být dovoláním napaden samotný výrok o uložení trestu, může se tak stát jen prostřednictvím zvláštního dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).


Do výroku o trestu, který byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Jen zcela výjimečně tak může učinit za předpokladu, že výrok o trestu je v extrémním rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe, který vyplývá z toho, že Česká republika se deklaruje jako demokratický právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy).


Námitky obviněného byly zaměřeny proti tomu, že Krajský soud v Ústí nad Labem z podnětu odvolání státního zástupce změnil podmíněný trest odnětí svobody uložený Okresním soudem v Chomutově na nepodmíněný trest v trvání čtyř let. Podle obviněného to bylo vyloučeno délkou doby, která uplynula od spáchání skutku, a nepřiměřenou délkou řízení. Těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.


Podezření ze spáchání trestného činu reálně vyvstalo s výraznějším časovým odstupem od spáchání skutku. Obviněný byl senátorem, požíval imunity a nemohl být stíhán bez souhlasu, o který byl Senát Parlamentu České republiky požádán dne 30. 6. 2003 a který dal dne 6. 11. 2003, tedy prakticky čtyři roky po spáchání skutku. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 18. 11. 2003 usnesením policejního orgánu podle § 160 odst. 1 tr. ř. a skončilo dne 16. 7. 2012 vyhlášením rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Doba trestního stíhání tedy byla osm roků a necelých osm měsíců. Vzhledem k povaze, rozsahu a stupni složitosti projednávané věci je tato délka trestního stíhání nepřiměřeně dlouhá a znamená porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené době (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), resp. práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Obžaloba byla podána u Okresního soudu v Chomutově dne 4. 7. 2005, takže ta část trestního stíhání, která připadala na řízení před soudy prvního a druhého stupně, trvala sedm roků a dvanáct dnů. K průtahům došlo především v řízení před Okresním soudem v Chomutově, protože hlavní líčení, v němž byla věc skutečně projednána a rozhodnuta, se konalo až ve dnech 19. 7. 2010, 26. 10. 2010 a 14. 12. 2010. Poprvé bylo hlavní líčení s obtížně akceptovatelným odstupem prakticky jednoho a půl roku od podání obžaloby nařízeno na 26. 1. 2007, avšak bylo bez jednání několikrát odročeno, protože Okresní soud v Chomutově činil bezvýsledně opatření ke zjištění pobytu obviněného P. S. a k zajištění jeho přítomnosti v hlavním líčení, až nakonec dne 19. 2. 2009 rozhodl, že se v jeho věci bude konat řízení proti uprchlému. I poté bylo hlavní líčení opakovaně bez jednání odročeno převážně proto, že byly činěny úkony právní pomoci ze zahraničí. Dále tu je těžko přijatelný časový odstup, s nímž po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Chomutově rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací. Na celkové délce trestního stíhání se obviněný nepodílel žádným podstatným způsobem, zejména ne nějakým obstrukčním přístupem k řízení.


Za tohoto stavu bylo nutné, aby porušení práva na projednání věci v přiměřené době, resp. práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, bylo obviněnému kompenzováno a aby k němu bylo přihlédnuto při rozhodování o trestu. Okresní soud v Chomutově uložením trestu odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené v rozpětí od dvou let do osmi let, navíc uložením trestu, jehož výkon podmíněně odložil, zvolil takovou míru kompenzace, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem důvodně označil za přemrštěnou. S tímto závěrem Krajského soudu v Ústí nad Labem lze souhlasit, neboť šlo o trestný čin, jehož stupeň nebezpečnosti byl mimořádně vysoký. Vyplývá to z širokého okruhu velmi závažných okolností. Především to je výše přijatého úplatku, kterou představovala částka 40 milionů Kč. Obviněný zneužil ke korupčnímu jednání významného postavení vrcholného představitele města, tj. postavení starosty. Ke korupčnímu jednání se obviněný odhodlal poté, co místostarosta nabídku úplatku odmítl a oznámil ji obviněnému. Obviněný se ke korupčnímu jednání uchýlil na velmi citlivém úseku činnosti, kterým je prodej akcií z majetku města. Pominout nelze ani rafinovaný způsob provedení činu, který spočíval ve sledu několika komplikovaných transakcí završených převedením peněz na účet obviněného a jeho manželky v zahraniční bance. Obviněný se dopustil korupčního jednání způsobem, který trvale demoralizuje veřejný život a citelně ohrožuje efektivnost hospodaření s veřejným majetkem. Ve prospěch obviněného bylo možné hodnotit v podstatě jen to, že před spácháním trestného činu a po jeho spáchání vedl řádný život, jak o tom svědčí jeho dosavadní beztrestnost. Vzhledem k souhrnu všech uvedených okolností je správná úvaha Krajského soudu v Ústí nad Labem, že pokud by bylo rozhodováno v rámci přiměřené délky řízení, musel by obviněnému být uložen trest odnětí svobody při horní hranici zákonné trestní sazby. Jestliže Krajský soud v Ústí nad Labem oproti tomu snížil výměru trestu odnětí svobody na výměru, která je v pouhé třetině zákonné trestní sazby, pak je možno uzavřít, že taková míra kompenzace za průtahy v řízení odpovídá povaze, závažnosti a významu projednávané věci. Okolnosti, které určují mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti posuzovaného trestného činu, vyžadují, aby i při ohledu na časový odstup od doby spáchání činu a na délku řízení byl v uloženém trestu zřetelně přítomen také prvek represe. Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem je z hlediska poměru všech zmíněných skutečností vyvážené a tím pádem není v žádném extrémním rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Námitky obviněného proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti nejsou dovolacím důvodem.


Závěrem k podanému dovolání


Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného A. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.


S ohledem na větší časový odstup od vyhlášení napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se také k délce dovolacího řízení. Ve stavu umožňujícím rozhodnout o podaném dovolání byla věc předložena Nejvyššímu soudu dne 27. 5. 2013. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.


Poučení
: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 25. června 2013



Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec