7 Tdo 543/2009
Datum rozhodnutí: 03.06.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 543/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 3. června 2009 o dovolání obviněného RNDr. R. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 5 To 477/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 26/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného RNDr. R. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 3 T 26/2008, byl obviněný RNDr. R. H. uznán vinným pod body I., II., III. trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a pod bodem IV. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození S. C., s. r. o., G. B., a. s., P., T. H., a. s., P., P. F., a. s., P., a F., a. s., P., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 5 To 477/2008, k odvolání obviněného RNDr. R. H. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 3 T 26/2008, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o vině pod body I., II. a III., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině pod bodem IV. napadeného rozsudku znovu rozhodl tak, že obviněného RNDr. R. H. odsoudil podle § 171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let. Podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného RNDr. R. H. částečně zprostil obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 2008, sp. zn. 1 Zt 567/2007, pro skutky popsané pod body I., II. a III. obžaloby, v nichž byly spatřovány trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Obviněný RNDr. R. H. (dále jen: ,,obviněný ) podal prostřednictvím obhájce včas dovolání z důvodu uvedeného v 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti odsuzující části tohoto rozsudku Městského soudu v Praze, a to proti výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a výroku o trestu.

Obviněný spáchal trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. tím, že jako jednatel a jediný společník společnosti C. V., s. r. o., jako zaměstnavatel dne 4. 5. 2005 uzavřel pracovní smlouvu s Ing. V. P., kterou na základě této smlouvy zaměstnával v době od 4. 5. 2005 do 30. 6. 2005 na pozici manažer seminářů, dne 17. 10. 2005 uzavřel pracovní smlouvu s P. G., kterou na základě této smlouvy zaměstnával v době od 17. 10. 2005 do 12. 12. 2006 na pozici asistentky ředitele, a dne 1. 11. 2005 uzavřel pracovní smlouvu s Ing. J. V., CSc., kterého na základě této smlouvy zaměstnával v době od 1. 11. 2005 do 3. 1. 2007 na pozici manažer seminářů, ač mu byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 6 To 92/2005, s právní mocí téhož dne, uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání, v jehož rámci je podle zákona povinen za zaměstnance odvádět pojistné na zdravotní pojištění a hradit daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, a to na dobu tří let.

Obviněný v dovolání namítl, že v rozsudku odvolacího soudu chybí u právní kvalifikace skutku podle § 171 odst. 1 tr. zák. příslušné písmeno, což je však zřejmě písařská chyba. Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. se však nedopustil ani dopustit nemohl, a to s odkazem na § 2 odst. 1 obchodního zákoníku i § 2 odst. 2 písm. a) d) obchodního zákoníku. Obviněný nepopřel, že mu byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 6 To 92/2005, uložen trest zákazu činnosti, avšak namítl, že tzv. skutková věta nesprávně uvádí, že pracovní smlouvy uzavíral jako zaměstnavatel a že pracovníky uvedené v tzv. skutkové větě rozsudku zaměstnával. Obviněný dovodil, že smlouvy s nimi uzavírala a pracovníky zaměstnávala společnost C. V., s. r. o., jejímž byl pouze statutárním orgánem a společníkem. Přestože mu byl předtím uložen trest zákazu činnosti, nebyl mu uložen trest zákazu činnosti statutárního orgánu právnické osoby, a proto neporušil uložený trest zákazu činnosti způsobem, který je uveden ve výroku napadeného rozsudku.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil výrok ad IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 3 T 26/2008, a tu část rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 5 To 477/2008, kterou bylo rozhodnuto, že se obviněný RNDr. R. H. odsuzuje podle § 171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. rozhodl sám ve věci tak, že se obviněný RNDr. R. H. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 2008, sp. zn. 1 Zt 567/2007, pro skutek uvedený pod bodem IV., kvalifikovaný jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., případně aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. po zrušení napadeného výroku rozhodnutí přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že jeho námitky lze podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky nepovažuje za důvodné. Obviněný podle jejího názoru na základě vlastního výkladu obchodního zákoníku prosazuje názor, že by se zákaz činnosti vztahoval jen na takovou podnikatelskou činnost, kterou by provozoval jako fyzická osoba. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že při posuzování otázky, zda obviněný jednal v rozporu s uloženým trestem zákazu činnosti, je však třeba vycházet též z faktického charakteru činnosti, kterou obviněný vykonával, a nikoli jen z formalistického výkladu obchodního zákoníku. Poukázala na to, že smyslem trestu zákazu činnosti bylo znemožnit obviněnému vykonávání činnosti, při které by mohl znovu spáchat trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., tj. vykonávání soustavné výdělečné činnosti, při které by zaměstnával další osoby za mzdu, ze které by byl povinen odvádět platby uvedené v § 147 odst. 1 tr. zák. Obviněný po pravomocném uložení trestu zákazu činnosti však dále podnikal pod hlavičkou právnické osoby, a to obchodní společnosti C. V., s. r. o., která též formálně vystupovala jako zaměstnavatel vůči osobám uvedeným v tzv. skutkové větě rozsudku. Šlo však o společnost, ve které byl obviněný sám jediným společníkem a jednatelem. Obviněný tedy mohl sám a neomezeně rozhodovat o všech záležitostech týkajících se podnikatelské činnosti společnosti, včetně příjímání pracovníků a rozhodování o tom, zda a v jakém rozsahu budou z jejich mezd prováděny povinné odvody. Nebyl přitom omezen vůlí dalších osob, a to společníků a jednatelů, přičemž jen obviněný tvořil i valnou hromadu společnosti jako její nejvyšší orgán.

Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně proto trest zákazu činnosti postihoval nejenom podnikání provozované obviněným jako podnikatelem fyzickou osobou, ale minimálně též podnikatelskou činnost provozovanou obviněným jako jediným společníkem a jednatelem v rámci tzv. jednočlenné společnosti. Obviněný jako statutární orgán společnosti byl i z formálního hlediska osobou odpovědnou za odvádění povinných plateb za zaměstnance. Dodala, že trest zákazu činnosti uložený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 6 To 92/2005, spočívající v zákazu podnikání, v jehož rámci je obviněný povinen odvádět podle zákona za zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění a hradit daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti nelze považovat za nezákonný, a skutek, pro který byl obviněný odsouzen, odpovídá všem zákonným znakům trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Protože dovolací námitky obviněného jsou zjevně nedůvodné, nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, s tím, aby o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Obviněný sice uplatnil právní námitky, které lze podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tyto dovolací námitky nejsou důvodné. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný uplatnil obdobnou námitku již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s níž se odvolací soud v souladu se zákonem vypořádal v odůvodnění svého rozsudku, na něž pro stručnost odkazuje. Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že obviněný byl v době spáchání trestného činu jediným jednatelem a společníkem a současně statutárním orgánem společnosti C. V., s. r. o. Byl to právě obviněný jako jediný jednatel a společník společnosti, který uzavřel pracovní smlouvy s Ing. V. P., P. G. a Ing. J. V., CSc. Trest zákazu činnosti byl obviněnému uložen v souladu se zákonem.

V obecné rovině lze především konstatovat, že právnické osoby včetně obchodních společností mohou jednat mimo jiné prostřednictvím statutárního orgánu (viz § 20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. § 13 odst. 1 ve spojení s § 133 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), a uvedené jednání právnické osoby je pak výsledkem individuální nebo kolektivní vůle osob, které představují takový orgán. Od jednání určitých fyzických osob jménem obchodní společnosti, pro něž je typické, že se projevuje navenek, je nutné odlišovat rozhodování uskutečňované uvnitř obchodní společnosti. Tímto rozhodováním je tzv. obchodní vedení společnosti, kterým se zejména chápe rozhodování o podnikatelské činnosti obchodní společnosti. Za obchodněprávní jednání uskutečněná jménem obchodní společnosti pak nesou obecnou obchodněprávní odpovědnost zejména osoby představující statutární orgán obchodní společnosti, tj. jednatelé v případě společnosti s ručením omezeným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 Tdo 959/2008).

Trestní odpovědnost obviněného RNDr. R. H., který jednal v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti, je nezbytné posuzovat se zřetelem na zásadu individuální trestní odpovědnosti fyzických osob, která je uplatňována v trestním právu, které dosud neupravuje trestní odpovědnost právnických osob. Protože obviněný byl jediným jednatelem a společníkem společnosti s ručením omezeným je zcela nepochybné, že činil veškeré právní úkony za společnost podle ustanovení § 13 obchodního zákoníku, a pokud uzavíral za podmínek uvedených ve výroku rozsudku o vině ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu s pracovníky smlouvy za společnost C. V., s. r . o., vykonával činnost, která mu byla zakázána, a spáchal tím trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný ve svých námitkách zcela pomíjí, že nelze směšovat odpovědnost trestněprávní s odpovědností týkající se zastupování obchodní společnosti.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává k námitce obviněného, že odsuzující výrok odvolacího soudu ve výroku o trestu je správný. Trest odnětí se ukládá podle příslušného ustanovení trestního zákona a jeho odstavce. Pouze ve výroku o vině je třeba uvádět ustanovení zvláštní části trestního zákona, jeho odstavec, případně i písmeno, tak, aby byl skutek kvalifikován v souladu se zákonem.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání, které konal za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. června 2009

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek