7 Tdo 541/2010
Datum rozhodnutí: 10.11.2010
Dotčené předpisy: § 23 odst. 1 tr. zák.



7 Tdo 541/2010-II.-165

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. listopadu 2010 v neveřejném zasedání k dovolání obviněného B. D. , které podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 7 To 195/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 6/2002, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 7 To 195/2007, z r u š u j e.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Plzni p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 3 T 6/2002, byl obviněný B. D. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kterého se v období od 23. 3. 1994 do 28. 11. 1995 dopustil celkem šesti dílčími útoky, kterými v souvislosti s leasingovými smlouvami způsobil poškozeným, z části sám (body 1-4) a z části společným jednáním s dalšími osobami, celkovou škodu ve výši 3.687.447,- Kč. Za to byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zákona a § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 2 tr. zákona na zkušební dobu v trvání 5 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 1 T 91/2002, včetně navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.

O odvolání obviněného a Okresního státního zástupce Plzeň-město, které bylo podáno v neprospěch obviněného pouze do výroku o trestu s tím, že je nepřiměřeně mírný, rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 7 To 195/2007. Z podnětu obou podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozenému správci konkursní podstaty JUDr. K. Kovalírovi ohledně částky 1.347.428,20 Kč. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově v rozsahu zrušení rozhodl tak, že obviněnému podle § 250 odst. 3 a § 35 odst. 2 tr. zákona uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Současně byl opět zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 1 T 91/2002, včetně navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl i o povinnosti obviněného k náhradě škody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to pouze do výroku o trestu. Poukázal na trest odnětí svobody uložený soudem I. stupně v trvání 2 roků, s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu 5 let, ve kterém bylo zohledněno, že trestní stíhání bylo pro jednotlivé skutky postupně zahájeno v období od 8. 7. 1998 do 31. 3. 2000, přičemž sám na délce řízení neměl žádnou vinu. V jeho případě, že byla zjevně překročena doba trvání trestního řízení 6 let, která je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva považována za odpovídající požadavku rychlosti řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ale ve výjimečných a skutkově i právně složitých případech. Odvolací soud ale k uvedeným požadavkům nepřihlížel a zpřísněním trestu jej posunul do hranice, která by odpovídala trestu, který by mohl být uložen, pokud by ovšem nedošlo k nepřiměřeným průtahům v délce trestního řízení. Odvolací soud přitom nerespektoval ani zásadu presumpce neviny uvedenou v § 2 odst. 2 tr. ř., když uvedl, že obviněný údajně i po spáchání projednávané trestné činnosti páchal obdobnou trestnou činnost. K tomu uvádí tři trestní stíhání, která proti němu jsou vedena, přičemž ve věci Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 2 T 126/2004, bylo trestní stíhání již pravomocně skončeno usnesením o zastavení trestního stíhání podle § 231 odst. 1 tr. ř., za použití § 223 odst. 2 tr. ř., z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., protože vzhledem k trestu, který obviněného již postihl a který jej podle očekávání postihne, je trest, k němuž může trestní stíhání vést, bez významu. Další dvě trestní stíhání u Okresního soudu v Opavě (2 T 45/2006) a Okresního soudu v Semilech (4 T 20/2007) skončila zcela zproštěním obžaloby, i když tato rozhodnutí dosud nenabyla právní moci. Obviněný se tak po podání obžaloby v této trestní věci 3 T 6/2002, žádné trestné činnosti nedopustil, když v žádném řízení, na které poukázal odvolací soud, nebyla jeho vina pravomocně prokázána. Obviněný proto navrhl, aby po zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, Nejvyšší soud sám rozhodl a uložil mu trest stejného druhu a výměry, jak byl uložen soudem I. stupně a předtím, aby bylo rozhodnuto podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odložení nebo přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněným uplatněný důvod dovolání nekoresponduje s jeho odůvodněním, protože se domáhá pouze odlišného posouzení otázky přiměřenosti trestu, který mu byl uložen v zákonné trestní sazbě ustanovení § 250 odst. 3 tr. zák. Odvolací soud, že v uloženém trestu zohlednil trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby a jde o trest přiměřený všem zákonným hlediskům rozhodným pro ukládání trestu. Odvolací soud, že ani ve svém rozsudku neodkazoval na obviněným citovaná rozhodnutí. Státní zástupkyně neshledala ve věci ani extrémní rozpor mezi právním posouzením jednání obviněného a skutkovými zjištěními a závěrem navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl již usnesením ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 8/2008, kterým jej podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. V tomto usnesení Nejvyšší soud mj. konstatoval, že soudy obou stupňů se otázkou kompenzace neúměrně dlouhé doby trvání trestního řízení, jakož i doby uplynulé od spáchání činu, při ukládání trestu zabývaly a tyto doby v uloženém trestu kompenzovaly. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného nejsou v rovině neposkytnutí ústavní ochrany práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale pouze v rovině námitek o nepřiměřenosti uloženého trestu, a to v důsledku namítané nedostatečné kompenzace délky řízení i doby od spáchání činu. Protože námitka pouhé nepřiměřenosti uloženého trestu není důvodem dovolání, není ani způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, jakož i proti předcházejícím rozsudkům soudů obou stupňů, podal obviněný dne 4. 4. 2008 ústavní stížnost. Konkrétně ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedl, že tento by vzal jeho námitky v potaz, a zabýval se jimi, pouze pokud by je uplatnil v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což podle obviněného vyplývá z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.

K výzvě soudce (zpravodaje) Ústavního soudu ČR, JUDr. Elišky Wagnerové, Ph.D., se Nejvyšší soud k podané ústavní stížnosti vyjádřil mj. tak, že soudy se otázkou nepřiměřené délky řízení zabývaly, kompenzovaly ji v uloženém trestu a až poté, co Nejvyšší soud tuto skutečnost zjistil, odmítl dovolání stěžovatele, které směřovalo pouze proti nepřiměřenosti uloženého trestu.

Ústavní soud ČR nálezem ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 8/2008, když dospěl k závěru, že tímto usnesením bylo nerespektováním čl. 4 Ústavy ČR porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nejvyšší soud proto znovu projednal dovolání obviněného, přičemž dospěl k stejnému zjištění jako ve svém předchozím rozhodnutí, že soudy nižších stupňů splnily svoji povinnost odčinit prostředky v rámci své pravomoci důsledky porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, jako integrální součásti práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Soud I. stupně výslovně uvedl, že s ohledem na velmi dlouhou dobu uplynulou od spáchání činu, a délku samotného trestního stíhání, na které obviněný nemá vinu, nebyl obviněnému ukládaný souhrnný trest zpřísňován co do druhu, nýbrž pouze co do výměry zkušební doby, a to jako kompenzace zjevně nepřiměřené délky trestního stíhání. Bez této kompenzace by podle soudu I. stupně bylo namístě uložit obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody v horní polovině trestní sazby (tj. v rozpětí od 5 do 8 let odnětí svobody). Soud I. stupně tak porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě kompenzoval uložením souhrnného trestu odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby (2 léta až 8 let) v trvání 2 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Trest odnětí svobody uložený obviněnému v trvání 2 let (s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let) předchozím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 1 T 91/2002, tak soud I. stupně při ukládání souhrnného trestu zpřísnil tím, že přes velký rozsah další spáchané souběžné trestné činnosti pouze zkušební dobu stanovil delší o 1 rok.

Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu I. stupně, že obviněnému nic nepolehčuje ani nepřitěžuje, když poukázal na to, že takovému závěru nenasvědčuje ani odůvodnění rozsudku soudu I. stupně ve vztahu k výroku o trestu, kde okresní soud poukázal na zvýšení stupně společenské nebezpečnosti souzeného jednání větším počtem spáchaných útoků a pácháním trestného jednání po delší dobu. Odvolací soud pak zdůraznil, že obviněnému přitěžovalo ve smyslu § 34 písm. h), j), k), l) tr. zákona, že trestným činem způsobil vyšší škodu pohybující se při horní hranici kvalifikačního rozsahu § 250 odst. 3 tr. zákona, trestnou činnost páchal po delší dobu a spáchal čtyři úmyslné trestné činy. Jako polehčující okolnost podle § 33 písm. g) tr. zákona hodnotil odvolací soud pouze to, že obviněný před spácháním trestného činu vedl řádný život a k jeho osobě nebyly zjištěny negativní poznatky. Ve prospěch obviněného pak podle odvolacího soudu bylo zapotřebí zohlednit, že se předmětného jednání dopustil před delší dobou a délka řízení byla neúměrně dlouhá, aniž na tom obviněný nesl vinu. Současně ale podle odvolacího soudu nebylo možno přehlédnout, že se obviněný dopouštěl obdobné majetkové trestné činnosti, ohledně které bylo trestní stíhání proti němu zastaveno z důvodu neúčelnosti, či se stále vede, a to i po spáchání předmětného jednání v době, kdy proti němu probíhalo toto trestní řízení a kdy na něj byla podána obžaloba. Po zvážení těchto skutečností měl odvolací soud za to, že pouhá okolnost uplynutí delší doby od spáchání trestné činnosti, nemůže být zohledněna do té míry, aby vedla k uložení toliko výchovného trestu na samé dolní hranici zákonné trestní sazby v trvání 2 let. Proto odvolací soud, po zrušení výroku o trestu z rozsudku soudu I. stupně, nově uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku.

Tuto kompenzaci považoval Nejvyšší soud za dostatečné odčinění porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to jak vzhledem k rozsahu spáchané souběžné trestné činnosti, vzhledem k rozsahu další, časově předcházející trestné činnosti podobné povahy se škodou dosahující výše téměř 4 miliónů Kč, a také vzhledem k tomu, že se souběžné trestné činnosti (sp. zn. 1 T 91/2002) začal dopouštět v době, kdy proti němu bylo zahájeno trestní stíhání v této trestní věci (sp. zn. 3 T 6/2002). Proto dovolání obviněného svým prvním rozhodnutím odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když se jím domáhal vyšší míry kompenzace délky řízení tak, jak to učinil soud I. stupně, a výslovně namítal, že mu byl odvolacím soudem uložen nepřiměřeně přísný trest. Nepřiměřenost trestu ale není důvodem dovolání.

Ústavní soud ČR ve svém výše uvedeném nálezu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, v této trestní věci dodal, že ve světle výše naznačených hledisek se nelze ztotožnit se způsobem, jakým Krajský soud v Plzni odůvodnil své rozhodnutí zpřísnit stěžovateli uložený trest, neboť dle názoru Ústavního soudu dostatečně při svém rozhodnutí neposoudil přiměřenost vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně, účelem trestu, a základními právy stěžovatele, tj. zda zásah do osobní svobody stěžovatele v podobě uložení nepodmíněného trestu je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv . Ústavní soud naopak za přiměřený veřejnému zájmu i účelu trestu shledal podmíněný trest odnětí svobody uložený soudem I. stupně, protože podle jeho názoru je nepodmíněný trest odnětí svobody uložený odvolacím soudem čirou represí, když po době delší než 13 let od spáchání trestné činnosti již nelze tímto trestem dosáhnout jeho účelu, jak je definován v § 23 tr. zákona.

Ústavní soud zřejmě dospěl k závěru o uplynutí doby delší než 13 let od spáchání trestné činnosti, o který zjevně opírá svůj závěr o respektování požadavku proporcionality soudem I. stupně při rozhodování o trestu, na základě zjištění, že obviněný spáchal předmětné skutky v období od 23. 3. 1994 do 28. 11. 1995 a trestní stíhání bylo pravomocně skončeno 24. 7. 2007 (str. 9 nálezu). Nejvyšší soud však při svém rozhodování v neveřejném zasedání dne 6. 2. 2008 vycházel z jiného závěru a kratší doby od spáchání trestné činnosti. Ústavním soudem uváděná doba delší než 13 let koresponduje s datem 23. 3. 1994, kdy obviněný začal páchat trestnou činnost, a datem 24. 7. 2007, kdy bylo jeho trestní stíhání pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu (13 let a 4 měsíce). Nejvyšší soud ale při posuzování doby od spáchání trestné činnosti nemohl pominout základní skutečnost, že obviněný dne 23. 3. 1994 pouze začal páchat trestnou činnost, která nespočívala v jednorázovém aktu, ale jednalo se o pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3 tr. zákona), který byl dokonán až dne 18. 12. 1995 posledním útokem uvedeným v bodě 6) rozsudku soudu I. stupně, kdy byly peněžní prostředky převedeny na bankovní účet B. K. Nejvyšší soud proto vycházel z obecně platné zásady, že za dobu spáchání činu se u pokračujícího jednání nepovažuje počátek páchání trestné činnosti, ale až okamžik dokonání trestného činu. Nepřevzal tedy pouze formalisticky počátek páchání trestné činnosti a neaplikoval jej mechanicky na tento případ při zjišťování uvedené doby. Pouze ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 3 T 6/2002, tak od jeho spáchání do rozhodnutí odvolacího soudu uplynula oproti zjištění Ústavního soudu doba o 1 rok a 9 měsíců kratší, tj. doba 11 let a 7 měsíců. Přitom soud I. stupně rozhodl rozsudkem dne 6. 11. 2006, tj. v době v podstatě 11 let od spáchání trestné činnosti, kterou obviněného uznal vinným, a tuto nepochybně dlouhou dobu kompenzoval v uloženém souhrnném trestu do té míry, že obviněnému pouze o 1 rok prodloužil zkušební dobu předchozího trestu (2 roky odnětí svobody podmíněně se zkušební dobou v trvání 4 let). Takto výraznou kompenzaci považoval Nejvyšší soud přes dobu přesahující 11 let od spáchání trestné činnosti za nepřiměřenou a neodpovídající okolnostem případu, a to přes jistě nesprávnou argumentaci odvolacího soudu probíhajícím trestním stíháním obviněného v jiných věcech, jak na ni poukázal Ústavní soud ČR. A to s ohledem i na skutečnost, že obviněnému nebyl ukládán trest pouze za trestný čin, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň město ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 3 T 6/2002, ale souhrnný trest i za další trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 1 T 91/2002, od jejichž spáchání v době rozhodování Krajského soudu v Plzni v této trestní věci (sp. zn. 7 To 195/2007), uplynula v podstatě jen doba 8 let. Přitom podstatný vliv na délku řízení měla také náročnost věci na dokazování, jak o tom svědčí řada úkonů provedených v přípravném řízení. Věc byla opakovaně státním zástupcem vrácena vyšetřovateli k doplnění dokazování a v řízení před soudem bylo hlavní líčení opakovaně odročováno zejména z důvodu nedostavování se svědků, na jejichž výslechu obviněný trval.

Uvedl-li tedy Nejvyšší soud v odůvodnění zrušeného rozhodnutí ze dne 6. 2. 2008, že odvolací soud výslovně ve prospěch obviněného hodnotil právě skutečnosti, že se předmětného jednání dopustil před delší dobou a že délka řízení byla neúměrně dlouhá, tj. v uloženém trestu tyto skutečnosti kompenzoval, považoval již při prvním rozhodování tuto kompenzaci za dostatečnou, zejména vzhledem k rozsahu celkové trestné činnosti (4 trestné činy s celkovou škodou téměř 5 miliónů Kč), složitosti věci a spáchání souběžné trestné činnosti v průběhu trestního stíhání za časově předcházející trestnou činnost. Proto dospěl k závěru, že obviněný se dovoláním domáhá pouze vyšší míry této kompenzace a namítá tak v podstatě nepřiměřenost uloženého trestu, jak to také výslovně uvedl v dovolání. Přitom z hlediska přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu, a základními právy stěžovatele, tj. zda zásah do osobní svobody obviněného v době uložení nepodmíněného trestu je v souvislosti s Nejvyšším soudem zjištěnou délkou řízení ještě proporcionálním zásahem, považoval Nejvyšší soud vedle rozsahu trestné činnosti obviněného, a celkové způsobené (resp. zčásti hrozící) škodě, za významnou zejména skutečnost, že ač bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání v této trestní věci dne 8. 7. 1998, v průběhu tohoto trestního stíhání již dne 30. 12. 1998 začal páchat další rozsáhlou trestnou činnost opět zejména podvodného charakteru (1 T 91/2002). Právě tato skutečnost svědčí o odhodlanosti obviněného opatřovat si prostředky nezákonným způsobem, jak uvedl odvolací soud, i když nesprávně argumentoval i zastaveným nebo probíhajícím trestním stíháním.

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 8/2008, kterým bylo odmítnuto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel tedy ze skutečnosti, že podstatou dovolání bylo posouzení námitek obviněného proti přiměřenosti trestu vzhledem k délce řízení. To ostatně výslovně takto obviněný formuloval nejen v dovolání, ale také v následné ústavní stížnosti. Protože samotná přiměřenost trestu není důvodem dovolání, a odmítnutí takových dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nebylo ani Ústavním soudem doposud zpochybněno, nebo posouzeno jako neústavní odmítnutí ochrany základních práv soudem (čl. 4 Ústavy ČR), postupoval Nejvyšší soud obdobně i v tomto případě, a to až poté co zjistil, že délka řízení byla v uloženém trestu kompenzována. Nejvyšší soud si byl plně vědom, že právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, což také výslovně uvedl na str. 3 odůvodnění, včetně dalších skutečností ohledně povinnosti orgánů veřejné moci (a tedy i soudů) respektovat a chránit základní práva a svobody.

Stejně jako právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, dotýká se těchto ústavně zaručených základních práv i existence tzv. extrémního rozporu (nesouladu) mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, který svědčí o libovůli soudu při rozhodování a v konečném důsledku se promítá i do nesprávného hmotně právního posouzení skutku. Jak v případě kompenzace délky řízení, tak i uvedeného extrémního rozporu, jde o námitky ústavněprávních pochybení, která nemají přímou oporu v taxativně uvedených důvodech dovolání v ustanovení § 265b tr. ř., ale výkladem jsou pod tato ustanovení subsumována. V případě tzv. skutkových námitek je uvedený extrémní rozpor již zcela běžně namítán v dovolání v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v případě, že Nejvyšší soud existenci tohoto rozporu neshledá, rovněž zcela běžně tato dovolání odmítá podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by vznikaly pochybnosti, zda Nejvyšší soud napadené rozhodnutí z hlediska existence extrémního rozporu přezkoumal, a to ani ze strany Ústavního soudu ČR (viz např. III. ÚS 1397/08). Zcela identickým způsobem proto postupoval Nejvyšší soud i v případě prvního rozhodnutí o dovolání obviněného v této trestní věci, kde nebyl namítán tzv. extrémní rozpor, ale nedostatečná kompenzace délky řízení v uloženém trestu, a po zjištění, že tato kompenzace byla při ukládání trestu provedena, dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z celého odůvodnění zrušeného usnesení (nikoliv jen z jeho poslední, pouze konstatující věty), tak bylo podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně zřejmé, že se v žádném případě neodmítl zabývat námitkami obviněného jen proto, že je neuplatnil pod důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) ale písm. g) tr. ř. To ostatně vyplývá z předchozí věty odůvodnění zrušeného usnesení Nejvyššího soudu, kde je výslovně uvedeno, že pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., spadají námitky kdy se soudy nezabývaly otázkou nepřiměřené délky řízení a tedy ji nekompenzovaly v uloženém trestu . Touto otázkou se ale v tomto případě soudy zabývaly a v uloženém trestu kompenzovaly, takže uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani nepřicházelo v úvahu.

Zrušením původního rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněného Ústavním soudem, se věc obviněného dostala opět do stadia řízení o dovolání, o kterém musí Nejvyšší soud znovu rozhodnout. Z hlediska posuzování důvodnosti dovolání přitom Ústavní soud ve svém nálezu v této trestní věci vyslovil názor, že účelu trestu nelze v daném případě po době delší než 13 let od spáchání trestné činnosti dosáhnout uloženým trestem odnětí svobody . S tímto zjištěním Ústavního soudu o délce doby uplynulé od spáchání trestné činnosti, se ale Nejvyšší soud neztotožnil, a to z důvodů a se závěry, jak jsou výše uvedené. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány i osoby. Ačkoliv tedy mají nálezy Ústavního soudu precedenční účinky, není vyloučeno, aby obecný soud právní názor vyjádřený v nálezu nerespektoval, pokud je z opodstatněných a důkladně vysvětlených důvodů přesvědčen o tom, že je nutno právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat. O takovou situaci se podle názoru Nejvyššího soudu jedná i v této trestní věci, kde svůj závěr o kratší době od spáchání trestné činnosti dovozuje ze základních principů trestního práva, platných pro posuzování dokonání pokračujícího trestného činu a ukládání souhrnného trestu při vícečinném souběhu trestných činů. Proto by Nejvyšší soud nebyl vázán závěrem Ústavního soudu o uplynutí doby více než 13 let od spáchání trestné činnosti obviněným, a z toho vycházejícím názorem, že nepodmíněný trest odnětí svobody uložený odvolacím soudem, byl ve vztahu k obviněnému čirou represí .

Současně ale Nejvyšší soud nemohl přehlédnout situaci v jaké znovu rozhoduje o dovolání obviněného poté, co jeho první rozhodnutí ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 8/2008, bylo zrušeno Ústavním soudem. Od pravomocného skončení trestního stíhání obviněného rozhodnutím Krajského soudu v Plzni dne 24. 7. 2007, uplynuly do současné doby další více než tři roky, aniž obviněný nastoupil výkon uloženého trestu. Přitom Nejvyšší soud poprvé rozhodl o dovolání v řízení, které trvalo 1 měsíc a 4 dny. Řízení o ústavní stížnosti obviněného, od jejího doručení Ústavnímu soudu dne 4. 4. 2008, do vyhlášení nálezu dne 3. 5. 2010, trvalo víc než dva roky. Nález Ústavního soudu byl Nejvyššímu soudu doručen dne 4. 5. 2010. Od skončení trestního stíhání tak uplynula doba delší tří let, o kterou se opět výrazně prodloužila doba od spáchání trestné činnosti do doby předpokládaného výkonu uloženého trestu, než tomu bylo v případě prvního rozhodnutí o dovolání dne 6. 2. 2008. Vzhledem k nepřiměřené délce trestního stíhání obviněného, na které obviněný neměl významný podíl, a následného řízení o dovolání i ústavní stížnosti, dospěl Nejvyšší soud k závěru, a to i s ohledem na názor vyslovený Ústavním soudem v této věci, že výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody by byl již neproporcionálním zásahem do osobní svobody obviněného. Se zvětšujícím se odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje prvek individuální i generální prevence, a s prodlužující se délkou řízení se tak vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem.

Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Protože odvolací soud rozhodl napadeným rozsudkem o odvolání nejen státního zástupce do výroku o trestu, ale také o odvolání obviněného do všech výroků rozsudku soudu I. stupně, je nutné ve věci znovu rozhodnout o obou odvoláních, což zásadně přísluší soudu odvolacímu. Proto bude úkolem odvolacího soudu, aby o podaných odvoláních znovu rozhodl, přičemž vezme v úvahu i nedostatky, které byly proti jeho rozsudku uvedeny v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš