7 Tdo 540/2013
Datum rozhodnutí: 10.07.2013
Dotčené předpisy: § 219 odst. 1 tr. zák., § 254 odst. 2 tr. ř.



7 Tdo 540/2013 - 44

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 10. července 2013 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 1 To 39/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 3/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 37 T 3/2011, byla obviněná J. K. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona (ad 1) a trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zákona (ad 2). Za tyto trestné činy byla odsouzena podle § 224 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona do věznice s dozorem.

Z podnětu odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 1 To 39/2012, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona (výrok ad 1 rozsudku soudu I. stupně) a ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. pak v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněnou na základě stejných skutkových zjištění uznal vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin a odvoláním nedotčený trestný čin podle § 249a odst. 1 tr. zákona pak obviněné uložil podle § 219 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněné pak podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Předně namítá, že odvolací soud porušil zásadu zákazu reformationis in peius, když rozhodl v její neprospěch nad rámec odvolání podaného státní zástupkyní v její neprospěch. Výrok o vině nebyl odvoláním státní zástupkyně vůbec napaden a nic na tom podle obviněné nemůže změnit ani skutečnost, že po uplynutí lhůty k podání odvolání bylo odvolání státní zástupkyně doplněno. V souvislosti s tím nesouhlasí s odůvodněním odvolacího soudu, že postupoval podle § 254 odst. 1, 2 tr. ř.

Obviněná dále namítá, že její vina nebyla prokázána bez pochybností, sama popřela, že by došlo k jednání zjištěnému soudy, že poškozená zemřela sama v bytě na pohovce a popsala způsob, jakým se její tělo dostalo do půdních prostor. Její výpověď, že potvrzuje svědek J. D., který potvrdil existenci hromady hadrů na pohovce, kde podle jejího tvrzení bylo tělo poškozené, a zejména pak znalecký posudek, podle kterého nelze určit bezprostřední příčinu její smrti. V těle poškozené byl také zjištěn alkohol (1,38 promile), který ji tedy někdo podal, na pohovce, na které podle jejího tvrzení poškozená zemřela, se nacházela typická nekrofální fauna a tedy přišla do styku s rozkládající se tkání mrtvého těla. Podle zásady in dubio pro reo měla být proto ohledně daného skutku zproštěna obžaloby.


Jednání, které soudy zjistily, ač jej kategoricky popírá, nelze podle názoru obviněné kvalifikovat jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona. Namítá, že k závěru o vražedném úmyslu nestačí pouze zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo smrt nebo ji způsobit mohlo, ale přímý či nepřímý úmysl musí svěřovat k usmrcení jiného. Obviněná si je sice vědoma, že podle právní teorie i praxe soudů postačí, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn, ale namítá, že rozhodně nebylo jejím zájmem, aby poškozená zemřela, neboť garantovala její možnost užívat daný byt a byla si toho dobře vědoma. Proto obviněná namítá, že její úmysl, byť nepřímý, usmrtit poškozenou, nelze dovodit. V závěru dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu a zprostil je obžaloby, nebo odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla s poukazem na ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., že podmínkou přezkoumání nenapadeného výroku je vada zjištěná ve výroku napadeném odvoláním, která svým původem oba výroky spojuje. Okolnosti, pro které státní zástupkyně v odvolání požadovala zpřísnění trestu, souvisely s hodnocením zavinění obviněné vzhledem ke smrti poškozené a proto bylo třeba přezkoumat i výrok o vině.

K námitce o absenci úmyslného zavinění státní zástupkyně uvedla, že podle vrchního soudu vnitřní psychický vztah obviněné k předpokládané poruše existoval ve formě možnosti. Obviněná proto věděla, že svým jednáním může způsobit následek, který také nastal a byla s ním proto srozuměna. Obviněné nezáleželo na tom, zda poškozenou na půdě někdo objeví či neobjeví, zda jí poskytne či neposkytne pomoc, jídlo a pití. Svoji vůli projevila nekonáním, jehož efektu si byla vědoma, takže neposkytnutím péče a zejména jídla poškozené projevila své kladné stanovisko k smrtelnému následku a jednala v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zákona. Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Vzhledem k obviněnou uplatněnému důvodu dovolání Nejvyšší soud předně uvádí, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z uvedeného je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněné, že její vina nebyla bez jakýchkoliv pochybností prokázána, když podle jejího názoru z provedených důkazů vyplynuly skutečnosti, které potvrzují její výpověď, a zakládají pochybnosti o tom, zda se dopustila jednání, jímž byla uznána vinnou. Konkrétně přitom poukazuje na svoji výpověď, že poškozená umřela přirozenou smrtí ve svém bytě na pohovce. To podle jejího názoru potvrzuje jak výpověď svědka J. D. o hromadě hadrů na pohovce, tak závěry znaleckého posudku, podle kterého nelze určit bezprostřední příčinu smrti poškozené, v jejímž těle ale byl alkohol, který ji tedy někdo musel podat, a zejména pak nález nekrofální fauny na pohovce, která tedy přišla do styku s rozkládající se tkání mrtvého těla. Na základě těchto skutečností měla být obviněná podle jejího názoru zproštěna obžaloby ohledně jednání v bodě 1) rozsudku soudu I. stupně, resp. v rozsudku odvolacího soudu, a to za použití zásady in dubio pro reo . Těmito námitkami ale obviněná nenapadá nesprávné právní posouzení skutku, ale domáhá se jiného hodnocení důkazů, a na základě toho i jiných skutkových zjištění, přičemž až na základě této změny by mělo dojít i k jinému hmotně právnímu posouzení jejího jednání. Již soud I. stupně přitom konstatoval, že tato změněná verze obhajoby obviněné o úmrtí poškozené v bytě na pohovce, neodpovídá nálezu stop na místě (pohovce), zejména pak vzhledem k absenci kadaverinu a putrescinu jako dvou zásadních aminů typických pro hnilobné procesy. Tento závěr vyplynul ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze, který byl zpracován právě k prověření uvedené změněné verze obhajoby obviněné (viz str. 12 rozsudku soudu I. stupně). Ze znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství pak vyplynul jak závěr o nejpravděpodobnější příčině smrti poškozené v důsledku vyhladovění, tak i závěr o jejím úmrtí na místě nálezu těla (na půdě domu), kde byla přemístěna ještě v době, kdy žila. Shodné skutkové závěry soudů obou stupňů tak mají spolehlivou oporu v provedených důkazech a Nejvyšší soud neshledal v tomto směru žádný rozpor. V podrobnostech přitom lze odkázat zejména na str. 10 12 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně.

Uplatněnému důvodu dovolání tak odpovídají pouze námitky obviněné o absenci úmyslné formy zavinění ve vztahu k smrti poškozené, a z hlediska spravedlivého procesu také námitka o porušení zákazu reformationis in peius .

Pokud jde o formu zavinění, soud I. stupně dospěl k závěru, že nelze dovodit, že by obviněná přemístila poškozenou na půdu v úmyslu způsobit tím její smrt, což dovodil zejména s ohledem na názor, že na smrti poškozené nemohla mít žádný zájem, protože by tím přišla o možnost nadále bydlet v daném bytě. Zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zákona přitom ale dovodil na základě zjištění, že obviněná velmi dobře znala aktuální zdravotní stav poškozené, musela si tak být vědoma, že svým jednáním může zapříčinit její smrt, a v tomto zdravotním stavu, kdy nebyla schopna přivolat si pomoc, ji bez řádné péče zanechala na půdě a spoléhala, že k její smrti nedojde. Příčinou úmrtí poškozené tak podle soudu I. stupně nebylo její přemístění do prostor mimo byt, ale lhostejnost obviněné, která se nezabývala evidentně se zhoršujícím zdravotním stavem poškozené a nepřivolala jí pomoc, přestože její bezmocnost musela být zřejmá i laikovi.

Na určitou rozpornost závěrů soudu I. stupně správně poukázal soud odvolací s tím, že popis skutku v rozsudku soudu I. stupně ( ....a na tomto místě bez dozoru jiné osoby po delší dobu zanechala bez řádné pomoci, kterou vyžadoval její aktuální zdravotní.... ) plně nekoresponduje s jeho zjištěním uvedeným v odůvodnění ( ... není možno vyloučit..., že jí zabezpečila i základní životní potřeby, tedy jídlo a tekutiny ). Provedené důkazy, že ale odůvodňují skutkové zjištění, že obviněná zanechala poškozenou v prostorách půdy bez řádné pomoci . S ohledem na zjištění soudu I. stupně, že obviněná velmi dobře znala aktuální zdravotní stav poškozené, a z toho učiněný závěr, že si musela být vědoma, že svým jednáním může zapříčinit její smrt, odvolací soud také správně poukázal na to, že není zřejmé, na jaké konkrétní skutkové okolnosti by měla obviněná bez přiměřených důvodů spoléhat, že poškozená na půdě nezemře, když tuto užívala sama, mimo ojedinělého náhodného vstupu svědka J. D. tam jiná osoba nevstupovala a vzhledem ke zcela nedostatečné péči obviněné byla poškozená vyhladovělá. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle závěru znaleckého posudku bylo právě vyhladovění poškozené nejpravděpodobnější příčinou její smrti, a při poskytnutí i laické péče poskytnutím stravy, by bylo možno její smrti zabránit (viz str. 10-11 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně).

Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu I. stupně (v bodě 1) neodpovídá jeho právnímu posouzení jako nedbalostní trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona. Namítá-li obviněná, že k vražednému úmyslu nestačí pouhé zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co mohlo způsobit smrt, ale je třeba, aby úmysl směřoval k usmrcení jiného, přičemž obě formy úmyslného zavinění (chtění, srozumění) musí vyjadřovat aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku, jsou tyto obecně platné požadavky pro existenci úmyslu v jejím případě splněny. Nic na tom nemůže změnit ani soudy konstatovaný stav, že smrt poškozené z hlediska možnosti dalšího užívání bytu nebyla v jejím zájmu. Obviněná také zjevně smrt poškozené jako překážku dalšího užívání daného bytu nevnímala, a až do náhodného objevení mrtvoly poškozené jej nadále užívala.

Odvolací soud na str. 14-18 ohledně subjektivní stránky podrobně poukázal nejen na závěry teoretické, ale také na rozhodné okolnosti a skutková zjištění, která vyvrací závěr soudu I. stupně o pouze nedbalostní formě zavinění smrti poškozené. Zejména pak na skutečnost, že neexistovala žádná okolnost, na kterou obviněná mohla spoléhat, že smrt poškozené nenastane a její jednání spočívající v nedostatečných pečovatelských aktivitách o poškozenou po jejím umístění do půdních prostor musí být hodnoceno jako úmyslné způsobení smrti v eventuálním úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zákona a tedy jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil, a proto postačí na ně odkázat se zdůrazněním, že lhostejnost obviněné ve vztahu k možnému smrtelnému následku jejího jednání, zahrnovala její kladné stanovisko i k možnosti, že poškozená v daném zdravotním stavu, bez dostatečné péče a pomoci, na zcela opuštěné půdě zemře. Námitka o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona je proto zjevně neopodstatněná.

K stejnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud také ohledně námitky o porušení zákazu reformationis in peius (změny k horšímu).

Je skutečností, že státní zástupkyně podala v neprospěch obviněné odvolání proti rozsudku soudu I. stupně pouze proti výroku o trestu. Tento ale považovala za nepřiměřeně mírný, zejména s ohledem na zjištěnou obzvláštní surovost a necitlivost poškozené, a také s ohledem na okolnosti skutku, když také navrhla úpravu popisu skutku ohledně zjištění o donášce stravy a alkoholu poškozené, jakož i poskytnutí byť nedostatečné základní péče o hygienu. Až ve veřejném zasedání pak státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství vyjádřila nesouhlas také s právním posouzením skutku ad 1 výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Krajská státní zástupkyně také své odvolání proti nepřiměřené mírnosti uloženého trestu spojila s návrhem na určité zmírnění popisu skutku k odvolání obviněné. Samotná státní zástupkyně tedy i při mírnějších skutkových zjištěních, pokud by tato byla vyjádřena v popisu skutku, považovala trest za nepřiměřeně mírný, byť se s jeho právním posouzením soudem I. stupně ztotožnila.

Rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu je omezen osobou odvolatele a od ní odvozeným právem napadat jednotlivé výroky rozsudku a předcházející řízení. Odvolací soud však přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel odvolání skutečně podal, a správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Jiné výroky a jim předcházející řízení zásadně nesmí přezkoumat, i když by šlo o výroky, proti nimž odvolatel mohl podat odvolání, pokud ovšem nejde o výjimky podle § 254 odst. 2 a 3 tr. ř.

Odvolací soud si proto musí před rozhodnutím o odvolání vyjasnit, zda byl odvoláním napaden celý rozsudek či pouze jeho část, a podle toho vymezit rozsah své přezkumné povinnosti. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§ 258 odst. 2 tr. ř.), tedy např. výrok o trestu, o náhradě škody či o ochranném opatření. Oddělitelným však bude i jednotlivý výrok o vině tam, kde ve společném řízení je rozhodnuto o více skutcích.

Odvolací soud je vázán v přezkumné činnosti zásadně tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýká. Toto výchozí vymezení (a omezení) přezkumné pravomoci odvolacího soudu ve vztahu k napadeným výrokům však rozšiřuje ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., a to pro případy, kdy vada, která je vytýkána napadenému výroku rozsudku, má svůj původ v jiném výroku, který nebyl napaden odvoláním. Pak musí odvolací soud přezkoumat i tento jiný (odvoláním nenapadený) výrok za předpokladu, že odvolatel mohl též proti němu podat odvolání, i když tak neučinil. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1985 až 1986, 1991 až 1992 ).

Nejvyšší soud zjistil, že státní zástupkyně podala v neprospěch obviněného odvolání proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně, kterým se domáhala uložení přísnějšího trestu obviněné.

Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku uvedl, že je nutné aplikovat ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., protože toto ustanovení lze obecně použít v případě, kdy odvolatelem uplatňované skutečnosti, týkající se způsobu spáchání skutku (obzvláštní surovost), a přístupu pachatele k poškozenému (necitlivost k poškozené), které mají nalézt výraz v odlišně uloženém druhu či výměře trestu, ve skutečnosti svědčí o nesprávném vyhodnocení namítaných skutečností již v souvislosti s výrokem o vině pachatele. V daném případě pak odvolací soud dospěl k závěru, že z argumentace státní zástupkyně v odvolání, kdy je nepřiměřená mírnost trestu shledávána ve vztahu k okolnostem souvisejícím se skutkem popsaným v bodě 1) výroku o vině, umožňuje přezkum tohoto výroku o vině za použití ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., když uložení nepřiměřeně mírného trestu může být důsledkem jeho nesprávného právního posouzení. Po přezkoumání pak odvolací soud ohledně uvedeného skutku dospěl k závěru, že je nutno jej právně kvalifikovat jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona, spáchaný ve formě úmyslu nepřímého.

Z uvedeného je zřejmé, že obsah odvolání krajské státní zástupkyně s ohledem na ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. umožňoval také přezkoumání výroku o vině v bodě 1) rozsudku soudu I. stupně, protože vady vytýkané výroku o trestu v odvolání, měly svůj původ v tomto výroku o vině. Státní zástupkyně v odvolání fakticky vyjádřila nesouhlas i s daným výrokem o vině, když navrhovala změnu skutkových zjištění doplněním o okolnosti (donáška stravy, péče o hygienu), které byly významné právě pro mírnější právní posouzení daného jednání obviněné soudem I. stupně.

Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. července 2013


Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš