7 Tdo 536/2013
Datum rozhodnutí: 12.06.2013
Dotčené předpisy: § 140 odst. 1,3 písm. c) tr. zákoník



7 Tdo 536/2013-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 6. 2013 o dovolání obviněné I. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 6 To 7/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 13/2012 t a k t o :

Podle § 265i odst. l písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné I. J. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Obviněná I. J. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 6 To 7/2013, jímž bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 39 T 13/2012. Vrchní soud v Olomouci po zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně obviněnou uznal vinnou zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a odsoudil ji k trestu odnětí svobody na šestnáct let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Změna spočívala v tom, že Krajský soud v Brně kvalifikoval skutek jako zločin vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněná s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. g), l) tr. ř. projevila nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a s tím, že nebylo vyhověno jejím návrhům na doplnění důkazů. Dovoláním se obviněná domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí jen formálně deklarovat zákonný dovolací důvod. Konkrétně uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaké skutkové závěry z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba připomenout povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku posoudil Vrchní soud v Olomouci skutek, který podle jeho zjištění a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněná dne 9. 5. 2012 po 19,00 hod. v B., V. , v kuchyňském koutu bytu ve stavu prosté opilosti středního stupně a pod vlivem napětí z očekávaného nástupu výkonu trestu odnětí svobody, kam s ní nemohl být umístěn její syn J. J., kterého právě držela v náručí, učinila to, že ho hodila na podlahu, pak ho zvedla a uložila ke spánku, aniž zajistila lékařské ověření jeho stavu, a protože po primárním nárazu hlavy poškozeného do podlahy se u poškozeného v důsledku úrazových změn specifikovaných ve výroku o vině rozvinul a prohluboval otok mozku s terminálním útlakem mozkových center řídících funkci kardiovaskulárního systému, který selhával, rozvíjel se také otok plic a projevily se vnitřní známky dušení, což vedlo kolem 23,00 hodin ke smrti poškozeného. Podle těchto zjištění obviněná si uvědomovala, že syn je ve věku čtyř měsíců, že jeho fyzická konstrukce je slabá, že není schopen obrany či samostatné pomoci a že násilí do oblasti hlavy může přivodit smrt, s čímž byla srozuměna.

V podaném dovolání obviněná neuplatnila žádnou námitku v tom smyslu, že by takto zjištěný skutkový stav neodpovídal zákonným znakům zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.

Obviněná založila dovolání v celém rozsahu výlučně jen na skutkových námitkách, jimiž se snažila zpochybnit zjištění soudů, že dítě hodila na zem. Vyjádřila názor, že soudy neměly vycházet z její první výpovědi, v níž uvedla, že hodila synem o zem, protože na ni všechno dolehlo. Poukázala na svou pozdější obhajobu, podle které se na daný okamžik nepamatuje. Za neúplnost dokazování označila to, že nebylo vyhověno jejímu návrhu, aby byla provedena prověrka na místě podle § 104e tr. ř. Tyto námitky však obsahově nekorespondují s dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Lze konstatovat, že obviněná sice deklarovala zákonný dovolací důvod, avšak spojila ho s námitkami, které mu svým obsahem neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je nutno dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

O extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy se jedná zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech. Okolnost, že smrtícím mechanismem bylo hození dítěte o zem, jasně vyplývá z první výpovědi obviněné, v níž popsala i své duševní rozpoložení, pod jehož vlivem takto jednala. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, bylo objasněno, že na těle dítěte byly nalezeny takové změny, které z hlediska svého umístění, charakteru, rozsahu a závažnosti plně odpovídají uvedené výpovědi obviněné, zvláště když tu bylo ještě zjištění, že dítě dopadlo na tvrdou podlahu pokrytou linoleem. Soudy se zabývaly pozdější změnou výpovědi obviněné, a pokud k ní nepřihlédly a považovaly ji za nevěrohodnou, přesvědčivě to vysvětlily zejména tím, že změněná výpověď obviněné nebyla s to přijatelně vysvětlit vznik tak závažného zranění dítěte. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily a v tomto rámci přijatelně také zdůvodnily nadbytečnost důkazu, jehož se obviněná dožadovala opakovanými návrhy na provedení úkonu podle § 104e tr. ř. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. nebyl v této věci uplatnitelný, protože se týká jen případů, kdy bylo odvolání zamítnuto nebo odmítnuto.

Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněné podle § 265i odst. l písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec