7 Tdo 529/2007
Datum rozhodnutí: 23.05.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 529/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. května 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. K., které podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 6 To 301/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 23/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 1 T 23/2006, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 14. 3. 2006 řídil motorové vozidlo tov. zn. Mercedes, ačkoliv mu byla rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 2. 3. 2006, č. j. S-MHMP 16331/2006, které nabylo právní moci téhož dne, uložena mimo jiné sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 6 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, o čemž věděl, přičemž k porušení tohoto zákazu neměl žádný zákonný důvod.

Za to byl podle § 171 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 měsíce, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložena na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu činnosti (řízení motorových vozidel všeho druhu) na dobu 36 měsíců.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 6 To 301/2006, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že skutek, pro nějž byl odsouzen, byl nesprávně hmotně právně posouzen a měl být zproštěn obžaloby. Soudům obou stupňů vytýká, že vychází z pouhého konstatování obviněného, že vozidlo řídil, čímž nesprávně posoudily subjektivní stránku skutku jehož se dopustil, protože nerespektovaly diametrální rozdíl mezi úmyslem spáchat trestný čin a jeho úmyslem, resp. vůlí jednat (tj. řídit vozidlo z důvodu odstranění protiprávního stavu). Nezabývaly se tak skutečností, proč šel vozidlo po příchodu ze zaměstnání přeparkovat, nezkoumaly odkud, kam a hlavně proč jel, ačkoliv jim trestní řád ukládá povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nutném pro jejich rozhodnutí. Prověřením mohlo být zjištěno, že stáním vozidla byl porušován všeobecně závazný právní předpis a byla naplněna skutková podstata přestupku, což považuje za podstatné pro posouzení trestnosti jeho jednání. Je toho názoru, že bez prokázání této okolnosti, např. výslechem svědka nebo místním ohledáním, nelze rozhodnout o jeho vině. Z usnesení odvolacího soudu že není zřejmé, na základě jakých zjištění dospěl k názoru, že nejednal v krajní nouzi a ztotožnil se se soudem I. stupně, který takovou skutečnost sám nezjistil a také, jaké skutečnosti vedly soud k názoru, že měl nepochybně možnost celou situaci řešit jinak.

Vedle neprokázání úmyslné formy zavinění obviněný namítá také absenci materiálního znaku trestného činu s tím, že společenská nebezpečnost jeho jednání je nepatrná a soudy i tento předpoklad trestnosti činu měly objasnit v souladu s ustanovením § 89 tr. ř. K nedostatku úmyslu poukazuje na to, že pokud měl řidičský průkaz odevzdat do 5-ti pracovních dnů, domníval se, že zákaz řízení platí až ode dne, kdy vrátí řidičský průkaz a s vozidlem jel z uvedených důvodů a nikoliv z důvodu úmyslně se nepodrobit pravomocnému a vykonatelnému rozhodnutí. Vyjadřuje podivení nad textem odůvodnění rozsudku o důvěryhodnosti obhajoby, nad konstatováním, že věděl o tom, že rozhodnutí nabylo účinnosti dne 2. 3. 2006, resp. že to alespoň vzhledem k uvedeným okolnostem vědět mohl a měl. Považuje pak za velmi tristní, že odvolací soud považuje takovýto rozsudek za věcně správný a argumentačně přesvědčivý a sám v části Odvolání napadeného usnesení uvažuje o nedbalostní formě zavinění, když říká, že obžalovaný si musel být vědom . Oba soudy, že tak v odůvodnění zpochybnily své vlastní výroky, když výslovně připouští nedbalostní formu zavinění u trestného činu, který vyžaduje úmyslnou formu zavinění a vyjadřuje pochybnosti o platnosti zásady iura novit curia . V trestním řízení, že tak nebyl náležitě objasněn skutkový stav, bylo porušeno ustanovení § 2 odst. 1, 5 tr. ř. a v důsledku toho se soudy dostatečně nevypořádala s obhajobou, což se snažily zastřít konstatováním o nemožnosti uvěřitelnosti obhajoby, její účelovosti a snaze vyhnout se trestu. Je tak podle obviněného dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g), když rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný proto navrhl, aby bylo usnesení odvolacího soudu, včetně předcházejícího řízení, zrušeno v souladu s § 265k tr. ř. a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyjadřuje také pochybnosti o správnosti hodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění. Těmito námitkami se ale nezabývala, protože nenaplňují tento dovolací důvod materiálně.

Za relevantní považuje námitku obviněného o naplnění objektivní stránky s tím, že ojedinělou jízdou vyžádanou naléhavou okolností, nelze považovat za porušení zakázané činnosti ve smyslu § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Toto ustanovení, že poskytuje trestněprávní ochranu též výkonu rozhodnutí státních orgánů, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná. Ze skutkových zjištění popsaných v rozsudku soudu I. stupně ale evidentně vyplývá, že všechny předpoklady pro právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. byly splněny a námitky obviněného nelze přijmout. K spáchání tohoto trestného činu se totiž nevyžaduje opakované nebo soustavné řízení motorového vozidla v době výkonu trestu zákazu činnosti a může být proto spáchán i jedinou jízdou. Státní zástupkyně nepřisvědčila námitce obviněného, že by se odvolací soud nezabýval otázkou naplnění materiálního znaku daného trestného činu, když jím namítané okolnosti hodnotil jako polehčující a dal jim výraz ve výroku o trestu. Obviněný, že pouze opakuje tvrzení o nedostatku materiální stránky svého činu na základě stejných argumentů, jako v řízení před soudy, přičemž je ze skutkových zjištění zřejmé, že řídil neoprávněně motorové vozidlo, a třebaže se jednalo o ojedinělou jízdu, nebyl pro ní shledán žádný závažný důvod. Dovolání považuje za zjevně neopodstatněné, když nejsou dány uplatněné důvody dovolání a proto navrhla, aby bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Základní námitkou obviněného je nesprávné právní posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud se proto nezabýval námitkami obviněného, kterými zpochybňoval správnost skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně a potvrzeného soudem odvolacím, ani s tím souvisícími námitkami o porušení ustanovení § 2 odst. 5 a § 89 tr. ř. Dovolání totiž není dalším odvoláním, ale mimořádným opravným prostředkem, kde přezkumná povinnost dovolacího soudu je vymezena uplatněným důvodem dovolání a jemu odpovídajícími konkrétními námitkami dovolatele. Jak ale bylo výše uvedeno, přezkoumávat správnost a úplnost dokazování a také správnost hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší. Může se tak stát pouze výjimečně, při existenci namítaného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé. O takovýto případ se ale v této věci nejedná.

Podle § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání přípustné ani jen proti důvodům rozhodnutí a proto se Nejvyšší soud nezabýval ani tou části dovolání obviněného, kde soudům vytýká nedostatky odůvodnění nebo polemizuje s jeho obsahem.

Jako hmotně právními námitkami odpovídajícími uvedenému důvodu dovolání, se proto Nejvyšší soud zabýval toliko tvrzením obviněného o nedostatku úmyslné formy zavinění a potřebného stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání.

Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem

nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Soud I. stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal ve formě úmyslu nepřímého /§ 4 písm. b) tr. zák./ a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Soudy přitom vycházely ze skutečnosti, že při ústním jednání o přestupku dne 2. 3. 2006 obviněný podepsal protokol o tomto jednání a vzdal se práva odvolání proti rozhodnutí o přestupku a byl také poučen o tom, že tím rozhodnutí nabývá právní moci ihned. V rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění, které obviněný převzal dne 9. 3. 2006, je také výslovně uvedeno, že mu byla uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6-ti měsíců s účinnosti od 2. 3. 2006.

Spočívá-li podstata jednání obviněného v tom, že vykonával činnost, která mu byla zakázána, když přes uvedené zjištění skutečnosti řídil motorové vozidlo, nejsou o existenci úmyslné formy zavinění u něj žádné pochybnosti. Přitom již soud I. stupně také vzhledem k předchozí sankci stejného druhu, která byla obviněnému uložena a skončila dne 31. 10. 2005, neuvěřil jeho obhajobě, že zákaz řízení platí až od odevzdání řidičského průkazu. Obviněný tak věděl, že řízení motorového vozidla po 2. 3. 2006 je mu na dobu 6 měsíců zakázáno a tuto činnost nesmí vykonávat. Pokud přesto dne 14. 3. 2006 řídil své motorové vozidlo, úmyslně tak vykonával činnost, která mu byla zakázána ve smyslu § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Na existenci nepřímého úmyslu přitom nemá vliv tvrzení obviněného, že vozidlo toliko přeparkoval, protože jeho známý jej nesprávně zaparkoval. I když obviněný primárně sledoval tento cíl (přeparkování vozidla), současně při vědomí uvedeného zákazu byl srozuměn s tím, že řízením vozidla při jeho přeparkování vykoná zakázanou činnost a pokud tak také jednal, je u něj dána složka vědění i vůle zavinění, když takto jednal se znalostí podstaty věci.

Správně přitom odvolací soud konstatoval, že obviněný takto nejednal v krajní nouzi (§ 14 tr. zák.). Správné parkování není zájmem chráněným trestním zákonem a obviněný měl dostatek možností řešit situaci, např. tak že o přeparkování požádá jinou osobu, která má k tomu oprávnění, zvláště pak za situace, kdy případný postih za špatné parkování nehrozil jemu, ale osobě, která vozidlo takto zaparkovala.

Pouze nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného přitom vylučují okolnosti na straně obviněného, kterému byla již v předchozí době za řízení vozidla pod vlivem alkoholu uložena sankce stejného druhu, ale krátce poté se dopustil nyní projednávaného jednání. Zejména pohnutku jednání obviněného a kratší jízdu automobilem, pak soud I. stupně plně zohlednil v uloženém trestu odnětí svobody.

Na základě uvedených důvodů bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a uplatněné důvody dovolání námitky obviněného nenaplnily.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš