7 Tdo 529/2005
Datum rozhodnutí: 04.05.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 529/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2005 dovolání obviněného Mgr. S. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 3 To 174/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 12/2000 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. S. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 29 T 12/2000, byl obviněný Mgr. S. N. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.

Podle skutkových zjištění krajského soudu se jej dopustil tím, že

I.

na nezjištěném místě v okrese P., zřejmě v K. nebo U., jako předseda a jediný statutární orgán A.-d. M.se sídlem v U., bez jakéhokoliv oprávnění či pověření

1)

a)dne 31. 12. 1996 uzavřel smlouvu o půjčce s Mgr. S. N., bytem K., N., okres P., na základě které mu jako fyzické osobě byla z prostředků A.-d. M. vyplacena jako půjčka částka ve výši 1.185.191,90 Kč, kterou se zavázal vrátit do 31. 12. 1997, přičemž peníze, které převzal, dále použil a ve stanovené lhůtě ani později je nevrátil,

b)dne 31. 12. 1996 uzavřel smlouvu o půjčce s Mgr. S. N., bytem K., N., okres P., na základě které mu jako fyzické osobě byla z prostředků A.-d. M. vyplacena jako půjčka částka ve výši 1.100.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit do 31. 12. 1997, přičemž peníze, které převzal, dále použil a ve stanovené lhůtě ani později je nevrátil,

2)

dne 2. 1. 1997 uzavřel smlouvu o půjčce s Mgr. S. N., bytem K., N., okres P., podle které mohl jako fyzická osoba do 31. 12. 1998 opakovanými výběry z prostředků A.-d. M., čerpat jako půjčku částku v celkové výši maximálně 1.500.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit do 31. 12. 1998, takže v letech 1997 a 1998 jako půjčku vyčerpal částku v celkové výši 5.079.540,- Kč a v dohodnutém termínu vrátil A.-d. M. finanční částku v celkové výši 2.527.540,- Kč (jak je blíže rozvedeno v popisu skutku rozsudku), přičemž zbytek peněz, které si půjčil, ve stanoveném termínu nevrátil, čímž A.-d. M., jednáním popsaným v bodě 2) způsobil škodu v celkové výši nejméně 2.552.000,- Kč a až později koncem roku 1999 jako částečnou úhradu dluhu zaplatil částku 300.000,- Kč, takže jednáním popsaným v bodech 1) a 2) výrokové části rozsudku A.-d. M., nyní se sídlem v K., způsobil škodu v celkové výši nejméně 4.837.191,90 Kč, a popsaným způsobem, jako statutární zástupce A.-d.M.jednal, ačkoliv nejméně musel být srozuměn s tím, že půjčené peníze družstvu nemusí být vráceny, neboť je jako fyzická osoba, půjčil Z.M., nezajímal se přitom konkrétně o důvod půjček ani způsob jejich vrácení, relevantním způsobem si neprověřil bonitu dlužníka, poskytnuté půjčky si ani řádně nezajistil a peníze dále půjčoval, ačkoliv předchozí půjčky nebyly vráceny, takže peníze použil na transakci objektivně vykazující vyšší než běžné riziko, přičemž současně věděl, že půjčené peníze není schopen věřiteli vrátit z vlastních zdrojů či z jiných zdrojů, když takovou variantu neměl potřebným způsobem předjednánu.

Obviněnému Mgr. S.N. byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Bylo také rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody s tím, že se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný byl současně stejným rozsudkem zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. z dalších dvou skutků posouzených obžalobou jako dva pokusy trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 1 tr. zák.



Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 3 To 174/2004, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř., z podnětu poškozeného A..-d. M., zrušil částečně rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný Mgr. S. N. je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit tomuto poškozenému škodu ve výši 4.537.191,90 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 21. 6. 2003 do zaplacení. Se zbytkem uplatněného nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. I.Š dovolání, a to proti výroku o vině i trestu. Toto rozhodnutí napadl z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění dovolání obviněný namítl, že zjištěný skutek nelze podle jeho názoru po subjektivní ani objektivní stránce hodnotit jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., nýbrž podle jeho přesvědčení jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, 2 tr. zák. Má za to, že s tímto právním hodnocením koresponduje prokázaná forma zavinění, tj. vědomá nedbalost ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že podle něj žalované jednání nemělo nikoho poškodit, ale naopak půjčka měla prostřednictvím jeho osoby zajistit věřiteli (tj. A.-d. M.) lepší postavení.

Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek podle § 256k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc podle § 256l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu projednání a rozhodnutí, nebo aby sám ve věci podle § 265m tr. ř. rozhodl tak, že jej uzná vinným trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, 2 tr. zák., a s ohledem na okolnosti případu mu uloží trest, který nebude spojen s přímým výkonem trestu odnětí svobody.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání vyjádřila písemně podle § 265h odst. 2 tr. ř. Podle ní obsahuje dovolání řadu formálních nedostatků, ale nelze mu přisvědčit ani po věcné stránce. Ve vztahu k námitce obviněného zpochybňující jeho zavinění poukazuje na výslovný závěr krajského soudu, podle něhož šlo v případě zjištěného skutku u obviněného o zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 5 písm. a) tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně současně uvádí, že se ztotožňuje se závěry krajského soudu rozvedenými na str. 25 odůvodnění jeho rozsudku, resp. s úvahami vrchního soudu na str. 10 a 11 rozsudku, vysvětlujícími, proč nepřipadalo v úvahu posouzení jednání obviněného jako trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255, resp. § 255a tr. zák. Závěrem navrhovala odmítnout dovolání obviněného Mgr. S. N. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. žádného trestného činu neměl, Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.

Jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledal Nejvyšší soud námitky dovolatele zpochybňující závěr soudů, že zjištěným skutkem naplnil znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., to znamená námitky, kterými napadal závěr o naplnění jeho subjektivní a objektivní stránky.

Znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. naplnil obviněný podle závěrů krajského soudu tím, že přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil takovým činem značnou škodu.

Primární otázkou v posuzované věci tedy bylo, zda obviněný naplnil svým vytýkaným jednáním subjektivní i objektivní stránku trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.

Nejvyšší soud konstatoval, že touto otázkou se krajský i vrchní soud podrobně zabývaly a dospěly při jejím řešení ke správnému závěru.

Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný naplnil subjektivní stránku zmíněného trestného činu ve formě nejméně úmyslu nepřímého ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák (blíže viz str. 24 rozsudku). V této souvislosti správně zdůraznil, že se obviněný nezajímal o důvod půjček Z. M. ani o způsob jejich vrácení. Relevantním způsobem neprověřil jeho bonitu, poskytnuté půjčky řádně nezajistil a peníze mu půjčoval i poté, co nesplatil půjčky předchozí. Z uvedeného musel být tedy nejméně srozuměn s tím, že půjčené peníze družstvu nemusí být vráceny. Tvrzení obviněného uvedené v odůvodnění dovolání, že soud v jeho případě shledal naplnění subjektivní stránky v podobě vědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák., tedy nemá žádnou oporu v rozhodnutí krajského, ani vrchního soudu.

Neodůvodněnou shledal Nejvyšší soud i další námitku dovolatele, domáhající se posouzení zjištěného skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák. Takové právní posouzení skutku nepřipadá v úvahu již z toho důvodu, že uvedený trestný čin je trestným činem nedbalostním, zatímco v případě obviněného, jak to již bylo zmíněno výše, bylo shledáno zavinění ve formě úmyslu nepřímého.

Namístě však není ani posouzení jednání obviněného jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku spáchaného úmyslně podle § 255 tr. zák. Toho se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoliv malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.

Podle všeobecně respektované judikatury lze toto právní posouzení vztáhnout na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo spravování cizího majetku, na kterém způsobí škodu, ale nikoli na osoby, které takovým jednáním sebe nebo jiného obohatí (k tomu viz R 21/2002 I. Sb. rozh. trest.). Skutková podstata trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. je vůči trestnému činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. ve vztahu subsidiarity. Jestliže tedy obviněný Mgr. S. N. nakládal s finančními prostředky A.-d.M., které mu byly z titulu jeho funkce předsedy této společnosti svěřeny, v rozporu s jejich určením a v rozporu s předmětem podnikání družstva, odňal je z dispozice vlastníka, nakládal s nimi jako s vlastními způsobem, který vedl u značné části těchto prostředků k jejich nenávratné ztrátě, tedy způsobení škody, a současně k obohacení Z. M., s čímž byl obviněný přinejmenším srozuměn, naplnil tím znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., nikoliv trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku (srov. R 48/1951 Sb. rozh. trest.).

IV.

Lze proto uzavřít, že právní posouzení zjištěného skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. shledal Nejvyšší soud v souladu se zákonem, a proto dovolání obviněného Mgr. S. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 4. května 2005

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr