7 Tdo 524/2017
Datum rozhodnutí: 09.05.2017
Dotčené předpisy: § 219 odst. 1 tr. zák.



7 Tdo 524/2017-I-74

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 9. 5. 2017 dovolání obviněného J. E. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 1 To 29/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 9/2014 a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 1 To 29/2016, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 46 T 9/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Brně přikazuj e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 46 T 9/2014, byl obviněný J. E. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na třináct roků s tím, že pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále mu bylo podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo sexuologické ústavní ochranné léčení. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný v době od 20,50 hodin dne 21. 10. 2009 do 06,45 hodin dne 22. 10. 2009 v B., H., v rodinném domě, kde provozovala prostituci, usmrtil poškozenou H. K., opakovaným násilím velké intenzity směřujícím na její hlavu a škrcením šňůrou ze psího vodítka, přičemž poškozená na místě zemřela na následky zhmoždění a otoku mozku při mnohočetných zlomeninách klenby a spodiny lební a krvácení do mozkových obalů a komor. Podle výroku o vině obviněný takto jednal v důsledku poruchy sexuální preference s patologicky sexuálně agresivním až sadistickým obsahem a poškozenou popsaným způsobem usmrtil poté, co jí svázal horní a dolní končetiny svazujícím předmětem vedeným i přes ústa.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 1 To 29/2016, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Uplatněné námitky zaměřil proti zjištění soudů, že je osobou totožnou s pachatelem činu. Tyto námitky se odvíjely od jeho obhajoby, že uvedený skutek nespáchal. Podle těchto námitek nebylo prokázáno, že je pachatelem činu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Dovolání obviněného bylo původně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1337/2016, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. V citovaném usnesení Nejvyšší soud vyložil, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem, vyjádřil názor, že v dané věci skutková zjištění soudů týkající se otázky totožnosti obviněného s osobou pachatele nejsou v žádném extrémním rozporu s důkazy, konstatoval, že odsuzující výrok nepředstavuje porušení základního ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, a uzavřel, že za tohoto stavu nemá důvod zasahovat do skutkových zjištění, která soudy vzaly za podklad výroku o vině. Nejvyšší soud se shodně se soudy prvního a druhého stupně domníval, že obviněného usvědčuje sedm pachových stop nalezených na různých místech a předmětech zařízení místnosti, kde došlo k činu, na těle poškozené a na vodítku použitém k jejímu škrcení, a to v kombinaci jednak se zjištěním, že v minulosti byl klientem poškozené jako prostitutky a znal ji, jednak s výpovědí svědka F. K., který popisoval, jak se obviněný vyjadřoval k činu, a s výpověďmi svědků Mgr. R. P. a Mgr. T. Š., policistů, jimž se svědek F. K. zmínil o tom, jak se před ním obviněný vyjadřoval k činu. Nejvyšší soud akceptoval, že soudy interpretovaly výpovědi uvedených svědků v tom smyslu, že obviněný se před svědkem F. K. sám označil za pachatele. Nejvyšší soud považoval za přijatelný také závěr soudů, že obviněný byl k činu predisponován diagnostikovanou sexuální poruchou a sklonem k sexuálně motivovanému násilí, který se v minulosti demonstroval násilným byť méně závažným jednáním postupně proti sedmi ženám s cílem dosáhnout s nimi pohlavního styku.

Citované usnesení Nejvyššího soudu bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16 (vyhlášeným dne 20. 4. 2017) s tím, že podle výroku nálezu bylo porušeno právo obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odůvodnění nálezu vyznívá v závěr, že provedené důkazy opodstatňují podezření vůči obviněnému, přičemž Ústavní soud vysvětlil, že ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (viz bod 28 odůvodnění nálezu). Po podrobném rozboru důkazů, které soudy pokládaly za důkazy usvědčující obviněného jako pachatele činu, Ústavní soud v nálezu konstatoval, že k prokázání viny . by . bylo nezbytné připojit ještě další přímé důkazy či nepřímé důkazy tak, aby tvořily řetězec, jehož jednotlivé články by byly v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností a posloužily k jednoznačnému závěru o vině (viz bod 44 odůvodnění nálezu). Těžištěm úvah Ústavního soudu je v tomto ohledu to, že pachové stopy samotné nestačí k závěru o pachatelství obviněného a že výpověď svědka F. K. byla nejednoznačná v takové míře, že to významně snižuje možnost vyvozovat z ní zásadní skutkové závěry o tom, zda se mu obviněný doznal, zda toto doznání bylo pravdivé a zda bylo myšleno vážně. Ústavní soud zdůraznil, že na místě činu byly nalezeny též další stopy, které ale nebyly nijak spojeny s osobou obviněného, což zvyšuje pochybnosti stran toho, zda žalovaný skutek spáchal stěžovatel, resp. zda jej nemohla spáchat osoba jiná (viz bod 49 odůvodnění nálezu).

Za tohoto stavu Nejvyšší soud znovu rozhodl o dovolání obviněného, které s ohledem na citovaný nález Ústavního soudu shledal důvodným.

Předmětem právního posouzení nemohl být skutek, který byl v dané věci zjištěn způsobem, jímž bylo porušeno ústavně zaručené právo obviněného na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a který je v rozporu se zásadou presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výrok o vině obviněného nemůže se zřetelem k nálezu Ústavního soudu obstát a že je nutno dát průchod citovaným ustanovením Listiny a Úmluvy.

Proto Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak rozsudek Krajského soudu v Brně jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Brně (který podal obžalobu), aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Je-li podle nálezu Ústavního soudu k prokázání viny obviněného třeba dalších přímých či nepřímých důkazů, musí Nejvyšší soud poznamenat, že z nálezu ani ze spisu nevyplývá, o jaké konkrétní důkazy by mělo jít. Ze spisu není patrno, že by tu byly nějaké další reálně dostupné a dosud neprovedené důkazy, jejichž provedení by Nejvyšší soud mohl uložit Krajskému soudu v Brně jako soudu prvního stupně. Pokud takové důkazy existují, pak jejich vyhledání není v možnostech soudu a je záležitostí operativně pátrací činnosti policie. Tím je odůvodněn výjimečný postup, jímž Nejvyšší soud nové projednání a rozhodnutí věci přikázal státnímu zástupci.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. května 2017

JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu