7 Tdo 524/2011
Datum rozhodnutí: 11.05.2011
Dotčené předpisy: § 215 odst. 1 tr. zák. ve znění do 31.12.2009



7 Tdo 524/2011 - 27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 11. května 2011 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obou obviněných a obviněného D. N. D. a obviněné T. H. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 31 To 433/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 38 T 121/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. N. D. a T. H. P. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 38 T 121/2009, byl obviněný D. N. D. a obviněná T. H. P. uznán vinnými trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněný D. N. D. byl tímto rozsudkem odsouzen podle § 215 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle § 60a odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 2 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a byl nad ním stanoven dohled probačního úředníka. Obviněná T. H. P. byla odsouzena podle § 215 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

Oba obvinění podali proti tomuto rozsudku odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 31 To 433/2010, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1 tr. zák., přičemž obviněného D. N. D. odsoudil podle § 215 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Obviněnou T. H. P. odsoudil podle § 215 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. jí výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců.

Podkladem odsuzujícího rozsudku se stalo zjištění, že oba obvinění od blíže nezjištěné doby v roce 2004 do 28. 5. 2009 opakovaně nepřiměřeně trestali svoji nezletilou dceru T. T. N., když jí jednak zakazovali chodit mimo byt, kamarádit se s ostatními dětmi, neúměrně ji zatěžovali péčí o mladšího sourozence a dalšími domácími pracemi a vyhrožovali jí vyhozením z domu a odesláním zpět do Vietnamu, přičemž v jednom případě ji obviněná T. H. P. vyhodila z bytu na společnou chodbu činžovního domu oblečenou jen ve spodním prádle, ač bylo venku chladno, a takto ji na chodbě ponechala delší dobu a jednak ji oba obvinění neúměrně fyzicky trestali, když ji bili rukama do různých částí těla a různými předměty jako klackem či ukazovátkem a bitím jí opakovaně způsobili pohmožděniny a podlitiny po těle a v jednom případě v roce 2004 jí obviněný D. N. D. způsobil bitím rukou do hlavy krvácení z nosu a dne 27. 5. 2009 v odpoledních hodinách v bytě v ulici P. v Č. L. obviněný D. N. D. ztloukl poškozenou T. T. N. opakovanými ranami elektrickým kabelem a způsobil jí podlitiny na zádech a hýždích s dobou léčení do 14 dnů a s hospitalizací v NsP Česká Lípa.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 31 To 433/2010 , podali včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obou obviněných, a oba obvinění D. N. D. a T. H. P., protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Nejvyšší státní zástupkyně opřela dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že soud druhého stupně vyslovil právní názor, že po formální stránce sice naplnilo jednání obviněných D. N. D. a T. H. P. vůči poškozené nezletilé znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, avšak k naplnění uvedené kvalifikované skutkové podstaty nedošlo z hlediska materiální stránky. Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci odůvodnil své rozhodnutí pouze tím, že oba obvinění D. N. D. a T. H. P. pocházejí z prostředí, kde se stále zastává názor, že děti bezvýhradně poslouchají své rodiče, a že výchovné metody v asijském prostředí jsou založeny na kázni, která je v evropském prostředí pojímána benevolentněji. Tyto okolnosti podle mínění odvolacího soudu snižují stupeň společenské nebezpečnosti činu natolik, že z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. nebylo na místě použití vyšší trestní sazby a kvalifikovat skutek obviněných D. N. D. a T. H. P. jako trestný čin týrání svěřené osoby dle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.

Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně však tento závěr neobstojí, protože není možné podle národnosti, etnického nebo rasového původu ze zákonné úpravy vydělit určitý okruh pachatelů trestných činů, kteří by byli v důsledku toho posuzováni odlišně, resp. v dané věci mírněji ve srovnání s jinými pachateli. Tím by se tolerovalo bez trestního postihu jednání, které, pokud by se ho dopustil někdo jiný, by bylo kvalifikováno jako trestný čin. Odkázala přitom na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1103/2003. Postup, který zvolil odvolací soud, je v rozporu s principem rovnosti občanů před zákonem v právním státě, který znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejným způsobem.

Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 31 To 433/2010, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle § 265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obvinění D. N. D. a T. H. P. podali včas svá dovolání prostřednictvím společného obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Oba obvinění v dovolání především namítli, že je otázkou, zda expresívní výrazy jako zakazovali , vyhrožovali vyhozením a vyhodila z bytu, které jsou uvedeny v popisu skutku, lze podřadit pod pojem týrání v tom smyslu, jak jej posuzuje ustálená judikatura k § 215 odst. 1 tr. zák. Podle rozhodovací praxe se totiž týráním rozumí zlé nakládání vyznačující se zjevně vyšším stupněm krutosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které poškozená osoba pociťuje jako těžké příkoří pro jeho krutost a bezohlednost nebo bolestivost. Poukázali na to, že poškozenou dceru T. T. N. svěřovali do péče rodilých mluvčích , např. M. B., bytem S., R. v období od února do září 2008, a jejího bratra do celodenní péče E. J., bytem S., ul. Č., která jej hlídala od jeho 5 měsíců až do 15 měsíců věku. Poukázali také na svědectví paní H., která jako sociální pracovnice zná rodinné poměry kamarádů poškozené, přičemž tyto rodinné poměry byly popsány jako sociálně slabé a nepřizpůsobivé. V této souvislosti vyslovili pochybnost o tom, zda lze jejich snahu o omezení kontaktu poškozené s těmito kamarády , označit jako nedůvodné zakazování kamarádit se s ostatními dětmi .

Obvinění také odkázali na zprávy diagnostického ústavu, v němž byla hospitalizována poškozená T. T. N., případně opatrovnický spis vedený u Okresního soudu v České Lípě, z nichž podle nich vyplývá, že rodinné vazby mezi obviněnými a jejich dětmi jsou pevné, mají se navzájem rádi a i tato okolnost podle obviněných svědčí o tom, že neobstojí právní kvalifikace jejich jednání ani v případě, že by tato jednání byla bez pochyby prokázána.

Dále obvinění namítli, že se soud nevypořádal s individuální odpovědností obou obviněných ani intenzitou údajných napadení. Protože ne každé fyzické trestání lze posuzovat podle § 215 tr. zák. jako týrání, soud nemohl bez konkrétního zjištění a četnosti trestání uzavřít, zda jednáním obviněných byly naplněny všechny znaky trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1 tr. zák.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci podle názoru obviněných také pominul jejich důkazní návrhy, a to výslechy svědkyň E. J. a M. B. a provedení důkazu zprávou diagnostického ústavu a dětského domova se školou v Praze 5, Radlická 30, i opatrovnickým spisem vedeným u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 20 P 113/2009. Podle názoru obviněných byla postupem odvolacího soudu porušena jejich práva zaručená v článku 36 odst. 1 a článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Odvolací soud též nepostupoval podle zásady in dubio pro reo . Pokud jde o právní kvalifikaci jejich jednání, u obviněného D. N. D. by bylo možno vzhledem k neurčitému popisu skutku dojít k závěru, že se obviněný dopustil jen trestného činu ublížení na zdraví. Popis jednání obviněné T. H. P. je natolik vágní, že z něj nelze učinit závěr, že by se obviněná dopustila jakéhokoliv trestného činu.

Obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. l, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 31 To 433/2010, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc obou obviněných Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných i nejvyššího státního zástupce jsou zjevně neopodstatněná. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., je dovolací soud zásadně vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu věci tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, a nikoliv hmotně právních.

K dovolání nejvyšší státní zástupkyně:

Dovolatelka spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že odvolací soud při stejných skutkových okolnostech, z nichž vycházel soud prvního stupně, aplikoval ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. a skutek posoudil podle § 215 odst. 1 tr. zák., tedy podle základní skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby. Odvolací soud svůj závěr o právní kvalifikaci skutku odůvodnil tím, že oba obvinění pocházejí z prostředí, kde se stále zastává názor, že děti bezvýhradně poslouchají své rodiče, a že výchovné metody v asijském prostředí jsou založeny na kázni, která je v evropském prostředí pojímána benevolentněji. Tyto okolnosti podle názoru odvolacího soudu snižují stupeň společenské nebezpečnosti činu natolik, že z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. nebylo na místě kvalifikovat skutek obviněných jako trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně takový závěr odvolacího soudu nemůže obstát, protože je v rozporu s principem rovnosti občanů před zákonem, který znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejným způsobem. Není totiž možné podle národnosti, etnického nebo rasového původu vydělit ze zákonné úpravy určitý okruh pachatelů, kteří by byli v důsledku toho posuzováni odlišně.

Podle § 88 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb. toto ustanovení nepřevzal a neobsahuje ani obdobné ustanovení.

Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jsou takové okolnosti, které vyjadřují vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyjádřený tzv. kvalifikovanými skutkovými podstatami trestných činů. Ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. zdůrazňuje požadavek jejich materiálního posouzení. Judikatura vždy vycházela z názoru, že k vyšší trestnosti činu nestačilo jen naplnění formálních znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, a dále z toho, že při hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 88 tr. zák. musí soud přihlížet ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. č. 39/1963 Sb. rozh. tr.) a že při zkoumání, zda je v konkrétním případě splněna materiální podmínka uvedená v § 88 tr. zák. je třeba vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. (srov. č. 4/1965 Sb. rozh. tr.). Podle § 3 odst. 4 tr. zák. stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu, a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou, zda byla i po materiální stránce naplněna kvalifikovaná skutková podstata žalovaného trestného činu a poukázal v souvislosti s ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák. na to, že kriteria stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou upravena v § 3 odst. 4 tr. zák. Jestliže poté uvedl, že obvinění pocházejí z prostředí, kde je zastáván názor, že děti bezvýhradně poslouchají své rodiče a že v asijském prostředí jsou výchovné metody založeny na kázni, která je oproti tomu v evropském prostředí pojímána benevolentněji, je zřejmé, že ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. posoudil jedno z kriterií uvedených v tomto ustanovení, a to osobu pachatele. Nejedná se proto o porušení rovnosti občanů před zákonem, ale o posouzení okolností konkrétního případu v souladu s výše zmíněnou judikaturou. Nejvyšší soud proto námitce nejvyšší státní zástupkyně nepřisvědčil.


K dovolání obviněných D. N. D. a T. H. P.:

Obvinění D. N. D. a T. H. P. podali každý vlastní dovolání prostřednictvím společného obhájce, přičemž dovolání obsahují řadu společných námitek. Z převážné části jde o námitky skutkové, jimiž se dovolací soud nemohl zabývat, a to vzhledem k zákonnému vymezení uplatněných dovolacích důvodů. Takovými skutkovými námitkami jsou námitky nedostatečného rozsahu dokazování, protože nebyly vyslechnuty svědkyně E. J. a M. B., dále, že nebyly provedeny důkazy spisem Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 20 P 113/2009 a zprávou Diagnostického ústavu a dětského domova se školou v Praze 5, Radlická 30.

Právními námitkami jsou námitky, že jednání obviněného D. N. D. mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví a námitky obou obviněných proti popisu skutku i námitky, že postupem odvolacího soudu byla porušena jejich práva zaručená v článku 36 odst. 1 a článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud shledal tyto námitky zjevně neopodstatněnými. Pro úplnost dodává, že neobstojí ani námitka, že odvolací soud nepostupoval podle zásady in dubio pro reo , neboť nejde o hmotně právní námitku, ale o námitku procesně právní.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání všech dovolatelů jsou zjevně neopodstatněná, a proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných i dovolání obviněných D. N. D. a T. H. P. Rozhodnutí o dovoláních učinil v neveřejném zasedání, které konal za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek