7 Tdo 514/2007
Datum rozhodnutí: 20.06.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 514/2007-I

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. června 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 9 To 174/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 196/2005, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 9 To 174/2006, v části, pokud jim byl ponechán nezměněn výrok o vině pod bodem 1., kterým byl obviněný uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 1 T 196/2005, a tento rozsudek v uvedeném výroku o vině ad 1. a v celém výroku o trestu.

Současně se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 1 T 196/2005, byl obviněný A. H. uznán vinným pod bodem 1) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a pod bodem 2) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1, 2 tr. zák. Byl odsouzen podle § 187a odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněný spáchal trestné činy tím, že ad 1. ačkoliv rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 7 T 19/2004, který nabyl právní moci dne 10. 6. 2004, byl odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, přesto dne 6. 10. 2005 v době kolem 23:55 hodin na tramvajové zastávce, odcizil N. H., z batohu peněženku, obsahující osobní písemnosti, peněžní hotovost ve výši 269,- Kč, jízdenku PID v hodnotě 20,- Kč, platební kartu Č. V. E. a platební kartu G. M. M., obě znějící na jméno N. H., přičemž při útěku z místa činu byl kontrolován policejní hlídkou a byla u něho nalezena předmětná peněženka s obsahem, ad 2. dne 7. 10. 2005 v brzkých ranních hodinách na služebně Policie České republiky, SKPV při bezpečnostní prohlídce byly u něho nalezeny 3 ks igelitových sáčků s hnědou látkou o celkové hmotnosti 11,5177 g, s obsahem 2,0406 g účinné látky diacetylmorfinu (heroinu), přičemž uvedená látka je zařazena v příloze č. 3 k zákonu č. 167/98 Sb., jako látka omamná.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání obviněný proti výroku o vině pod bodem 1) a pod bodem 2) i proti výroku o trestu a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 9 To 174/2006, obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Obviněný podal proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Obviněný opakovaně uvedl, že se žádné trestné činnosti nedopustil, peněženku našel na zemi v blízkosti popelnice, chtěl se podívat na její obsah a poté jí odevzdat. Rozhodně jí neukradl, a že se v ní nelézají peníze, platební karty a další věci nevěděl. Výpověď poškozené H. považuje za účelovou a nevěrohodnou. Zdůraznil, že zásada objektivní pravdy vyžaduje, aby soud opřel své rozhodnutí o vině a trestu o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta a nikoliv o pouhou pravděpodobnost, přičemž poukázal na zásadu trestního práva in dubio pro reo. Skutečnost, že peněženku našel u popelnice nebyla podle něj provedenými důkazy vyvrácena. Znovu uvedl, že nevěděl jaký je obsah peněženky, a že se v ní nacházejí platební karty, takže podle něj je jeho odsouzení pro trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. nejen neodůvodnitelné, ale zejména nezákonné, stejně jako odsouzení pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák.

Pokud jde o skutek pod bodem 2) je pravdou, že u něho byl nalezen heroin, který ovšem měl pro svoji potřebu a nikoli na prodej. Nesouhlasil s úředním záznamem Policie ČR ze dne 7. 10. 2005 a s výslechem svědka L. ohledně koupi 3 ks sáčků za 10.500,- Kč s tím, že je má pro svoji potřebu a někdy i na prodej. Obviněný je přesvědčen, že samotné požívání heroinu není trestné a z toho důvodu, že je rozhodnutí o vině trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1, 2 tr. zák. v rozporu se zákonem a měl být obžaloby zproštěn podle § 226 písm. a) tr. ř. Namítl postup soudu, který podle něj porušil zásadu ústnosti podle § 2 odst. 11 tr. zák., neboť nebyla vyslechnuta soudní znalkyně, která vypracovala znalecký posudek z oboru psychiatrie. V předloženém znaleckém posudku shledal obviněný řadu rozporů. Soud v jeho případě údajně využil jeho neznalosti zákona a podle § 211 odst. 5 tr. ř. pouze přečetl předmětný znalecký posudek, i když bylo nepochybné, že závěry znaleckého posudku jsou rozporné a bylo jeho povinností v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti vyslechnout soudní znalkyni. Soud tedy opakovaně porušil jeho právo na obhajobu, což považuje za podstatné pro případné polehčující okolnosti podle § 33 tr. zák.

Obviněný je přesvědčen, že nebyl předložen žádný objektivní důkaz o jeho trestné činnosti. Uvedl, že podmínky dovolující omezení osobní svobody, v intencích judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí být vždy s přihlédnutím k okolnostem případu vykládány restriktivně, tak aby účelu trestního stíhání bylo dosaženo při minimálních zásazích do ústavně chráněných práv.

V závěru obviněný dodal, že mu měl být podle § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest a nikoli trest úhrnný podle § 35 odst. 1 tr. zák. Městský soud v Praze toto pochybení neodstranil, ale naopak nezákonně potvrdil s tím, že souhrnný trest měl uložit již Obvodní soud pro Prahu 10. Došlo tedy k porušení § 23 a § 31 tr. zák. Je přesvědčen, že kdyby soudy obou stupňů postupovaly v souladu se zákonem, muselo být rozhodnuto, že je nevinen a měl být zproštěn obžaloby podle § 226 tr. ř.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitku obviněného o tom, že byl nesprávně uložen úhrnný trest na místo trestu souhrnného měl obviněný podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nikoli pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z dovolání obviněného podle ní vyplývá, že jeho námitky, o které on sám opíral deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu ve skutečnosti neodpovídají, a tedy jej věcně nenaplňují. Podstatou námitek obviněného jsou totiž výhrady především skutkové povahy, neboť směřují především do způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, tedy proti správnosti skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Pokud jde o trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1, 2 tr. zák., zde obviněný naprosto nesprávně dovozuje, že byl odsouzen pro zamýšlený prodej heroinu. Nezaznamenal přitom, že jeho dosouzení postihuje jednání odlišné, a to přechovávání omamné látky, navíc ve větším rozsahu. Nedošlo tedy k posuzování jeho trestnosti v tom smyslu, že by jako trestné jednání byla posouzena samotná konzumace omamné látky. Z obsahu dovolacích námitek je zřejmé, že obviněný vychází z naprosto odlišných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly oba soudy a je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištěného skutkového stavu věci. Přitom na základě obsahu obou soudních rozhodnutí je třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, není dán rozpor a nejedná se tedy podle státní zástupkyně o případ, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Totéž lze konstatovat i pokud jde o výrok o trestu. Městský soud v Praze se v odvolacím řízení zabýval s ohledem na předchozí odsouzení obviněného otázkou, zda mu byl uložen správně trest úhrnný ve smylu § 35 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. mu měl být uložen Obvodním soudem pro Prahu 10 ve věci sp. zn. 29 T 101/2005, přičemž toto pochybení nemá vliv na rozsudek v této trestní věci obviněného, neboť v daném případě šlo již o recidivu. S tímto posouzením věci Městským soudem v Praze se státní zástupkyně plně ztotožnila. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., uvedla, že zvolená alternativa tohoto dovolacího důvodu je vázána na některý z dalších dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) k) tr. ř. Z toho pak logicky plyne, že pokud bylo dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl vymezen právně relevantní námitkou, pak je dovolání zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud se zaměřil na to, zda námitky uplatňované v dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově odpovídají dovolacímu důvodu, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V první řadě je nutné podotknout, že obviněný v dovolání sice odkázal na zákonná ustanovení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., o které své dovolání opírá, v odůvodnění však již nepřiřadil k uplatněným dovolacím důvodům okolnosti, jimiž jsou jednotlivé důvody dovolání podle jeho názoru podloženy. Nejvyšší soud se tedy dále nezabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jimž byl uznán vinným. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že žádné námitky obviněného nelze pod tento dovolací důvod podřadit. Uplatněné námitky lze zčásti podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přichází v posuzovaném případě v úvahu pouze v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Nejvyšší soud tedy shledal, že uplatněné námitky odpovídají z části dovolacím důvodům podle § 265b odst. l písm. g), l) tr. ř., přezkoumal proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení včetně řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud jako soud dovolací je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit.

Jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledal Nejvyšší soud toliko námitku obviněného, že mu měl být uložen souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. a dále námitky, kterými zpochybňuje správnost jeho odsouzení za trestný čin podle § 249b tr. zák.

Pokud jde o další námitky obviněného Nejvyšší soud zjistil, že jde z velké části o námitky skutkové, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle § 265b tr. ř. nenaplňují. Dovolací soud se tedy nezabýval námitkami obviněného pokud jde o skutek pod bodem 1), že se trestné činnosti nedopustil, že peněženku neukradl, ale nalezl u popelnice, že výpověď poškozené H. považuje za účelovou. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky obviněného ohledně skutku pod bodem 2), že měl heroin pro svou potřebu a nikoli na prodej, což mu ani nebylo kladeno za vinu, že nesouhlasí s úředním záznamem Policie ČR a výpovědí svědka L. nebo námitkami, že ve znaleckém posudku shledal rozpory a je přesvědčen, že soudy porušily jeho právo na obhajobu, když byl znalecký posudek při hlavním líčení pouze přečten. Podle obviněného nebyl předložen žádný objektivní důkaz o jeho trestné činnosti.

Je zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný těmito námitkami namítá porušení procesně právních zásad vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se zjištění jiných, pro něj příznivějších skutkových okolností, změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně, v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění, by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle § 265b tr. ř. zjevně nenaplnil. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Nejvyšší soud shledal důvodnou hmotně právní námitku týkající se skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině odsuzujícího rozsudku, když obviněný uvedl, že nevěděl, že se v odcizené peněžence nacházejí platební karty, takže jeho odsouzení trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. je neodůvodnitelné a nezákonné.

K námitce o údajném nedostatku subjektivní stránky jeho jednání ve formě úmyslného zavinění je třeba v obecné rovině uvést, že podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

V uvedených souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu; vztahuje se k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin).

Trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. se dopustí ten, kdo si neoprávněně opatří nepřenosnou platební kartu jiného identifikovatelnou podle jména nebo čísla nebo předmět způsobilý plnit její funkci. Bankovní platební karta je platební prostředek vydaný bankou [viz § 1 odst. 3 písm. d) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách].

Podle popisu skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný odcizil z batohu poškozené peněženku, která obsahovala mimo jiné také platební karty znějící na jméno poškozené, přičemž při útěku z místa činu byl kontrolován policejní hlídkou a byla u něho nalezena předmětná peněženka s obsahem. Z jednání obviněného vyplývá, že se dopustil trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. Pokud jde o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., není zřejmé, zda si obviněný odcizením peněženky neoprávněně opatřil uvedené platební karty. Přestože v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ale ani v rozsudku odvolacího soudu není výslovný odkaz na ustanovení § 4 tr. zák., je s ohledem na skutek jak je popsaný ve skutkové větě pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku zřejmé, že oba soudy dovodily zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, ale tento hmotně právní závěr soudů nemá oporu ve skutkových zjištěních učiněných soudem prvního stupně. Podle skutkové věty rozsudku se obviněný trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. měl v podstatě dopustit tím, že poškozené z batohu odcizil peněženku, ve které byly mj. i dvě platební karty, při útěku z místa činu byl kontrolován policejní hlídkou a peněženka s obsahem byla u něho nalezena. V odůvodnění pak soud prvního stupně cituje výpovědi obviněného, že peněženku i s obsahem nalezl, zvedl ji ze země, držel ji v ruce a chtěl se do ní podívat. Jak soud prvního stupně dále uvedl, ze skutečnosti, že peněženka včetně platebních karet byla u obviněného zajištěna, dovodil naplnění znaků také skutkové podstaty trestného činu podle § 249b tr. zák. S tímto právním posouzením věci se ztotožnil i soud odvolací.

Ve shora uvedeném nálezu uvedl ale Ústavní soud ve věci, kde došlo k odcizení kožené tašky, ve které se mj. nacházela i peněženka obsahující platební karty, že z faktu odcizení tašky, či jiného zavazadla, v němž se nachází platební karta, nelze bez dalšího dokazování dovozovat eventuální úmysl podle § 4 odst. b) tr. zák. ve vztahu k trestnému činu podle § 249b tr. zák. Tvrzení, že obvinění museli předpokládat, že poškozený může mít platební karty ve svých osobních věcech, postrádá jakékoliv zdůvodnění a svou povahou se blíží konstatování údajné notoriety, což je nepřijatelný způsob argumentace.

Podle názoru Nejvyššího soudu, přes odlišnost odcizení tašky s peněženkou a odcizení přímo peněženky, je třeba i v daném případě úvahu soudů, byť výslovně neuvedenou ale fakticky existující, že obviněný musel vědět, že v peněžence mohou být i platební karty a byl s tím srozuměn, považovat za konstatování údajné notoriety. Konkrétně tedy, že peněženka vždy, nebo zpravidla obsahuje vedle hotových peněz i platební kartu. Pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru o úmyslu obviněného, směřujícím k opatření platební karty, pouze na základě zjištění, že obviněný odcizil peněženku, aniž bylo zjištěno, že se seznámil s jejím obsahem, a tato byla vzápětí i u něj nalezena, aniž by jakýmkoliv způsobem objasnily subjektivní stránku jednání obviněného ve vztahu k těmto platebním kartám, spočívají jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Již z tohoto důvodu musela být rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena v rozsahu, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, když z popisu skutku ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, existence úmyslné formy zavinění k trestnému činu podle § 249b tr. zák. nevyplývá.

Pokud jde o další námitku obviněného ohledně neuložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., vzhledem k zrušení také celého výroku o trestu, se bude muset soud prvního stupně touto otázkou zabývat. Neopomene si k tomu opatřit nejen aktuální opis z rejstříku trestů obviněného, ale také trestní spisy o předchozích jeho odsouzeních, které budou pro posouzení této otázky nutné.

O dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš