7 Tdo 51/2011
Datum rozhodnutí: 09.02.2011
Dotčené předpisy: § 196 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 51/2011-24 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 2. 2011 o dovolání obviněného J. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 67 To 216/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 16/2010 t a k t o :

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 4 T 16/2010, byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. l tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.) a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle § 58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen s tím, že podle § 59 odst. l tr. zák. byla stanovena zkušební doba dvou let a podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době uhradit podle svých sil a možností dlužné výživné a řádně platit běžné výživné. Výrokem podle § 229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

Jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. l tr. zákoníku posoudil Obvodní soud pro Prahu 4 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný od července 2008 do 5. 2. 2010 v P. a jinde neplatil výživné na svého nezletilého syna J. D., ač si své vyživovací povinnosti byl vědom a měl k jejímu plnění zdravotní i pracovní předpoklady, a tato povinnost mu vyplývala ze zákona o rodině a kromě toho mu byla stanovena ve výši 2 000 Kč měsíčně pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 14 Nc 659/2006, takže za uvedené období zůstal na výživném dlužen částku nejméně 38 000 Kč (bod 1 výroku o vině).

Jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. posoudil Obvodní soud pro Prahu 4 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že dne 8. 7. 2008 v P., v obchodě Maso-uzeniny prodal novým majitelům J. M. a F. P. vybavení prodejny spočívající ve věcech specifikovaných ve výroku o vině, ačkoli toto zařízení získal a provozoval jen jako leasingový nájemce na podkladě tzv. zpětné leasingové smlouvy, a zároveň nehradil leasingové splátky, čímž způsobil leasingové společnosti škodu ve výši nejméně 203 186 Kč (bod 2 výroku o vině).

Odvolání obviněného, podané proti oběma výrokům o vině a proti výroku o trestu, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 67 To 216/2010, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. d), g) tr. ř. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř. obviněný zahrnul námitky směřující proti tomu, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl v hlavním líčení, které konal v jeho nepřítomnosti. Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. obviněný spojil s námitkami směřujícími proti oběma výrokům o vině. Podstatou námitek směřujících proti výroku o vině přečinem zanedbání povinné výživy bylo tvrzení obviněného, že výživné nemohl platit, neboť v důsledku špatného zdravotního stavu nemohl vykonávat žádnou práci. Námitky směřující proti výroku o vině trestným činem zpronevěry byly založeny na tvrzení obviněného, že věci, které byly předmětem leasingu, neprodal a že úplata přijatá od nových provozovatelů prodejny měla povahu odstupného a nebyla cenou za zařízení prodejny. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř.
Podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl odsuzujícím rozsudkem v hlavním líčení, které konal dne 27. 5. 2010 v nepřítomnosti obviněného. O konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl podle § 202 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení v nepřítomnosti obviněného může se hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. l tr. ř.).

Obviněný v dovolání neuvedl, která z podmínek stanovených v § 202 odst. 2 tr. ř. pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti nebyla podle jeho názoru splněna. Obviněný pouze poukázal na to, že se den před konáním hlavního líčení omluvil, neboť utrpěl úraz, pro který byl posléze uznán práce neschopným, a že prostřednictvím obhájce požádal o odročení hlavního líčení. Z toho, jak jsou v ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. konstruovány podmínky konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je ovšem zřejmé, že mezi těmito podmínkami nijak nefiguruje důvod, pro který se obviněný k hlavnímu líčení nedostavil, ani okolnost, zda se obviněný omluvil či zda požádal o odročení. Argumentace obviněného se tedy v podstatě zcela míjí se zákonnými hledisky, která byla podle § 202 odst. 2 tr. ř. rozhodná pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Pokud Obvodní soud pro Prahu 4 provedl hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného za situace, kdy se obviněný omluvil a požádal o odročení, neporušil svým postupem žádné ustanovení trestního řádu, které se vztahuje k otázce přítomnosti obviněného.

Vyvstává tudíž jen otázka, zda uvedený postup Obvodního soudu pro Prahu 4 nebyl zásahem do ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Obviněný byl k hlavnímu líčení konanému dne 27. 5. 2010 od 9,00 hodin předvolán dne 21. 4. 2010 při odročení předcházejícího hlavního líčení. Svou nepřítomnost v hlavním líčení nařízeném na 27. 5. 2010 omluvil písemným podáním, které osobně odevzdal do podatelny Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 26. 5. 2010 v 15,15 hodin. Omluva spočívala v tom, že upadl a utrpěl úraz, a byla doplněna tak, že potvrzení o případné pracovní neschopnosti předloží dodatečně. Téhož dne večer, tj. 26. 5. 2010, obviněný udělil plnou moc advokátu, kterého si zvolil jako obhájce. Následujícího dne, tj. 27. 5. 2010, obviněný vyhledal lékaře, který mu tohoto dne vystavil potvrzení o pracovní neschopnosti s platností zpětně od 26. 5. 2010. Toto potvrzení obviněný odevzdal osobně dne 1. 6. 2010 do podatelny Obvodního soudu pro Prahu 4.

Podstatou situace, v které se obviněný ocitl, byla kolize termínu nařízeného hlavního líčení s opatřeními, která obviněný podnikal v souvislosti se svým zdravotním stavem. Zdravotní stav nebránil obviněnému v tom, aby se dne 26. 5. 2010 odpoledne dostavil k soudu za účelem odevzdání písemného podání s omluvou, aby dne 26. 5. 2010 večer navštívil advokáta a aby se dne 27. 5. 2010 odebral k lékaři. Tyto skutečnosti jasně ukazují na to, že zdravotní stav fakticky nemohl obviněnému bránit v tom, aby se dne 27. 5. 2010 v 9,00 hodin dostavil k hlavnímu líčení, a v tom, aby lékaře vyhledal v jinou dobu, než v kterou se konalo hlavní líčení. Ostatně ani z potvrzení o pracovní neschopnosti nevyplývá, že by se obviněný nemohl k hlavnímu líčení dostavit. Zmíněnou kolizi tedy obviněný vyřešil tak, že sám rezignoval na svou osobní přítomnost při hlavním líčení a z vlastního rozhodnutí se tím zbavil možnosti vystupovat před soudem. Obviněný měl reálnou možnost být přítomen hlavnímu líčení, avšak svým postupem se jí ve skutečnosti vzdal. Konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného proto nelze hodnotit jako postup, kterým by bylo porušeno právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle § 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Celou věc dokresluje okolnost, že obviněný prostřednictvím obhájce faxovým podáním, které došlo Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 27. 5. 2010 krátce po 7,00 hodin, zaslal soudu žádost o odročení hlavního líčení z důvodu, aby obhájce měl možnost seznámit se se spisem. Toto se jeví jako skutečný důvod, pro který se obviněný k hlavnímu líčení nakonec nedostavil, a nikoli to, že by mu v tom bránil zdravotní stav. Tento požadavek na odročení hlavního líčení však rozhodně nemohl být důvodný, neboť včasná volba obhájce byla věcí odpovědnosti obviněného za řádnou péči o svá práva.

Pokud hlavní líčení proběhlo i bez přítomnosti obhájce, je třeba jen poznamenat, že tato okolnost je mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř., který se týká přítomnosti o b v i n ě n é h o , nikoli přítomnosti obhájce.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu je nutno připomenout, že jde o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel.

Výrok o vině přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. l tr. zákoníku nemohl být zvrácen uplatněnými námitkami obviněného. Těmito námitkami se soudy v původním řízení zevrubně zabývaly a pro odpovídající právní závěry si vytvořily potřebný podklad ve skutkových zjištěních. Soudy zaznamenaly, že zdravotní stav obviněného byl nepříznivě ovlivněn zlomeninou holenní kosti, ke které u něho došlo v srpnu 2008, a že obviněný nebyl podle závěrů orgánu správy sociálního zabezpečení schopen těžké fyzické práce ani jemné mechanické práce. To však neznamená, že obviněný nebyl schopen vůbec žádné práce a že nemohl dosahovat výdělku, který by mu umožňoval platit stanovené výživné. Nelze pominout, že obviněný se nenechal na úřadu práce evidovat jako uchazeč o zaměstnání a že se neucházel ani o to, aby splnil podmínky pro případné pobírání sociálních dávek. Obviněný z vlastního rozhodnutí setrvával ve stavu, kdy neměl žádný příjem ze zaměstnání, a výživné neplatil dokonce ani za situace, kdy obdržel vysokou částku v souvislosti s tím, že novým provozovatelům přenechal prodejnu Maso-uzeniny v P. Obviněný v této souvislosti inkasoval v době od 21. 5. 2008 do 8. 7. 2008 v pěti splátkách částku 1 000 000 Kč, takže měl k dispozici dostatečné prostředky k tomu, aby mohl platit stanovené výživné.

Námitkami obviněného nemohl být nijak zpochybněn ani výrok o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Částka, kterou si obviněný nechal vyplatit novými provozovateli prodejny, nebyla v celém rozsahu jen odstupným za přenechání provozovny. Z tohoto titulu se obviněný s novými provozovateli dohodl na zaplacení částky 1 000 000 Kč. Vedle toho však si nechal vyplatit ještě částku 80 000 Kč za vybavení provozovny, tj. za předmět leasingu. Za tohoto stavu lze akceptovat závěr soudů, že obviněný předmět leasingu prodal, a protože tak učinil bez souhlasu a vědomí leasingové společnosti a ještě k tomu ani neplatil leasingové splátky, je jasné, že si předmět leasingu jako věc, která mu byla svěřena, přisvojil, čímž způsobil leasingové společnosti škodu. K tomu je třeba dodat, že z ujednání, ke kterému došlo mezi obviněným a novými provozovateli prodejny, nevyplývalo, že by měli za obviněného nebo místo něho platit leasingové splátky (obviněný je naopak ujišťoval o tom, že zařízení prodejny již bylo zaplaceno a je jeho).

Závěrem k podanému dovolání

Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v dovolání obviněného není žádný podklad k tomu, aby cokoli měnil na napadeném usnesení. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec