7 Tdo 506/2013
Datum rozhodnutí: 29.05.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 506/2013-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 29. května 2013 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 12 To 474/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 77/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 17 T 77/2012, byl obviněný L. F. uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (v rozsudku podrobně uvedených). Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu pro obviněného pprap. PČR J. Č.

Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání proti výroku o trestu obviněný L. F. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 12 To 474/2012, podle § 258 odst. 1 písm. e, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému L. F. za zločin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, uložil podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci (podrobně uvedených v rozsudku). Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný L. F. řádně a včas dovolání proti výroku o trestu odnětí svobody, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v úvodu citoval z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ohledně výroku o trestu. Konstatoval, že pro výši trestu je podstatnou skutečností jeho trestní minulost. V další části dovolání tedy svou trestní minulost podrobně rozebral a uvedl, ke kterým dřívějším odsouzením lze nebo nelze přihlížet, přičemž podotkl, že ta odsouzení, ke kterým podle jeho názoru lze přihlížet, se týkají trestné činnosti spáchané před více než pěti lety. Podle názoru obviněného z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, ke kterým odsouzením bylo přihlédnuto. Podle něj však bylo přihlédnuto ke všem odsouzením kromě odsouzení ve věci Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 3 T 38/2003, což byl podle obviněného chybný závěr, který měl značný význam pro rozhodování o trestu. Obviněný dále poukázal na svou spolupráci s policií při odhalování trestné činnosti, která podle jeho názoru snižuje nebezpečí, že by v trestné činnosti pokračoval, a týká se i otázky výše ukládaného trestu. Poukázal na své doznání a spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a na existenci polehčujících okolností podle § 41 písm. l), popř. § 41 písm. m) tr. ř. Současně namítl, že tyto okolnosti nebyly podle něj připuštěny a tyto polehčující okolnosti nebyly soudy v jeho věci doceněny, popř. o nich nebyly provedeny důkazy. V důsledku toho se mu trest uložený v trvání čtyř roků jeví jako nepřiměřený a více odpovídající by podle něj byl trest vyměřený blízko spodní hranice trestní sazby.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu II. stupně ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl a uložil mu trest odnětí svobody u dolní hranice zákonné sazby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho námitky se týkají pouze přílišné přísnosti uloženého trestu. Takové námitky však podle státního zástupce nelze namítat ani pod uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je namítat ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak určen k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu. Státní zástupce konstatoval, že odvolací soud k doznání obviněného a ke skutečnosti, že pomohl usvědčit z trestné činnosti spoluobviněného J. Č., při rozhodování o trestu přihlédl, byť ustanovení § 41 písm. l) tr. zákoníku v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně necitoval. Poukaz obviněného na polehčující okolnost podle § 41 písm. m) tr. zákoníku považuje státní zástupce za zmatečný a dodal, že obviněnému byl uložen trest, který zákon připouští a trest mu byl uložen v rámci zákonné trestní sazby činící dva až osm let.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud však shledal, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., protože jeho konkrétní námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

V posuzovaném případě byl obviněný uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jde tedy v tomto případě o přípustný druh trestu, který byl obviněnému uložen ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené v § 205 odst. 4 tr. zákoníku v rozpětí od dvou let do osmi let. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, obviněný ostatně ani neuplatnil.

Obviněný založil své námitky v podstatě na tom, že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný, neboť soud nesprávně vyhodnotil jeho trestní minulost, kterou podle obviněného přecenil. Přitom naopak nedocenil jako polehčující okolnosti skutečnost, že se k trestné činnosti doznal, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a svého jednání upřímně litoval. Tyto námitky vztáhl k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že se domáhá uložení mírnějšího trestu odnětí svobody. Uvedené námitky nespadají pod dovolací důvod podle citovaného ustanovení, a to ani pod tu jeho část, v níž je důvod dovolání vymezen jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení, tj. jiné než právní posouzení skutku.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je vázán na taxativně stanovené důvody a který je koncipován tak, že ve vztahu k samotnému výroku o trestu připouští pouze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Z toho vyplývá, že otázka nepřiměřenosti uloženého trestu nemůže být v řízení o dovolání vůbec úspěšně uplatňována.

Za situace, kdy je mezi dovolacími důvody, jak jsou stanoveny v § 265b odst. 1 tr. ř., uveden dovolací důvod, který se výslovně vztahuje pouze k samotnému výroku o trestu, tato konstrukce znamená, že prostřednictvím jiných dovolacích důvodů nelze samotný výrok o trestu napadat. Nejde-li o případ, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, je možné samotný výrok o trestu napadat jen prostřednictvím toho dovolacího důvodu, který se k němu výslovně vztahuje, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezahrnuje námitky proti přiměřenosti trestu, i když otázka přiměřenosti trestu jinak je otázkou aplikace hmotného práva, ustanovení § 39 tr. zákoníku o hlediscích rozhodných pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Ohledně obou uvažovaných dovolacích důvodů lze konstatovat, že spočívají v porušení hmotného práva. Pokud jde o jejich vzájemný vztah, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecným hmotně právním dovolacím důvodem, z jehož rámce je otázka samotného trestu vyňata s tím, že je předmětem speciálního hmotně právního důvodu podle § 265i odst. 1 písm. h) tr. ř. Jestliže by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnoval i nepřiměřenost trestu, bylo by stanovení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nadbytečné, nefunkční a v podstatě i nelogické, protože dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by pokrýval i to, co je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo sazbu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nemůže být naplněn námitkami proti přiměřenosti trestu. Tento závěr vyplývá také z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož smyslem je náprava jen těch nejzávažnějších pochybení při ukládání trestu, kterými jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo sazbu, tj. nad její horní hranici nebo pod její spodní hranicí. Účelem dovolání jako mimořádného opravného prostředku není, aby jeho cestou byl výrok o trestu napadán z důvodu pouhé nepřiměřenosti, byl-li uložen přípustný druh trestu v mezích zákonné trestní sazby.

Nejvyšší soud tedy konstatuje, že námitky, jimiž obviněný zpochybnil přiměřenost uloženého trestu odnětí svobody a jimiž soudům vytýkal, že nevzaly dostatečný ohled na polehčující okolnosti, neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému důvodu podle § 265b tr. ř. Nejvyšší soud však považuje za nutné podotknout, že otázkou přiměřenosti trestu se zabýval na základě shodných námitek uplatněných v odvolání obviněného soud druhého stupně, který odvolání obviněného zčásti vyhověl a shledal uložený trest přísným, přičemž (ačkoli výslovně necitoval příslušné ustanovení § 41 tr. zákoníku) přihlédl k obviněným uváděným skutečnostem (že se doznal k trestné činnosti, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, usvědčil z trestné činnosti i spoluobviněného J. Č.) jako k polehčujícím okolnostem a uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 4 let (oproti rozhodnutí soudu I. stupně, který obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 5 let). Závěrem Nejvyšší soud uzavírá, že obviněnému byl tedy v trestním řízení uložen přípustný druh trestu a jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby.

Nad rámec dovolání Nejvyšší soud pouze podotýká, že pokud obviněný v dovolání poukázal na polehčující okolnost podle § 41 písm. m) tr. zákoníku, je tento odkaz nepřiléhavý, neboť toto ustanovení se týká obviněného, který přispěl k objasňování trestné činnosti organizované skupiny, resp. organizované zločinecké skupiny, která ovšem v předmětné věci vůbec nefigurovala (jak správně uvádí státní zástupce ve svém vyjádření).

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného L. F. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, když bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř., aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení z hledisek uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. května 2013

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš