7 Tdo 5/2007
Datum rozhodnutí: 18.01.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 5/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 1. 2007 o dovolání obviněné M. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 61 To 314/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 T 40/2005 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 42 T 40/2005, byla obviněná M. H. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzena podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1 tr. zák., § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 60a odst. 2 tr. zák. na čtyři léta při současném vyslovení dohledu nad obviněnou, navíc s tím, že podle § 60a odst. 3 tr. zák. jí byla uložena povinnost nahradit podle svých sil škodu, kterou způsobila trestným činem. Dále byl obviněné podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající ve vedení a zpracování účetní evidence na pět let. Kromě toho bylo o náhradě škody rozhodnuto tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněná povinna nahradit poškozené obchodní společnosti B. T., s. r. o., škodu ve výši 1.134.295,- Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. se tato obchodní společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.

Jako trestný čin posoudil Obvodní soud pro Prahu 1 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněná M. H. v době od dubna 2002 do května 2004 jako účetní obchodní společnosti B. T., s. r. o., neoprávněně vystavovala výdajové doklady na různé částky, tyto částky si neoprávněně vyplácela a finanční hotovost si ponechávala pro svoji potřebu, dále používala výdajové doklady, které měly být přijaty zpět na účet obchodní společnosti B. T., s. r. o., částky z nich si neoprávněně vyplácela a ponechávala si je pro svoji potřebu, a takto jednala v případech specifikovaných v bodech 1 134 výroku o vině, čímž způsobila obchodní společnosti B. T., s. r. o., škodu v celkové výši 1.822.965,- Kč.

Obsahem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 je také výrok, jímž byla obviněná podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby pro dalších 125 útoků pokračujícího trestného činu.

Odvolání obviněné, podané proti celé odsuzující části rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 61 To 314/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněná podala prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadla v rozsahu zahrnujícím rozhodnutí, jímž byla uznána vinnou, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkla nesprávné právní posouzení skutku. V rámci tohoto dovolacího důvodu namítla, že finanční prostředky, které měla podle rozhodnutí soudů zpronevěřit, jí nebyly svěřeny. Tento názor vyvozovala z toho, že při nástupu do zaměstnání nebyla provedena inventura hotovosti v pokladnách, nebyl s ní sepsán žádný předávací protokol, nebyla s ní uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, neměla dispoziční právo k bankovnímu účtu společnosti a praxe při nakládání s finanční hotovostí, která se nacházela převážně jen v pobočce společnosti a jen omezeně v sídle společnosti, byla taková, že k ní měl fakticky přístup širší okruh zaměstnanců. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.

Skutek, tak jak ho zjistily soudy, evidentně naplňuje zákonné znaky uvedeného trestného činu. To platí i ve vztahu k tomu zákonnému znaku, podle kterého předmětem útoku je svěřená věc. V posuzovaném případě byla touto věcí peněžní hotovost obchodní společnosti B. T., s. r. o., jako zaměstnavatele obviněné. Nic na tom nemění žádná z námitek obviněné.

Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci, aby s ní nakládal určitým způsobem. Pro formu, kterou je věc pachateli odevzdána do faktické moci, se nevyžadují žádné zvláštní kvalifikované podmínky, což v situaci, kdy zaměstnanec disponuje s peněžní hotovostí zaměstnavatele, mimo jiné znamená, že není nutné, aby mezi nimi byla uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat. Nedostatek takové dohody nebrání závěru, že peněžní hotovost zaměstnavatele je věcí, která byla zaměstnanci svěřena . Význam dohody o hmotné odpovědnosti je v tom, že ve vzájemném vztahu zaměstnavatele a zaměstnance posiluje postavení zaměstnavatele, pokud jde o jeho právo na náhradu škody. Zaměstnavatel totiž nemusí prokazovat, že schodek vznikl zaviněním zaměstnance, naopak zaměstnanec se zprostí odpovědnosti jen tehdy, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, a navíc zaměstnanec je povinen nahradit schodek vždy v plné výši bez ohledu na formu zavinění, takže se neuplatní limit čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance u náhrady škody způsobené z nedbalosti. Tyto zásady vyplývají z ustanovení § 176 odst. 3, § 181 zákoníku práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného v době posuzovaného činu.

Bez jakéhokoli významu pro posouzení otázky, zda peněžní hotovost zaměstnavatele byla věcí, která byla obviněné svěřena , jsou i další namítané okolnosti, tj. to, že při jejím nástupu do zaměstnání nebyla provedena invetura hotovosti v pokladnách, že s ní nebyl sepsán předávací protokol, že neměla dispoziční právo k bankovnímu účtu společnosti a že faktický přístup k hotovosti měli i jiní zaměstnanci. Tyto okolnosti nemají k posuzované otázce žádný vztah a vyplývaly z nich v podstatě jen zvýšené požadavky na dokazování a zejména pak na obezřetné hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu, pokud jde o identifikaci jednotlivých útoků proti peněžní hotovosti poškozené společnosti a o identifikaci osoby pachatele těchto útoků. To se promítlo mimo jiné do zjištěného rozsahu trestného činu, do něhož oproti obžalobě nebylo zahrnuto 125 dílčích útoků vzhledem k pochybnostem o jejich prokazatelnosti.

Podstatné je, že obviněná v rámci zaměstnání u obchodní společnosti B. T., s. r. o., vykonávala také funkci pokladní. Obvodní soud pro Prahu 1 to ve skutkové části výroku o vině sice výslovně neuvedl, avšak jasně toto zjištění vyjádřil v odůvodnění rozsudku. Tím, že obviněná byla pověřena výkonem funkce pokladní, byla zaměstnavatelem pověřena k tomu, aby v jeho zájmu disponovala jeho peněžní hotovostí. V tom spočívá povaha peněžní hotovosti zaměstnavatele jako věci, která byla z hlediska obviněné cizí věcí a která jí byla svěřena ve smyslu § 248 odst. 1 tr. zák. Kumulaci funkcí účetní a pokladní lze označit za nevhodnou, protože z ní vyplývaly podmínky pro spáchání trestného činu.

Jednání obviněné spočívající v tom, že si peněžní hotovost zaměstnavatele ponechávala pro svou vlastní potřebu, bylo provázeno dvěma typy machinací s pokladními výdajovými doklady. Tyto machinace Obvodní soud pro Prahu 1 ve skutkové části výroku o vině nepopsal příliš výstižně a jasně, ale podrobně je vysvětlil v odůvodnění rozsudku. První typ machinací Obvodní soud pro Prahu 1 ve výroku o vině popsal tak, že obviněná neoprávněně vystavovala výdajové doklady na různé částky . Z odůvodnění rozsudku je patrno, že ze strany obviněné šlo o vystavování takových výdajových dokladů, které ve skutečnosti neměly oporu v tom, že by zaměstnavatel obviněné za příslušné částky obdržel nějaké protiplnění, např. ve formě zboží. Druhý typ machinací Obvodní soud pro Prahu 1 ve výroku o vině popsal tak, že obviněná používala výdajové doklady, které měly být přijaty zpět na účet společnosti . Z odůvodnění rozsudku je patrno, že ze strany obviněné šlo o případy nepodloženého použití kopie výdajového dokladu poté, co předtím byl do účetnictví vložen originál v souvislosti s oprávněně provedenou platbou z prostředků společnosti (jednalo se tedy o duplicitní platbu za totéž plnění, přičemž prostředky odpovídající druhé platbě si obviněná ponechala).

Pokud obviněná používala peněžní hotovost zaměstnavatele pro svou vlastní potřebu, dopouštěla se tím jednání, jímž si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, a vzhledem k výši částky, o kterou šlo, způsobila na majetku zaměstnavatele značnou škodu. Skutek tedy odpovídá znakům trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněné a státního zástupce.

Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že se námitkami obviněné proti právnímu posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy, a že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněná polemizovala s tím, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, v jakém rozsahu provedly dokazování, resp. že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, apod. Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z toho vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud. Jinak řečeno, jde o podřazení skutkového stavu, který zjistil soud, pod ustanovení hmotného práva (trestního zákona). Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo rámec zákonného dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto dále nezabýval námitkami obviněné proti tomu, jak soudy hodnotily oba znalecké posudky z oboru ekonomiky, z nichž jeden předložila obhajoba, jak hodnotily svědecké výpovědi Ing. L. B., jediné společnice a jednatelky obchodní společnosti B. T., s. r. o., a jejích zaměstnanců, že z důkazů vyvodily závěr, že obviněná byla tou osobou, která si ponechávala peněžní hotovost zaměstnavatele pro svou vlastní potřebu, že nevyhověly návrhům na doplnění znaleckých posudků a listinných důkazů apod. Tyto námitky obsahově neodpovídaly zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nebyly pod něj podřaditelné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec