7 Tdo 498/2009
Datum rozhodnutí: 20.05.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 498/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. května 2009 o dovolání obviněného P. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 13 To 409/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 173/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 9. 2008, sp. zn. 3 T 173/2008, byl obviněný P. D. uznán vinným pod bodem 1) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 2) trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený E. L. , odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný podal proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 9. 2008, sp. zn. 3 T 173/2008, odvolání proti výrokům o vině a trestu. Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 13 To 409/2008, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově uznal obviněného P. D. vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin a za trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 2) nezměněn, odsoudil obviněného podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 13 To 409/2008, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se necítí být vinen žalovanými skutky a vytkl soudu druhého stupně, že se nedostatečně vypořádal s jeho obhajobou a s předloženými důkazy. Skutky, pro které byl odsouzen, údajně nevykazují všechny znaky trestných činů. Rovněž namítl, že nebyla naplněna materiální stránka žalovaných skutků ve smyslu § 3 odst. 1, 4 tr. zák. Zejména vytkl soudům obou stupňů, že při posouzení materiální stránky trestných činů se zaměřily pouze na zkoumání okolností zakládající znaky uvedených trestných činů, avšak nepřihlédly k dalším okolnostem, které mají vliv na společenskou nebezpečnost jednání obviněného. Dodal, že proti poškozenému O. S. nepoužil žádné výrazné násilí ani žádnou zbraň. Poukázal také na výši škody, která je podle něj nepatrná. Obviněný je z těchto důvodů přesvědčen, že skutky byly nesprávně kvalifikovány jako trestné činy, ačkoliv se nejedná o trestné činy, nýbrž pouze o přestupky.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 13 To 409/2008, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 9. 2008, sp. zn. 3 T 173/2008, a aby přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný byl v minulosti již za zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán. Přesto tato okolnost jakož i další okolnosti posuzovaného případu byly odvolacím soudem posouzeny z hlediska možné právní kvalifikace jednání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty tak, že nezvyšovaly společenskou nebezpečnost jednání obviněného podstatným způsobem ve smyslu nebezpečné recidivy. Stejné okolnosti, z nichž obviněný dovozuje jen nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, konkrétně menší intenzita užitého násilí a nižší škoda způsobená loupeží, však nemohou podle názoru nejvyšší státní zástupkyně v daném případě způsobit, že by posuzovaný trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák. nedosahoval ani dolní hranice typové nebezpečnosti činu pro společnost.



Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že rozhodnutí není zatíženo vytýkanou vadou a zcela nekonkrétní námitky obviněného týkající se formální stránky trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. nelze učinit předmětem přezkumu dovolacího soudu, proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného P. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a současně navrhla, aby bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Trestného činu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.

Obviněný namítl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily materiální znak skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Tuto právní námitku relevantní z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud považuje za neopodstatněnou. V souladu s § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnosti určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Toto ustanovení, které vyžaduje hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, má podstatný význam nejen pro úvahu, zda jde vůbec o trestný čin, ale rozhodujícím způsobem zasahuje i do úvah o tom, zda jde o trestný čin závažnějšího nebo méně závažného charakteru (srov. č. 33/1962 Sb. rozh. tr.) Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnosti zpravidla vyšší než nepatrný (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Společenská nebezpečnost činu je v tomto případě dána zejména způsobem provedení obou činů a jejich následky, okolnostmi spáchání trestných činů, pohnutkou a mírou zavinění obviněného.

Soud prvního stupně správně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, že společenská nebezpečnost činu je dána mimo jiné tím, že obviněný napadl osobu mladistvou, které v době napadení ještě nebylo 15 let, jakož i skutečnost, že obviněný byl po činu rozhodnut si peníze ponechat i za cenu dalšího násilí. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí se rovněž zabýval posouzením znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a učinil závěr, že nejde o případ zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že sama výše finanční částky rovněž do jisté míry snižuje společenskou nebezpečnost jednání obviněného , avšak výše škody není kvalifikačním znakem pro naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže. (srov. č. l. 227 spisu). Z popisu skutku je nesporné, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky uvedeného trestného činu. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z popsaného skutkového děje je zřejmé, že úmysl obviněného směřoval k násilnému získání finančního obnosu od poškozeného. Nelze se tedy odvolávat na výši škody, která je v tomto případě nízká, neboť tato skutečnosti je odvislá pouze od okolnosti, jaký finanční obnos měl poškozený u sebe. Posouzení stupně společenské nebezpečnosti činu je proto zcela správné a tato námitka obviněného je nedůvodná.

Obviněný namítl absenci znaků trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. s tím, že se jedná pouze o přestupky. Tuto námitku však blíže neodůvodnil. Dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen uvést ve svém dovolání alespoň jeden z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., a je povinen uvést okolnosti, jimiž je podložen. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněné dovolací námitky lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, když kvalifikoval skutky pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud zjistil, že obviněný uplatnil relevantní právní námitky, které lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, shledal je však neopodstatněnými.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného P. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. května 2009

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek