7 Tdo 497/2005
Datum rozhodnutí: 05.05.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 497/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. 5. 2005 dovolání obviněných P. V. a P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 11 To 145/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 10/2003 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 48 T 10/2003, byli obvinění P. V. a P. K. uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.

Podle skutkových zjištění krajského soudu se jej dopustili tím, že

I. obviněný P. V. sám od poloviny měsíce března do poloviny měsíce května roku 2001 v Ústí nad Labem a jinde prodal J. M. při 10 uskutečněných obchodech celkem nejméně 1 500 g metamfetaminu, tedy psychotropní látku zařazenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách,

II. obvinění P. V. a P. K. společně v přesně nezjištěné době od května do konce července 2002 v L., okres Ú. n. L., a jinde zajistili prostřednictvím osoby, jejíž totožnost byla utajena a která vystupovala v trestním řízení pod smyšleným jménem P. N., nejméně ve 20 případech prodej heroinu, tedy omamné látky uvedené v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, dalším nezjištěným osobám a to v T., D. a jinde v celkovém množství nejméně 4,1 kg.

Obviněnému P. V. byl tímto rozsudkem uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 2.500.000,- Kč, přičemž pro případ jeho nevykonání byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců.

Obviněnému P. K. byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 1.200.000,- Kč a pro případ jeho nevykonání byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

K odvolání obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 11 To 145/2004, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek krajského soudu ohledně obviněných P. V. a P. K. ve výroku o peněžitém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl nově tak, že obviněnému P. V. uložil peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč a pro případ jeho nevykonání stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, obviněnému P. K. pak uložil peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč a pro případ jeho nevykonání stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.

II.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění P. V. a P. K. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Obviněný P. V. napadl rozsudek vrchního soudu v celém rozsahu, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První část odůvodnění dovolání obviněného P. V. obsahuje obsáhlé úvahy o tom, co lze podřadit pod pojem právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel uvádí, že si je vědom, že podle dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze s poukazem na tento dovolací důvod přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhého stupně, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování či správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. S tímto závěrem pak dovolatel v další části odůvodnění svého dovolání polemizuje. Oporu pro své tvrzení, že Nejvyšší soud by měl z titulu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumávat i skutkový stav zjištěný soudy v předcházejícím řízení, spatřuje obviněný v normách trestnímu právu nadřazených, které podle jeho přesvědčení zajišťují v České republice svrchovanost, existenci jednotného a demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana, při dodržování závazků vyplývajících z mezinárodního práva. Podle názoru dovolatele se současný výklad dané problematiky Nejvyšším soudem příčí účelu trestního zákona.

Napadenému rozhodnutí vytýká, že sice v právní větě výroku obsahuje závěr o neoprávněnosti prodeje omamné látky, avšak ze skutkové věty rozsudku taková skutečnost podle jeho názoru nevyplývá. Podle obviněného není rozdílu v tom, chybí-li vyjádření neoprávněnosti prodeje v popisu skutku, nebo zda neoprávněnost prodeje je sice v jeho popisu vyjádřena, avšak samotná skutková zjištění jsou vadná. Zjištěné jednání je sice soudem pokládáno za neoprávněné (nedovolené), ovšem taková neoprávněnost (nedovolenost) se ve vztahu ke znění skutkové věty podle dovolatele pouze předpokládá. Pokud zákonodárce stanovil v trestním řádu jako jeden z dovolacích důvodů vady právního posouzení skutku nebo vady jiného nesprávného hmotně právního posouzení, pak tím podle mínění obviněného vyjádřil také zájem na posouzení věci v souladu s právem. Obviněný má tedy za to, že Nejvyšším soudem zastávaný výklad je restriktivní a odporuje smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku. Své obsáhlé úvahy na toto téma uzavírá dovolatel tím, že podle jeho přesvědčení má být prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožněno domáhat se na základě kvalifikované právní námitky i přezkoumání skutkových zjištění a poukazuje v této souvislosti na některá rozhodnutí Ústavního soudu.

Dovolatel přitom uvádí (viz str. 6 odůvodnění dovolání), že samotné odstranění vady spočívající v nedostatečném vyjádření neoprávněnosti prodeje omamné látky ve výroku rozsudku by bylo poněkud samoúčelné, nicméně poukaz na tuto vadu považuje za prostředek k tomu, aby byla v širším kontextu přezkoumána zákonnost a odůvodněnost celého rozhodnutí. Namítá v této souvislosti, že dovolací řízení nemůže vybočovat mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Evropskou úmluvou o lidských právech a Listinou základních práv a svobod. Obdobný přístup lze podle dovolatele zaznamenat i v rozhodovací praxi Ústavního soudu.

V úvodu další části odůvodnění dovolání obviněný zdůrazňuje, že žádný ze zjištěných skutků nespáchal. Podle jeho přesvědčení trestní řízení před soudy obou stupňů bylo zatíženo vadami, je založeno na vadném hodnocení provedených důkazů a z toho vychází nesprávné právní posouzení.

Ve vztahu ke skutku pod bodem I obviněný namítá, že výpovědi svědků J. M., A. K. a D. Z. jej ze spáchání zjištěných skutků neusvědčují. Obdobně hodnotí i důkazní význam obsah odposlechů spoluobviněného P. K. pořízených ve V. L. dne 18. 2. 2003, jakož i dopisu psaného svědkem R. C.

Co se týče skutku pod bodem II, napadá obviněný jednak výpovědi utajených svědků P. N. a P. K., ale také samotný režim použití tohoto institutu v jeho trestní věci. Za nesprávné považuje také to, že soudy obou stupňů se nezabývaly složením předmětných látek (metamfetaminu a heroinu), neboť otázka jejich čistoty a množství je založena pouze na výpovědi utajovaných svědků, u nichž byla podle názoru obviněného zcela vyloučena možnost ověření jejich hodnověrnosti. Jejich výpovědi považuje za osamocené, když předmětná látka heroin u něj nebyla nalezena.

V poslední části dovolání obviněný namítá, že postupem nalézacího i odvolacího soudu došlo podle něj k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a k porušení principu rovnosti zbraní, neboť nebyly vyslyšeny jeho návrhy na doplnění dokazování.

Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám tak, že jej zprostí obžaloby v celém rozsahu.

Obviněný P. K. napadl rozsudek vrchního soudu v celém rozsahu z dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění dovolání především namítá, že soud rozhodl o jeho vině a trestu na základě dvou přímých důkazů, a to výslechu dvou utajených svědků, jejichž věrohodnost obviněný zpochybňuje. Má za to, že nebyly splněny předpoklady pro použití režimu utajených svědků, neboť nebylo prokázáno jejich faktické ohrožení. Věrohodnost jejich výpovědí je podle obviněného zpochybněna i tím, že za situace, kdy se výpověď prvního z nich nejevila přesvědčivá, objevil se druhý svědek. V této souvislosti pak poukazuje na to, že při hlavním líčení chyběla vizuální kontrola nad jejich výslechy a nebylo tedy možné ověřit, zda-li těmto svědkům nebyly ponechány písemné poznámky či zda jim někdo neradil, jak mají vypovídat. Jako nedostatečné hodnotil obviněný i další provedené dokazování a to v tom, že nebyl akceptován jeho návrh na výslech provozovatelů, personálu a dalších osob, které působily v nočních klubech, kam měli ze spoluobviněným podle obžaloby dodávat předmětné látky. Dovolatel je přesvědčen, že během pobytu na svobodě byl neoprávněně sledován policejními orgány a byl mu odposloucháván telefon, ačkoliv o tom není ve spise nic uvedeno. V další části dovolání pak obviněný vypočítává nesrovnalosti, které podle jeho názoru lze zjistit porovnáním výpovědí utajených svědků P. K. a P. N.

Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu a po jejich zrušení podle § 265k odst. 1 tr. ř. jim věc přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu podle § 265l odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obou obviněných do data konání neveřejného zasedání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání jsou přípustná, byla podána oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda obviněnými uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud ve vztahu k oběma dovoláním zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. žádného trestného činu neměl. Myslí se tím, přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.

K dovolání obviněného P. V.

Podstatnou částí dovolání obviněného P. V. byla polemika s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle které dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určen k další revizi skutkových zjištění, k nimž dospěly soud prvního a druhého stupně, ani k přezkumu rozsahu a správnosti jimi provedeného dokazování.

Nejvyšší soud neshledává námitky uplatněné v tomto směru obviněným P. V. opodstatněné a nevidí důvod jakkoli se od stávající rozhodovací praxe odchylovat. Mezinárodní dokumenty, jimiž je Česká republika vázána, garantují právo na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění formou dvoustupňového řízení (viz čl. 13 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, resp. čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této úmluvě). Nejvyšší soud proto coby soud dovolací není obecnou třetí instancí provádějící úplný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž v souladu s úpravou obsaženou v § 265a tr. ř. umožňuje přezkum pouze některých, zde výslovně uvedených rozhodnutí, a to (viz § 265b tr. ř.) z důvodů přesně vymezených. Jak ostatně konstatoval i Ústavní soud (viz IV. ÚS 73/03) již samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů. V rámci aplikace tohoto restriktivního pojetí proto platí, že není-li zjištěna existence některého ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, nemůže být bez splnění této podmínky dovozována zákonná povinnost Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího dovolání věcně projednat (shodně viz II. ÚS 651/02).

Z uvedeného vyplývá, že zavedená praxe setrvává na tom, že cestou dovolání nelze napadnout skutková zjištění soudů, ale pouze to, zda tato zjištění naplňují znaky trestného činu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy uplatnit jen ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému soudy v předcházejícím trestním řízení. Takto zastávané stanovisko bylo stvrzeno řadou rozhodnutí Ústavního soudu. Mezi nejdůležitější patří např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 687/02, II. ÚS 798/02, III. ÚS 732/02, I. ÚS 95/03, II. ÚS 195/03, III. ÚS 174/03, IV. ÚS 449/03.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. V. obsahuje jedinou námitku, která naplňuje deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm g) tr. ř., a sice výhradu, že skutková zjištění obsažená ve skutkové větě výroku rozsudku krajského soudu nevyjadřují znak skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. neoprávněně .

Tuto námitku však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou. Podle závěru soudů naplnil obviněný P. V. skutkovou podstatu uvedeného trestného činu tím, že neoprávněně jinému prodal psychotropní látku a čin spáchal ve větším rozsahu.

Ve skutkové větě pod body 2 resp. 3 výroku se uvádí, že obviněný (na místě, v čase a v množství zde specifikovaném) prodal metamfetamin (bod 2), resp. heroin (bod 3), tedy omamné látky uvedené v příloze č. 5 (resp. příloze č. 3) zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách.

Podle závěru Nejvyššího soudu již ze samotného odkazu na zákon č. 167/1998 Sb. o návykových látkách logicky plyne, že v uvedených případech šlo o neoprávněný prodej těchto látek. Uvedený zákon totiž váže zacházení s látkami uvedenými v příloze zákona včetně jejich nákupu a prodeje (pokud jej vůbec připouští) na povolení, podmínky, jehož udělení rovněž upravuje (§ 4, § 8, § 12 cit. zák.). Zatímco v případě heroinu je zacházení s ním vázáno výhradně na takové povolení, v případě metamfetaminu, resp. látek jej obsahujících stanoví zákon v § 5 výjimky, kdy lze s touto látkou zacházet i bez povolení (většinou v souvislosti s poskytováním lékařské či veterinární péče).

V ostatních případech je prodej heroinu i metamfetaminu neoprávněný a současně trestný ve smyslu § 187 odst. 1 tr. zák., resp. dalších ustanovení trestního zákona. Již ze samotného odkazu na zákon č. 167/1988 Sb. v popisu skutku zakládajícího trestný čin ve výroku rozsudku lze tedy logicky předpokládat, že šlo o prodej neoprávněný. Nejvyšší soud proto uzavřel, že skutková zjištění zakládající uvedené právní posouzení mohla sice být, pokud jde o neoprávněnost prodeje heroinu a zejména metamfetaminu, vyjádřena ještě precizněji, nicméně současné znění výroku rozsudku, kterému zcela koresponduje i jeho odůvodnění, lze považovat za odpovídající zákonu, neboť žádným způsobem nenavozuje dojem, že by šlo o prodej oprávněný. To ostatně dovolatel ani nenamítal, když sám namítanou skutečnost ohodnotil jako nepřesnost vyjádření (viz str. 6 dovolání dole), jejímž prostřednictvím chtěl brojit primárně proti skutkovým závěrům soudů.

Další námitky obviněného P. V. již neobsahují žádnou námitku, která by napadala právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení.

Obviněný v další části dovolání především oponuje rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně pak zpochybňuje skutkové závěry soudů v jeho trestní věci, když brojí proti výpovědím svědků, jejich hodnověrnosti, použitelnosti dalších provedených důkazů a způsobu, jakým soudy tyto důkazy hodnotily. K těmto námitkám proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť ačkoliv dovolatel deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tyto námitky směřovaly výhradně vůči skutkovým zjištěním soudu prvního i druhého stupně, přičemž ve vytýkaných vadách je až následně spatřováno nesprávné právní posouzení skutku.

Obviněný P. V. dovolání opřel také o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě obsahuje dvě alternativy dovolacího důvodu.

Prvá alternativa je naplněna tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Tak tomu je v případě zamítnutí odvolání z tzv. formálních důvodů například podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo tehdy, bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Jinými slovy, tento dovolací důvod je naplněn tehdy, pokud odvolací soud měl odvolání přezkoumat po věcné stránce (meritorně), avšak namísto toho je bez věcného přezkoumání zamítl nebo odmítl z formálních důvodů (např. jako opožděně podané), ačkoli zákonné podmínky pro takový postup nebyly splněny. Prostřednictvím dovolání podaného z tohoto důvodu se lze proto domáhat věcného přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně v řádném opravném řízení, které soud druhého stupně v rozporu se zákonem neprovedl.

Druhou alternativou je, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V tomto případě nezáleží na tom, z jakých důvodů byl řádný opravný prostředek zamítnut či odmítnut, rozhodné je, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadou, která naplňuje některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.



Z obsahu dovolání obviněného P. V. lze dovodit, že se opírá o druhou z uvedených alternativ. V tomto směru však musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolatel zmíněnou alternativu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nenaplnil, neboť v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí nebyl podle závěru Nejvyššího soudu podrobně rozvedeného shora dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Pro úplnost dovolací soud dodává, že námitky obviněného P. V. zjevně nenaplňují ani prvou z uvedených alternativ, neboť jeho odvolání bylo vrchním soudem věcně přezkoumáno.

K dovolání obviněného P. K.

Ohledně dovolání tohoto obviněného učinil Nejvyšší soud ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stejný závěr jako ohledně dovolání obviněného P. V. Námitky tohoto obviněného směřovaly výhradně vůči skutkovým zjištění soudů, když dovolatel zpochybňoval naplnění zákonných podmínek provedení důkazu výslechem utajených svědků P. N. a P. K., jakož i věrohodnost jejich výpovědí. Obdobně uplatňoval výhrady proti tomu, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování. I v jeho případě proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265 tr. ř.

IV.

Z důvodů podrobně rozvedených shora proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. V. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného P. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. května 2005

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr