7 Tdo 492/2007
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 492/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. května 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného S. R., které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 8 To 390/2006, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 76/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 90 T 76/2005, byl S. R. uznán vinným trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. Těchto trestných činů se dopustil tím, že společně s již odsouzeným J. Š. dne 14. 5. 2005 v době od 16:00 hod. do 21:00 hod. v B. na ulici O. společně vnikli násilím do bytu č. 11 I. K., a to tak, že obžalovaný R. strčil nohu do dveří a poté je násilím otevřel a oba obžalovaní vstoupili do bytu a od poškozené požadovali, aby zaplatila dluh, který u nich má její známý J. Š. a který činí 10.000,- Kč a když poškozená toto odmítla, oba obžalovaní poškozené nedovolili z bytu odejít, vzali jí mobilní telefon a sdělili jí, že už neuvidí dceru, čímž u poškozené I. K. vzbudili důvodnou obavu o její život, když poté začali z bytu vynášel televizor zn. OVP v hodnotě 6.400,- Kč, hifi věž zn. Blue Sky v hodnotě 1.040,- Kč, televizní stolek ze světlého dřeva v hodnotě 1.350,- Kč a obžalovaný Š. riflovou bundu zn. Kenvelo v ceně 1.000,- Kč a kšiltovou čepici zn. Reno v ceně 200,- Kč, když odcizené věci pak naložil obžalovaný R. do přivolaného taxi a obžalovaný Š. poškozené sdělil, že pokud zavolá policii, tak už neuvidí dceru a s ní si to přijdou vyřídit, když následně se na místo dostavila hlídka městské policie Brno, která oba obžalované vyzvala, aby věci vrátili poškozené, když obžalovaný R. vzal televizor zn. OVP, který na schodech do bytu upustil na zem a rozbil ho, hifi věž a televizní stolek byl vrácen zpět a riflovou bundu a kšiltovou čepici odnesl obžalovaný Š.

Za uvedené trestné činy a sbíhající se trestné činy ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterými byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 9 T 71/2005, byl odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu činnosti (řízení všech motorových vozidel) na dobu 3 let a byl zrušen výrok o trestu z uvedeného trestního příkazu.

Odvolání S. R., které podal proti citovanému rozsudku soudu I. stupně, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 8 To 390/2006, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, spatřuje obviněný v tom, že ač řádně omluvil svoji neúčast na veřejném zasedání o jeho odvolání dne 20. 2. 2007, a to z důvodu pracovní neschopnosti, přičemž trval na své osobní účasti, veřejné zasedání proběhlo a bylo rozhodnuto ve věci bez jeho přítomnosti. Po operaci žaludečních vředů byl přitom teprve dne 18. 2. 2007 propuštěn z ústavního léčení, když dne 8. 2. 2007 byl operován z důvodu karcinomu žaludku. Postup odvolacího soudu tak považuje za zkrácení svého práva na obhajobu, když předtím nijak nemařil jednání odvolacího soudu, předvolání k jednání si osobně vyzvedl a protože se veřejného zasedání nemohl zúčastnit, nemohl uplatnit svá zákonná práva.

Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v nenaplnění znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Ohledně trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. poukazuje na výpověď strážníka městské policie T., který se svědkyní K. ihned po události mluvil a který uvedl, že jim bezprostředně po události tuto popisovala poněkud jinak než ji popsala ve své vědecké výpovědi a to, že ty dva muže měla pustit do bytu a říct jim, ať si vezmou co chtějí. Totéž měl vypovědět i druhý strážník městské policie, svědek H.

Ohledně trestného činu podle § 197a odst. 1 tr. zák. namítá, že rozhodně neměl v úmyslu dopustit se vůči poškozené násilí a ani se jej nedopustil, což je v souladu s uvedenou výpovědí svědků H. a T. Navíc z výpovědi poškozené nelze zcela jednoznačně považovat za prokázané, že jí skutečně vyhrožoval, když u hlavního líčení dne 12. 9. 2006 nebyla schopna specifikovat, co konkrétně jí říkal. Ani ze skutkové věty rozsudku nevyplývá, že by jí řekl něco, co by mohlo být považováno za výhrůžku těžkou újmou. Považuje proto za neprokázanou především také subjektivní stránku tohoto trestného činu.

Nedostatek subjektivní stránky pak, s ohledem na uvedenou výpověď strážníků městské policie, spatřuje i u trestného činu podle § 247 tr. zák., když si i se spoluobviněným mohli myslet, že jim poškozená dovolila předmětné věci z bytu odnést. S ohledem na souhlas poškozené, že se tak nemůže jednat o trestný čin.

Obviněný S. R. proto navrhl, aby bylo napadené usnesení podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušeno a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že trestní řád upravuje odlišné podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a veřejné zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného pouze výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nejsou vymezeny tak rigorozně a jsou obsaženy v § 232 a násl. tr. ř. Podle ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti u veřejného zasedání vzdává. Obviněný S. R. však v době konání veřejného zasedání nebyl ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody a ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. nebylo porušeno. Omluva neúčasti, spojená s žádostí o odročení veřejného zasedání, pak v daném případě nesplňuje předpoklad řádného podkladu pro jeho odročení. Potvrzení o pracovní neschopnosti se vydává především pro účely sociálního zabezpečení a samo o sobě neprokazuje, že obviněný je současně neschopen dostavit se k veřejnému zasedání soudu. Omluva by byla proto řádná, pokud by obsahovala podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na veřejném zasedání. V dovolání prezentovaná omluva tak nemůže být dostatečná, jelikož z jejího obsahu není patrný aktuální zdravotní stav obviněného a omezení, která z onemocnění nebo léčby vyplývají. Nedošlo proto podle státního zástupce k porušení žádného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyl naplněn.

Obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřipouští namítat nesprávnost skutkových zjištění, hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. Nejedná se ani o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, který by mohl zásah do skutkových zjištění připustit. Skutkový stav byl ale zjištěn spolehlivě a bylo prokázáno, že se oba obvinění na spáchání skutku aktivně podíleli. Obviněný tak sice formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale jím uplatněné námitky stojí mimo jeho rámec.

Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání S. R.a zčásti odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a zčásti podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

První uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje S. R. v porušení ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání odvolacího soudu dne 20. 2. 2007.

Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciálně určeno pro řízení u odvolacího soudu, podpůrně lze použít obecná ustanovení o veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.).

Podle § 234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle § 233 odst. 1, věta prvá, tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. V souladu s tím je namístě obviněného k veřejnému zasedání předvolat zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné obviněného vyslechnout, nebo mu umožnit účast při jiném doplnění dokazování ve veřejném zasedání, resp. v rámci zachování kontradiktornosti řízení mu dát možnost vyjádřit se k podání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného není nutná, se obviněný o konání veřejného zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto zasedání dotčena (§ 233 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

O takový případ se jednalo v posuzované věci. Odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání vyrozuměl, když neshledal důvody k jakémukoli doplnění dokazování ve veřejném zasedání, které se omezilo na provedení podaného odvolání obhájcem obviněného a vyjádření krajského státního zástupce k tomuto odvolání.

Z ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. Z toho plyne, že pokud obviněný nebude ve vazbě nebo výkonu trestu, lze v zásadě veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti. Další podmínkou konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je, že byl k němu předvolán nebo o jeho konání vyrozuměn při respektování pětidenní lhůty k přípravě stanovené v § 233 odst. 2 tr. ř.

Tato podmínka byla v posuzovaném případě splněna.

Účast ve veřejném zasedání je třeba obviněnému umožnit, vzhledem k jeho ústavnímu právu vyplývajícímu z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, též v případě kdy výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, přičemž svoji neúčast řádně a včas omluví důvody, které mu skutečně objektivně brání osobně a plnohodnotně se veřejného zasedání zúčastnit. Postup odvolacího soudu také nesmí být v rozporu s právem na spravedlivý proces, tj. věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního stíhání dosáhnout i bez přítomnosti obviněného (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Nejvyšší soud ale neshledal v daném případě porušení žádné z uvedených podmínek pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.

Obviněný nebyl k veřejnému zasedání dne 20. 2. 2007 předvolán, jak uvádí v dovolání, ale toliko byl vyrozuměn o jeho konání. Již tím dal odvolací soud najevo, že osobní účast obviněného u veřejného zasedání není nutná (§ 233 odst. 1 tr. ř.). V době konání veřejného zasedání obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, nebylo proto nutné aby s jeho konáním v nepřítomnosti vyslovil souhlas (§ 263 odst. 4 tr. ř.).

Z protokolu o veřejném zasedání dne 20. 2. 2007 vyplývá, že S. R. se k jednání nedostavil a jeho obhájce předložil kopii potvrzení o pracovní neschopnosti obviněného (od 19. 2. 2007) a propouštěcí zprávy z nemocnice. Dále obhájce uvedl, že včera mu telefonoval kamarád obviněného a zprostředkovaně ví, že klient trvá na účasti. Předložené materiály že obdržel dnešního dne. Poté, po poradě senátu, bylo vyhlášeno usnesení, že bude jednáno v nepřítomnosti obviněného.

Z potvrzení o pracovní neschopnosti chirurgické ambulance z 19. 2. 2007 vyplývá, že obviněný byl neschopen práce od 26. 1. 2007 a ústavní léčení bylo ukončeno 18. 2. 2007.

Z propouštěcí zprávy Nemocnice Milosrdných bratří v Brně vyplývá, že obviněnému byla dne 8. 2. 2007 provedena operace žaludku, pooperační průběh byl bez komplikací, v průběhu hospitalizace je rána zhojena a drén i stehy byly odstraněny. Při propuštění z ústavního léčení dne 18. 2. 2007, bylo obviněnému doporučeno tělesné šetření, 4 týdny nezdvihat břemena a při akutních obtížích kontrola na ambulanci nemocnice.

Z dalšího potvrzení o pracovní neschopnosti ze dne 19. 2. 2007, vystaveného nikoli chirurgickou ambulancí ale praktickou lékařkou, vyplývá, že obviněný byl uznán neschopným práce od 19. 2. 2007.

Obsah obhájcem obviněného předložených listin prokazuje toliko skutečnost, že obviněný byl v den konání veřejného zasedání o jeho odvolání neschopen práce. V žádném případě z nich ale nevyplývá, že nebyl schopen dostavit se k soudu a zúčastnit se veřejného zasedání. Pro tento závěr nesvědčí ani propouštěcí zpráva z nemocnice a provedená operace, když obviněný byl dne 18. 2. 2007 propuštěn z ústavního léčení se zhojenou pooperační ránou a jeho omezení nespočívalo v zákazu chůze, ale toliko v tělesném šetření a zákazu zdvihání břemen. Obviněný tak byl schopen dostavit se k soudu, o čemž svědčí i skutečnost, že následující den po propuštění z nemocnice a jeden den před konáním veřejného zasedání odvolacího soudu, se byl schopen dostavit k dalšímu lékaři. Nejednalo se ale o akutní komplikace v souvislosti s operací a ústavní léčbou, protože obviněný nenavštívil chirurgickou ambulanci jak mu pro tento případ bylo uloženo, ale praktickou lékařkou, kde se měl do tří dnů po propuštění dostavit na kontrolu.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že obviněný se nedostavil k veřejnému zasedání, ač mu v tom jeho zdravotní problémy nebránily, a to ani sám nenamítá a byl pouze neschopen práce, což je z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. bez významu. Potvrzení o pracovní neschopnosti má význam pro účely sociálního zabezpečení a deklaruje zaměstnavateli neschopnost zaměstnance k výkonu práce, nikoliv ale neschopnost dostavit se k soudu. Proto nemůže být dostatečnou omluvou nedostavení se obviněného k soudu a důvodem k odročení jednání soudu. Zvláště pak za situace, kdy obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn, čímž dal soud najevo, že jeho osobní účast není ani nutná, kdy obviněný v odvolání žádné doplnění dokazování nenavrhoval a kdy ani žádné důkazy odvolacím soudem v průběhu veřejného zasedání prováděny nebyly.

Nejvyšší soud tak zjistil, že pokud odvolací soud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, neporušil žádné ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a námitky uvedené v dovolání jako zjevně neopodstatněné nejsou způsobilé tento důvod dovolání naplnit.

Dále obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněného je ale zřejmé, že nesprávné právní posouzení skutku dovozuje zejména z výpovědí strážníků městské policie H. a T., kterým měla poškozená po události sdělit, že oba muže pustila do bytu a řekla jim, ať si vezmou co chtějí. Obviněný tak v podstatě opakuje svoji obhajobu, že poškozená je sama pozvala dovnitř a sama nabídla, aby si věci odnesli, ač již soud I. stupně považoval tuto jeho obhajobu za zcela vyvrácenou. Vycházel přitom i z výpovědí uvedených svědků, kteří naopak podpořili výpověď poškozené když shodně uvedli, že poškozená žádala o vrácení věci a že je R. odnesl proti její vůli. Obviněný tak nesprávné právní posouzení skutku a zejména nedostatek subjektivní stránky daných trestných činů, zakládá na jiném hodnocení provedených důkazů a v podstatě na jiném průběhu skutkového děje, než byl zjištěn soudem I. stupně a potvrzen soudem odvolacím. Takovéto námitky ale nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou mimo uplatněný důvod dovolání. Nejvyšší soud se proto nezabýval tvrzením obviněného, že v žádném případě neměl v úmyslu dopustit se násilí vůči poškozené a ani se ho nedopustil, z čehož dovozuje nedostatek subjektivní stránky trestného činu podle § 197a tr. zák., protože tato námitka je v přímém rozporu se skutkovým zjištěním soudů, že oba obvinění po vniknutí do bytu poškozené sdělili, že už neuvidí dceru, čímž u ní vzbudili důvodnou obavu o její život. Nezabýval se ani námitkou, že z výpovědi poškozené nelze jednoznačně prokazovat, že jí skutečně vyhrožoval, čímž obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené a tím i zjištěný skutkový stav a nikoliv právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem.

To platí i o námitce obviněného o nedostatku subjektivní stránky u trestného činu podle § 247 tr. zák., když své zavinění i údajný souhlas poškozené opět dovozuje ze svého hodnocení výpovědí strážníků městské policie a zpochybňuje tak správnost hodnocení důkazů soudem I. stupně.

Ač tedy obviněný výslovně uvádí, že jednání, kterého se měl dopustit, resp. jak je popsáno ve výroku rozsudku soudu I. stupně, nenaplňuje skutkovou podstatu trestných činů, jimiž byl uznán vinným, tak z jeho konkrétních námitek je zřejmé, že naopak se skutkovým zjištěním uvedeným v rozsudku nesouhlasí a v rozporu s uplatněným důvodem dovolání se domáhá jeho změny.

Jako jedinou hmotně právní námitkou směřující proti právnímu posouzení skutku, se Nejvyšší soud zabýval tvrzením obviněného, že ani ze skutkové věty rozsudku nevyplývá, že by poškozené řekl něco, co by se mohlo považovat za výhrůžku těžkou újmou. Tím obviněný v podstatě zpochybňuje právní závěr soudů, že pokud oba obvinění poškozené po odmítnutí jejich požadavku na zaplacení dluhu sdělili, že už neuvidí dceru, jedná se o vyhrožování jinou těžkou újmou ve smyslu § 197a odst. 1 tr. zák.

Závěr o existenci vyhrožování jinou těžkou újmou, musí vycházet jak z přihlédnutí k následkům ve formě těžké újmy na zdraví, jak jsou uvedeny v § 89 odst. 7 tr. zák. nebo jiným těžkým újmám (např. usmrcení), tak i z přihlédnutí ke konkrétním okolnostem daného případu a k subjektivním pocitům osoby, které je vyhrožováno. Vyhrožováním jinou těžkou újmou tak může být i vyhrožování usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví poškozené, nebo osobě jí blízké.

Podle výroku o vině (tzv. skutkové věty) oba obvinění vstoupili do bytu poškozené poté, co S. R. násilím otevřel dveře, požadovali od ní zaplacení dluhu 10.000,- Kč a když to poškozená odmítla, oba jí nedovolili z bytu odejít a sdělili jí, že už neuvidí dceru. Z okolností případu je pak významné, že v bytě setrvali téměř 5 hodin, pili alkohol, telefonovali a mluvil s někým východním jazykem, chovali se agresivně, výrazně agresivnější byl S. R.. Když se do bytu vrátila dcera poškozené a uviděla ji ubrečenou, tak se také rozbrečela. Je tak zřejmé, že oba spoluobvinění jako spolupachatelé vytvořili v bytě pro poškozenou vypjatou a psychicky náročnou atmosféru, o čemž svědčí i výpověď obou strážníků městské policie, že poškozená působila velmi rozrušeným dojmem. Při odchodu z bytu a odnášení odcizených věcí pak spoluobviněný J. Š. poškozené opět sdělil, že pokud zavolá policii, tak už neuvidí dceru a přijdou si to s ní vyřídit.

Z uvedeného je zřejmé, že za dané situace výhrůžka poškozené jako matce, která má silné citové vazby na svoje dítě, že už neuvidí dceru, ať již z jakéhokoliv důvodu (usmrcení, ublížení na zdraví, trvalý únos, atp.), je hrozba takovou újmou srovnatelná s jinými těžkými újmami uvedenými v trestním zákoně. Podle výpovědi poškozené jí přitom S. R. vyhrožoval také tím, že by se jí a dceři mohlo stát něco nečekaného. Proto výhrůžka, že již neuvidí dceru, naplňuje po formální i materiální stránce znak jiné těžké újmy ve smyslu § 197a odst. 1 tr. zák. Pokud tedy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně o vině S. R. tímto trestným činem, nespočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku a tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.

Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš