7 Tdo 492/2005
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 492/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. dubna 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. H., které podal proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 9 To 652/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 50/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 2 T 50/2004, byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák., kterých se dopustil jednáním uvedeným ve výrokové části uvedeného rozsudku.

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 9 To 652/2004, bylo odvolání obviněného proti rozsudku soudu I. stupně zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Okresnímu i krajskému soudu vytýká, že postupovaly a rozhodly v kolizi se základními zásadami trestního řízení uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Namítá, že nikdy neřekl ani nenaznačil, že by v době dopravní nehody byl řidičem automobilu zúčastněného na nehodě, ale toliko opakovaně uvedl, že v době dopravní nehody ve vozidle jel on a jeho manželka. Za řidiče neoznačil sebe ani manželku, a to až do hlavního líčení, kde uvedl, že v době nehody automobil řídila jeho manželka. Po dopravní nehodě, když se na místo dostavili příslušníci policie, na dotaz jednoho z nich, kdo je držitelem vozidla, pouze odpověděl, že on. Následně s ním bylo zacházeno ze strany příslušníků policie jako s řidičem a nikoliv jako pouze s držitelem, ovšem v rozporu s procesními předpisy, konkrétně s ustanovením § 158 tr. ř. Namítá, že mu nebylo sděleno, že je podezřelým ze zavinění dopravní nehody a tedy i ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví a nebylo po něm ani zákonem předepsaným způsobem požadováno vysvětlení. Samotná skutečnost, že se jako osoba zúčastněná na nehodě v pozici spolujezdce podrobil na výzvu příslušníků policie dechové i krevní zkoušce na přítomnost alkoholu v krvi, nemůže zhojit pochybení příslušníků policie, zvláště když pouze splnil povinnost, které se musí podrobit každý účastník dopravní nehody. Nahrazení zákonem předepsaného postupu policejního orgánu před zahájením trestního stíhání následným, navíc rozporným svědectvím policejních orgánů, je v rozporu se zásadou materiální pravdy, resp. zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř. Jako manžel druhé podezřelé osoby považuje za svoje zákonné a nezadatelné právo, aby zvolil jakoukoliv taktiku obhajoby, ať již spočívala v tom, že neoznačil skutečného řidiče nebo ponechal příslušníky policie v jejich mylném dojmu, že jednají se skutečným řidičem. Měl také právo odmítnout vysvětlení, o kterém nebyl příslušníky policie poučen a měl právo i odmítnout výpověď, což také po zahájení trestního stíhání využil. Je výlučně jeho věcí, do jaké míry takto zvolenou taktikou chránil manželku jako eventuálního pachatele, který mohl být také pod vlivem alkoholu a tedy přísněji postižitelným.

Obviněný dále soudům vytýká, že vycházely z výpovědí policistů V. a M. ohledně jeho doznání k řízení automobilu, ač svědek M. přítomnost u takového doznání popřel a jejich postup je podle jeho názoru v příkrém rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 a § 158 odst. 1, 3, 5 a 8 tr. ř., když nerespektovaly základní zásadu trestního řízení v pochybnostech ve prospěch obviněného . Poukazuje také na písemné prohlášení jeho manželky, že v době nehody řídila automobil ona, což umožňuje jediný závěr, že přetrvávají závažné pochybnosti o jeho vině. Navrhl proto, aby bylo usnesení krajského soudu zrušeno a podle § 226 písm. c) tr. ř. byl zproštěn obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je mimořádný opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudem I. a II. stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Z obsahu dovolání ale vyplývá, že obviněný prosazuje vlastní verzi skutkového děje, když tvrdí, že v rozhodné době automobil neřídil. Protože obviněný nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., navrhl státní zástupce, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný žádné jiné nesprávné hmotně právní posouzení nenamítá. Jeho námitky vesměs směřují proti správnosti rozhodnutí soudů o jeho vině, ale nejsou založeny ani na zpochybňování správnosti právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. skutku jak byl zjištěn soudem I. stupně a potvrzen soudem odvolacím, ale směřují proti správnosti skutkových zjištění samotných. Konkrétně obviněný nesouhlasí se skutkovým zjištěním, že to byl on, kdo dne 15.10.2003 okolo 05.15 hodiny, v obci H., ... při jízdě osobním motorovým vozidlem ... přehlédl chodkyni J. J. ..., porazil ji přední částí svého vozidla ... a způsobil jí mnohačetná zranění, která si vyžádala hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení od 15. 10. do 5. 11. 2003, následnou pracovní neschopnost, a dne 7. 6. 2004 byla uznána v souvislosti se zraněními utrpěnými při dopravní nehodě invalidní, přičemž podle zjištění soudu I. stupně měl obviněný v době jízdy v krvi 1,52 g/kg alkoholu. Takovéto námitky ale důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují.

Dovolání není dalším odvoláním ale mimořádným opravným prostředkem sloužícím k nápravě pouze závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř. Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že v dovolacím řízení Nejvyšší soud přezkoumává toliko správnost právního posouzení skutku a nikoli správnost skutkových zjištění samotných. Nelze proto úspěšně v dovolání namítat, že soudy nižších stupňů neprovedly všechny potřebné důkazy, že provedené důkazy nesprávně zhodnotily a dospěly tak k nesprávným skutkovým zjištěním. Obviněný má nepochybně, jak sám uvádí v dovolání, zákonné a nezadatelné právo zvolit jakoukoliv taktiku obhajoby. Na druhé straně je výhradně v pravomoci soudu I. stupně, případně soudu odvolacího, stanovit potřebný rozsah dokazování, zhodnotit provedené důkazy a na základě toho zjistit skutkový stav, jako podklad pro právní posouzení jednání pachatele. Při zjišťování skutkového stavu věci, a nikoli při právním posouzení skutku, přitom soud I. stupně, případně soud odvolací, postupují podle ustanovení trestního řádu, jejichž porušení obviněný namítá v dovolání, a to včetně zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného .

Obviněný tak v dovolání neuvedl jedinou námitku, která by byla způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš