7 Tdo 491/2013
Datum rozhodnutí: 02.07.2013
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 písm. i) tr. zákoník



7 Tdo 491/2013-17
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. července 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. F. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. 7 To 390/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 91/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 4 T 91/2012, byl obviněný P. F. uznán vinným dvěma přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Přečinů se obviněný dopustil tím, že ad 1) v době od 16. 6. 2009 do 9. 2. 2010 nedocházel bez řádné omluvy v B. do Fakultní nemocnice u sv. Anny, na Pracoviště medicíny dospělého věku na ulici V. , ani nikde jinde, na ambulantní sexuologické léčení, přestože věděl, že má toto léčení uloženo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 6 Nt 290/96, které nabylo právní moci dne 12. 12. 2003, ad 2) v době od 11. 8. 2011 do 20. 6. 2012, poté co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, nedocházel bez řádné omluvy v B. do Fakultní nemocnice u sv. Anny, na Pracoviště medicíny dospělého věku na ulici V. , ani nikde jinde, na ambulantní sexuologické léčení, přestože věděl, že má toto léčení uloženo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 6 Nt 290/96, které nabylo právní moci dne 12. 12. 2003, a toto léčení mu bylo prodlouženo o dva roky, usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 6 Nt 290/96, které nabylo právní moci dne 26. 10. 2010.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině a trestu, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. 7 To 390/2012, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h), l) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., byla podle obviněného porušena ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání, neboť dne 8. 11. 2012 soud konal veřejné zasedání, ačkoli doložil průkaz o pracovní neschopnosti a jednání u soudu se tedy nemohl zúčastnit. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že skutky byly nesprávně posouzeny jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku (tedy, že mařil výkon nebo účel zabezpečovací detence), když měl být uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku (tedy, že zmařil výkon nebo účel ochranného léčení nebo ochranné výchovy). K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá, že na jednání, kterého se dopustil, mělo být nahlíženo jako na trvající přečin, tedy jediný trestný čin (v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 4 Tz 178/2004). Na závěr obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přičemž poukázal na údajnou nezákonnost řízení, v nichž mu bylo ukládáno ochranné léčení (usnesení Městského soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 6 Nt 290/96 a usnesení Městského soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 6 Nt 290/96), kdy byl podle něj dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř., ale obhájce mu ustanoven nebyl. Uvedená rozhodnutí tak nebyla vydána v souladu se zákonem.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně i Městského soudu v Brně, a aby vrátil věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitku obviněného ve vztahu k jeho neúčasti u veřejného zasedání, konaného k projednání jeho odvolání, považuje za zcela nekonkrétní. Přitom neúčast obviněného u veřejného zasedání sama o sobě nezakládá tento dovolací důvod, obviněný neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, jež by svědčily, že by mu nesprávným postupem odvolacího soudu byla odňata možnost vyjádřit se k věci ve veřejném zasedání a tímto způsobem bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., naplňují podle státního zástupce dvě námitky. Námitka údajné nesprávné právní kvalifikace jeho jednání podle § 337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku, která však podle názoru státního zástupce nezohledňuje změny ve znění trestního zákoníku, neboť ze znění § 337 odst. 1 tr. zákoníku účinného do 7. 12. 2012 (tj. do účinnosti novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 390/2012), bylo jednání obviněného jednoznačně podřaditelné pod ustanovení § 337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku. Tuto námitku obviněného tak státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněnou. Zjevně neopodstatněnou je podle něj rovněž námitka, že jednání obviněného mělo být posouzeno jako jeden trvající přečin. U trvajícího trestného činu musí podle státního zástupce trvat jednání, kterým je udržován protiprávní stav. Tak tomu v případě obviněného v dané věci podle státního zástupce nebylo, neboť obviněný (v důsledku výkonu trestu odnětí svobody) po určitou dobu (od 10. 2. 2010 do 10. 8. 2011) tento protiprávní stav neudržoval. Nalézací soud tak podle něj správně jednání obviněného právně posoudil jako dva samostatné přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku (ve znění účinném do 7. 12. 2012). Odkaz obviněného na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 178/2004 považuje státní zástupce za nepřiléhavý. Pokud jde o námitky týkající se rozhodnutí, jímž bylo obviněnému uloženo ochranné opatření, státní zástupce uvedl, že případná procesní pochybení v tomto směru by bylo možno zhojit na základě opravných prostředků uplatněných v uvedeném řízení. Takovéto (údajné) pochybení však nemůže mít bezprostřední dopad na právní posouzení jednání obviněného jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku (ve znění účinném do 7. 12. 2012). K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle názoru státního zástupce obviněný nevznesl jakékoli relevantní námitky. Státní zástupce pouze konstatoval, že s ohledem na druh a délku uloženého trestu není uvedený důvod zjevně naplněn. Dovolání i ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu tak státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněné.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h), l) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

V daném případě shledává obviněný naplnění tohoto důvodu dovolání v postupu odvolacího soudu, který konal dne 8. 11. 2012 veřejné zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, ač se řádně omluvil a zaslal soudu potvrzení o pracovní neschopnosti. Nejvyšší soud se touto námitkou obviněného zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

Protože účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno v obžalobě za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena, trestní řád odlišně upravuje podmínky, za nichž lze (spíše výjimečně) konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, jako těžiště a vyvrcholení procesu dokazování a za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Nelze přitom přehlédnout, že hlavního líčení se obviněný zcela o své vůli nezúčastnil.

Podle § 238 tr. ř. se pouze na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení a nikoliv tedy i na přítomnost obviněného. Otázku přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně § 234 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele (odst. 1) a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná (odst. 2). Něco jiného zákon stanoví v § 263 odst. 2 tr. ř., podle kterého je povinná účast státního zástupce při veřejném zasedání (o odvolání). Podmínky za nichž lze konat veřejné zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného podle § 263 odst. 4 tr. ř., se pak vztahují pouze na případy, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. O takovýto případ se ale v této trestní věci nejedná.

Zbývá proto posoudit otázku, zda postupem odvolacího soudu nebyl obviněný zkrácen na svých obhajovacích právech, což by zakládalo uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. V daném případě nebyl ale obviněný k veřejnému zasedání konanému dne 8. 11. 2012 předvolán, ale jak vyplývá z č. l. 53 tr. spisu, byl o jeho konání pouze vyrozuměn (vzorem 7a), čímž dal odvolací soud najevo, že nepovažuje osobní účast obviněného za nutnou a obviněný byl upozorněn, že veřejné zasedání může proběhnout i bez jeho účasti, resp. v jeho nepřítomnosti. Zejména je tomu tak v případě, kdy soud ani nepředpokládá provádění dokazování, jak tomu bylo i v tomto případě. Účast obviněného při veřejném zasedání tak byla jeho právem, k jehož uplatnění mu odvolací soud poskytl všechny podmínky. Pokud se ale obviněný k veřejnému zasedání nedostavil, svou osobní účast tak nevyužil. Na tom nic nemění ani obviněným uváděná omluva, tedy to, že v den konání veřejného zasedání dne 8. 11. 2012 v 8:30 hodin se telefonicky omluvil z veřejného zasedání (viz úřední záznam na č. l. 55 tr. spisu) a téhož dne ve 13:40 hodin bylo soudu doručeno rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, ze kterého vyplývá, že obviněný byl již dne 7. 11. 2012 uznán práce neschopným. Pokud tedy obviněný vůbec neuvedl, že se chce zúčastnit veřejného zasedání, resp. že trvá na své osobní účasti a proto žádá o jeho odročení, neměl odvolací soud důvod nekonat veřejné zasedání, když mu z hlediska zákona v tomto postupu nic nebránilo (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 57 tr. spisu). Dovolání obviněného proto Nejvyšší soud považuje v tomto směru za zjevně neopodstatněné a uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. námitky obviněného nenaplnily.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.

Námitky obviněného uplatněné pod tímto dovolacím důvodem tomuto důvodu odpovídají, avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Podle obviněného bylo jeho jednání nesprávně právně kvalifikováno podle § 337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku (tedy, že se dopustil závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel zabezpečovací detence), když mělo být kvalifikováno podle § 337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku (tedy, že se dopustil závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel ochranného léčení nebo ochranné výchovy...).

Zjevná neopodstatněnost námitky obviněného vyplývá zejména z toho, že obviněný při formulaci své dovolací námitky vycházel ze znění zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného v době podání dovolání (4. 2. 2013, viz č. l. 78 tr. spisu) a nepřihlédl ke znění trestního zákoníku, který byl účinný v době rozhodování soudů o trestných činech obviněného. Z rozhodnutí soudu I. stupně soudu je totiž zřejmé, že obviněný byl uznán vinným dvěma přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2012 (který nabyl právní moci dne 8. 11. 2012), ve znění účinném ke dni rozhodnutí soudů ve věci, tedy ve znění účinném do 7. 12. 2012. Podle právní věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně tak mařil výkon úředního rozhodnutí tím, že se dopustil závažného jednání, aby zmařil výkon ochranného léčení, které mu bylo uloženo soudem. Jednání obviněného tak bylo soudem I. stupně (s nímž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil i soud odvolací) podřazeno pod správnou skutkovou podstatu § 337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku ve znění účinném ke dni rozhodnutí soudu, a bylo tedy správně právně kvalifikováno. K pochybení v právní kvalifikaci skutků tedy nedošlo, neboť novely trestního zákoníku, jež přinesly změny v ustanovení § 337 odst. 1 tr. zákoníku, a to zákon č. 390/2012 Sb., jímž byla snížena trestní sazba u uvedeného trestného činu ze tří na dvě léta odnětí svobody, a zákon č. 494/2012 Sb., jímž došlo ke změně v označení skutkových podstat, k přesunu skutkové podstaty ( , že se dopustil závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel ochranného léčení nebo ochranné výchovy ...) z ustanovení § 337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku nově do ustanovení § 337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, nebyly v době rozhodování soudů v trestní věci obviněného účinné a nebylo možné je aplikovat. Tato námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o námitku obviněného, že na jeho jednání mělo být nahlíženo jako na jediný skutek a tedy jako na trvající přečin, Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka stojí mimo uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterým lze napadat toliko výrok o uloženém trestu. Uvedená námitka však svým obsahem naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Také touto námitkou se Nejvyšší soud zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

K této problematice je nejdříve zapotřebí uvést, že trestněprávní zákony pojem trvající trestný čin neznají a tedy jej ani nevymezují. V právní nauce se za takový trestný čin označuje nepřetržité uskutečňování zločinné skutkové podstaty (srov. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D., Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Orac, Praha 2003, vydání první, str. 415). Na toto vymezení navázali další autoři a dovodili, že trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a ten pak udržuje anebo udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej také vyvolal . Podstatným rysem trvajícího trestného činu je, že se zde postihuje právě ono udržování protiprávního stavu . U tohoto trestného činu tedy musí trvat jednání, kterým se udržuje protiprávní stav. Vyvolání protiprávního stavu se může stát konáním i opomenutím (srov. § 112 tr. zákoníku). Udržování protiprávního stavu se pak zpravidla děje opomenutím, spočívajícím v tom, že pachatel takový stav neodstraní (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník Komentář C. H. Beck 1. vydání, 2009, strany 99 až 143). Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, a to jak z hlediska trestního práva hmotného, tak i z hlediska trestního práva procesního (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 4 Tz 178/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1184/2011). Okamžikem, kdy dojde k ukončení trestné činnosti v případě trvajícího trestného činu je okamžik, kdy byl odstraněn protiprávní stav.

V právě posuzovaném případě trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku není sporu o tom, že se skutečně jedná o trestný čin trvající. Neboť obviněný tím, že v posuzovaných obdobích nedocházel k výkonu ochranného léčení na příslušné zdravotnické pracoviště, soustavně narušoval režim léčby a zmařil tak zájem na řádném výkonu ochranného léčení, které mu bylo uloženo soudem. Nejvyšší soud se tedy zabýval otázkou, zda se v daném případě jedná o jediný trvající trestný čin (přečin), jak se domáhá obviněný nebo o dva samostatné trvající trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Pro správnost závěrů soudů obou stupňů, že se jedná o dva samostatné přečiny, svědčí zejména skutečnost, že při posuzování trestného činu trvajícího se má jednat o nepřetržité uskutečňování zločinné skutkové podstaty. Pokud tedy obviněný (podle skutkových zjištění) v období od 10. 2. 2010 do 10. 8. 2011 vykonával trest odnětí svobody, není možné mu klást za vinu, že v tuto dobu úmyslně mařil výkon úředního rozhodnutí tím, že se nedostavoval k výkonu ochranného léčení na příslušné zdravotnické pracoviště, neboť po tuto dobu nemohly být naplněny všechny znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu. Obviněný po tuto dobu (jak správně uvádí státní zástupce) byť nikoli v důsledku své vůle, ale v důsledku nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, neudržoval protiprávní stav. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že nalézací soud správně posoudil jednání obviněného jako dva samostatné přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku ve znění účinném do 7. 12. 2012. Správně mu byl také uložen úhrnný trest za dva trestné činy.

Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , jak již bylo uvedeno výše, obviněný v jeho rámci uplatnil námitku, která mu obsahově neodpovídala, když měla být podřazena pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tedy jen v obecné rovině k tomuto dovolacímu důvodu uvádí, že prostřednictvím něj lze napadat samotný výrok o trestu. Dovolacím důvodem je pak uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Obviněný však takové námitky neuplatnil a v daném případě to nepřicházelo ani v úvahu, neboť mu byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby.

Obviněný v dovolání uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy, přičemž obviněný ve svém dovolání konkrétní alternativu tohoto dovolacího důvodu neuvedl a namítal, že rozhodnutí soudu, jímž mu bylo uloženo ochranné opatření (usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 6 Nt 290/96) a rozhodnutí, jímž mu bylo ochranné opatření prodlouženo (usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 6 Nt 290/96), nebyla provedena podle zákona. Konkrétně namítal, že v daných řízeních se veřejná zasedání konala bez přítomnosti obhájce. Nejvyšší soud však konstatuje, že takové námitky uplatněný dovolací důvod nenaplňují. Nejvyšší soud rozhoduje o dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. 7 To 390/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 91/2012, a již pravomocná rozhodnutí uvedená obviněným, jsou v tomto řízení nepřezkoumatelná. Případná pochybení (uváděná obviněným) bylo možno namítat v rámci opravných prostředků uplatněných v uvedeném řízení a nikoli v rámci tohoto dovolacího řízení. Výše uvedená námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného P. F. jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2013

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš