7 Tdo 491/2007
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 491/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. května 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. Š., které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 8 To 528/2005, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 76/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 90 T 76/2005, byl obviněný J. Š., společně se spoluobviněným S. R., uznán vinným trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c) /R. též písm. a)/ tr. zák.

Uvedených trestných činů se dopustil J. Š. tím, že dne 14. 5. 2005 v době od 16:00 hod. do 21:00 hod. v B. na ulici O. společně vnikli násilím do bytu I. K., a to tak, že obžalovaný R. strčil nohu do dveří a poté je násilím otevřel a oba obžalovaní vstoupili do bytu a od poškozené požadovali, aby zaplatila dluh, který u nich má její známý J. Š. a který činí 10.000,- Kč a když poškozená toto odmítla, oba obžalovaní poškozené nedovolili z bytu odejít, vzali jí mobilní telefon a sdělili jí, že už neuvidí dceru, čímž u poškozené I. K. vzbudili důvodnou obavu o její život, když poté začali z bytu vynášel televizor zn. OVP v hodnotě 6.400,- Kč, hifi věž zn. Blue Sky v hodnotě 1.040,- Kč, televizní stolek ze světlého dřeva v hodnotě 1.350,- Kč a obžalovaný Š. riflovou bundu zn. Kenvelo v ceně 1.000,- Kč a kšiltovou čepici zn. Reno v ceně 200,- Kč, když odcizené věci pak naložil obžalovaný R. do přivolaného taxi a obžalovaný Š. poškozené sdělil, že pokud zavolá policii, tak už neuvidí dceru a s ní si to přijdou vyřídit, když následně se na místo dostavila hlídka městské policie B., která obžalované vyzvala, aby věci vrátili poškozené, když obžalovaný R. vzal televizor zn. OVP, který na schodech do bytu upustil na zem a rozbil ho, hifi věž a televizní stolek byl vrácen zpět a riflovou bundu a kšiltovou čepici odnesl obžalovaný Š.

Za to byl J. Š. odsouzen podle § 238 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Tímž rozsudkem byl k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody odsouzen i spoluobviněný S. R.

Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 8 To 528/2005, odvolání J. Š. zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. K odvolání S. R. odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. ohledně něj v celém rozsahu rozsudek soudu I. stupně zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil v tomto rozsahu věc soudu I. stupně.

Obviněný J. Š. podal proti usnesení odvolacího soudu řádně a včas dovolání, a to z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že jednání, kterého se měl dopustit, resp. jak je popsáno ve výrokové části rozsudku soudu I. stupně, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným.

Poukázal na to, že trestný čin podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. je ve výroku rozsudku popsán tak, že obžalovaný R. strčil nohu do dveří a poté je násilím otevřel a oba obžalovaní vstoupili do bytu . Z takto formulované skutkové věty podle jeho názoru vyplývá, že násilného vniknutí do bytu poškozené se dopustil obviněný R. a on se nedopustil žádného obdobného jednání. U trestných činů podle § 197a a § 247 tr. zák. pak namítá především nenaplnění subjektivní stránky, když rozhodně neměl v úmyslu dopouštět se nějakého násilí proti poškozené a ani se jej nedopustil, což je v souladu s výpovědí svědků H. a T., kteří uvedli, že paní K. se zmínila o tom, že pan Š. to panu R. rozmlouval, ať to řeší s tím přítelem , a dále, že paní K. neuváděla, že by konkrétně pan Š. vůči ní použil nějaké výhrůžky . Svědek T. pak dále uvedl, že oznamovatelka nám sdělila, že ty dva muže pustila do bytu a že jim řekla, ať si vezmou co chtějí a dále sdělila, že pan Š. to panu R. rozmlouval, ať ty věci nechá v bytě a vyřídí si to s tím jejím údajným přítelem . Rovněž svědek Š., že uvedl, že obviněný vycházel s K. velmi dobře a dokonce, že strážníkům městské policie uváděla, že obviněný byl proti nějakému vynášení, že to chtěl řešit v klidu . Kromě toho, že se jej poškozená neobávala, ale toliko spoluobviněného S. R. Domnívá se proto, že jeho jednání nebylo takové intenzity, aby vzbudilo důvodnou obavu poškozené, ale tuto obavu vzbudilo pouze jednání S. R. U trestného činu podle § 247 tr. zák. pak absenci subjektivní stránky ve formě úmyslu dovozuje jak z toho, že jednající osobou byl především S. R. a dále, pokud poškozená řekla sama obviněným, ať si vezmou co chtějí, oba si mohli myslet, že jim dovolila věci z bytu odnést a pro tento souhlas poškozené, se nemůže jednat o trestný čin.

V závěru dovolání proto J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání J. Š. uvedl, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřipouští namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. Ve věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, který by odůvodnil zásah do skutkových zjištění, když skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a přiléhavě právně kvalifikován. Bylo zjištěno, že oba obvinění se aktivně podíleli na spáchání skutku. Státní zástupce proto konstatoval, že obviněný sice formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jím uplatněné námitky stojí mimo rámec tohoto uplatněného dovolacího důvodu. Navrhl proto, aby bylo dovolání J. Š. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Jak ale vyplývá z obsahu dovolání J. Š., jeho konkrétní námitky z podstatné části uvedeným podmínkám neodpovídají a nejsou proto způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení skutku a zejména nedostatek zavinění ve formě úmyslu, totiž dovozuje zejména z výpovědí svědků H. a T., které považuje za potvrzené výpovědí svědka Š. Tyto konkrétně cituje a z nich dovozuje, že se poškozená obávala pouze S. R., především tento byl jednající osobou a pouze jeho jednání vzbudilo důvodnou obavu u poškozené ve smyslu § 197a odst. 1 tr. zák. Z výpovědí strážníků městské policie ohledně sdělení poškozené, že sama oběma obviněným řekla, ať si vezmou co chtějí, pak dovozuje jak nedostatek úmyslné formy zavinění, tak i souhlas poškozené a nemožnost posouzení jeho jednání jako trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák.

Uvedené námitky obviněného J. Š. jsou v podstatě jen opakováním jeho obhajoby již v řízení před soudem I. stupně, kde tvrdil, že sice v bytě byl, ale poškozená je pozvala sama, dovolila jim věci odnést a nevyhrožoval jí. Tuto obhajobu ale již soud I. stupně považoval za jednoznačně vyvrácenou, a to výpovědí poškozené, která je podpořena výpověďmi svědků H., T. i Š., kteří shodně uvedli, že poškozená žádala o vrácení věcí, které odnesli proti její vůli. Pokud šlo o bundu a čepici, tak o těch se před domem nejednalo a odnesl je J. Š.

Z uvedeného je zřejmé, že obviněný pouze formálně namítá, že jednání, kterého se měl dopustit, resp. jak je popsáno ve výrokové části rozsudku, nenaplňuje skutkovou podstatu trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Ve skutečnosti ale jeho konkrétní námitky zpochybňují soudem I. stupně zjištěný skutkový stav a na základě vlastního hodnocení důkazů nabízí svoji verzi průběhu skutkového děje, která je v rozporu se zjištěním soudů. Obviněný tak v rozporu s výrokem o vině popírá, že do předmětného bytu vnikli společně násilím, že oba poškozené sdělili, že už neuvidí dceru a vzbudili u ní důvodnou obavu o její život a poté, co z bytu odnesli dané věci a tyto S. R. naložil do taxíku, J. Š. sám sdělil poškozené, že pokud zavolá policii, tak už neuvidí dceru a přijdou si to s ní vyřídit. Na popírání těchto skutkových zjištění, pak následně zakládá i svoje námitky o nedostatku subjektivní stránky a nevzbuzení důvodné obavy poškozené jeho jednáním.

Takovéto námitky ale nesměřují proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jako námitkami skutkovými se jimi proto Nejvyšší soud nezabýval.

Jedinou námitkou obviněného proti právnímu posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je jeho tvrzení, že skutek zakládající trestný čin porušování domovní svobody, je popsán tak, že násilného vniknutí do bytu poškozené se dopustil toliko spoluobviněný S. R. Tím obviněný v podstatě namítá, že u něj nebyl naplněn formální znak skutkové podstaty trestného činu podle § 238 odst. 2 tr. zák., a to užití násilí. Tato námitka je ale zjevně neopodstatněná.

Jak vyplývá z popisu jednání obou obviněných v tzv. skutkové větě rozsudku soudu I. stupně, oba obvinění společně vnikli násilím do bytu I. K., a to tak, že obžalovaný R. strčil nohu do dveří a poté je násilím otevřel a oba obžalovaní vstoupili do bytu . Z uvedeného je zřejmé, že oba obvinění jednali jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák., podle kterého, byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. U spolupachatelů přitom není nutné, aby se každý z nich zúčastnil na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem, jako u ostatních pachatelů.

A právě tak jednal i obviněný J. Š. Ač aktivnější roli sehrál spoluobviněný S. R. a byl to on, kdo se přímo dopustil násilí při vniknutí do bytu poškozené, J. Š. byl s tímto jeho jednáním plně ztotožněn jako s nevyhnutelným prostředkem k vniknutí do bytu, kde pak také on vstoupil a také on požadoval jak zaplacení dluhu po poškozené, tak jí také sám vyhrožoval, že už neuvidí dceru a přijdou si to s ní vyřídit, pokud zavolá policii. Je proto bez významu, že J. Š. sám se nedopustil přímo násilí při vniknutí do bytu a skutková podstata trestného činu podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. byla i jeho jednáním naplněna ve všech znacích, tj. i ve znaku užití násilí.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dovolání J. Š. bylo proto odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš