7 Tdo 49/2004
Datum rozhodnutí: 11.02.2004
Dotčené předpisy:




7 Tdo 49/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2004 dovolání obviněné M. V., roz. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 11 To 468/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 100/2003 a rozhodl t a k t o:

Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněné M. V. z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 8. 2003, č. j. 11 T 100/2003-58, byla obviněná M. V. uznána vinnou trestným činem výtržnictví dle § 202 odst. 1 tr. zák.

Podle zjištění okresního soudu se jej dopustila tím, že dne 17. 3. 2003 v Č. K., ulice 17. l., před jídelnou Z. k. fyzicky napadla poškozenou J. N. tak, že ji nejprve uchopila za obě ruce a poté s ní cloumala, až poškozená zády narážela o zeď budovy, čímž poškozené způsobila zhmoždění bederní páteře a obou končetin, které si nevyžádalo pracovní neschopnost.

Obviněné byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.

Obviněná podala proti tomuto rozsudku odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 11 To 468/2003, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

II.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. Š. dovolání. Uvedla v něm, že je podává z důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Namítla, že neměla v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měla, a to ve všech jeho fázích.

Podle dovolatelky byl od počátku řízení dán důvod nutné obhajoby dle § 36 odst. 2 tr. ř., neboť z jejích projevů v průběhu trestního řízení bylo zřejmé, že nebyla natolik orientována v trestním řízení, aby se mohla sama hájit. To je podle ní patrné z protokolace hlavního líčení před Okresním soudem v Náchodě, kde prohlásila, že "nerozumí tomu, oč se jedná, žádá o vysvětlení". Uvedla, že na tom nic nemohou změnit ani závěry znaleckého posudku o vyšetření jejího duševního stavu. Podle názoru obviněné je otázkou, zda její neschopnost orientovat se v procesu byla zapříčiněna strukturou její osobnosti a duševními možnostmi, či to bylo zapříčiněno omezenými jazykovými schopnostmi danými jejím postavením cizince s trvalým pobytem v České republice. V této souvislosti okresnímu soudu vytkla, že neučinil na obviněnou jakýkoli dotaz v tomto směru. Pochybnosti o plném duševním zdraví obviněné a tedy její schopnosti náležitě se sama hájit potvrzuje podle ní i výpověď svědkyně I. H. v hlavním líčení, kde uvedla, že "obžalovaná jí připadala jako v nějakém amoku, vypadalo to, že ani nevnímá, co jí svědkyně říká".

Obviněná proto navrhovala, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i rozsudek Okresního soudu v Náchodě zrušil a Okresnímu soudu v Náchodě přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila tak, že podle jejího názoru obviněnou použitý dovolací důvod je pokryt argumentací odpovídající jeho věcnému zaměření. Podle tohoto vyjádření je však třeba vycházet z toho, že prostřednictvím námitky porušeného práva na obhajobu napadá obviněná výrok o vině, ačkoliv původně podaným odvoláním napadla rozsudek Okresního soudu v Náchodě pouze ve výroku o uloženém trestu. Tím podle nejvyšší státní zástupkyně vymezila nejen rámec přezkumné povinnosti odvolacího soudu dle § 254 odst. 1 tr. ř., ale současně i stanovila hranice rozsahu, v němž mohla dovoláním napadat jeho rozhodnutí. Pokud se nyní podaným dovoláním domáhá přezkoumání výroku o vině, uvedené omezení nerespektovala, takže není pochyb o nepřípustnosti jejího dovolání.

Nad rámec této skutečnosti dodávala, že podle jejího názoru právo dovolatelky na obhajobu nebylo dotčeno. Připomínala v této souvislosti závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, podle kterých dovolatelka i přes své osobnostní anomálie byla schopna chápat smysl trestního řízení, čemuž podle ní nasvědčuje i projev obviněné při hlavním líčení. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že vzhledem k tomu, že dovolatelka na našem území žije již třicet let, polská národnost jí i podle jejího vyjádření nebránila plně porozumět obsahu a významu hlavního líčení. Tomuto závěru podle nejvyšší státní zástupkyně odpovídá i písemný projev obviněné v českém jazyce, v němž podávala odpor proti trestnímu příkazu i odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. Z uvedených důvodů navrhovala, aby dovolání obviněné bylo podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnuto jako nepřípustné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání věci je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda obviněnou uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání dle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle § 265i odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud poté dospěl k závěru, že námitky uváděné obviněnou v dovolání obsahově naplňují uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., nejsou dány důvody k odmítnutí dovolání a je proto namístě napadené rozhodnutí v souladu s ust. § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumat. Neztotožnil se tedy se stanoviskem nejvyšší státní zástupkyně obsaženém v jejím písemném vyjádření, že je namístě dovolání obviněné odmítnout, protože napadá výrok o vině, ačkoliv dříve podaným odvoláním omezila přezkumnou povinnost Krajského soudu v Hradci Králové na výrok o uloženém trestu.

Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že pokud by uplatněný dovolací důvod, že obviněná neměla v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měla, byl opodstatněný, znamenalo by to, že Krajský soud v Hradci Králové nesplnil svou přezkumnou povinnost dle § 254 tr. ř., přestože v textu odvolání nebylo porušení ust. § 36 odst. 2 tr. ř. vytýkáno a odvolání bylo podáváno výslovně jen proti výroku o trestu.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

Podle § 254 odst. 2 tr. ř. mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený rozsudek navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání.



Podle § 36 odst. 2 tr. ř. obviněný musí mít obhájce, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

Z pohledu těchto ustanovení proto, pokud by existovaly skutečnosti zakládající pochybnosti o způsobilosti obviněné M. V. náležitě se hájit, avšak obviněná přesto neměla obhájce, bylo by povinností odvolacího soudu k této vadě přihlédnout, i kdyby ji obviněná v odvolání nevytýkala. Se zřetelem na charakter takové vady, znamenající zásadní porušení práva obviněné na obhajobu, by v důsledku její případné existence byl vadný jak výrok o trestu, tak výrok o vině.

Vzhledem k tomu, jakož i k charakteru námitek uplatněných obviněnou v dovolání, nařídil Nejvyšší soud k jeho projednání veřejné zasedání.

To proběhlo v nepřítomnosti obviněné, která byla o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměna, avšak nedostavila se. Zatímco její obhájce setrval v plném rozsahu na podaném dovolání, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření částečně změnil původní stanovisko obsažené v písemném vyjádření. Podle jeho názoru vzhledem k procesnímu charakteru uplatněného dovolacího důvodu nejsou dány důvody k odmítnutí dovolání. Proto navrhoval, aby dovolání bylo zamítnuto dle § 265j tr. ř.

IV.

Nejvyšší soud po provedení veřejného zasedání dospěl k následujícím závěrům.

Podle § 36 odst. 2 tr. ř. je důvod nutné obhajoby dán především tehdy, když tělesné nebo duševní vady obviněného zakládají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v úvodu trestního řízení v této trestní věci skutečně vznikly pochybnosti o duševním zdraví obviněné. Dokazovaní v předmětné věci však bylo od samého počátku zaměřeno i na náležité objasnění jejího duševního stavu, a to nejen z hlediska kritérií její příčetnosti v době spáchání stíhaného jednání, ale i z hlediska její schopnosti náležitě se hájit.

Znalecký posudek o vyšetření duševního stavu obviněné vypracovaný v samotném úvodu přípravného řízení znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. E. Č. ve svých závěrech mimo jiné konstatuje, že obviněná je schopna chápat smysl trestního řízení. Z obsahu spisu ani samotného posudku přitom neplyne nic, co by dovolovalo tento závěr zpochybňovat. Znalecký posudek vypracovala znalkyně na podkladě studia spisového materiálu vztahujícího se ke stíhanému jednání obviněné, její zdravotní dokumentace i poznatků získaných osobním vyšetřením obviněné. Tento znalecky posudek charakterizuje obviněnou jako osobu volnějšího myšlení, jejíž intelekt však nedosahuje úrovně mentální retardace, nebyla u ní zjištěna deteriorace intelektu. Rozumové schopnosti obviněné se podle znalkyně sice pohybují v pásmu slabšího průměru, avšak smysl trestního řízení je schopna chápat.

Pokud dovolání poukazuje na skutečnost, že obviněná se některým svědkům jevila jako nepříčetná, nutno připomenout, že i tím se znalecký posudek zevrubně zabýval. Zjistil u obviněné v době činu stav rozčilení, nenacházela se však v této době v afektu patickém, ani v afektu nezvládnutém, takže její schopnost rozpoznat nebezpečnost vlastního jednání pro společnost byla hodnocena jako plně zachovaná a schopnost ovládnout své jednání jako částečně snížená, avšak pouze o 15 procent. Tyto závěry je však nutno vztahovat k duševnímu stavu obviněné v době činu. U obviněné nebyl zjištěn žádný defekt, který by ji omezoval v době řízení do té míry, že by zpochybňoval její schopnost náležitě se sama hájit.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že obecně schopnost obviněného náležitě se hájit musí být hodnocena i s přihlédnutím ke složitosti stíhaného skutku, jakož i složitosti konkrétního trestního řízení. V projednávaném případě se jednalo o skutek zcela jednoduchý, přičemž obviněná ve svých výpovědích od počátku popisovala jeho průběh velice podrobně a neměnně, přičemž sama připouštěla, že si je vědoma nesprávnosti takového počínání (viz výpověď obviněné v přípravném řízení č. l. 24 - 26 , resp. u hlavního líčení č. l. 53 - 54 spisu). Pokud dovolání cituje úvod výpovědi obviněné v hlavním líčení "nerozumím tomu, oč se jedná, žádám o vysvětlení " jde o vytržení této věty z dalšího kontextu její výpovědi. Z něj je totiž zcela zřejmé, že nerozuměla tomu, jak došlo k výpočtu vymáhaného dluhu na nájemném, který byl příčinou jejího útoku na poškozenou, nikoli tomu, proč a jakým způsobem je trestně stíhána.



Samotné trestní řízení přitom nebylo nijak složité a z obsahu spisu vyplývá, že obviněná se v něm bez problémů orientovala, využívala svých procesních práv a adekvátně do jeho průběhu zasahovala. Na podporu tohoto závěru lze poukázat například na to, že se řádně dostavila k prostudování vyšetřovacího spisu, řádně a včas podala odpor proti trestnímu příkazu, který byl ve věci původně vydán. Na její dobrou orientaci v předmětu řízení ukazuje i to, že v rámci své výpovědi v hlavním líčení důvodně oponovala nepřesnému tvrzení obsaženému v žalobním návrhu, že poškozená byla v důsledku jejího útoku v pracovní neschopnosti. Proti rozsudku okresního soudu podala řádně a včas odvolání, které opatřila jednacím číslem, označila v něm výrok, který napadá a sice stručně, nicméně zcela logicky v něm shrnula důvody, pro které odvolání podává. I z jejího vyjádření ve veřejném zasedání před Krajským soudem v Hradci Králové je zřejmé, že své výhrady vůči rozsudku formulovala naprosto věcně a v racionálních souvislostech.

Zcela spolehlivě lze vyloučit i omezení možnosti její obhajoby z důvodů neznalosti českého jazyka. Obviněná žije v České republice více než 30 let, byla zde zaměstnána, uzavřela manželství s českým občanem, vychovala dvě děti. Sama výslovně uváděla v prvotním výslechu, že "česky velice dobře rozumí i mluví, v žádném případě nepotřebuje tlumočníka". Také žádný ze svědků popisujících chování obviněné v době incidentu neregistroval nic, co by naznačovalo nedostatky obviněné v používání českého jazyka. Konečně i písemné projevy obviněné založené ve spise jsou jazykově bezvadné.

Lze proto shrnout, že v žádném stádiu řízení nevyšly najevo skutečnosti, které by zpochybňovaly způsobilost obviněné náležitě se hájit a zakládaly tak důvod nutné obhajoby dle § 36 odst. 2 tr. ř., resp. jiný důvod nutné obhajoby dle § 36 tr. ř. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že řízení předcházející napadenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové netrpělo vadou, která mu byla dovoláním vytýkána, a proto dovolání podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .

V Brně dne 11. února 2004

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vypracoval:

JUDr. Robert Fremr