7 Tdo 487/2005
Datum rozhodnutí: 20.04.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 487/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2005 dovolání obviněného L. L., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 3 To 1003/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 82/2004 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 8 T 82/2004, byl obviněný L. L. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.



Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že dne 25. 6. 2004 v době kolem 18:30 hodin v O.-P. na H. náměstí poblíž domu č. 741/12 dvakrát udeřil pěstí do hlavy F. L., a když poškozený upadl, tohoto prohledal a odcizil mu peněženku černé barvy v hodnotě 100,? Kč s finanční hotovostí 600,- Kč, průkazem pojišťovny, průkazním lístkem ke sporožirovému účtu Č. s., a poškozenému tak způsobil zranění spočívající v tržné ráně levého obočí, zhmoždění měkkých tkání hrudníku vlevo a otřes mozku.

Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 3 To 1003/2004, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. M. B. dovolání. Toto rozhodnutí napadl z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem, když v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm g) tr. ř.

V odůvodnění dovolání obviněný konstatoval, že se neztotožňuje se způsobem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily důkazní situaci. V této souvislosti poukazuje na výpovědi svědků, které považuje za rozporné. Obviněný brojí především proti věrohodnosti svědkyně K. S. Dále namítá, že obdobně je třeba nahlížet na výpověď poškozeného F.L., neboť tento podle něj neměl zcela jasnou představu o skutkovém ději a sledu jednotlivých událostí. Za podstatnou považuje také skutečnost, že nebylo vyhověno jeho návrhu na provedení znaleckého vyšetření duševního stavu svědka S. M., jehož výpověď rovněž nepovažuje za věrohodnou. Obviněný připouští přítomnost krve poškozeného F. L. na své obuvi, avšak vysvětluje jí nezaviněným pádem poškozeného na cestě k výtahu.

Obviněný má za to, že okresní soud pochybil, když měl za prokázané, že se po poškozeném domáhal vrácení své peněženky. V této souvislosti poukazuje na to, že nalézací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že jednání pachatele, který se chce domoci vlastních peněz, je v judikatuře označeno jako trestný čin loupeže a ne jako trestný čin vydíraní. Podle obviněného však soud prvního stupně směšuje dvě rozdílné věci, a sice peníze jako druhově a genericky určenou věc na straně jedné, s peněženkou jako věcí individualizovanou na straně druhé.

Podle dovolatele je důkazní situace v jeho trestní věci natolik neúplná, že neumožňuje posoudit jeho jednání jako trestný čin podle § 234 odst. 1 tr. zák. Rovněž má za to, že nebyly splněny podmínky pro zamítnutí jeho odvolání (obviněný zde zjevně omylem uvedl "dovolání"). Namítá, že odsuzující rozsudek nemůže spočívat na podle něj rozporuplných a nejednoznačných důkazních materiálech.

Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského soudu, jakož i řízení jemu předcházející, a nově rozhodl tak, že jej zprošťuje obžaloby v plném rozsahu.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.



Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatele, kterými zpochybňoval skutková zjištění soudů, když brojil zejména proti věrohodnosti výpovědí poškozeného F. L., svědkyně K. S. a svědka S. M.. Pokud tedy dovolatel některými z uplatněných námitek oponoval skutkovým závěrům obou soudů, vybočoval tím z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže Nejvyšší soud k těmto námitkám při svém rozhodování nepřihlížel (k tomu viz č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest., resp. nálezy Ústavního soudu III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03).

Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal Nejvyšší soud námitku dovolatele zpochybňující závěr okresního soudu o použité právní kvalifikaci podle § 234 odst. 1 tr. zák., když podle názoru obviněného směšuje peníze jako druhově a genericky určenou věc, s peněženkou jako věcí individualizovanou. Nejvyšší soud však pochybení v této otázce neshledal.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 5 rozsudku) uvedl, že jednání obviněného bylo patrně motivováno snahou o vrácení vlastní peněženky, o níž se zřejmě domníval, že ji má poškozený. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť použil proti jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle skutkových závěrů soudů sice nebylo vyloučeno, že úvodní část násilného jednání obviněného vůči poškozenému F. L. byla motivována snahou zmocnit se vlastní věci, avšak obviněný v násilí neustal, ani poté, co prohledáváním zjistil, že jeho peněženku u sebe poškozený nemá a za použití dalšího násilí se pak zmocnil věcí patřících zjevně poškozenému - peněženky černé barvy v hodnotě 100,- Kč s finanční hotovostí 600,? Kč, průkazem pojišťovny a průkazním lístkem ke sporožirovému účtu Č. S., jak je to uvedeno v popisu skutku. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí č. 1/1980, str. 14 - 15 Sb. rozh. trest. Podle něj znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. naplňuje i jednání pachatele, který úmysl zmocnit se cizí věci pojme až v průběhu násilí prováděném z jiných pohnutek. Toto rozhodnutí přesně dopadá na posuzovaný případ. Samotný charakter odcizených věcí, tj. zda se jednalo o peníze na hotovosti či peněženku, nemá v tomto případě na právní posouzení jednání obviněného vliv, uvedený zákonný znak cizí věci naplňují obě. V této části bylo proto dovolání obviněného shledáno Nejvyšším soudem zjevně neopodstatněným.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě obsahuje dvě alternativy dovolacího důvodu.

První alternativa je naplněna tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V těchto případech je řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů. Tak tomu je v případě zamítnutí odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo tehdy, bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Jinými slovy, tento dovolací důvod je naplněn tehdy, pokud odvolací soud měl odvolání přezkoumat po věcné stránce (meritorně), avšak namísto toho je bez věcného přezkoumání zamítl nebo odmítl z formálních důvodů (např. jako opožděně podané), ačkoli zákonné podmínky pro takový postup nebyly splněny. Prostřednictvím dovolání podaného z tohoto důvodu se lze proto domáhat věcného přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně v řádném opravném řízení, které soud druhého stupně v rozporu se zákonem neprovedl.

Druhou alternativou je, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, ač v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V tomto případě nezáleží na tom, z jakých důvodů byl řádný opravný prostředek zamítnut či odmítnut, rozhodné je, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadou, která naplňuje některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z obsahu dovolání obviněného L. L. lze dovodit, že tento měl zcela zřejmě na mysli alternativu druhou, předpokládající existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože ohledně tohoto dovolacího důvodu bylo dovolání obviněného shledáno Nejvyšším soudem zjevně neopodstatněné, logicky z toho plyne i stejný závěr ve vztahu k druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

IV.

Lze proto uzavřít, že právní posouzení zjištěného jednání obviněného jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. shledal Nejvyšší soud v souladu se zákonem.

Proto dovolání obviněného L. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 20. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr