7 Tdo 481/2007
Datum rozhodnutí: 16.05.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 481/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. května 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Mgr. S. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 To 490/2006-187, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 134/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 4. 2006, č. j. 38 T 134/2005-168, byl obviněný Mgr. S. B. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle téhož ustanovení za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18ti (osmnácti) měsíců a podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu byla stanovena přiměřená povinnost zaplatit během zkušební doby dlužné výživné a řádně platit běžné výživné.



Výše uvedeného trestného činu se obviněný podle výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil zkráceně tím, že 1) od 1. 9. 1996 do 31. 1. 2000 vědomě neplnil vyživovací povinnost vůči své dceři B. B., (dále jen dcera ), ač mu byla uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 7. 1996 pod č. j. 16 C 145/95-22, s právní mocí dne 18. 9. 1996, ve výši 1.500,- Kč měsíčně splatných k rukám matky dcery, kdy v měsících září, říjen, listopad a prosinec roku 1996 a v měsících lednu a únoru 1997 zaslal vždy 900,- Kč a v měsíci březnu 1999 částku 1.800,- Kč a na výživném tak dluží 54.300,- Kč a 2) od 1. 8. 1996 do 31. 1. 2000 vědomě neplnil výše specifikovanou vyživovací povinnost vůči své dceři, když v tomto období zaslal na výživné v měsících únor, březen, duben, květen, červen a červenec roku 2003 vždy po 1.000,- Kč, v měsících listopad a prosinec 2004 vždy po 1.000,- Kč a v roce 2005 částku 19.000,- Kč a na výživném tak dluží 18.500,- Kč, za obě rozhodná období tedy celkem 72.800,- Kč.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, na jehož podkladě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 To 490/2006 187, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců (nikoli úhrnnému), jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. současně odvolací soud uložil obviněnému povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné a řádně platil běžné výživné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., neboť má za to, že jednak proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., a jednak rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel konstatoval, že odvolací soud sice správně zjistil, že se jedná o dva samostatné skutky a nikoli o trvající či pokračující trestný čin, jak bylo nesprávně uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, nicméně nesprávně hmotně právně posoudil trestnost činu uvedeného pod bodem 2) a promlčení trestného činu uvedeného pod bodem 1). Poukázal na stav zjištěný soudem prvního stupně, kdy v době zahájení trestního stíhání měl zaplaceno výživné za období zletilosti své dcery, což bylo zjištěno i soudem prvního stupně z její svědecké výpovědi. Z toho dovozuje, že svou vyživovací povinnost neměl plnit jen v období od 1. 8. 2001 do 10. 1. 2002, což není dostatečně dlouhá doba na to, aby se toto jeho jednání dalo považovat za trestný čin, když podle ustálené judikatury se obecně k závěru o trestnosti takového jednání vyžaduje nepřetržité neplnění vyživovací povinnosti nejméně po dobu šesti měsíců. V této souvislosti dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 49/92 Sb. soud. rozh. a stanovisek. Odvolací soud dle názoru dovolatele nesprávně hmotně právně posoudil jeho tvrzení ohledně úhrady výživného za období zletilosti dcery, neboť ten se neodvolával na zánik trestnosti činu podle ustanovení § 214 tr. zák. V době zahájení trestního stíhání totiž již nedlužil za období zletilosti své dcery ale pouze za pět měsíců nezletilosti poškozené. Další námitku dovolatel směřoval vůči odvolacím soudem vypočtené výši dluhu na výživném, když výživné bylo soudním rozhodnutím stanoveno na 1.500,- Kč měsíčně a dluh tak mohl dosáhnout výše 7.500,- Kč, a nikoliv 19.500, Kč. Názoru odvolacího soudu, že nemohlo dojít k promlčení trestnosti podle 67 odst. 1 písm. d) tr. zák., která u trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. činí tři roky, neboť podle § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje, spáchá-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější, přičemž obviněný spáchal již v polovině běhu zákonné promlčecí doby nový trestný čin zanedbání povinné výživy, který měl začít dnem 1. 8. 2001 a skončit teprve dnem 30. 6. 2004, označil dovolatel za nesprávný, když znovu poukázal na to, že větší část svého dluhu na výživném zaplatil a vzhledem k oněm pěti měsícům, za které nadále dlužil, nemůže být jeho skutek posuzován jako trestný čin. Odvolací soud tedy dle názoru dovolatele postupoval nesprávně, neboť proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro skutek pod bodem 1), ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., když trestnost činu byla promlčena, a trestní stíhání uvedené pod bodem 2) nepřípustné, neboť se nejedná o trestný čin. A konečně, dovolatel vytkl soudům nižších stupňů i nesprávné posouzení materiální stránky trestného činu, resp. stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání. Zejména namítl, že soudy nezohlednily jeho rakovinové onemocnění a následnou nákladnou léčbu ani skutečnost, že platil za bývalou manželku jejich společný dluh vůči I. M., uhradil nedoplatek na topení a stočném ve výši 14.511,- Kč, a konečně, že byl vypuzen z bytu bez zajištění bytové náhrady.

Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 7 To 490/2006, zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal.

Do dne konání neveřejného zasedání Nejvyšší soud vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání obviněného však shledal zjevně neopodstatněným.

S ohledem na systematiku argumentace obsažené v dovolání bylo nejprve nutno zabývat se námitkou obviněného stran nesprávného právního posouzení skutku uvedeného v bodě 2) výroku rozsudku nalézacího soudu. Na tomto místě je nutno konstatovat, že z ustanovení § 213 tr. zák. ani z žádného z judikátů, jimiž byla sjednocována rozhodovací praxe orgánů činných v trestním řízení, nevyplývá, že by soustavnost resp. delší doba, po kterou pachatel zaviněně neplní zákonnou vyživovací povinnost, byla dána teprve tehdy, když toto jednání trvá alespoň šest měsíců. Doba šesti měsíců není pro přisouzení trestněprávních následků tomuto jednání pachatele absolutním dogmatem. V závislosti na konkrétních okolnostech případu lze připustit, že o trestný čin podle § 213 tr. zák. může jít i při kratší době jednání pachatele, která se však době šesti měsíců měla blížit (k tomu srov. 49/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této souvislosti je nutno poukázat na fakt, že obviněný poukázal dceři platbu výživného ve výši 20.000,- Kč až poté, co bylo usnesením Obvodního ředitelství PČR Praha 2 ze dne 18. 1. 2005 proti němu zahájeno trestní stíhání. Jak vypověděla poškozená v hlavním líčení dne 13. 4. 2006 (č. l. 162) a jak vyplývá i z obsahu vzájemné dohody sepsané dne 26. 1. 2006 (č. l. 58), učinil tak z důvodu podaného trestního oznámení na svoji osobu, tedy ve snaze odvrátit riziko trestněprávního postihu za své dosavadní jednání. S přihlédnutím k této skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jeho jednání uvedené pod bodem 2) výroku rozhodnutí lze posoudit jako trestné, byť po zaplacení oněch 20.000,- Kč zbývalo uhradit výživné toliko za období od 1. 8. 2001 do 10. 1. 2002. Na tomto závěru nic nemění ani fakt, že výše uvedené usnesení o zahájení trestního stíhání bylo později usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 2. 2. 2005 podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř. zrušeno.

Posledně uvedená skutečnost má toliko vliv na posouzení otázky, zda lze platbu obviněného učiněnou v měsíci lednu 2005 chápat jako účinnou lítost ve smyslu § 214 tr. zák. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ustanovení o účinné lítosti lze aplikovat až v souvislosti se zahájením trestního stíhání a současně bylo zjištěno, že byly dány všechny podmínky trestní odpovědnosti pachatele. Na tomto místě je nutno dát za pravdu dovolateli, že odvolací soud tímto institutem argumentoval zcela nepřípadně, neboť je zjevné, že k platbě, jíž mělo být uhrazeno výživné za období zletilosti poškozené došlo před novým zahájením trestního stíhání usnesením ze dne 27. 6. 2005 (č. l. 72). Tento omyl odvolacího soudu ovšem na závěru o trestnosti jednání obviněného uvedeného pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně nic nemění.

Z posouzení dovolání v té části, kde obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku uvedeného pod bodem 2) ve výroku rozsudku nalézacího soudu pak Nejvyšší soud vycházel při posuzování opodstatněnosti těch námitek, které se týkaly promlčení trestnosti skutku uvedeného pod bodem 1) ve výroku předmětného rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené závěry a vycházeje z právní úpravy promlčení trestnosti činu podle § 67 odst. 1 písm. d) tr. zák. je pak logické, že i tyto námitky hodnotil jako zjevně neopodstatněné.

A konečně, pokud jde o námitku stran naplnění materiální stránky trestného činu, Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudu odvolacího, vyjádřeným na str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí (č. l. 190 a 191 tr. spisu), že stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost je nepochybně vyšší než nepatrný, a to z důvodů tam podrobně rozvedených.

Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku.

O odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Tento postup má podklad v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Juraj Malik