7 Tdo 474/2013
Datum rozhodnutí: 29.05.2013
Dotčené předpisy: § 140 odst. 1 tr. zákoník, § 141 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 474/2013-39

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 5. 2013 o dovolání obviněného M. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 8 To 59/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 5/2012 t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 1 T 5/2012, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku a odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osmnáct roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 70 odst. l písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí kuchyňského nože o délce čepele 15 cm. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. a podle § 229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové v podstatě v tom, že obviněný dne 30. 1. 2012 mezi 8,00 a 9,00 hodin v P. N. J., ul. K D., v zahradní chatce po předchozí rozepři a následném fyzickém napadení v úmyslu usmrtit opakovaně bodal kuchyňským nožem s čepelí dlouhou 15 cm poškozeného M. S., způsobil mu nejméně 38 bodných a bodnořezných ran na hlavě, v zadní části krku, v horní části zad, na ramenou a na levé horní končetině, přičemž tato poranění byla provázena značnou bolestivostí, neboť po dobu minimálně několika minut bylo u poškozeného zachováno vědomí a schopnost vnímat a prožívat bolest, a tímto jednáním obviněný přivodil poškozenému smrt, jejíž příčinou bylo vnitřní a zevní vykrvácení. Z bližších zjištění rozvedených v odůvodnění rozsudku je patrno, že obviněný jednal pod vlivem okolnosti, že ho opustila I. Š., která byla jeho dosavadní partnerkou a která navázala nový partnerský vztah právě s poškozeným. Z těchto zjištění vyplývá, že obviněný sledoval obnovení svého partnerského vztahu s I. Š. a že chtěl poškozeného odradit od vztahu s ní. Ohledně průběhu vzájemného fyzického napadení vyplývá ze zjištění uvedených v odůvodnění rozsudku mimo jiné to, že poškozený použil plynovou pistoli, ze které vystřelil jeden náboj, aniž obviněného zasáhl a zranil.

O odvolání obviněného, podaném proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 8 To 59/2012. Podle § 258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, § 58 odst. l tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na dvanáct roků a obviněný byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Dovolání podal proto, že tímto rozsudkem zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Vytkl nesprávné právní posouzení skutku a namítl, že skutek měl být kvalifikován jako zločin zabití podle § 141 odst. l tr. zákoníku. Vyjádřil názor, že nemůže obstát konstrukce, která v sobě zahrnuje uznání viny podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a uložení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. l tr. zákoníku, a uvedl, že právní kvalifikace podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku neměla být použita. Poukázal na přílišnou stručnost odůvodnění napadeného rozsudku, která mu ztížila možnost adekvátní protiargumentace. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, spáchá-li uvedený čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Na tento zločin je stanoven trest odnětí svobody od patnácti let do dvaceti let nebo výjimečný trest.

Zločinu zabití podle § 141 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Na tento zločin je stanoven trest odnětí svobody od tří let do deseti let.

Ve vzájemném poměru obou zločinů jde o to, že zabití představuje tzv. privilegovanou skutkovou podstatu ve vztahu k vraždě. Privilegující okolnosti tu jsou dvě. První z nich je silné rozrušení pachatele, avšak pouze za předpokladu, že vyplývá z omluvitelného hnutí mysli . Strach, úlek či zmatek jsou jen demonstrativně uvedené formy omluvitelného hnutí mysli. Druhou privilegující okolností je předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, a to za předpokladu, že jím bylo jednání pachatele vyvoláno. Je-li dána alespoň jedna z obou uvedených privilegujících okolností, pak úmyslné usmrcení jiného není vraždou, ale zabitím.

V posuzovaném případě evidentně nemohlo jít o tu privilegující okolnost, která spočívá v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného. Obviněný v tomto ohledu ostatně nic ani nenamítal.

Z povahy námitek obviněného je zřejmé, že se dožadoval toho, aby jako privilegující okolnost bylo uznáno jeho silné rozrušení . Obviněný poukázal na to, že Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku, byť jen v části týkající se otázky trestu, sám výslovně konstatoval, že se u něho jednalo o nezvládnutý afekt a o situační záležitost, kdy došlo ke vzájemnému konfliktu, který gradoval od slovní potyčky k fyzickému konfliktu s oboustranným použitím zbraní. Tyto námitky obviněný doplnil obsáhlou citací výpovědi Mgr. Lenky Čermákové, znalkyně z oboru školství a kultury, odvětví psychologie, která v hlavním líčení připustila, že obviněný jednal ve vyhroceném emočním afektu, a tím vysvětlila velké množství ran zasazených poškozenému, aniž by to u obviněného bylo otázkou anetičnosti či brutality, a zároveň ozřejmila emoce obviněného jako faktor motivující jeho jednání a současně zakrývající jeho racionální úsudek v době činu. Požadavek, aby skutek byl posouzen podle § 141 odst. l tr. zákoníku, obviněný spojil s názorem, že u něho šlo o exces z nutné obrany. Námitky obviněného rozhodně nemohou obstát.

Znovu je třeba připomenout, že stav silného rozrušení ve smyslu § 141 odst. l tr. zákoníku musí u pachatele vyplývat z omluvitelného hnutí mysli . Silné rozrušení se může projevit afektivní reakcí, která má u pachatele spontánní charakter a která může být krátkodobá i déle trvající, avšak rozrušení pachatele musí mít podklad ve vnějších důvodech takové povahy, že je omluvitelné . Tím se míní omluvitelnost z obecně lidského hlediska formovaného morálními zásadami, z nichž vyplývá nižší stupeň nepřijatelnosti úmyslného usmrcení jiného a současně i nižší míra odsouzeníhodnosti takového jednání. Významné ovšem je, že z hlediska pachatele se musí jednat o vnější důvody, tj. takové důvody, které netkví v osobě pachatele, v jeho vlastnostech, v jeho motivech či záměrech apod. Jasně o tom svědčí demonstrativně uvedené konkrétní důvody silného rozrušení pachatele ve smyslu § 141 odst. l tr. zákoníku, jimiž jsou strach, úlek nebo zmatek. Povaha těchto důvodů evidentně ukazuje na to, že pachatele ovlivňují zvnějšku, zastihují ho nepřipraveného, jsou pro něj něčím mimořádným, působí na něho překvapivě, znesnadňují mu správné a racionální zhodnocení situace a omezují ho ve volbě přiměřené a morálně přijatelné reakce. Důvody aplikace ustanovení § 141 odst. l tr. zákoníku nemohou spočívat v negativních povahových vlastnostech osoby pachatele, tedy ani v tom, že byť jednal ve stavu afektu, šlo o projev jeho osobních vlastností.

Vztáhnou-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že nepřichází v úvahu posoudit skutek jako zločin zabití podle § 141 odst. l tr. zákoníku, neboť namítané silné rozrušení obviněného nevyplývalo z omluvitelného hnutí mysli , ale jednak z okolností, které obviněný vyvolal, a jednak z jeho osobních vlastností. V tomto ohledu je nutné mít na zřeteli zjištění, že obviněný sám inicioval setkání s poškozeným, dostavil se k němu bez jakékoli jeho výzvy a vybavil se k tomu velkým kuchyňským nožem, který jinak používal výhradně jen v domácnosti. Poškozený byl pro obviněného sokem, pokud jde o partnerský vztah s I. Š., takže tu bylo vyloženě negativní zaměření obviněného vůči poškozenému. Situace, kdy se obviněný dostavil k poškozenému ve snaze odradit ho od dalšího vztahu s I. Š., sama o sobě zahrnovala reálnou možnost konfliktu, který byl i z hlediska obviněného snadno předvídatelný a který obviněný zjevně dokonce očekával, jak o tom svědčí jeho vybavení nožem. Snadno předvídatelné bylo pro obviněného i to, že reálně hrozící konflikt bude klást zvýšené nároky na jeho sebekontrolu a že pro něho bude představovat značnou psychickou zátěž. K tomu přistupují zjištění týkající se osobních vlastností obviněného, jak jsou popsána zejména na str. 4-5 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Pro osobu obviněného jsou příznačné takové vlastnosti jako vysoká spontánní vzrušivost, zkraty v jednání, impulsivnost a sklon k agresi. Tyto vlastnosti vyplývají u obviněného z jeho nezralosti mimo jiné i v citové oblasti, z egocentrického sebeprosazování ve vztazích, ze zkreslených subjektivní očekávání, z autoritativních požadavků vůči druhým, z nižší úrovně citové empatie a pochopení potřeb, motivů a přání druhých, z rozvinuté emoční nestability, z histriónské a narcistické poruchy osobnosti s rysy nezdrženlivosti a s rysy explozivní reaktivní agresivity ve zvýšené zátěži.

Konflikt, k němuž došlo mezi obviněným a poškozeným, primárně vyvolal obviněný, který ho také očekával a vybavil se na něj nožem. Na to navazuje zjištění, které je uvedeno a logicky vysvětleno na str. 11 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, totiž že obviněný přenesl původní slovní konflikt do roviny vzájemného fyzického napadení tím, že jako první zasadil poškozenému ránu nožem. Pokud byl obviněný odporem poškozeného, při kterém poškozený jednou vystřelil z plynové pistole, uveden do stavu afektu, nelze jeho jednání považovat za jednání v silném rozrušení z takového hnutí mysli, které by bylo omluvitelné podle § 141 odst. l tr. zákoníku. Afekt obviněného z toho, jak reagoval poškozený při konfliktu vyvolaném primárně samotným obviněným, není omluvitelným hnutím mysli. Namítanou úvahu, že ze strany obviněného šlo o exces z nutné obrany, je třeba korigovat v tom smyslu, že to samo o sobě není důvodem k tomu, aby úmyslné usmrcení jiného nebylo kvalifikováno jako zločin vraždy podle § 140 odst. l tr. zákoníku a aby bylo posouzeno jako zločin zabití podle § 141 odst. l tr. zákoníku. Ze samotného překročení mezí nutné obrany ještě nevyplývá splnění podmínky, že pachatel jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli . Zároveň je ale nezbytné dodat, že Vrchní soud v Praze učinil výslovný závěr, že jednání obviněného nelze posuzovat jako jednání v nutné obraně (viz str. 5 odůvodnění napadeného rozsudku). S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil, protože podstatou věci bylo vzájemné napadení obou účastníků konfliktu s použitím srovnatelných prostředků. Pokud Vrchní soud v Praze na str. 6 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že se jednalo o nezvládnutý afekt, o situační záležitost, kdy došlo ... ke vzájemnému konfliktu, který vygradoval ze slovní potyčky ve fyzickou, a k následnému oboustrannému použití zbraní, aniž byly zcela naplněny znaky nutné obrany , bylo toto konstatování zasazeno do kontextu úvah o polehčující okolnosti podle § 41 písm. b) tr. zákoníku, tj. spáchání trestného činu v silném rozrušení. Citované konstatování v části obsahující zmínku o nutné obraně bylo jen nevýstižným a neobratným slovním vyjádřením polehčující okolnosti podle § 41 písm. b) tr. zákoníku a nemělo ve skutečnosti nic společného s polehčující okolností podle § 41 písm. g) tr. zákoníku, kterou je mimo jiné odvracení útoku, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany, a kterou Vrchní soud v Praze vůbec neshledal.

Za tohoto stavu je právní posouzení skutku jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku v souladu se zákonem.

Důvodná je i kvalifikace podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, tj. spáchání činu zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Tato kvalifikace má odpovídající podklad ve zjištění, že smrtící mechanismus se vyznačoval mimořádnou razancí, která se projevila v extrémně vysokém počtu 38 ran, jimiž obviněný velkým kuchyňským nožem zasáhl poškozeného zejména do hlavy, krku a zad. Jednalo se o bodné a bodnořezné rány, jejichž bolestivost byla citelně zvýrazněna již jejich samotným počtem, dále tím, že významná část z nich pronikla hluboko do těla poškozeného (jak je to podrobně rozvedeno na str. 6-9 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové), a konečně i tím, že při vykrvácení byl poškozený po dobu několika minut vystaven postupnému vyhasínání života spojenému se zachovaným vnímáním značně vystupňované bolesti.

Pokud je ve výroku o vině zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku uvedeno, že obviněný spáchal čin zvlášť surovým a trýznivým způsobem, je tento způsob spáchání činu okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Toto posouzení je plně slučitelné s tím, že Vrchní soud v Praze uložil obviněnému trest odnětí svobody ve výměře pod dolní hranicí sazby stanovené v § 140 odst. 3 tr. zákoníku, a to s použitím ustanovení § 58 odst. l tr. zákoníku. Námitky, které v tomto směru uplatnil obviněný, vycházely z konceptu, na kterém byl založen zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009. Tento zákon vycházel z materiálního pojetí trestného činu, což znamenalo, že znakem trestného činu byl také potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Podle § 3 odst. l tr. zák. trestným činem byl čin pro společnost nebezpečný, jehož znaky byly uvedeny v tomto zákoně, a podle § 3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl nepatrný, nebyl trestným činem, i když jinak vykazoval znaky trestného činu. Trestným činem tudíž byl čin, který vykazoval jednak formální znaky uvedené v zákoně a jednak materiální znak, jímž byl vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Na materiální pojetí trestného činu pak navazovalo také materiální pojetí okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, které se promítalo v 88 odst. l tr. zák., podle něhož se k takové okolnosti přihlédlo jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Za této právní úpravy bylo vyloučeno, aby skutek byl kvalifikován podle ustanovení postihujícího okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, a aby při této kvalifikaci byl trest snížen pod dolní hranici sazby podle § 40 odst. l tr. zák. s ohledem na okolnosti případu. Okolnosti případu spoluurčovaly podle § 3 odst. 4 tr. zák. stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, takže bylo logické, že vedle sebe nemohly obstát závěr, podle něhož okolnosti případu podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, a současně závěr, že vzhledem k okolnostem případu by použití trestní sazby uvedené v zákoně bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné. Nebylo však vyloučeno snížení trestu pod dolní hranici sazby podle § 40 odst. l tr. zák. s ohledem na poměry pachatele, tj. s ohledem na jiné hledisko, než byly okolnosti případu. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který je účinný od 1. 1. 2010, je založen na formálním pojetí trestného činu. Při tomto pojetí je trestný čin definován v § 13 odst. l tr. zákoníku tak, že jím je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Za této právní úpravy není v žádném rozporu se zákonem stav, kdy soud posoudí skutek podle ustanovení postihujícího okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, a podle § 58 odst. l tr. zákoníku přistoupí k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici oné vyšší trestní sazby.

Námitky, které se týkají obsáhlosti odůvodnění napadeného rozsudku, nejsou dovolacím důvodem. I když je odůvodnění napadeného rozsudku spíše stručné, nic to nemění na tom, že je v zásadě výstižné a až na nepodstatné formulační nedokonalosti i věcně správné. Odůvodnění napadeného rozsudku obsahově koresponduje s výrokem a přijatelně ho vysvětluje.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. května 2013

Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec