7 Tdo 467/2011
Datum rozhodnutí: 26.05.2011
Dotčené předpisy: § 9 odst. 2 tr. zák.



7 Tdo 467/2011-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. května 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. I. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 8 To 501/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 6/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 50 T 6/2010, byl obviněný M. O. uznán vinným trestnými činy spáchanými ve spolupachatelství s již odsouzeným M. K. podle § 9 odst. 2 tr. zákona, a to podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona a poškozováním cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 250 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57a odst. 1 tr. zákona mu byl uložen také trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 3 let a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání proti všem jeho výrokům, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 8 To 501/2010, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že skutková zjištění soudů jsou založena pouze na svědecké výpovědi M. K., kterou navíc považuje za nevěrohodnou a v důsledku chybných skutkových zjištění došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Nesouhlasí se závěry soudů ohledně práva na odepření svědecké výpovědi M. K., který podle jeho názoru měl právo tuto výpověď odmítnout. Poukázal na to, že uvedený svědek u hlavního líčení také chtěl využít svého práva a nevypovídat, soudem ale byl poučen o své povinnosti vypovídat s tím, že již byl za žalované jednání pravomocně odsouzen a opakovaně byl také upozorněn na následky křivé svědecké výpovědi. V důsledku tohoto poučení pak svědek vypovídal obdobně jako ve své výpovědi obviněného v přípravném řízení.

Obviněný také spatřuje nesprávné právní posouzení skutku v tom, že z popisu skutku není zjevné, jakého jednání se měl přesně dopustit, v čem spočívalo jeho spolupachatelství a proč jeho jednání nebylo právně kvalifikováno jako některá z forem účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zákona. Poukázal přitom na obdobný případ stíhání M. K., který dne 28. 11. 2008 za použití dokladů L. M. měl v P. uzavřít úvěrovou smlouvu s mBank a pomocí vydané platební karty způsobit škodu 59.390,- Kč. Usnesením policie bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání pro pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250b odst. 1, 3 tr. zákona. V tomto jiném případě byla důkazní situace obdobná, ale státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 usnesení policie zrušila, a uložila policejnímu orgánu učinit další šetření, aby bylo prokázáno, kdo byl ve skutečnosti pomocníkem M. K.

V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby ji znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný v rámci uplatněného důvodu dovolání kvalifikovaným způsobem namítá, že z popisu skutku není zjevné, jakého jednání se měl přesně dopustit a v čem spočívalo jeho spolupachatelství. Těmto námitkám nelze ale podle státní zástupkyně přisvědčit, protože veškeré jednání při uzavírání podvodných smluv různého typu s poškozenými obchodními společnostmi realizoval M. K., ale v souladu s obsahem spolupachatelské dohody s dovolatelem a dalšími neustanovenými osobami. Od těchto dalších osob poskytujících finanční krytí na různé smluvní zálohy a kauce dovolatel inkasoval úplatu, což by rozhodně neučinil pokud by nebyl jedním z článků řetězu spolupachatelské součinnosti, veden společným záměrem uvést poškozené obchodní společnosti v omyl a obohatit se na jejich úkor. Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, kterými napadá způsob provádění výslechu svědka M. K. v hlavním líčení a zpochybňuje věrohodnost této výpovědi. Tyto námitky totiž nesměřují proti právnímu posouzení skutku ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale proti způsobu provádění a hodnocení důkazů soudem, což lze namítat v odvolání, ale nikoli v dovolání jako mimořádném opravném prostředku. Přezkumná povinnost dovolacího soudu je dána pouze v mezích toho dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn a kterému námitky uvedené v dovolání skutečně odpovídají.

Obviněný shodné procesní námitky uplatnil v odvolání, odvolací soud se jimi v odůvodnění napadeného usnesení zabýval, ale shledal je nedůvodnými. Protože se ale jedná o jediný usvědčující důkaz, Nejvyšší soud uvádí, že se plně ztotožnil s důvody odvolacího soudu, které v tomto směru uvedl na str. 5 napadeného usnesení a postup soudu I. stupně podle § 209 odst. 1 tr. ř. považuje za správný. Z vyjádření svědka M. K. v hlavním líčení dne 30. 9. 2010, a jeho následné výpovědi v nepřítomnosti obviněného, je totiž zcela zřejmé, že důvodem, proč se zdráhal vypovídat, byla jeho obava z hrozícího nebezpečí z podaného svědectví ze strany obviněného ve smyslu § 209 odst. 1 tr. ř. a nikoli důvody zakládající právo odepřít výpověď podle § 100 odst. 1, 2 tr. ř.

Uplatněnému důvodu dovolání ale odpovídají námitky obviněného ohledně popisu jeho jednání jako spolupachatele, a jeho posouzení nikoliv jako spolupachatelství, ale jako účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zákona.

Ze skutkových zjištění uvedených v bodech ad 1 4 výroku o vině rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že ve všech čtyřech případech jednání v období od 15. do 24. 11. 2008, obviněný M. I. jednal společně s již odsouzeným M. K. na žádost dosud neztotožněných osob, které M. K. vždy krátce před činem předaly občanský a řidičský průkaz L. M., včetně finančních prostředků k zaplacení přímé platby, resp. jistiny, kauce. Dle žádosti těchto neztotožněných osob byly pak, na jimi předem vybrané druhy zboží, uzavírány na uvedené cizí osobní doklady úvěrové smlouvy (ad 1, 2), resp. smlouva o poskytnutí telekomunikačních služeb (ad 3) a smlouva o pronájmu zařízení (ad 4), kdy za provedení tohoto jednání měli oba obvinění od těchto neztotožněných osob přislíbenou ve všech případech pokaždé odměnu ve výši 2.000,- Kč, kterou měl inkasovat obviněný M. I., což se také pokaždé stalo.

Oběma obviněným tak bylo zcela zřejmé, že ve všech čtyřech případech bude na základě cizích osobních dokladů, a tedy pod falešnou identitou, odebíráno na základě uzavřených různých druhů smluv zboží, resp. služby, za které bude nutno uhradit ve splátkách jejich cenu (ad 1, 2), kredit telekomunikační služby (ad 3) nebo zapůjčené zařízení ve sjednané lhůtě vrátit majiteli (ad 4). Veškeré uvedené smlouvy přitom pod falešnou identitou L. M. uzavíral spoluobviněný M. K., opatřené zboží ihned předával uvedeným neztotožněným osobám za přítomnosti obviněného M. I., který od nich vzápětí inkasoval sjednanou finanční odměnu ve výši 2.000,- Kč.

Z těchto podstatných skutkových okolností, které jsou podrobně popsány v bodech ad 1 4 výroku o vině rozsudku soudu I . stupně, učinil již soud I. stupně správný závěr, že také obviněný M. I. naplnil m. j. ve spolupachatelství se spoluobviněným M. K. všechny znaky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, potvrzeným soudem odvolacím, že všechna jednání byla vedena jednotným podvodným záměrem s cílem uvést vybrané společnosti v omyl a snadno tak získat zboží vhodné k následnému zpeněžení. Lze také dodat, že z hlediska obou spoluobviněných pak bylo snahou nejen obohatit jiného (neztotožněné osoby), ale zejména taky sebe, a to získáním slíbené odměny ve výši 2.000,- Kč. To ostatně vyjádřil soud I. stupně i v tzv. právní větě rozsudku, když ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona uvedl, že obviněný společným jednáním ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a činem způsobil škodu nikoli malou .

Ke spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zákona není třeba, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy předmětné smlouvy uzavíral pouze jeden ze spolupachatelů M. K., což bylo dáno nejen jeho ochotou provést toto jednání, ale také tím, že jim byly dány k dispozici cizí osobní doklady pouze jedné osoby. M. K. tak ale činil po dohodě s M. I., který byl ve všech případech přítomen následného předání podvodně vylákaného zboží neztotožněným osobám a který od těchto osob také pokaždé přebíral finanční odměnu. Účastnil-li se tedy M. I. již prvotní domluvy o spáchání trestného činu, průběžně se vzájemně domlouval s M. K. i těmito neztotožněnými osobami o místě jeho spáchání, byl na místě předání vylákaného zboží a převzal slíbenou odměnu, je i jeho jednání subjektivně i objektivně složkou děje, která společně s jednáním M. K. ve svém souhrnu tvoří trestné jednání. Jeho dílčí jednání tak soudy správně posoudily jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, neboť M. I. jednal způsobem, který již přesahuje hranice účastenství podle § 10 tr. zákona (viz rozhodnutí publikované pod č. 42, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, sešit č. 7 8/2010).

Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitce obviněného, že z popisu skutku není zřejmé, jakého jednání se přesně měl dopustit a v čem spočívalo jeho spolupachatelství, když ve skutku jsou obsaženy všechny výše uvedené rozhodné skutečnosti opodstatňující právní posouzení jeho jednání tak, jak bylo učiněno soudem I. stupně a potvrzeno soudem odvolacím.

Poukázal-li obviněný v dovolání na jiný případ jeho trestního stíhání (Policie ČR č. j. ORI-9296-70/TČ-2009-001174-1, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 sp. zn. 2 ZT 8/2010-7), jedná se o trestní stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zákona, jehož pachatelem může být pouze účastník úvěrové smlouvy, a kdy se jednalo o smlouvu, která spočívala v poskytnutí peněžních prostředků a nikoliv v poskytnutí zboží, jak je tomu v této trestní věci. V případě úvěrového podvodu může být osoba jednající na podporu účastníka úvěrové smlouvy (např. opatří mu potřebné doklady) pouze účastníkem na trestném činu hlavního pachatele podle § 10 odst. 1 tr. zákona, a to v závislosti na povaze jejího jednání jako organizátor, návodce nebo pomocník (viz rozhodnutí č. 27 publikované v sešitu č. 6/2001 a stanovisko č. 6 publikované v sešitu č. 1 2/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky).

Lze také dodat, že vedle úvěrového podvodu podle § 250b tr. zákona, obsahoval trestní zákon také trestný čin podvodu podle § 250, jímž byl také obviněný m. j. uznán vinným. Na rozdíl od úvěrového podvodu podle § 250b tr. zákona, u kterého postačí, že pachatel (účastník úvěrové smlouvy) při sjednávání úvěrové smlouvy úmyslně uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, ustanovení tzv. obecného podvodu podle § 250 tr. zákona postihuje ty pachatele trestných činů, kteří ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí mj. tím, že uvedou někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu (nejméně nepatrnou; viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 8 Tz 297/2000). S tímto podvodným úmyslem od počátku jednal také obviněný M. Ištok.

Protože Nejvyšší soud shledal hmotně právní námitky obviněného M. I. zjevně neopodstatněnými a napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. května 2011

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš