7 Tdo 466/2017
Datum rozhodnutí: 11.05.2017
Dotčené předpisy: § 140 odst. 2 předpisu č. 40/2009Sb., § 15 odst. 1 písm. a) předpisu č. 40/2009Sb.



7 Tdo 466/2017-47

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 5. 2017 o dovolání obviněného K. V. , podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 7 To 115/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 23/2016 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

Odůvodnění
Rozsudkem Krajského soudu v Praze (soud prvního stupně, nalézací soud) ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 5 T 23/2016, byl obviněný K. V. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl uložen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 40 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 5 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci kuchyňského nože délky 240 mm s rukojetí černé barvy a ostřím délky 135 mm. Podle § 99 odst. 1, 5 tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo ochranné ambulantní psychiatrické léčení. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost k náhradě škody Zaměstnanecké pojišťovně Škoda, Mladá Boleslav ve výši 14 592 Kč.

O odvoláních podaných obviněným a Krajským státním zastupitelstvím v Praze rozhodl Vrchní soud v Praze (soud druhého stupně, odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 7 To 115/2016 (napadený rozsudek), tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně z podnětu obou podaných odvolání zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2 tr. zákoníku, uložil mu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let a pro výkon tohoto trestu obviněného zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále rozhodl shodně jako soud prvního stupně o trestu propadnutí věci a o náhradě škody (nikoli však o uložení ochranného léčení).

Obviněný byl odsouzen pro skutek , který podle zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku Krajského soudu v Praze, a shodně i v napadeném rozsudku, spočíval v tom, že v úmyslu usmrtit poškozenou L. K., z důvodu dřívějších rozporů ve společném zaměstnání ve Škoda Auto, a. s., Mladá Boleslav, kde byla poškozená jeho přímou nadřízenou a byla nucena mu vytýkat jeho pracovní nedostatky, dne 6. 1. 2016 ve 20:45 hodin zakoupil v obchodním domě Kaufland v M. B. kuchyňský nůž s délkou čepele 135 mm, poté vyčkal, až poškozené skončí pracovní směna, a po cestě domů se k ní připojil a šel za ní, a přes její výzvu, aby šel pryč, nebo zavolá policii, ji následoval až ke vchodu do bytového domu č. p. v ulici P. v M. B., kde poškozená bydlí, a před tímto vchodem ji téhož dne kolem 22.20 h náhle zezadu napadl výše popsaným kuchyňským nožem rychle po sobě jdoucími čtyřmi údery vedenými střední intenzitou, kterými jí způsobil mnohočetná poranění, a to bodnou ránu levé horní boční poloviny krku, délky 2 cm, zasahující do hlubších struktur krku, bez zasažení větších cév nebo nervů, vzdálenou 2 3 cm od krkavice, dále povrchní řeznou ránu ušního lalůčku levého ucha délky 0,8 cm, bodnou ránu levé poloviny zad dovnitř od levé lopatky délky 2,5 cm, zasahující stěnu hrudníku k žebrům, nepronikající do dutiny hrudní, bodnořeznou ránu zad vlevo od páteře délky 4 cm, pronikající do připáteřních svalů, a průbod levé ruky s povrchními ranami délky 2 cm na hřbetu i ve dlani ruky, zraňující měkké tkáně ruky, svaly, nervy a s nářezem 2. záprstní kosti ruky, a svého jednání zanechal a z místa činu odešel, přičemž při stejné intenzitě útoku mohlo dojít k zasažení životně důležitých struktur, a to zejména při protětí tepny (krkavice), kdy by došlo k okamžitému pulznímu krvácení, které by bezprostředně ohrozilo poškozenou na životě, a k zasažení jugulární žíly, při jejímž poranění mohlo dojít k nasátí vzduchu do cévy a potažmo do srdce s rozvojem vzduchové embolie a k srdečnímu selhání.

Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný K. V. řádně a včas podaným dovoláním , které bylo podáno prostřednictvím obhájkyně a odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřil v něm zásadní výhrady proti právní kvalifikaci skutku jako pokusu zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku vůbec, a proti zpřísnění právní kvalifikace odvolacím soudem na pokus zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku zvláště. Podle obviněného došlo k opomenutí hodnocení subjektivní stránky činu. Nikdy nebylo vyvráceno, že chtěl poškozenou pouze postrašit. Je třeba vycházet ze znaleckých posudků psychologických a psychiatrických a z výpovědí znalců v hlavním líčení. Čin byl ovlivněn chorobnými změnami jeho osobnosti, dlouhodobou dekompenzací, městnaným afektem, což vedlo k podstatnému snížení jeho ovládacích schopností. Zkratkové jednání a dekompenzace byly dlouhodobé, proto obviněný nesouhlasí s rozfázováním jeho jednání provedeným soudy a zejména s hodnocením přípravy činu odvolacím soudem. Protiprávní jednání proběhlo v relativně krátkém časovém úseku, a nelze dovozovat uváženost jednání před a v průběhu děje tak, jak to činí odvolací soud. Jestliže subjektivní stránka trestného činu byla ve značné míře ovlivněna právě tím, že jeho ovládací schopnosti byly sníženy měrou podstatnou, nelze hovořit o uváženém jednání. Zkratkovité jednání v městnaném afektu nemůže být jednáním uváženým. Obviněný dále uvedl, že se před samotným trestným jednáním několik hodin a možná i dní nacházel v takovém stavu, že žádného uváženého jednání nebyl schopen, a proto závěry odvolacího soudu, že nejde o úmysl nepřímý, nýbrž o úmysl přímý, nemají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud nepřihlédl k odborné literatuře citované v odvolání. Při městnaném afektu se tzv. afektové napětí hromadí i několik let, afekt je čím dál tím větší. Obviněný znovu cituje publikaci MUDr. Romana Útraty, CSc. z roku 1979 s tím, že zkratkové jednání je většinou chápáno tak, že dojde k nějakému podnětu a na to za krátkou dobu v rozmezí několika hodin nastoupí dané jednání. Tato doba může být však mnohem delší, a to i několik dní. Jestliže jeho volní složka byla natolik narušena, že neviděl jiné východisko než poškozenou postrašit, a při svém jednání si počínal tak, jak si počínal, je evidentní, že volní složka byla značnou měrou omezena právě vzhledem ke zkratkovému jednání a městnanému afektu.

Podle dovolatele lze tedy uvažovat o právní kvalifikaci činu jako trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku ve stadiu pokusu, popřípadě ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Odvolací soud také nevzal v úvahu některé další polehčující okolnosti, vyplývající z ustanovení § 41 písm. l) a n) tr. zákoníku (napomáhání při objasňování trestné činnosti a upřímná lítost). Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že námitku týkající se právní kvalifikace skutku lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, byť ji obviněný doplnil i výtkami skutkové povahy, například když v rozporu se skutkovými zjištěními tvrdí, že chtěl poškozenou pouze postrašit. Ohledně právní kvalifikace obviněný v dovolání uplatnil obdobné námitky jako v odvolání, přičemž odvolací soud se s těmito otázkami vypořádal. Státní zástupce poukázal na obecná východiska posuzování tzv. premeditace a zhodnotil i konkrétní situaci v daném případě, kdy motiv činu vycházel z osobnostních rysů obviněného a nebyl ovlivněn chorobnými změnami, přičemž ovládací schopnosti obviněného byly sice podstatně sníženy, byl však příčetný. První fáze činu byla projevem jeho cíleného a plánovitého jednání, které mělo svůj směr a rozvahu. Až ve druhé fázi, v okamžiku samotného bodání do těla poškozené, přešlo jednání do fáze afektogenní. Premedikace měla zásadní a rozhodující podíl na spáchání skutku, byla podstatnou příčinou následku. Právní kvalifikaci skutku použitou v napadeném rozsudku považuje státní zástupce za správnou, a uvádí důvody, pro které skutek naopak nelze kvalifikovat uvedeným mírnějším způsobem. Námitku týkající se polehčujících okolností nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, přičemž nenastaly ani podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští, navíc bylo postupováno v jeho prospěch a byl odsouzen k trestu velmi mírnému, ve výměře výrazně pod dolní hranicí trestní sazby.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolání obviněného K. V. považuje za neopodstatněné, a navrhl, aby bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.

Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci dalšího odvolání . Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu za předpokladu, že s ním obsahově korespondují. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu provedeného dokazování apod. Skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze namítat, totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani pod jiný dovolací důvod) tudíž není podřaditelná námitka, že obviněný chtěl poškozenou pouze postrašit, neboť je v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními soudů. Soudy tuto obhajobu obviněného důvodně nepřijaly a zejména odvolací soud výstižně vysvětlil, že k takovému tvrzenému záměru by mohl obviněný použít celou škálu jiných, mírnějších prostředků.

Námitky vztahující se k subjektivní stránce činu, k otázkám afektu, zmenšené příčetnosti a premeditace sice lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se týkají právní kvalifikace zjištěného skutku, avšak dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.

Trestného činu (zločinu) vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. Pokusem trestného činu je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Trestný čin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Konečně v dovolání rovněž zmiňovaného trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví (zde však musí úmysl směřovat pouze k tzv. prostému ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku).

Nesporné jsou základní skutkové závěry soudů, že obviněný poškozenou popsaným způsobem napadl, na což si předem opatřil (koupil) nůž. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů také správně shrnul, že žádné pochybnosti nevzbuzují ani znalecké závěry týkající se způsobu a intenzity útoku, vzniklých následků i bezprostředně hrozících poranění spojených s ohrožením života poškozené. Jednoznačně důkazy prokazují také motivaci jednání obviněného související s jeho osobností, omezeními, a v důsledku toho s neúspěchy v zaměstnání, a dále též se vztahem k poškozené, který vyústil v jeho přesvědčení, že nese vinu na jeho problémech (tedy motivaci podle znalců nikoli patologické povahy). Znalecké závěry pak prokázaly nevyzrálou osobnost obviněného, snížený intelekt s dalším omezením jeho schopností, což vedlo k tomu, že osobnost obviněného byla dlouhodobě dekompenzovaná selháváním v zaměstnání s existencí městnavého dlouhodobějšího afektu. Dekompenzace osobnosti měla už charakter duševní poruchy, což již ve fázi přípravy podstatně snižovalo jeho ovládací schopnosti. Ve fázi vlastního útoku pak měl zásadní význam afekt, zkratové jednání, s podstatným snížením ovládacích schopností.

Naproti tomu za neodůvodněné a nesprávné odvolací soud právem považoval ty právní závěry nalézacího soudu, které nekorespondovaly s jeho závěry skutkovými, vyjádřenými ostatně i ve výroku jeho odsuzujícího rozsudku. Tak odvolací soud důvodně připomněl, že nalézací soud v popisu skutkového děje ve svém rozsudku fakticky vyjádřil plánovaný záměr obviněného poškozenou usmrtit, když uvedl že v úmyslu usmrtit poškozenou L. K. dne 6. 1. 2016 ve 20.45 h zakoupil v obchodním domě Kaufland v M. B. kuchyňský nůž atd. , je tedy evidentní, že již samotný nákup kuchyňského nože byl ze strany obviněného veden úmyslem poškozenou usmrtit, což se mu také nedlouho potom málem zdařilo. Dále odvolací soud uvedl, že nalézací soud svým nezpochybnitelným skutkovým zjištěním nedal patřičný výraz v použité právní kvalifikaci, když uzavřel, že se obviněný dopustil pokusu pouhé vraždy prosté dle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli pokusu vraždy po předchozím uvážení ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku. V popisu skutku jsou všechny znaky skutkové podstaty této právní kvalifikace vyjádřeny a podle odvolacího soudu je na místě připomenout, že pojem premeditace spojený s vyšší mírou úmyslného způsobení následku je termínem právním, a nikoli okolností, kterou lze přijmout na základě závěrů znaleckých posudků z oboru dušezpytných věd.

Odvolací soud podrobně zhodnotil závěry, k nimž znalci psycholog a psychiatr dospěli při zkoumání duševního stavu obviněného a které byly vzaty v úvahu při hodnocení osobnosti obviněného, včetně míry jeho zavinění. Mimo jiné znalci dospěli k závěru, že motiv činu vycházel z jeho osobnostních rysů, nebyl ovlivněn žádnými chorobnými mechanismy, jeho ovládací schopnosti však byly na základě zjištěných skutečností sníženy měrou podstatnou. Znalci sami rozdělili jednání obžalovaného do dvou fází. I přes jejich ne vždy zcela jednoznačné názory prezentované u hlavního líčení byl nezpochybnitelný závěr, že první (přípravná) fáze, během níž si obviněný opatřil nůž, čekal na poškozenou a poté ji sledoval k jejímu bydlišti, byla charakterizována cíleným a plánovaným jednáním obviněného, jež mělo směr a rozvahu. A to přesto, že již v této fázi byly jeho ovládací schopnosti vlivem osobnostních rysů a městnaných negativních emocí podstatně snížené. Toto jednání v určitém okamžiku přešlo v jednání typicky afektogenní (druhá fáze), tedy jednání zbrklé a ryze emočně podmíněné. To však nic nemění na zásadním podílu premeditace (zde předchozího uvážení) na spáchání skutku, a nešlo tak o pokus vraždy situační, nýbrž vraždy připravované.

Vrchní soud v Praze dále na základě přesvědčivých argumentů vyloučil jakoukoli formu omluvitelného hnutí mysli na straně obviněného či předchozího zavrženíhodného jednání na straně poškozené ve smyslu právní kvalifikace zabití podle § 141 tr. zákoníku, přičemž vyloučena je samozřejmě i právní kvalifikace ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Odvolací soud přiléhavě uzavřel, že obviněný poškozenou opakovaně bodl do oblasti těla, jejíž zasažení je spojeno s bezprostředním ohrožením života, jak je obecně známo. Způsob takového útoku ve spojení s předchozím nákupem použité zbraně svědčí spíše o úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a nikoli eventuálním, jak shovívavě uzavřel nalézací soud, a obviněný jím naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku. S těmito závěry odvolacího soudu lze souhlasit.

Soud prvního stupně svůj závěr o nenaplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku (pro který byla podána obžaloba) odůvodnil vlastně pouze tím, že stav, v němž se obviněný nacházel, zásadně snižoval racionální kontrolu jeho jednání (str. 19 vyhotovení rozsudku).

Stejně tak neodpovídala skutková zjištění nalézacího soudu jeho závěru o spáchání činu v úmyslu nepřímém [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], byť obecně nelze vyloučit tuto formu úmyslu ani u trestného činu vraždy spáchané po předchozím uvážení.

Právní závěry odvolacího soudu a jím použitá právní kvalifikace zjištěného skutku jsou proto přesvědčivé a v souladu se zákonem. Podstata nesprávnosti dovolacích námitek obviněného spočívá v záměně a směšování otázek míry zavinění (na něž má vliv i zmenšená příčetnost) na jedné straně, a formy zavinění (úmyslu), jakož i tzv. premeditace (zde v podobě předchozího uvážení) jakožto zvláštní kvalifikační okolnosti vztahující se k subjektivní stránce činu na straně druhé.

Premeditace přistupuje k úmyslu a kvalifikuje tento druh zavinění jako závažnější. Nejde tedy o nějaký speciální druh úmyslu, nýbrž vychází z toho, že volní jednání probíhá ve dvou rozdílných etapách, rozhodovací a realizační, přičemž se vztahuje k jeho rozhodovací fázi a charakterizuje proces rozhodování pachatele zvláštní kvality. K naplnění znaku předchozího uvážení není třeba, aby plán činu byl promyšlen do všech podrobností, ale postačí rámcové vymezení rozhodných skutečností provedení činu v představě pachatele, které pak může být při jeho vlastním provedení doplňováno či měněno. Není rozhodné, zda útok proběhl jinak, než si pachatel představoval a plánoval. Podstatné je, že o věci přemýšlel, a následně jednal způsobem, který naplňuje znaky skutkové podstaty zločinu vraždy, respektive jejího pokusu. Z hlediska časového je zde určitý odstup od vlastního spáchání. Předchozí uvážení (oproti rozmyslu) předchází trestnému ději s určitým předstihem a zahrnuje plán předem utvořenou představu postupu pachatele při spáchání trestného činu (viz rozhodnutí č. 11/2014 Sb. rozh. tr.). Není však vyžadována nějaká zvláštní rafinovanost, detailní rozplánování apod., postačí naplánování v podstatě primitivní. Pokud jde o afekt, do nějž se pachatel dostane při vlastním provádění činu, ten je v zásadě bez významu, neboť podstatné je, zda rozmyšlené nebo předem uvážené jednání bylo podstatnou příčinou následku, resp. účinku významného z hlediska trestního práva. Afekt u pachatele, který nastal v průběhu usmrcování poškozeného, nemůže přerušit příčinnou souvislost premeditativního jednání s úmyslným usmrcením poškozeného (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 1306).

Je třeba si uvědomit, že i pachatel jednající ve stavu podstatně snížených určovacích (ovládacích) schopností, tj. ve stavu zmenšené příčetnosti ve smyslu ustanovení § 27 tr. zákoníku, je pachatelem trestně odpovědným. Subjektivní stránku činu, a to jak formu zavinění, tak otázku premeditace, je nutno u takového pachatele posuzovat podle obecných pravidel. Proto nelze souhlasit s názorem dovolatele, že jestliže subjektivní stránka trestného činu byla ve značné míře ovlivněna tím, že jeho ovládací schopnosti byly sníženy měrou podstatnou, nelze hovořit o uváženém jednání. I když byly ovládací schopnosti obviněného podstatně ovlivněny již v průběhu první fáze činu (a tento závěr znalců soudy akceptovaly), nic to nemění na tom, že nejen jednal v úmyslu přímém, ale jednal také po předchozím uvážení, což ostatně vyjádřil už nalézací soud ve výroku svého rozsudku tak, že obviněný si v úmyslu usmrtit poškozenou zakoupil kuchyňský nůž atd. Nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že žádného uváženého jednání nebyl schopen. Takový závěr by bylo možno učinit, pokud by se nacházel ve stavu nepříčetnosti (tj. úplného vymizení buď rozpoznávacích, nebo ovládacích schopností), který však u obviněného zjištěn nebyl. Na uvedeném nic nemění ani fakt, že existují i afektivní reakce dlouhodobějšího rázu a že u obviněného byl zjištěn tzv. městnavý afekt a dlouhodobější dekompenzace osobnosti. Tyto skutečnosti se podílely na závěrech znalců o podstatném snížení ovládacích schopností obviněného již v první, přípravné fázi jednání, nemohou však určit formu zavinění ani vyloučit existenci předchozího uvážení.

Pokud jde o dovolatelem zmiňované polehčující okolnosti, k nimž odvolací soud nepřihlédl, tyto výhrady se zcela míjí se zákonnými dovolacími důvody. Dovolacím důvodem nejsou námitky obviněného zaměřené proti výroku o trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, může být samotný výrok o uložení trestu napadán z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a zjevně to ani nepřicházelo v úvahu, protože uvedený nepodmíněný trest odnětí svobody mu byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře dokonce výrazně pod spodní hranicí zákonné trestní sazby stanovené v § 140 odst. 2 tr. zákoníku (která je od dvanácti do dvaceti let odnětí svobody). Přiměřenost trestu je sice otázkou aplikace hmotného práva, zejména ustanovení § 39 tr. zákoníku, avšak námitky týkající se přiměřenosti trestu přesto nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Do výroku o trestu Nejvyšší soud zásadně nezasahuje z důvodů vztahujících se k přiměřenosti uloženého trestu. Výjimkou by mohly být jen případy, kdy uložený trest by byl v tak příkrém rozporu se zákonnými hledisky určujícími jeho přiměřenost, že by to porušovalo ústavní princip proporcionality trestní represe. V posuzovaném případě se ovšem o nic takového nejedná.

Z důvodů, které byly vyloženy v předchozích částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněného K. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2017


JUDr. Michal Mikláš předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák