7 Tdo 459/2013
Datum rozhodnutí: 21.05.2013
Dotčené předpisy: § 185 odst. 1 tr. zákoník, § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoník



7 Tdo 459/2013 - 22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 21. května 2013 v Brně dovolání obviněného M. Č. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 61 To 32/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 30/2012, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2012, sp. zn. 67 T 30/2012, byl obviněný M. Č. (dále zpravidla jen: ,,obviněný ) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.

Proti rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání obviněný proti výrokům o vině a trestu, státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného proti výroku o trestu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 61 To 32/2013, rozhodl o odvoláních obviněného M. Č. a státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, které podal v neprospěch obviněného, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku o výroku o trestu a odsoudil obviněného M. Č. podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k odnětí svobody v trvání dvou roků a podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti, a to zákazu výkonu činnosti řidiče taxislužby na dobu pěti let. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného M. Č.

Podle skutkových zjištění soudů spáchal obviněný zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tím, že dne 15. 6. 2010 v přesně nezjištěné době mezi 01.55 hod. a 02.30 hod. jako řidič vozidla taxislužby, tov. zn. Škoda Octavia, do kterého k němu nastoupila poškozená G. Z. , využil silné opilosti a spánku poškozené, kterou vezl na předním sedadle spolujezdce, a na přesně nezjištěném místě na trase mezi ulicí M. Š. a S. v P. přerušil jízdu, sedadlo s poškozenou sklopil, poškozené stáhl kalhoty a kalhotky a vykonal na ní nechráněný pohlavní styk, přičemž poškozená ve stavu začínající těžké opilosti nebyla schopna adekvátní reakce a komunikace, její schopnost cíleného motorického projevu stejně jako možnost obrany byla významně narušena a snížena, byla významně narušena její schopnost projevit vlastní vůli, čehož si obviněný musel být vědom, neboť tento stav poškozené se projevoval mimo jiné i neschopností koordinovat pohyby nebo udržet stabilitu a rovnováhu.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání, opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný především namítl, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., a proto ani neposoudily správně skutkový stav věci v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Tím došlo k vytvoření nesouladu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením. Přestože dokazování před soudem prvního stupně bylo prováděno velmi pečlivě, tento soud nehodnotil provedené důkazy zcela v souladu se zásadou in dubio pro reo. Podle obviněného by soudy při správném postupu nemohly dospět k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu po subjektivní stránce. Poškozená svým chováním mohla přispět k představě dovolatele, že má zájem o pohlavní styk s ním, a proto mělo být předmětem posuzování soudu i to, zda v jeho chování nelze spatřovat skutkový omyl negativní podle § 18 tr. zákoníku. Přitom poukázal na rozhodnutí č. 36/1978 Sb. rozh. tr. a uvedl, že kdyby se vzhledem k menší intenzitě odporu ženy, se kterou měl v úmyslu souložit, domníval, že jde o odpor předstíraný, šlo by nepochybně o tzv. skutkový omyl negativní spočívající v tom, že obviněný nevěděl o okolnostech naplňujících skutkové znaky trestného činu znásilnění a byla by tím vyloučena odpovědnost za úmyslný trestný čin. Obviněný také zmínil, že pokud nebyl zjištěn motiv trestného činu, bylo tím nepochybně ztíženo rozhodnutí o vině. Závěrem dovolání uvedl, že skutkové i právní závěry nevycházejí z důkazního řízení provedeného před soudem, že provedené důkazy, především rozporuplná výpověď poškozené G. Z. , byly vyloženy nesprávně. Obviněný též namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný nepodmíněný trest odnětí svobody.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 61 To 32/2013 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2012, sp. zn. 67 T 30/2012, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. po zrušení napadených rozhodnutí sám rozhodl ve věci, popřípadě aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, případně Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný současně požádal o odklad nástupu trestu podle § 323 odst. 1, 2 tr. ř., který odůvodnil tím, že se stará o svou nemohoucí matku B. Č. , které od 1. 11. 2010 poskytuje trvalou péči.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání opakuje svoji obhajobu z řízení před soudem prvního stupně i uplatněnou v odvolání, s níž se soudy obou stupňů v souladu se zákonem správně vypořádaly. Především z výpovědi poškozené vyplývá, že nedošlo k žádnému jednání z její strany, z něhož by obviněný mohl usuzovat, že má zájem o pohlavní styk s ním, což je podporováno i zjištěním, že v době činu obviněného se poškozená nacházela ve stavu opilosti, přičemž bylo v její krvi zjištěno 2,36 promile alkoholu. Ze skutkových zjištění vyplývá, že její schopnost cíleného motorického projevu i možnost obrany byla významně narušena a snížena a stejně tak byla narušena i její schopnost projevit vlastní vůli, když pro opilost nebyla schopna koordinovat svoje pohyby, udržet stabilitu a rovnováhu. Soudy správně dospěly k závěru, že obviněný při spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění, který spáchal souloží, využil její bezbrannosti. Ve světle učiněných skutkových zjištění neobstojí ani námitka obviněného o tzv. skutkovém omylu negativním.
Další námitky obviněného, jimiž namítá porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. jsou námitkami skutkovými, kterými se Nejvyšší soud nezabýval. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž tento důvod dovolání dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolacímu soudu proto nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem a není součástí hmotně právního posuzování (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu NS 20/2003 - T 486).

Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl též nepřiměřenost uloženého trestu, protože podle jeho názoru soudy nevyhodnotily správně kritéria pro ukládání trestu podle § 38 a § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Nepřiměřenost trestu však není žádným dovolacím důvodem (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání, které konal za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Obviněný svůj návrh na odklad výkonu trestu opřel o ustanovení § 323 odst. 1, 2 tr. ř. O takovém návrhu je příslušný rozhodovat soud prvního stupně. Tento soud však o návrhu obviněného nerozhodl. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně navrhla ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu, aby rozhodl o odložení výkonu trestu odnětí svobody, přičemž poukázala na č. l. 202 a 203 spisu, které obsahují jednak návrh obviněného (č. l. 202 spisu) a jednak potvrzení prokazující dobu poskytování péče B. Č. , které vystavil Městský úřad Louny, odbor sociálních věcí v Lounech dne 12. 1. 2011 (č. l. 203 spisu).

Podle § 265o odst. 1 tr. ř. může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. V trestní věci obviněného neshledal podmínky pro rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odkladu výkonu trestu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. května 2013


Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek