7 Tdo 455/2009
Datum rozhodnutí: 29.04.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 455/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 4. 2009 o dovolání obviněného A. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 9 To 452/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 117/2005 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 8. 2008, pod sp. zn. 6 T 117/2005, byl obviněný A. B. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněný byl odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 41/2006 ze dne 9. 5. 2006, PM dne 12. 7. 2006, a výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 3 T 75/2006 ze dne 17. 7. 2006, PM 5. 8. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. J. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občansko právních.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání proti všem výrokům. Toto odvolání bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 9 To 452/2008, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný A. B. řádně a včas podaným dovoláním, které směřuje do všech výroků a uplatňuje důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l), h) tr. ř. Namítá, že v předcházejících odsuzujících rozsudcích mu byly uloženy podmíněně odložené tresty, u nichž ještě před vyhlášením rozsudku prvoinstančního soudu zkušební lhůty uplynuly. Odkazuje na opis z rejstříku trestů v němž je prokázáno, že odvolatel ve zkušebních lhůtách vedl řádný život a splnil veškeré zákonem vyžadované podmínky pro vyslovení osvědčení se. Napadeným rozsudkem byl uložen trest souhrnný, přestože u obou rozhodnutí jejichž výroky o trestu byly v rámci uložení souhrnného trestu zrušeny, již uplynuly zkušební lhůty stanovené pro podmíněný odklad výkonu trestu, takže se na obviněného s ohledem na jeho další bezúhonnost hledí jako by nebyl odsouzen. Obviněný se domnívá, že soud aplikoval § 35 odst. 2 tr. zák. v jeho neprospěch, a to navíc za situace, kdy podle § 60 odst. 1 tr. zák. splnil podmínky pro osvědčení se. Pokud by oba soudy rozhodly o osvědčení obviněného bezprostředně po skončení zkušební lhůty, byly by i po formální stránce splněny zákonné podmínky ustanovení § 35 odst. 3 tr. zák. V postupu Městského soudu v Praze, který aplikaci ust. § 35 odst. 3 tr. zák. odmítl z ryze formálních důvodů a zjevně zcela v rozporu se smyslem tohoto ustanovení, došlo k porušení zákona v neprospěch dovolatele. Nečinnost či prodlevy soudů při rozhodování o osvědčení odsouzených po uplynutí zkušební lhůty v případě podmíněného odsouzení rozhodně nelze klást k tíži obžalovaným, tím spíše, má-li taková nečinnost mít za následek omezení osobní svobody na dobu 10 měsíců. Dále je namítáno, že soudy nerespektovaly dlouhou dobu, která od spáchání posuzovaného skutku uplynula (více jak 3,5 roku). Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že opakovaně mařil trestní řízení, naopak poukazuje na to, že nezapříčinil nutnost vrácení věci soudu I. stupně a nutnost opakování části hlavního líčení. Rovněž namítá, že oba tresty, které byly v rámci souhrnného trestu zrušeny, již byly v době rozhodování soudu I. stupně vykonány, došlo tak k porušení i ust. § 39 odst. 2 tr. zák., který navíc stanoví podmínky pro ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody v případě trestných činů, u nichž horní hranice nepřevyšuje 3 roky. Podmínka, že by uložení jiného trestu vzhledem k osobě pachatele zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu, splněna není, a to především s ohledem na bezúhonný život dovolatele. Napadeným rozsudkem byl dovolateli uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v Brně jeho dovolání vyhověl a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného úvodem shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací námitky obviněného. Dále uvedl, že obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [přičemž existence druhého z tvrzených důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je podmíněna zjištěním prvého z těchto důvodů]. Vzhledem k povaze uplatněných námitek se jeví, že přesnější by bylo uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení), ovšem tato poznámka je bez významu s ohledem na skutečnost, že námitky obviněného jsou očividně neopodstatněné. Obě výhrady obviněného vůči uloženému trestu, jak jsou reprodukovány výše, odezněly rovněž v jeho odvolání a soud druhého stupně se jimi náležitě zabýval. Jeho závěry jsou zcela správné, odpovídající zákonu a bylo by nadbytečné je ještě dále rozvíjet či opakovat. Lze jen poznamenat, že námitka obviněného týkající se nečinnosti či prodlevy soudů při rozhodování o osvědčení ve zkušební lhůtě podmíněného odsouzení je naprosto lichá a neodpovídá ani dikci zákona, ani soudní praxi. Roční lhůta pro rozhodnutí o osvědčení ve zkušební lhůtě má nepopiratelný význam pro případy, kdy se soud teprve po uplynutí zkušební lhůty dozví, že obviněný během ní nevedl řádný život či nevyhověl uloženým podmínkám, a má tak v této lhůtě možnost nařídit výkon podmíněně odloženého trestu, který k nápravě pachatele nevedl. O žádné prodlevě nebo nečinnosti soudu proto vůbec nelze hovořit, jde o náležité využití možností, jež v tomto ohledu zákon soudu přiznává. Státní zástupce navrhl, že vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí soudu II. stupně netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný namítl porušení § 39 odst. 2 tr. zák., kdy se domnívá, že mu byl uložen v rozporu s tímto ustanovením nepodmíněný trest odnětí svobody, tedy nepřiměřený trest. Zároveň namítl, že uložením souhrnného druhu trestu došlo k porušení zákona v jeho neprospěch.

Pokud jde o tento dovolací důvod, pak je třeba konstatovat, že s odkazem na něj lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, tj. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se tedy nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu. Navíc, jak vyplývá z obsahu dovolání, obviněný mylně uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody považuje za druh trestu. Druhy trestů jsou ale taxativně uvedeny v ustanovení § 27 tr. zák., a pokud jde o trest odnětí svobody, je tento samostatným druhem trestu, bez ohledu na to, zda jeho výkon je či není podmíněně odložen.

Pokud jde o namítané uložení souhrnného trestu, tak dovolací soud musí konstatovat, že ani souhrnný trest není druhem trestu ve smyslu ustanovení § 27 tr. zák., ale jen určitou formou ukládání trestu za více trestných činů spáchaných v souběhu.

Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že shora uvedené námitky obviněného směřují toliko proti nepřiměřenosti uloženého trestu a proti uložení souhrnného trestu a nelze je pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, protože ani nepodmíněný trest odnětí svobody, ani souhrnný trest, nejsou druhem trestu ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněný dále namítal dlouhou dobu od spáchání posuzovaného skutku. Ani tato námitka nespadá pod uvedený dovolací důvod a nezakládá tak přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Doba od spáchání činu se zohledňuje ve výměře uloženého trestu a proto i tato námitka ve své podstatě směřuje proti nepřiměřenosti trestu a jako taková není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V předmětné trestní věci však o první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že obviněný ji v dovolání uplatňuje, když existenci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zakládá na existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale uplatněné dovolací námitky neodpovídají tomuto dovolacímu důvodu a tento proto není ve věci dán.

K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení obviněným formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněné dovolací námitky lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš