7 Tdo 450/2007
Datum rozhodnutí: 25.04.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 450/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. dubna 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného S. J. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 8. 2006, č. j. 55 To 335/2006-365, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 158/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 3. 2006, č. j. 4 T 158/2004 307, byl obviněný S. J. uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen a podle § 59 odst. 1 tr. zák. mu byla stanovena zkušební doba v trvání 18 měsíců. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 40.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.



Výše uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil zkráceně tím, že v přesně nezjištěné době po 27. 8. 2002 převzal v místě svého bydliště od dalšího obžalovaného T. V. celkem 11 ks obrazů čtyř autorů v celkové hodnotě 249.500,- Kč, přičemž v době převzetí těchto obrazů věděl, že pocházejí z trestné činnosti, a přijímal je za účelem jejich ukrytí, ocenění a nalezení případného zájemce o jejich koupi.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 17. 8. 2006, č. j. 55 To 335/2006-365, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je toho názoru, že svým výše popsaným jednáním skutkovou podstatu trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. nenaplnil. K tomu uvedl, že byl odsouzen v podstatě pouze na základě tvrzení obžalovaného T. V., který je na rozdíl od něj mnohokráte trestaná osoba. Přitom nebylo prokázáno, že by mezi nimi existovala jakákoliv součinnost či konspirační dohoda a že by věděl, že předmětné obrazy jsou kradené. Obrazy převzal za účelem jejich ocenění, nikdy nezatajoval, že by je měl ve svém držení, a pokud by se na ně policie zeptala, okamžitě by je vydal a sdělil jí, jakým způsobem se k němu dostaly. K důkazu odposlechem telefonických hovorů dovolatel konstatoval, že byl vytržen z kontextu. Soud neprovedl odposlech celého záznamu ani si neprohlédl videozáznam pořízený od okamžiku zahájení domovní prohlídky a vstupu policie do jeho bydliště, z nějž by si dle názoru dovolatele musel učinit jasný obraz o tom, zda byl či nebyl podílníkem. Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud shora označené rozsudky Okresního soudu v Přerově a Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, zrušil a přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Dovolatel sám v podaném mimořádném opravném prostředku deklaroval svoji vědomost o tom, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní, i to, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V této souvislosti lze tedy toliko rozvést, že v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. A konečně, samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže dovolací soud posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení odkazující na jeden z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněného vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení jeho skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž jimi napadá správnost postupu soudů nižších stupňů při provádění důkazů a jejich hodnocení a tedy i správnost učiněných skutkových závěrů, na základě nichž dospěly k závěru o jeho vině. Obviněný především vytkl odvolacímu soudu, že pochybil, pokud nedoplnil dokazování, tak jak navrhoval v podaném řádném opravném prostředku, zpochybnil věrohodnost výpovědí obžalovaného V. jako osoby v minulosti vícekrát trestané a záznamy o provedených odposleších označil za vytržené z kontextu . Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zjevně zaměnil za další odvolání, když se domáhal toliko přehodnocení provedených důkazů, popř. provedení důkazů nových, a v návaznosti na to i posouzení skutku, pro který byl stíhán, jiným způsobem.

Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl podle judikatury Ústavního soudu odůvodnit zásah do zjištěného skutkového děje v řízení o dovolání (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 553/05 aj.). Soud prvního stupně provedl důkazy, které ve svém celku představovaly dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Nelze než souhlasit se závěrem, že usvědčující výpověď obžalovaného V. zapadá do kontextu s dalšími provedenými důkazy. V bližším lze v tomto směru odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, konkrétně pasáž na str. 19. Stejně tak nelze nic vytknout ani způsobu, jakým věrohodnost výpovědi obžalovaného V. v kontextu s dalšími provedenými důkazy hodnotil na str. 6 a 7 odůvodnění rozsudku soud druhého stupně.

Jakkoli závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4 a § 5 tr. zák.), je závěrem právním, tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Z popisu skutku nalézacím soudem jako výsledku řádně provedeného dokazování a logického vyhodnocení shromážděných důkazů je zřejmé, že obviněný jak subjektivní, tak objektivní stránku trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. naplnil.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a jako takové je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Juraj Malik