7 Tdo 45/2013
Datum rozhodnutí: 06.03.2013
Dotčené předpisy: § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 12 odst. 2 tr. zákoník



7 Tdo 45/2013-13

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. března 2013 v neveřejném zasedání k dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného J. T. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 3 To 190/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 246/2011, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 3 To 190/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 13. 2. 2012, sp. zn. 10 T 246/2011, byl obviněný J. T. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 9. 12. 2011 kolem 09:30 hodin v L. n. V., ve druhém podlaží domu č. p. .... po předchozí slovní rozepři s J. J., bez povolení vnikl do jím a jeho matkou M. J., užívaného bytu, když otevřel neuzamčené vstupní dveře a vešel do chodby bytu, poté co byl J. J. vytlačen na chodbu, bránil mu v uzavření vchodových dveří tím, že mezi dveře a práh strčil nohu, silou dveře znovu otevřel a opětovně vnikl do chodby bytu až ke dveřím do obývacího pokoje, nedbal opakovaných výzev J. a M. Ja. k opuštění bytu, nakonec z něj byl vytlačen M. J. a odešel .

Za tento přečin byl odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

K odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 3 To 190/2012, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil odsuzující rozsudek soudu I. stupně, a věc postoupil Obecnímu úřadu v Lipně nad Vltavou k projednání v přestupkovém řízení, když dospěl k závěru, že skutek uvedený v návrhu na potrestání není trestným činem, avšak mohl by být tímto orgánem posouzen jako přestupek.

Citované usnesení odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce řádně a včas podaným dovoláním v neprospěch obviněného s tím, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a napadené rozhodnutí také spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Proto nejvyšší státní zástupce shledává ve věci existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Poukázal na znění ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jestliže při materiálním pojetí trestného činu podle předchozího trestního zákona docházelo k vyloučení trestní odpovědnosti pachatele z důvodu absence materiálního znaku trestného činu jen výjimečně, tím spíše to podle nejvyššího státního zástupce musí platit pro absenci společenské škodlivosti při formálním pojetí trestného činu podle nového trestního zákoníku. V souvislosti s tím poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, z kterého vyplývá, že zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, tj. v případech kdy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace.

Nejvyšší státní zástupce namítá, že v této věci ale nelze shledat žádné výjimečné okolnosti případu, které by natolik snižovaly společenskou škodlivost jednání obviněného, aby to vylučovalo jeho trestní odpovědnost za přečin podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Takovou výjimečnou okolností nemůže být, že obviněný vnikl pouze do chodby bytu, odkud musel být jeho uživateli vytlačen, zejména pokud tam vnikal přes odpor nájemníků opakovaně. K argumentu krajského soudu o určité spoluvině poškozeného J. J. nejvyšší státní zástupce uvedl, že nemá oporu v žádném skutkovém zjištění z dokazování, a pokud za takovou spoluvinu považoval údajné vložení reklamních letáků do schránky obviněného, nebyla tato skutková okolnost prokázána, jedná se pouze o domněnku obviněného, která se o žádný dostupný důkaz neopírá. Za mimořádnou okolnost nelze považovat ani skutečnost, že incident byl vyvrcholením dlouhodobě špatných sousedských vztahů obou rodin, na kterých podle výsledků dokazování nesly díl viny obě rodiny. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že nesprávnost právního posouzení skutku krajským soudem je o to zřejmější, že obviněný byl uznán vinným přečinem porušování domovní svobody nikoli v základní skutkové podstatě, ve které by snad aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku mohla připadat v úvahu, ale ve kvalifikované skutkové podstatě, jejíž znaky postihují jednání typově závažnější. Jestliže již při naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty přečinu může být závěr o absenci společenské škodlivosti jednání pachatele učiněn jen zcela výjimečně, pak při naplnění formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty je takový závěr podle nejvyššího státního zástupce téměř zcela vyloučen a bylo by jej možno učinit jen za okolností skutečně mimořádných. Žádné takové okolnosti ale ve věci zjištěny nebyly. V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení krajského soudu, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbydou podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody pro odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce z důvodů uvedených v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal napadené usnesení podle § 265i odst. 3 tr. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení věc postoupí jinému orgánu, měl-li tak učinit již soud prvního stupně (§ 222 odst. 2).

Podle § 222 odst. 2 tr. ř. soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat.

Odvolací soud rozhodl o postoupení věci podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. v situaci, kdy se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně. Za formálně odpovídající prokázanému skutkovému stavu označil také právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když neoprávněně vnikl do obydlí jiného a při tomto činu užil násilí. O postoupení věci jinému orgánu proto, že nejde o trestný čin, ale skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, rozhodl v podstatě na základě ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, byť jej přímo neuvádí.

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Odvolací soud závěr o nedostatečném stupni společenské škodlivosti jednání obviněného, tj. proč se nemůže jednat o přečin podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, odůvodnil dlouhodobě nepříznivými vztahy mezi obviněným a poškozeným a že jednání obviněného zasáhlo do domovní svobody jen krátce a v menší míře, když vnikl jen do předsíně bytu. S tímto názorem odvolacího soudu se Nejvyšší soud neztotožnil.

Předně nejvyšší státní zástupce důvodně namítá, že tvrzení odvolacího soudu o určité míře spoluviny poškozeného J. J. na incidentu dne 9. 12. 2011, nemá oporu v žádném skutkovém zjištění. Odvolací soud sice v odůvodnění uvádí, že toto spoluzavinění má za prokázané , ale neuvádí již na základě kterých důkazů. Přitom se plně ztotožnil s hodnocením věrohodnosti výpovědí obviněného a poškozených soudem I. stupně, jakož i s jeho skutkovými zjištěními a sám dokazování ve veřejném zasedání neprováděl. Z argumentace odvolacího soudu existencí sporů mezi obviněným a poškozeným J. J., lze dovodit, že spoluzavinění poškozeného na události dne 9. 12. 2011 spatřuje odvolací soud právě v dlouhodobě nepříznivých vztazích mezi nimi. Tato obecná okolnost ale nemůže nic změnit na tom, že dne 9. 12. 2011 to byl podle zjištění obou soudů jedině samotný obviněný, který pod vlivem svého přesvědčení o vložení reklamních materiálů do jeho poštovní schránky, což ale vůbec nebylo prokázáno, šel k bytu poškozeného J. J., kterého bezdůvodně osočil z tohoto jednání a poté, co naopak tento poškozený neměl zájem se s obviněným o věci dál bavit, a jejich vzájemnou slovní rozepři ukončil zavřením vstupních dveří bytu, sám svévolně opakovaně vnikl do bytu, z kterého musel být opakovaně vytlačen. Závěr odvolacího soudu o určité spoluvině poškozeného na incidentu dne 9. 12. 2011 proto Nejvyšší soud nesdílí. A to ani zprostředkovaně snad s ohledem na odvolacím soudem zmíněný konflikt mezi matkou obviněného A. T. a poškozeným J. J. dne 2. 12. 2011. Z listinného důkazu Policie ČR (č. l. 56 tr. spisu), je totiž zřejmé, že se o žádný vzájemný konflikt nejednalo, ale matka obviněného pouze zavolala policii z důvodu parkování poškozeného J. J. jeho autem na chodníku před domem. Podle záznamu policie to bylo z důvodu nakládání nábytku a po upozornění hlídkou policie J. J. vozidlo přeparkoval. Zejména ale ani tato skutečnost, stejně jako celkové problémové vztahy mezi danými obyvateli domu, nevypovídají nic o tom, že by poškozený vyprovokoval, resp. spoluzavinil konflikt dne 9. 12. 2011, nebo jej snad sám vyhrotil. Z výpovědí J. J. a jeho rodinných příslušníků, které oba soudy, oproti výpovědi obviněného a jeho matky, považovaly za věrohodné, nic takového nevyplývá.

Nelze přisvědčit ani názoru odvolacího soudu, že jednání obviněného nemělo žádnou výraznou intenzitu, když incident trval jen krátkou dobu a vnikl pouze do předsíně bytu. Nejvyšší státní zástupce důvodně k tomu namítá, že obviněný vnikl do chodby bytu opakovaně a přes odpor nájemníků, přičemž byt neopustil sám, ale musel z něj být vytlačen. Odvolací soud přitom tyto skutečnosti zcela pomíjí, ač právě na délku trvání konfliktu nemělo žádný vliv jednání obviněného, který naopak nedbal opakovaných výzev poškozených k opuštění bytu, ale rozhodnost samotných poškozených, kteří jej opakovaně z bytu vytlačili. Po prvním vytlačení z bytu přitom bránil uzavření vchodových dveří a za použití síly tam vnikl opět. Vzhledem k těmto zjištěním, považuje Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu, že nejde o trestný čin, ale zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, za nesprávný. Proto napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a současně je naplněn i důvod dovolání podle písm. f) tohoto zákonného ustanovení, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Z hlediska podmínek aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku pak postačí odkázat na závěry citované v dovolání z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 17/2011.

Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. března 2013


Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš