7 Tdo 448/2013
Datum rozhodnutí: 29.05.2013
Dotčené předpisy: § 89 odst. 2 tr. ř., § 92 odst. 1 tr. ř., čl. 40 předpisu č. 2/1993Sb.



7 Tdo 448/2013 - 21

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. května 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 9 To 300/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 206/2011, takto:

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 2 T 206/2011, byl obviněný J. F. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Obviněný se uvedeného přečinu dopustil tím, že zneužil důvěřivosti JUDr. L. K. , od něhož v průběhu doby od listopadu 2009 až do února 2011 si vypůjčil v různých dnech a na různých místech, zejména pak v bydlišti poškozeného ve V. Ú. , okr. B. , na různých místech v P. , na různých místech v P. a v tehdejším místě svého pobytu v P. L. , B. , ať již při osobních schůzkách či zasláním poštovními složenkami finanční částku ve výši nejméně 380.000,- Kč, přičemž se zavázal peníze vrátit poté, co získá finanční prostředky z dědictví z ciziny, případně v rámci investice do investičního záměru poškozeného vybudovat fotovoltaickou elektrárnu, případně vybudovat dům pro seniory, a následně v termínech dohodnutých a uznaných v rámci uznání dluhu či stanovených v podepsaných směnkách, ačkoli mu bylo vzhledem k jeho majetkovým poměrům a finanční situaci zřejmé, že vrácení peněz je nereálné, jednotlivé půjčky nikdy nezačal splácet, jejich legitimnost začal zpochybňovat a nakonec se stal pro poškozeného nekontaktním, a takto jednal, ačkoli byl pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na 10 měsíců se zkušební dobou do 21. 4. 2011 trestním příkazem Okresního soudu Strakonice ze dne 26. 3. 2009, č. j. 3 T 78/2009-75.

Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný proti výroku o vině i trestu, poškozený a státní zástupce v neprospěch obviněného, a to oba s tím, že nebylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Krajský soud v Praze podle § 259 odst. 2, 3 tr. ř. napadený rozsudek doplnil tak, že uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému JUDr. L. K. škodu ve výši 380.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., neboť má za to, že neměl v řízení obhájce, ač ho mít měl a dále, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný především namítá, že jeho jednání není s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe trestným činem, ale jedná se pouze o civilní spor, a to proto, že poškozený byl podle něj informován o jeho finanční situaci a tuto mu dokonce pomáhal řešit. Tento stav byl podle obviněného prokázán výpovědí svědka K. Nebyla navíc podle něj ani dojednána žádná doba navrácení půjčených finančních částek. K tomu obviněný cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 764/2009 a nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10. Obviněný dále namítl existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V tomto směru zejména namítl, že je mu kladeno za vinu, že vylákal na poškozeném nejméně 380.000,- Kč. Podle obviněného však v trestním spisu není obsažen žádný relevantní důkaz o tom, v jaké celkové výši byla poškozenému způsobena škoda. Listinné důkazy podle něj svědčí o zapůjčení nižší částky (poštovní poukázky na celkovou částku 127.150,- Kč, platby za mobilní telefon cca 5.850,- Kč), co do zbytku je výše způsobené škody prokazována toliko výpovědí poškozeného JUDr. K. , která však není podle obviněného uvěřitelná. Obviněný přitom poukazuje na obsah výpovědi poškozeného a na okolnosti jako bylo zajišťování půjček směnkami na nesmyslné částky, které podle jeho mínění činí výpověď tohoto svědka nevěrohodnou. Soudy navíc podle obviněného v této souvislosti vycházely nesprávně z jeho vyjádření ve stížnosti proti zahájení trestního stíhání, kde on sám uvedl částku 380.000,- Kč. Soudy pak podle této částky odvíjí i výši náhrady škody. Obviněný přiznal, že tuto částku sám uvedl ve stížnosti proti zahájení trestního stíhání, ale neuvedl ji v žádném svém výslechu a navíc později tento svůj omyl uvedl na pravou míru a také tuto částku zpochybňoval. Obviněný v této souvislosti zdůraznil, že uvedenou stížnost si podával sám, a to ve chvíli, kdy měl mít obhájce z důvodu nutné obhajoby. Soudy tak nesprávně vyšly při určení výše škody z obsahu této stížnosti, která navíc byla podána bez obhájce, ačkoli ho mít měl. Skutkový stav tak nebyl podle názoru obviněného zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o vině a soudy obou stupňů proto v této trestní věci porušily zásadu in dubio pro reo, na základě které měl být obviněný zproštěn obžaloby, když jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností (v této souvislosti obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 5/2009, Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1975/08). Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jeho naplnění spatřuje obviněný v tom, že soud nalézací i soud odvolací založily svá skutková zjištění mj. i na vyjádření, které bylo obsaženo v odůvodnění jím osobně podané stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž trestní stíhání bylo v té době vedeno pro trestný čin, na který se vztahuje důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. Podal-li obviněný stížnost sám, ač měl být vzhledem k důvodu nutné obhajoby zastoupen obhájcem, nemělo být při zkoumání otázky jeho viny v jeho neprospěch přihlíženo k tvrzením, která byla obsahem opravného prostředku, který podal osobně bez obhájce. Obviněnému, přestože si obhájce sám nezvolil, nebyl vůbec ustanoven obhájce ex offo .

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitkami obviněného nebyl podle jeho názoru naplněn ani jeden z uplatněných dovolacích důvodů. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce podrobně popsal situaci vyplývající z trestního spisu, kdy usnesením ze dne 27. 10. 2011, č.j. KRPS-11373-26/TČ-2011-010181, bylo opětovně (po zrušení a vrácení věci k došetření) podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání J. F. jako obviněného pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Benešově svým usnesením ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. Zt 227/2011, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítla stížnost obviněného J. F. proti tomuto usnesení jako nedůvodnou. Nejblíže příštím procesním úkonem, kterého se J. F. zúčastnil, byl podle státního zástupce jeho výslech v procesním postavení obviněného, který se konal dne 21. 11. 2011. Při tomto výslechu obviněný využil svého zákonného práva a odmítl k věci vypovídat. Policejní orgán jej v průběhu výslechu ihned upozornil na změnu právní kvalifikace stíhaného skutku s tím, že tento skutek bude nadále právně kvalifikován jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, což obviněný vzal na vědomí spolu s termínem, kdy mu bude umožněno seznámení s vyšetřovacím spisem. Státní zástupce tedy uvedl, že ač byl stíhaný skutek v určité fázi trestního řízení právně kvalifikován tak, že to zakládalo důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., k žádnému zkrácení práva obviněného J. F. na obhajobu podle něj nedošlo, byť po určitou velmi krátkou dobu byl dán důvod nutné obhajoby a obviněný obhájce neměl. Státní zástupce doplnil, že v mezidobí (tj. od 27. 10. 2011, kdy bylo vydáno v pořadí druhé usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, do 21. 11. 2011, kdy byla právní kvalifikace skutku změněna tak, že nadále nezakládala důvod nutné obhajoby) se nekonaly žádné procesní úkony, kterých by se obhájce mohl účastnit a u kterých by mohl intervenovat ve prospěch obviněného. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že napadený rozsudek Krajského soudu v Praze mohl být napaden výlučně s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo odvolání obviněného zamítnuto ale tento soud ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Státní zástupce konstatoval, že otázkou subsidiarity trestní represe se zabývaly a vypořádaly oba soudy k opakovaným námitkám obviněného. Podle státního zástupce obviněný již v průběhu trestního řízení namítal, že v trestním spisu není obsažen žádný důkaz o tom, v jaké celkové výši byla poškozenému způsobena škoda. Sama skutečnost, že obviněný ze svého pohledu hodnotí provedené důkazy jinak než soud prvého i druhého stupně, podle státního zástupce nezakládá žádný extrémní rozpor. Státní zástupce se dále vyjádřil k námitce obviněného ohledně použití stížnosti proti zahájení trestního stíhání jako důkazu, přičemž uvedl, že neexistuje žádná zákonná překážka, která by soudu bránila použít jako důkaz obsah podání obviněného, které obviněný v dané trestní věci adresoval kterémukoliv orgánu činnému v trestním řízení. Pokud obviněný v odůvodnění svého dovolání polemizoval se způsobem, jakým soud nalézací i soud odvolací hodnotily výpověď poškozeného JUDr. L. K. , kterou obviněný shledal nevěrohodnou, státní zástupce uvedl, že takové námitky se vymykají uplatněnému dovolacímu důvodu.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. plyne, že jím lze vytýkat porušení ustanovení o nutné obhajobě, tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho mít měl. Pod citovaný dovolací důvod ovšem nelze zahrnout jakékoli porušení práva na obhajobu, ke kterému v průběhu trestního řízení došlo, nýbrž jen ty případy, kdy obviněný neměl obhájce a orgány činné v trestním řízení v té době prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. 48/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS).

Obviněný v dovolání namítá, že došlo k porušení předpisů o nutné obhajobě, neboť stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání podával sám a neměl obhájce, ačkoli se v té době jednalo o nutnou obhajobu podle § 36 odst. 3 tr. ř.

Z obsahu trestního spisu vyplývá, že usnesením policejního orgánu oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Územního odboru Benešov, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 15. 9. 2011, č. j. KRPS-11373-26/TČ-2011-010181, bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání J. F. jako obviněného pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku (č. l. 120 tr. spisu). Toto usnesení bylo obviněnému doručeno dne 16. 9. 2011. Obviněný byl poučen, že podle § 36 odst. 3 tr. ř. musí mít obhájce již v přípravném řízení, neboť jde o důvod nutné obhajoby. Obviněný sám podal dne 19. 9. 2011 opravný prostředek (č. l. 122 tr. spisu), na jehož podkladě státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Benešově uvedené usnesení policejního orgánu usnesením ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. Zt 227/2011, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušila a policejnímu orgánu uložila, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Týž policejní orgán následně svým usnesením ze dne 27. 10. 2011, č.j. KRPS-11373-26/TČ-2011-010181, opětovně podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájil trestní stíhání J. F. jako obviněného pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku (č. l. 155 tr. spisu). Toto usnesení bylo obviněnému doručeno dne 31. 10. 2011 (č. l. 157 tr. spisu) s tím, že byl poučen, že podle § 36 odst. 3 tr. ř. musí mít obhájce již v přípravném řízení a byla mu stanovena lhůta 3 dnů, aby si obhájce zvolil nebo mu bude soudem ustanoven. Tato lhůta uplynula dne 3. 11. 2011. Obviněný si obhájce sám nezvolil a ani mu nebyl soudem ustanoven. Dne 3. 11. 2011 obviněný sám podal stížnost také proti tomuto usnesení o zahájení trestního stíhání, která byla doručena policejnímu orgánu dne 4. 11. 2011 (č. l. 162 tr. spisu). Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Benešově usnesením ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. Zt 227/2011, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. tuto stížnost zamítla jako nedůvodnou. Z obsahu trestního spisu je dále zřejmé, že následujícím prvním procesním úkonem, kterého se obviněný J. F. účastnil, byl jeho výslech v procesním postavení obviněného, který se konal dne 21. 11. 2011 (č. l. 169 a násl. tr. spisu). Při tomto výslechu obviněný využil svého zákonného práva a ve věci nevypovídal. Policejní orgán jej zároveň upozornil na změnu právní kvalifikace stíhaného skutku s tím, že tento skutek bude nadále právně kvalifikován jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a již se tedy nejedná o důvod nutné obhajoby, což obviněný vzal na vědomí spolu s termínem, kdy mu bude umožněno seznámení s vyšetřovacím spisem. Další úkony byly prováděny v době, kdy již nebyly dány důvody nutné obhajoby.

Z uvedeného je zřejmé, že u obviněného skutečně po určitý úsek trestního řízení byl dán důvod nutné obhajoby (podle § 36 odst. 3 tr. ř.) a obviněný obhájce neměl. Sám si ho ve stanovené lhůtě nezvolil a ani mu nebyl soudem ustanoven. Policejní orgán tak podle výše uvedeného opakovaně nepostupoval v souladu se zákonem, pokud po zjištění, že si obviněný obhájce sám ve stanovené lhůtě nezvolil, nedal podnět Okresnímu soudu v Benešově k vydání opatření, jímž by byl obviněnému ustanoven obhájce.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle § 160 odst. 2 tr. ř. je třeba doručit opis usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu a do 48 hodin státnímu zástupci a obhájci; u obhájce počíná lhůta k doručení běžet od jeho zvolení nebo ustanovení. Podle § 143 odst. 1 tr. ř. se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení podle § 137 tr. ř.; jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.

Nejvyšší soud přesto shledal, že námitky obviněného uplatněné pod tímto dovolacím důvodem jsou zjevně neopodstatněné. Jak již bylo výše uvedeno, existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nezakládá jakékoli porušení práva na obhajobu. Musí se jednat o situaci, kdy orgány činné v trestním řízení v případě existence důvodu nutné obhajoby prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním, a to aniž by v době konání těchto úkonů měl obviněný obhájce. Účelem nutné obhajoby je zachování práva obviněného na obhajobu v případech uvedených v ustanovení § 36 tr. ř., tj. aby v těchto závažnějších případech měl vždy možnost právní pomoci obhájce. Obviněný si ale sám obhájce nezvolil a ještě ve lhůtě stanovené k jeho zvolení také sám podal proti oběma usnesením o zahájení trestního stíhání stížnosti. Po vydání prvního z těchto usnesení nebyly prováděny žádné úkony a ke stížnosti obviněného bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno. V případě druhého usnesení byl prvním úkonem, jehož by se případně včas ustanovený obhájce měl právo zúčastnit, výslech obviněného dne 21. 11. 2011, kdy ale obviněný odmítl vypovídat, a zejména byl současně upozorněn na změnu právní kvalifikace daného jednání jako mírněji trestný čin, jehož trestní sazba již nezakládala důvod nutné obhajoby. Ač tedy obviněný v určitém časovém období trestního stíhání neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl, nebyly v tomto období prováděny orgány činnými v trestním řízení žádné úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním a k porušení práva obviněného na obhajobu tak nedošlo.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že námitky uplatněné obviněným pod tímto dovolacím důvodem jsou v podstatě totožné s námitkami obsaženými v jeho odvolání. Ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil v jeho rámci námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Benešově a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Praze. Obviněný s odkazem na subsidiaritu trestní represe namítal, že jeho jednání není trestným činem, ale pouze civilním sporem, což v rozporu se skutkovým zjištěním soudu opírá o tvrzení, že poškozený měl být informován o jeho finanční situaci. Brojil především proti výši způsobené škody s tím, že z provedených důkazů tato výše nevyplývá. Soudy navíc při určování výše škody nesprávně vycházely z obsahu jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, kterou sepsal a podal sám, ačkoli v té době měl mít obhájce, neboť šlo o důvod nutné obhajoby.

Takové skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jde o to, že předmětem právního posouzení může být jen skutek zjištěný způsobem, který je slučitelný s elementárními pravidly spravedlivého procesu. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů postrádají obsahovou návaznost na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Existenci takového nesouladu také sám obviněný namítal, a to ohledně výše způsobené škody, která podle obviněného z provedených důkazů nevyplývá. Obviněný svou obhajobu ve všech stádiích trestního stíhání založil na tvrzení, že soudy nesprávně zjistily výši škody, když své závěry opřely zejména o obsah jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního řízení (kterou sepsal bez pomoci obhájce), když on sám poté u hlavního líčení tuto výši škody popíral a zpochybňoval. Z odůvodnění napadeného rozsudku i z odůvodnění předcházejícího rozsudku sice vyplývá, že ohledně výše způsobené škody argumentovaly soudy také obsahem jeho stížnosti ze dne 19. 9. 2011, kde obviněný podle soudů doznal dluh ve výši 380.000,- Kč, který připustil i ve své výpovědi u hlavního líčení (viz str. 4 rozhodnutí soudu I. stupně, str. 4 rozhodnutí soudu II. stupně). Již z odůvodnění obžaloby (č. l. 177) je zřejmé, že vzhledem k absenci výpovědi obviněného v přípravném řízení, byla výše škody založena na obsahu odůvodnění stížností obviněného, které podával jako opravné prostředky proti usnesením o zahájení trestního stíhání (citované výše). V odůvodnění obžaloby je uváděno, že obviněný pokud uznal svůj dluh, bylo to do výše 380.000,- Kč .

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že jednou ze základních zásad trestního řízení je podle § 2 odst. l tr. ř. zásada zákonnosti řízení. Podstatou této zásady je to, že nikdo nesmí být stíhán jinak, než způsobem, který stanoví tento zákon, tj. trestní řád. To ve vztahu k dokazování znamená, že jako důkaz lze použít vždy jen takový úkon, který byl proveden v souladu trestním řádem. Přitom dosah zásady zákonnosti řízení je ustanovením § 2 odst. 4 tr. ř. rozšířen na nutnost respektovat také předpisy vyšší právní síly, než je zákon, konkrétně Listinu základních práv a svobod (dále jen Listina"), která je podle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku České republiky a má tedy právní sílu na úrovni právní síly ústavního zákona. Na to navazuje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., které upravuje postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a které hned na počátku limituje postup těchto orgánů dikcí, že postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně , tj. v trestním řádu. Podle § 92 odst. l tr. ř. obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání. Ustanovení čl. 37 odst. l Listiny garantuje každému právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání mimo jiné sobě. Podle čl. 40 odst. 4 Listiny obviněný má právo odepřít výpověď a tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.

Z obsahu a zejména pak ze smyslu citovaných ustanovení vyplývá, že nikdo není povinen sám sebe obviňovat z trestného činu. Má-li mít tento ústavně chráněný princip reálný obsah, pak sebeobviňující vyjádření pronesené vůči státní moci může mít při trestním stíhání relevanci usvědčujícího důkazu jedině za předpokladu, že ho učinila osoba, která měla procesní postavení obviněného podle § 160 odst. l tr. ř., byla v tomto postavení vyslechnuta podle § 91 a násl. tr. ř. a přitom poučena o právech obviněného podle § 33 tr. ř. To znamená, že sebeobviňující vyjádření nějaké osoby před policejním orgánem je důkazem o vině této osoby pouze za předpokladu, že policejní orgán vyslýchal tuto osobu jako obviněného po poučení, kterého se má obviněnému dostat.

V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že jádro trestního řízení je v řízení před soudem, především zde se provádí dokazování potřebné ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Právě důkazy zde provedené (výpověď obviněného, výpovědi svědků, listinné důkazy), jsou těžištěm, na němž soudy založí závěr o vině obviněného, jakož i závěr o výši škody způsobené obviněným.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, pak lze přisvědčit výše uvedené námitce obviněného, týkající se procesního pochybení soudů. Z obsahu trestního spisu je totiž zřejmé, že obviněný v přípravném řízení využil svého práva a k věci nevypovídal. Přitom ani z výpovědi obviněného u hlavního líčení (č. l. 184 - 189 tr. spisu), na níž soudy odkazují, také nevyplývá, že obviněný výši dluhu ve výši 380 000,- Kč vůči poškozenému uznal. Naopak z těchto výpovědí je zřejmé, že obviněný tuto částku popíral a zpochybňoval. Výše uvedené stížnosti obviněného nemohly být důkazem, na kterém soudy mohly najisto postavit svůj závěr o výši škody způsobené poškozenému. Tyto stížnosti byly navíc sepsány samotným obviněným v okamžiku, kdy trval důvod nutné obhajoby a obviněný si obhájce sám nezvolil.
Přes zjevně nesprávnou argumentaci soudů o písemném doznání obviněného v jím podané stížnosti, ale tímto postupem nebyl naplněn uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se předně jedná o procesní a nikoli hmotně právní otázku. Z hlediska namítaného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů ohledně výše škody je pak zřejmé, že oba soudy vycházely z výpovědi poškozeného JUDr. J. K. , kterou oproti výpovědi obviněného považovaly za věrohodnou. Z výpovědi poškozeného proto musely mít za prokázané i jeho tvrzení, že obviněnému za dané období půjčil celkem 558 000,- Kč, že se na této částce vzájemně shodli a odsouhlasili si ji a obviněný na tuto částku následně také podepsal uznání dluhu. Toto uznání dluhu bylo také provedeno jako důkaz a obviněný potvrdil, že jej podepsal. Soud prvního stupně tak měl dostatečný důkazní podklad pro zjištění výše způsobené škody v částce 558 000,- Kč. Pokud přesto výši škody snížil na 380 000,- Kč, a to s poukazem na doznání obviněného v podané stížnosti, postupoval sice v rozporu s trestním řádem, jak bylo výše uvedeno, ale výrazně ve prospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 29. května 2013
Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš