7 Tdo 445/2014
Datum rozhodnutí: 16.04.2014
Dotčené předpisy: § 274 odst. 1 tr. zákoník, § 274 odst. 2 písm. a) tr. zákoník



7 Tdo 445/2014-27

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. dubna 2014 v Brně dovolání obviněného P. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 10 To 475/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 147/2013, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. 10 T 147/2013, uznal obviněného P. R. (dále zpravidla jen obviněný ) vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že dne 17. 8. 2013 kolem 10:15 hod. poté, co požil větší množství alkoholických nápojů, v době, kdy hladina alkoholu v jeho krvi činila nejméně 1,42g/kg, řídil motorové vozidlo tovární značky Renault Trafic po dálnici D1 ve směru jízdy na B. , společně s ním cestovala i jeho přítelkyně a pět dětí, když při projíždění padesátého druhého kilometru uvedené dálnice nezvládl vlivem požitého alkoholu řádně reagovat na situaci na vozovce a při vyhýbání se jinému vozidlu narazil levou přední částí vozu do středového svodidla, od něhož se odrazil, přejel přes oba jízdní pruhy a následně narazil do svodidel vpravo . Podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej odsoudil k peněžitému trestu ve výměře padesáti denních sazeb po 800,- Kč, celkem tedy 40.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání padesáti dnů. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 10 To 475/2013, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 2 tr. ř. při nezměněném výroku o vině nově rozhodl tak, že podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jím spáchaný skutek jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť podle jeho názoru k dopravní nehodě došlo v důsledku jednání jiného řidiče motorového vozidla, který náhle vjel před obviněného z pravého jízdního pruhu. Dále poukázal na to, že z protokolu o dopravní nehodě ani fotodokumentace není patrné, že by s vozidlem dostal smyk. Poukázal na to, že odvolací soud zamítl návrh na provedení výslechu svědkyně S. R. , která jako jediná sledovala situaci přecházející dopravní nehodě. Dále uvedl, že původně nechtěl svoji nezletilou dceru S. R. konfrontovat s tím, že je jako pachatel trestného činu stíhán před soudem, ani ji touto situací jinak zatěžovat. Namítl, že v jeho trestním řízení došlo k porušení § 2 odst. 5 tr. ř., zejména zásady práva na obhajobu a presumpce neviny a povinnosti orgánů činných v trestním řízení být vůči obviněnému nestranný a nezaujatý. Uvedl, že se ke spáchání uvedeného přečinu doznal a nijak ho nepopírá. Obviněný dále uvedl, že pokud jde o subjektivní stránku přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku je vyžadováno, aby se pachatel nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, tj. ve stavu, kdy je ovlivněn minimálně množstvím jednoho promile alkoholu v krvi. Uvedl, že časový odstup mezi ukončením konzumace a započetím jízdy považoval ze svého laického pohledu za dostatečný a že na sobě žádné účinky alkoholu nepociťoval a domníval se proto, že v sobě již nemůže mít žádný alkohol. Faktickou hladinu alkoholu v krvi se dozvěděl až ve chvíli, kdy policista u něj provedl orientační dechovou zkoušku. Obviněný dále poukázal na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 10 To 475/2013, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný z velké části polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a se způsobem, jak soudy hodnotily provedené důkazy, respektive jaké závěry z nich vyvodily. Tyto námitky nejvyšší státní zástupce v další části svého vyjádření konkretizoval a shledal, že je nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. K námitce obviněného týkající se nesprávného postupu státní zástupkyně, která podala odvolání proti výroku o trestu v neprospěch obviněného, přestože se původně v trestním příkazu spokojila s mírnějším trestem, uvedl, že zákon takový postup státního zástupce nevylučuje a neshledal na něm nic neobvyklého. K námitce týkající se pochybení policejního orgánu, který vyhotovil dva v podstatě totožné záznamy o sdělení podezření, uvedl, že tento postup policejního orgánu byl nadbytečný, avšak na správnost a zákonnost zkráceného přípravného řízení to nemělo žádný vliv a rovněž lhůta vyplývající z ustanovení § 179b odst. 4 tr. ř. běžela od okamžiku doručení prvního záznamu o sdělení podezření. Z ustanovení § 314b odst. 1 věta druhá tr. ř. navíc vyplývá, že ve věci, v níž se konalo zkrácené přípravného řízení, se trestní stíhání zahajuje až okamžikem, kdy je návrh státního zástupce na potrestání doručen soudu. V této trestní věci byl vyhotoven a soudu doručen jeden návrh na potrestání a bylo tedy zahájeno trestní stíhání v jedné věci. Dále uvedl, že obviněný vznesl námitku tzv. opomenutých důkazů. S odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu uvedl, že výslech svědkyně S. R. by byl podle jeho názoru důkazem, který by byl nadbytečným a nebyl by s to blíže objasnit obviněným zpochybňovaný nehodový děj. Uvedl, že si je vědom nedostatku odvolacího soudu spočívajícím v nedostatečném odůvodnění, proč zamítl návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem svědkyně S. R. , ale má za to, že ze skutečností uvedených na straně 3 až 5 rozsudku odvolacího soudu vyplývá, proč k takovému závěru dospěl.

Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného, a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Obviněný vznesl v dovolání převážně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.

Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy.

Obviněný namítl, že odvolací soud zamítl návrh na provedení důkazu výslechem svědkyně S. R. , a tímto postupem bylo porušeno jeho právo na obhajobu a presumpce neviny.

Nejvyšší soud této námitce obviněného nepřisvědčil. Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou v podstatě ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný namítá, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další).

Nejvyšší soud shledal, že navržený důkaz výslechem svědkyně S. R. je důkazem, který by byl nadbytečným a nebyl by s to blíže objasnit obviněným zpochybňovaný nehodový děj, neboť není zřejmé, zda by výše uvedená svědkyně sedící v dodávkovém automobilu značky Renault Trafic vlevo za obviněným vůbec mohla vidět, co se dělo bezprostředně před vozidlem. Výhled z tohoto automobilu z míst, kde je umístěna druhá a třetí řada sedadel, do prostoru bezprostředně před vozidlem, je totiž značně problematický, zvláště v situaci, kdy tato svědkyně seděla úplně vlevo ve druhé řadě přímo za řidičem vozidla. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný skutečně nemusel být jediným viníkem dopravní nehody. Byl však minimálně spoluviníkem dopravní nehody, neboť v důsledku požitého alkoholu a v důsledku nepřiměřené rychlosti na dálnici, nebyl schopen na situaci v provozu včas a řádně reagovat. Výpověď svědkyně S. R. by tedy nepřinesla žádný jiný závěr, než který správně učinily soudy obou stupňů. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přímo neuvedl, proč zamítl návrh obviněného na provedení důkazu výslechem svědkyně S. R. , avšak ze závěrů, které odvolací soud učinil na stranách 3 až 5 odůvodnění svého rozhodnutí vyplývá, že tento soud se výše uvedeným návrhem na doplnění dokazování zabýval a dospěl k závěru o nadbytečnosti tohoto důkazu.

Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného P. R. je ve svém celku zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek